Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 15. kapitola

28.02.2010 (08:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6089×

15. kapitola

Jak jsem je tak pozorovala, došlo mi, že nikde není žádná krev. Za tu dobu co se rvou, by měl být Edward roztrhaný na kousky a ty by měly plavat v potocích krve. Pozorně jsem se na ně zadívala. Vlk se snažil Edwarda kousnout, ale Edward nebyl pozadu a pokoušel se o to samé. Proboha, proč ho chce kousnout? Můj strach se pomalu měnil na zvědavost. A pak mě něco uhodilo, podívala jsem se, co to je a málem mi vypadly oči z důlků. Na zemi vedle ležela ruka! Na jedné straně jí vysely kusy kůže a trčela kost. Prsty na druhé straně se ještě trochu hýbaly. To už na mě bylo moc a já se propadla do temnoty.

Ta se náhle rozrazila a já zírala do bílého stropu. S úlevou jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji a boj Edwarda s vlkem i ta hnusná hýbající se ruka byl jen další z mých pošahaných snů. Jak by bylo něco takového možné? Nijak, je to blbost. Každý, koho by kousnul vlk, by krvácel a rozhodně by ho nezkoušel taky kousnout a hýbající se ruka… Bello, kam na tyhle blbosti chodíš? Asi moc koukáš na televizi.

Ve škole to byla zase ta samá rutina, i když přece jen se něco změnilo. Jake chyběl. Za celé tři roky, co jsme spolu chodili do školy, nebyl nemocný ani jednou, tak mě to trochu překvapilo, ale díky Edwardovi a Alici jsem neměla příliš času nad tím přemýšlet a navíc jsem byla ráda, že budu ušetřena konfrontace s ním. Vážně jsem nestála o další hádku nebo zlobné pohledy.

U oběda jsem seděla s Angelou, ta jediná zůstala mojí přítelkyní i po tom rozchodu s Jakem. Jakob byl velmi oblíbený a to se projevilo i teď. Ostatní mě okatě ignorovali a podle mě si mysleli, že to celé je moje vina a upřímně si přiznejme, že mi to bylo úplně fuk. Tady se ukázalo, kdo byl můj skutečný přítel a kdo ne.

Nečekaně se k nám přidal i Edward s Alicí. Vždycky seděli s rodinou u stolu vzadu, ale dneska k nám přišli s úsměvy od ucha k uchu a ptali se, zda si smí přisednout. S Angelou jsme na ně hleděly s otevřenou pusou, byli tak krásní. Edward jako anděl, který si spletl cestu a místo do nebe přišel do Forks, Alice jako něžná víla, která sem zabloudila z lesů.

Edward mi mávl rukou před očima, stále čekajíc na svolení. Trochu omámeně jsem zamrkala, koukla na Angelu a přikývla.

Povídali jsme si o škole, plánech na víkend, i když ten byl zatím v nedohlednu, a všem možném. Neušlo mi, že ani jeden z nich nesnědl ani sousto. Jen jídlo trochu rozdrobili a konec. Za dobu, co je znám jsem je vůbec neviděla jíst a to jsem u nich strávila celý víkend.

Trochu mi vrtalo hlavou proč najedou sedí u nás a ne u své rodiny. Důvod jsem se dozvěděla v zápětí.
„Bello,“ oslovila mě Alice, najednou nějak opatrně.
„Copak?“ Věděla jsem, že se mi to nebude líbit a musela to vědět i ona, když byla tak obezřetná.
„Víš, napadlo mě… Zítra nám odpadá odpolední výuka, tak jsem myslela, že bychom mohly jet nakupovat, co na to říkáš?“ Její tón byl podbízivý, velké oči upřené do mého obličeje. Pamatujete na kocoura ze Shreka? Tak přesně tak vypadala. Ale na mě to neplatilo

„Už zase? Vždyť jsme byly v pátek.“ Při té vzpomínce jsem se trochu otřásla. Pak jsem si vzpomněla, že je náš páteční úlovek pořád v taškách a ty jsou hozeny v rohu mého pokoje. To ale Alici nebudu vykládat. Za to by mě zabila.
„To však není důvod k tomu, abychom nemohly jet znovu.“ Stála si na svém Alice.
„Alice, je mi líto, ale mám teď zásoby nejméně na půl roku, možná i víc. Nehodlám jet v nejbližší době nakupovat,“ ujistila jsem ji. Alice našpulila pusu, obočí stáhla k sobě a vypadala mírně uraženě. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí a pak se jí obličej trochu vyjasnil a namísto toho hned zkrabatila čelo a plačtivě řekla. „Ale já viděla…“ Nadskočila, jako kdyby jí někdo pod stolem kopnul, ale nikdo z nás se ani nehnul. „Chci říct, myslela jsem, že bychom si to užily. Mohla by jet i Angela.“

„Ne, Alice, je mi líto. Můžeme jet do města, třeba zajít do kina, ale rozhodně se obloukem vyhneme nákupnímu centru,“ navrhla jsem. Alici se to zjevně moc nelíbilo, ale pak se pousmála a rezignovaně přikývla.
„Dobře, jak chceš. Tak já se pro tebe stavím a pak vyzvedneme Angelu. Možná by s námi mohl jet i Edward.“
Ani nečekala na Angelin souhlas a už plánovala náš zítřejší výlet.

Myšlenka, že by s námi jel i Edward byla lákavá. I když, nechtěla jsem si to přiznat, raději bych s ním byla sama. Jenže, to by se pak hůř dodržovalo moje předsevzetí o tom, že budeme jen přátelé.  V jeho blízkosti se mi poslední dobrou vždycky rozbuší srdce a rozklepou kolena.  To není dobré. To samé se mi stávalo z Jakobem, ale nikdy ne v takové míře. Zůstat s ním jen jako kamarádka bude těžší, než jsem si myslela.

„Bello, kde zase lítáš? Tak co na to říkáš?“ dožadovala se odpovědi Alice.
„Cože?“ ptala jsem se nepřítomně. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ztratila nit rozhovoru.
„No přece ten zítřek. Pojedeme rovnou ze školy, jo?“ opakovala mi to, jako kdyby mluvila s nějakým pitomečkem. Možná nebyla tak daleko od pravdy.  Moje chování tomu poslední dobou dost nasvědčovalo. Edwardovi neustále říkám, jak chci být jen kamarádka, a uvnitř začínám víc a víc toužit po něčem úplně jiném.
„Jo, jasně. A co s mým autem?“
„Vždyť jsem říkala, že pro tebe ráno s Edwardem přijedeme. Bello, dávej trochu pozor,“ kárala mě Alice.
„No jo,“ zahuhlala jsem. Snad se tolik nestalo. Raději jsem se zvedla a šla na další hodinu, než bych poslouchala další Aliciny plány.

Na poslední hodině jsem si sedla vedle Edwarda a v duchu se snažila přesvědčit sebe samu, že tam sedí někdo jiný a není důvod takhle bláznivě reagovat. Zavřela jsem oči a usilovně jsem se soustředila. Zhluboka jsem se nadechla a… a to byla chyba, protože do nosu se mi dostala Edwardova jedinečná nádherná vůně a moje tělo na to samozřejmě reagovalo.

„Bello? Je ti něco?“ Ozvalo se z místa vedle mě. Zavrtěla jsem hlavou.
„Jsi dneska nějak mimo,“ mluvil na mě dál, ale já pořád nereagovala. Když jsem došla k závěru, že celé to soustředění je na nic, když na mě mluví svým hlubokým mužným sametovým hlasem, otevřela jsem oči a podívala se na něj.
„To nic, jen jsem špatně spala. Měla jsem děsivý sny.“ O tobě. Dodala jsem v duchu.
„A o čem se ti zdálo?“ zajímal se, jedno obočí zvednuté.
„Ale jen taková blbost, naprostý nesmysl. Jak se těšíš na zítřejší odpoledne?“ položila jsem mu otázku, abych se zbavila těch jeho.
„Jo, přemýšlel jsem, že bych vzal Mary,“ odvětil. Takže se těší, fajn. Moment… Mary? Jakou Mary?

„Ehm, jakou Mary?“ ptala jsem se zvědavě.
„To je jedna holka.“ Fajn, a já myslela, že pes. To jsem se toho zase dozvěděla. Ale co má co brát „jednu holku“ s námi do kina! Rozčilovala jsem se v duchu.
„A jaká holka?“ vyzvídala jsem a snažila se o klidný hlas. Uvnitř jsem však vřela.
„Chodím s ní a španělštinu a historii, je moc fajn, určitě se ti bude líbit,“ ubezpečil mě. Tak na to ať rychle zapomene, líbit se mi určitě nebude, nehodlám se přátelíčkovat s nějakou takovou Mary!

Zuřila jsem. O víkendu se zdá, že má na tu věc, co se nás dvou týče, jiný názor než já a najednou chce brát Mary do kina. A já ho ještě litovala. Nadávala jsem si, že mu ubližuju. Houby s octem.

Pohled na něj mě utvrdil v tom, že čeká na nějakou reakci z mé strany.
„No to určitě,“ zamumlala jsem si pod vousy ironickým hlasem.
„Cože?“ Nevím, jestli mě neslyšel nebo se chtěl ujistit, jestli slyšel dobře.
„Že se mi bude určitě moc a moc líbit.“ Nasadila jsem slaďoučký tón, od pusy mi určitě odkapával med. Na jeho tváři se objevil ten jeho úžasný křivý úsměv a i přes mé momentální rozpoložení se mé srdce dalo do běhu a jeho úsměv se ještě rozšířil. Jako by to slyšel, sakra.

Otočila jsem se čelem k tabuli a zbytek hodiny dělala, že tam není a věřte, že to nebylo zrovna jednoduché.

Tentokrát se mi spalo krásně. Žádné ruce, vlci ani Edwardové mě ve snu tentokrát nehonily. A proto mě hluboce rozčarovalo, že musím vstávat. Ještě pět minut rozhodla jsem se, otočila se na druhý bok a hodlala pokračovat tam, kde jsem přestala. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Mobil se ozval znovu, tentokrát zněl naléhavěji. Koukla jsem na displej, protože to nemohl být budík, ten jsem předtím vypnula. Tak hádejme, kdo to asi tak je. Alice! Já ji roztrhnu, proč volá tak brzo, já chci spát.

Měla jsem v úmyslu si toho nevšímat, ale marně. Alice byla vytrvalá.
„Co je, Alice!?“ zavrčela jsem do telefonu.
„Dobré ráno, Bello,“ zazpívala do sluchátka a já si musela dát telefon dál od ucha, jinak hrozilo, že přijdu o sluch.
„Doufám, že jsem tě nevzbudila,“ řekla radostným hlasem.
„Jo vzbudila,“ bručela jsem dál.
„Tak to mě mrzí.“ Omlouvala se, ale neznělo to, jako by si z toho něco dělala.
„Jen jsem ti chtěla říct, aby sis vzala sukni, co jsme koupily a k tomu to černé tričko.“ Mluvila dál. „A k tomu půjdou ty hnědé kozačky.“
„Alice, já v sukni nepůjdu. Vždyť budu vypadat jako blázen. Je zima.“
„Vezmeš si silnější punčochy a hotovo, bude to úžasné.“ Rozplývala se. „A nebudeš jak blázen, budeš vypadat, jako by ses konečně naučila oblékat se.“ No dovol?
„Ale já…,“ chtěla jsem protestovat, jenže ona mě přerušila.
„Žádné námitky nepřijímám a opovaž se vzít si něco jiného,“ vyhrožovala mi. „Přijedeme pro tebe za půl hodiny, tak by ses měla začít připravovat. Měj se.“ S tím zavěsila.

Tak ona mi volá, a budí mě jen kvůli tomu, aby mi řekla, co si mám obléknout do školy? Je tohle normální? Ne, není, já vím. Ale věděla jsem, že Alice je schopná své výhružky splnit, a to jsem si nechtěla risknout, tak jsem se jako správný zbabělec dovlekla do kouta, kde stále ležely tašky plné oblečení a začala jednu po druhé prohrabovat. Asi po deseti minutách jsem v jedné ruce držela černé teplejší punčochy, džínovou sukni do půli stehen a černé tričko a v druhé hnědé kozačky po kolena.

Zalezla jsem do koupelny, abych vykonala své ranní potřeby, pak jsem se oblékla a sešla do kuchyně.

Dům byl prázdný a úplně tichý. Vzala jsem si snídani, opět jen misku cereálií, přeci si nebudu bůhví jak vyvařovat, stejně na to není čas. Když jsem dojedla, doběhla jsem si do pokoje pro tašku, ještě rychle učesat. Koukla jsem na sebe do zrcadla a musela uznat, že to není tak hrozné, jak jsem si myslela. Holt, Alice se vyzná.

Před domem zatroubilo auto. Popadla jsem bundu a tašku s věcmi a vyběhla do deštivého dne.
Edward mi opět galantně otevřel dveře. Stále jsem na něj byla rozzlobená, ale nechtěla jsem to dát najevo, tak jsem se na něj usmála, teda aspoň doufám, protože jsem na sebe neviděla a mohl z toho být jen škleb, a sedla si na místo spolujezdce.

Alice seděla vzadu a celou cestu žvatlala o dnešním odpoledni, jak si to báječně užijeme a kdesi cosi. Asi po dvou minutách jsem ji přestala poslouchat, protože už mi to jako moc dobrý nápad nepřišlo. Těšila jsem na pohodové odpoledne s přáteli, těšila jsem na pohodové odpoledne s Edwardem a místo toho to bude nepohodové odpoledne s Edwardem a Mary. Vrrrr.

„Bello, budeš tu sedět celý den, nebo půjdeš do školy?“ ptal jsem mě se smíchem Edward. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že stojíme na školním parkovišti. Alice už v autě nebyla, viděla jsem jen její záda mizející ve dveřích školy.
„Jasně že jdu. Co bych tady asi tak dělala, nevíš?“ vyjela jsem na něj a on se ještě víc rozesmál. Na nic jsem nečekala a vyrazila z auta.

„Bello, co se děje?“ zajímala se Alice, když jsem si sedla k ní do lavice.
„Nic,“ zahučela jsem.
„Já nejsem slepá. Tak co je?“ Nenechala se odbít. Když chce, tak jí to řeknu, třeba se dozvím nějaké pikantní podrobnosti, haha.
„Jede s námi do kina Mary?“
„Hm, no, já…,“ to bylo snad poprvé, co Alice ztratila řeč. „Myslím, že jo.“ Vypadlo z ní. „Vadí ti to?“ ptala se zvědavě.
„Mně? Ne, proč by mělo? Edward je dospělý, může si dělat co chce a chodit s kým chce.“ Snažila jsem se o nonšalantní tón, abych ji ujistila, že to myslím vážně.
„Když myslíš,“ odvětila Alice a tím bylo téma uzavřené.

Do hodiny zbývalo ještě pár minut, tak jsem se znuděně rozhlížela po třídě. Moje oči zůstaly viset na prázdném místu. Jake zase chyběl. To je divné.

Neudržela jsem svou zvídavost na uzdě a po hodině zašla za Benem a na Jaka se ho zeptala. Ben byl další osobou, která se mnou jakžtakž mluvila a to i navzdory tomu, že byl Jakobův nejlepší kamarád. Nejspíš to bylo kvůli Angele, poslední dobou po ní dost pokukuje a co řekne nebo udělá Angela je pro něj skoro svaté.
„Volal jsem mu a prej má chřipku.“ Zněla jeho odpověď. Poděkovala jsem a odešla. Tak je to jen chřipka. A co sis, Bello, myslela, že mu je? Každého to jednou potká a na chřipku se neumírá.

Tentokrát jsem na obědě seděla sama s Angelou. Alice s Edwardem byli se svými sourozenci a vypadalo to tam na dost ostrou výměnu názorů. Jediný, kdo mě bral, teda když nepočítám Alici a Edwarda, byl Emmett. Vždy, když jsem ho potkala na chodbě, hlásil se ke mně tak hlasitě, až se po nás všichni otáčeli. Na rozdíl od něj, Rosalie mě vždycky přehlédla jako dlouhé širé lány a Jasper na mě jen nepatrně kývnul.

Při pohledu na Edwarda mě napadla jedna věc. Začala jsem se rozhlížet po jídelně a hledat „jednu holku“, přesněji řečeno Mary. Která to tak může být? Asi musí být krásná, když upoutala úchvatného Edwarda. Můj zrak narazil na holku, která upínala zbožný pohled na Edwarda. K mému překvapení nebyla ničím výjimečná. Měla vlasy jako hřebíky barvy suché slámy, byla vyšší než já a její postava byla akorát. Na tu dálku jsem jí neviděla do očí, tak jsem si mohla jen domýšlet jako jsou.

Za celou dobu, co jsem na ní zírala ani jednou nemrkla, jen omámeně čuměla na Edwarda. To bude asi ona.

Moje domněnka se mi potvrdila v zápětí, když jsme s Angelou šly k autu. Tam už na nás čekala Alice, Edward a ta holka z jídelny, Mary.

Došly jsme k nim a začalo představování.
„Bello, tohle je Mary, jak jsem ti o ní říkal. Mary, tohle je kamarádka Bella.“ Seznamoval nás Edward. Slovo kamarádka mě bodlo u srdce. Vím, chtěla jsem jí být, ale při pohledu na Mary se ve mně vzdouvaly dosud nepoznané pocity, které ke kamarádce rozhodně nepatřily.

„Těší mě,“ pípla Mary. Podívala jsem se jí do obličeje. Její oči byly šedozelené a vypadaly bojácně. Nechtěla jsem na ní být zlá. To já jsem si to takhle vybrala. Povzdechla jsem si a usmála se na ni.
„Mě taky, Mary.“ Zdálo se, že se trochu uvolnila.

Všichni jsme se nasoukali do auta. Já jsem s Angelou a Alicí seděla vzadu. Cestou hrála hudba a Alice se Mary vyptávala, kde bydlí, v jakém je ročníku, co chce dělat, až vystuduje. Trochu jsem Mary litovala, Alice byla jako kulomet. Angela je poslouchala a občas něco dodala a já se do hovoru nezapojovala. Očima jsem přejížděla z Edwarda na Mary a hodnotila jak se chovají. Kdykoliv se na ní podíval, bylo to jako rána do srdce. Ona na něj i přes to, že mluvila s Alicí koukala celou dobu.

Chtělo se mi z toho brčet, ale to jsem si v autě plném lidí nemohla dovolit. Moje oči se v zrcátku setkaly s Edwardovými. Ty jeho se na mě dívaly zkoumavě. Dlouho jsem jeho pohled nevydržela a zadívala se jinam.

Nechtěla jsem na to myslet, tak jsem začala dávat pozor na to, o čem se ty tři bavily. Zjistila jsem, že Mary je v prváku, chodí pomáhat chudým, hraje na housle a jejím největším snem je stát se veterinářkou a pomáhat zvířatům. Musela jsem se ušklíbnout. Znělo to jako z knížky o dokonalé dívce.

Port Angeles nás uvítalo mlhavou náručí. Edward zajel do podzemních garáží, takže jsme s mlhou ani nepřišli do styku.

Jako první jsme si prohlédli program místního „multiplexu“, který měl celé tři sály. Výběr tedy nebyl nikterak velký a nakonec jsme se rozhodly pro Avatara. Ve škole se o tom filmu hodně mluvilo, tak jsme chtěli zjistit proč.

S Edwardem a Angelou jsme šli pro popcorn. Vzala jsem si velký, film má přes dvě hodiny, tak ať mám co chroupat. Edward s Angelou koupili střední a Edward ho dal Mary.

Usilovala jsem o to, abych se chovala normálně, alespoň v mezích, ale ty dva mi to docela ztěžovali. Kdykoliv Edward něco řekl, Mary s tomu smála a to to mohla být jakákoliv blbost. Za celou dobu se nepodívala na nikoho jiného. Edward jí občas taky věnoval pohled a svůj krásný úsměv. Sem tam jí položil ruku na záda a nešlo nevidět, jak se Mary tetelí blahem. Bylo to k nevydržení.

No a nakonec mě dorazilo, když jsme se usadily. Seděla Alice, Angela, já, Edward a Mary. Alice s Angelou si začaly povídat, Edward asi bavil Mary, nevím co jiného mohl dělat, protože se řehtala na celý sál, až mi bylo trapně jak se na nás lidé otáčeli. Já jsem tam seděla jako páté kolo u vozu a užírala se zevnitř. Trochu jsem nadávala sobě, trochu Edwardovi. Samozřejmě jen v duchu. Vždyť jsem to byla já, kdo chtěl být jen přítel, ale on taky nemusel hned vzdávat a lézt za jinou. Bylo to na palici fakt.

Konečně zhasla světla a po čtvrt hodině reklam začal film. Docela mě to v táhlo do děje. Bohužel ne na tolik, abych si nevšimla, že ruka, kterou měl Edward položenou na opěrce křesla, ta na straně Mary, je přikrytá Maryiinou dlaní.

Zatnula jsem ruce v pět, složila je na hrudníku a předstírala, že jsem tu sama a dívám se na film. Když se Jake a princezna Neytiri spojili před Avou, zatoužila jsem po tom samém, ale s Edwardem. Přála jsem si zažít stejně silnou lásku, lásku která všechno překoná, která bude věčná, opravdová. S Jakobem jsem takovou nezažila. Teda byla to láska, ale spíš jen taková mladická, která časem odezní, ale pevně jsem věřila, že jednou tu opravdovou potkám.

Na tvářích jsem ucítila slzy, ani jsem si neuvědomila, že pláču. Zvedla jsem ruku a chtěla je setřít, ale mé paže se dotklo něco studeného. Podívala jsem se na to a zjistila, že se jedná o Edwardovu ruku. Zvedla jsem hlavu, abych na něj viděla a narazila na pár jeho zlatých zkoumavých očí.

V tu chvíli mi to došlo. To co cítím, ten vztek, lítost, bolest, když vidím Edwarda a Mary, to všechno znamená jediné, miluju ho. Ano, miluju ho a hodně. Je možné, že by Edward byl má opravdová láska?

_________________________________________________________________________

14. kapitola     SHRNUTÍ     16. kapitola

_________________________________________________________________________

Netrpělivě čekám na Váš názor, tak prosím o jeho vyjádření do místa k tomu určenému, okénka pro komenty. Díky, díky, díky :D

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 15. kapitola: