Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 9. kapitola

30.07.2011 (15:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1370×

Vyběhli jsme ven, ale ve stejném okamžiku nás zastavil pár karmínových, nemilosrdných očí. Zase Maria. Kolikrát ještě nám bude stát v cestě?

„Připadá mi to, jako bych vám překazila plány," řekla ledovým hlasem.

Jasper

Měřil jsem si ji přimhouřenýma očima a třásl se vzteky. Proč musí vždycky všechno zkazit? Byli jsme tak blízko, blízko tomu, abychom byli šťastní až navěky. Tak proč se tu musí objevit ona?

„Vidím, že sis přivedla společnost." Ušklíbl jsem se. Za Marií stáli dva novorození. Oba velcí jako hora, ale s ptačími mozky. To byl vždycky Mariin problém, vybírá si následovníky podle síly a ne podle toho, co mají v hlavě.

„Ano, ale pevně doufám, že jich nebude potřeba," odpověděla.

Ironicky jsem se zasmál. „Opravdu si myslíš, že proti mně tihle dva tupci něco zmůžou, když jsem je naučil všechno, co umí?"

Ti dva hromotluci se očividně urazili, neboť začali zuřivě vrčet a nebýt toho, že je Maria zadržela, už by se na mě vrhli.

Maria nasadila její falešně sladký hlas a řekla: „Ale, Jaspere, já tě opravdu nechci zabít, já chci jen zabít ji." V tu chvíli musela uklidnit Alice mě, abych nepřiběhl k té potvoře a neutrhl jí hlavu.

„Copak to nechápeš, Jaspere, to ona mi kříží cestu, a kdybys byl rozumný, stál bys na této straně a pomáhal mi ji trhat na kusy." Po sladkém tónu nebyla ani stopa, Maria zuřila, viděl jsem na ní, že by nejradši zabila Alice sama, jen kdybych tu nestál já, který ji v prvním okamžiku, co se pohne, roztrhá.

Ona se ale rychle uklidnila a začala zase řečnit tím svým falešným dívčím hláskem, ze kterého by se mi stoprocentně zvedal žaludek, být člověk. „Copak nechápeš, že tě pořád miluju?"

Prudce jsem jí skočil do řeči. „Ale, no tak, nehraj si na něco, co nejsi. Ty nejsi schopná žádného citu. Přiznej, že mě chceš jen z toho důvodu, že jen díky mně máš tak rozsáhlé území. A vám bych taky radil, abyste práskli do bot, protože tato bestie vás rozhodně nenechá naživu," řekl jsem směrem k těm tupcům. Cítil jsem, že začínají být nejistí a že nevědí, co si mají myslet.

Maria si nás měřila nenávistným pohledem. Alice se mi pořád schovávala za zády a cítil jsem z ní, že má strach. Stiskl jsem jí ruku a pomohl jí, aby se cítila klidnější. Pomohlo to, ale jenom trochu.

„Takže nechceš být se mnou," pokračovala po dlouhé odmlce Maria.

„Ne, nechci," odpověděl jsem rázně a doufal, že už to konečně pochopí.

„V tom případě mi nedáváš jinou možnost. Zabijte je," nařídila svým společníkům.

Alice se začala chvět strachy, ale já bych nedovolil, aby se jí něco stalo. Ti dva se k nám pomalu a opatrně blížili a Maria odešla do povzdálí, kde mohla v klidu sledovat to divadlo. Přesně její styl.

Ten první, větší, který se, pokud jsem se nepletl, jmenoval Lerry, po mně vystartoval, ale hned od prvního okamžiku, co jsem viděl jeho počínání, mi bylo jasné, co má v úmyslu. Takže přišel o ruku. Na chvíli jsme se ho zbavili, ale jen do doby, kdy si ruku připojil zpátky k tělu, jako na potvoru jsem u sebe neměl žádný oheň.

Ten druhý, jménem Jerry, byl opatrnější, takže nebýt Alice, která předčasně viděla, co chce udělat, přišel bych o ruku já. Tak to šlo pořád dokola. Věděl jsem, že bych měl zakročit a zbavit se jich, ale bál jsem se o Alice.

Ale tak už to dál nešlo, nemohl jsem jen stát a odrážet jejich útoky. Musel jsem taky zaútočit. Ve chvíli, kdy jsem od Alice o pár metrů ustoupil, jsem věděl, že všechny starosti byly zbytečné. Trochu jsem zapomněl, že jsem ji naučil všechno, co umí. Byla perfektní, bez sebemenších problémů se postarala o Lerryho, zatímco já jsem bojoval s Jerrym.

Za pár minut ležely na hromadě všechny kusy jejich těl.

Maria se tvářila vyděšeně a zároveň rozzuřeně.

Chtěli jsme už s Alice utéct pryč, ale v nestřežený okamžik k nám přiběhla Maria a utrhla Alice ruku. Ta bolestivě zaječela.

Okamžitě jsem vyrval Alicinu ruku z té Mariiny a vrátil jí ji. Ta si ji okamžitě připojila k tělu.

Začali jsme s Marií bojovat. Maria byla rovnocenný soupeř, taky mě většinu věcí naučila, ale nebyla tak silná. Bojovali jsme a Alice nás sledovala z povzdálí. Když jsem se na ni jen na malinkou chvíli ohlídl, Maria mě srazila k zemi a chytla mě pod krkem.

„To je tvůj konec, Jaspere Whitlocku."

Jenže dříve, než stihla udělat ten poslední krok, obtočily se kolem jejího krku dvě malé bledé ruce.

„Ne, Mario, tohle je tvůj konec," řekla a trhla. Mariino těla se zhroutilo vedle mě.

„Děkuju," pošeptal jsem Alice.

„Kdykoliv."

V Jerryho kapse jsme našli krabičku sirek, a jakmile jsme Mariino tělo přihodili na hromadu k těm dvěma, škrtl jsem a sledoval dým, který se vznášel z toho, co zbylo z té, o které jsem si kdysi myslel, že ji miluju.

Otočil jsem se k Alice a nečekaně ji políbil. Byl jsem rád, že to skončilo, že jsme to společně zvládli, a že z Marie už zbyla jen zlá vzpomínka.

„Je to za námi." V mém hlase zněla radost, teď jsem se cítil svobodný a Alice to cítila stejně.

Podíval jsem se do jejích zlatých očí, které jiskřily štěstím. Poté jsem ji chytl za ruku a společně jsme utíkali pryč. Pryč od minulosti, pryč od špatných vzpomínek. Běželi jsme vstříc novému životu. Teď už to snad bude - šťastní až navěky.

Předchozí < > Další

Moc se omlouvám, že je kapitola tak krátká, a že její kvalita je na bodu mrazu, ale mně to psaní v poslední době nějak nejde. Příště už nás čeká epilog, tak ten se snad povede víc. Prosím o komentáře.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 9. kapitola: