Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 23. kapitola Jako matka a dcera

25.03.2012 (14:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1382×

Jak řekla Alice, tak jsme museli udělat a vlastně to bylo dobře, protože hlavně díky ní nás všechny přešla chmurná nálada, která byla vyvolána mým vyprávěním.

Nejdřív se do mě pokoušela Esmé nacpat něco ze své kuchyně. Snědla jsem asi tři suflé a měla dost, přeci jenom myslela, že si dám jen na ochutnávku, ale bylo to tak dobré. Bože, úplný gastronomický ráj. Pak, když jsem Esmé vysvětlila, že mám stejně nejradši, když můžu jíst jídlo, které jsem si sama uvařila, koukala na mě jak na mimozemšťana, ale vysvětlila to tím, že není zvyklá, aby se někdo v mém věku rád staral o domácnost.

Pak už mě ale Alice s Rose dotáhly do obýváku před televizi. Nejdřív mi udělaly nějakou masku, nebo co to říkaly, že to bylo, každopádně to příšerně smrdělo.

Pak přišla na řadu manikúra a pedikúra. To mi tolik nevadilo.

Ale když mě Alice dotlačila do Ewardovy koupelny, myslela jsem, že se hanbou propadnu.

„Alice!“ zařvala jsem přes dveře. „To snad nemyslíš vážně!“

Na pultu u umyvadla ležely čtyři košilky. Všechny modré, ale u každé jsem se víc a víc červenala.

Byly hezké, ale žádná nebyla pro mě.

První měla ve výstřihu krajku a pak pod prsy, kde jí tvořily dvě vrstvy průhledné látky, lehké jako peříčko, kaskádovitě padala až k bokům.

Druhá měla stejně odhalené břicho jako ta první, ale tato mi připadala více honosná. Byla samý volánek. Měla široká ramínka a spojovala se pouze v oblastech prsou a to širokou saténovou stuhou. Upřímně, tato se mi asi líbila nejvíce, protože toho také asi nejvíce zahalovala, ale stejně bych si ji sama nekoupila. Ostatně jako všechno, co přinese Alice.

Ta třetí mi byla docela povědomá. Myslím, že mi ji Alice vnucovala, když jsme spolu byly na nákupech. Celá průhledná, a když říkám celá, tak opravdu celá, držící jen na pár šňůrkách. No, na tohle se stydím i dívat.

Čtvrtá se dala snést, taky patřila ještě mezi ty, které bych si v případě nejvyšší nouze oblékla, stejně jako ta druhá. Byla průhledná, ale zase ne tak jako ta třetí. Byla ze všech těch košilek nejdelší a vyšívaná tmavě modrými kytičkami.

Za chvíli se ozvala Alice na můj protest.

„Co myslíš, Bello?“ zeptala se provokativně.

„To si na sebe neobleču.“

„Ale prosím tě, buď ráda že tě nechávám si vybrat a že jsem ti rovnou nedala tu třetí,“ zasmála se Alice. „A navíc je to jedno. My tě okukovat nebudeme, a kdyby se náhodou vrátili muži dřív, tak tam stejně máš ten župan.“

Až teď jsem si všimla županu složeného vedle vystavovaných košilek, samozřejmě modrého.

„Vidíš, tak žádné odmlouvání, jednu si vyber a pojď za námi dolů, ať můžeme začít. Už se čeká jenom na tebe,“ řekla Alice a já si do ruky už brala druhou košilku, když jsem ji znovu zaslechla. „Jo a mimochodem k tomu županu se stejně nejvíc hodí ta třetí.“

„Tak na to zapomeň! Tu si v životě neobleču!“ zakřičela jsem na ni přes dveře.

„Třeba by se to líbilo Edwardovi,“ dodala Alice a pak jsem už jenom slyšela bouchnutí dveří pokoje.

Rychle jsem se převlékla, teda v mezích rychlosti u mé osoby, vzala si župan a vyšla jsem o berlích a s ortézou ven. V pokoji už na mě čekaly Alice s Rosalie a Esmé.

„Já myslela, že budeme v obýváku?“ zeptala jsem se s podivem.

„To já taky,“ řekla Rose a podívala se na Alice.

„Tady to je lepší, aspoň nebudeš muset lítat nahoru a dolů,“ řekla Alice a vyskočila na prostornou postel. „Takže, teď následuje nějaký úžasný, romantický film, u kterého budeme moci brečet.“

Rose odněkud vytáhla štos DVD.

Jak Alice řekla, tak vše probíhalo.

Chtěla jsem se zeptat, kde jsou kluci tak dlouho, ale kdykoliv jsem to jen naťukla, všechny to nějak zamluvily.

***

Když skončil druhý film, bylo už půl jedné a na mně se začala podepisovat únava. Nechtěně jsem zívla, a to byl spouštěč pro Esmé, aby začala balit věci.

Bylo zvláštní, že ani takhle pozdě v noci nebyly vůbec unavené.

„Už jsem unavená a Bella jistě taky, asi bychom to měly zabalit,“ řekla Rose Alice, která hypnotizovala televizi.

„Ne, ještě poslední díl.“

„Alice, všechny jsme unavené. Zítra to dokoukáme,“ řekla rozhodně Esmé. Alice nezbylo nic jiného, než vyndat DVD a odejít společně s Rose.

„Dobrou, Bello.“

„Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc,“ neodpustila si Alice.

Esmé tu zůstala ještě o trochu déle a srovnávala špinavé talíře na podnos, aby je odnesla.

„Esmé?“

„Ano, holčičko?“

„Děkuji.“

Esmé se zasmála.

„To bys spíš měla poděkovat Alice, že to tak pěkně zařídila.“

„Ne, já nemyslím ten večírek, i když ten byl taky skvělej,“ uznala jsem.

„A o čem teda mluvíš, zlatíčko?“ Teď už mě pozorovala svýma karamelovýma očima v pološeru.

„Mluvím o tom, jak jsi mě dneska vyslechla. Děkuju.“

V Esméiných očí se objevila něha.

„Ale, Bello, to je samozřejmost, za nic takovýho mi neděkuj. Moje děti mají pravdu, ty už patříš do naší rodiny. Všichni tě moc milujeme.“

Opět se mi chtělo brečet.

„Víš, je to zvláštní,“ přiznala jsem.

„A co?“ zeptala se Esmé, přisedla si ke mně na postel, pohladila mě po vlasech a objala kolem ramen.

„Vaše děti jsou adoptované, ale vy s Carlislem je stejně milujete, jako kdyby byly vaše a staráte se o ně, kdežto moje matka vlastní dceru odvrhla a ještě byla ráda, že se o ni nemusí starat.“

Rozlily se mi slzy po tvářích a Esmé mi je horlivě utírala kapesníčkem.

„Víš, Bello, tvoje matka tě určitě strašně miluje. Ty jsi tak dobrá a čistá, že není možné, aby tě někdo neměl rád a já dobře chápu, proč si tě Edward vybral, ale tvoje maminka se musela rozhodnout – buď získá svůj sen, po kterém vždy toužila, nebo bude těch pár let s dcerou, která potom vyroste a bude si žít svůj vlastní život. Každý má na to svůj úhel pohledu.“

Když tohle Esmé říkala, uvědomila jsem si, že Renée není taková zrůda, jaká jsem si myslela, že je, ale to nic nemění na tom, že neuronila ani slzu, když jsem od ní odcházela.

„Ale ty bys tohle svým dětem nikdy neudělala, a to jsou nevlastní,“ pokoušela jsem se dál odsoudit Renée.

„Bello, každý je jiný. Je pravdou, že já dítě pokládám za dar a jsem ráda, že můžu mít alespoň to nevlastní. Víš, měla jsem děťátko. Překrásného chlapečka, ale umřel a já od té doby nemohla mít dítě. Bylo to pro mě strašné, ale pak se objevil Carlisle, já ho milovala už od čtrnácti a když jsme se pak vzali, byla jsem hrozně šťastná, ale nemohla jsem si v náručí pochovat naše dítě.“

Sledovala jsem Esmé a nemohla ani dýchat. Dívala se na peřinu, pod kterou jsem ležela a očima pátrala v minulosti.

„Carlisle zjistil, co se mi stalo, a tak zajistil, že jsem se stala matkou Edwardovi, ale ten už byl docela veliký, takže k nám s Carlislem a Edwardem nakonec přibyly další čtyři duše a teď jsi přišla ty. Edward se do tebe zamiloval na první pohled a od té doby, co jsme od vás přijeli, byl duchem nepřítomný.

Víš, Edward nikdy neměl moc štěstí v lásce, a tak jsem byla nadšená, že i moje poslední dítě bude šťastné a ještě více mě potěšilo, že jsi to ty, koho si vybral.

Opravdu si nemohl vybrat lépe, Bello, a on to ví,“ zasmála se nakonec. Podívala se na hodiny a zhrozila se, už byla jedna.

„Pane Bože, asi bych si už měla jít lehnout a ty taky už musíš být utahaná,“ usmála se. Ještě mě jednou pohladila po vlasech a políbila do nich a vstala z postele.

U dveří jsem ji ještě zastavila.

„Esmé?“

„Ano?“ Otočila se a usmála.

„Stejně díky,“ řekla jsem a úsměv jí opětovala.

„Stejně nemáš zač,“ zasmála se a já ji jen fascinovaně pozorovala. Kéž by byla moje matka.

„Sladké sny, Bello,“ zašeptala a zavřela za sebou dveře.

„Sladké sny,“ zašeptala jsem do temného pokoje.

Oči mi pomalu navykly na tmu a já se položila do postele. Odhodila jsem župan někam do postele a více se zachumlala pod peřinu.

Nasála jsem Edwardovu vůni a s myšlenkou na něj usínala.

Opět doufám, že se vám to líbilo a že mi zanecháte nějaké památky po sobě. =oD AAC

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 23. kapitola Jako matka a dcera: