Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 21. kapitola Domácí nuda

10.03.2012 (09:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1250×

Neměla jsem Edwarda posílat pryč. Jen pár minut po tom, co odjel, se mi začalo strašně stýskat.

Nevěděla jsem co dělat, abych si nějak zkrátila čas. Charlie měl přijet pozdě v noci. Úkoly jsme neměli a s tou ortézou se špatně chodí. Začínala jsem se nudit.

Byl pátek. Normálně bych se asi připravovala na nějakou párty, která se pořádá pro Carol a její nohsledy, ale teď jsem zaprvé s tou ortézou nikam nemohla a zadruhé jsem hlavně asi už nebyla u Carol vítána. A vlastně bych tam ani nešla.

Vždycky jsem k takovýmhle večírkům byla donucena, ale když jsem nemusela, nechodila jsem tam. A když už jsem přišla, tak jsem se snažila co nejdříve vypařit. Prostě tohle není a nikdy nebylo nic pro mě.

Ale co budu dělat teď? Nemůžu dlouho stát. Navíc musím všude chodit s těmi blbými berlemi, takže nemůžu ani vařit.

Z ničeho nic mi zazvonil mobil. Nejdřív jsem se zhrozila, že mi volá Caroline, ale když jsem se podívala na display, tak tam svítilo neznámé číslo. Uvědomila jsem si, že vlastně nemám na Edwarda číslo, takže by to klidně mohl být on. Okamžitě jsem hovor přijala.

„Ahoj, Bello, tady Alice, že se nudíš?“ vybafla na mě Alice, jakmile jsem to přijala. Sice mě nejprve zaplavilo zklamání, že neslyším Edwarda, ale Alice veškeré moje melancholické myšlenky zapudila, protože svým drobným hláskem štěbetala tak rychle, že jsem ji stačila jen tak tak vnímat.

„Ahoj, Alice. No-“ Nestačila jsem cokoliv říct a Alice pokračovala.

„Takže dneska si uděláme pyžamový večírek! Jo? Bude to senza, uvidíš!“ vypískla do telefonu, až jsem si ho musela dát dál od ucha.

„No, tak dobře. Já si něco sbalím a přijedeš pro mě?“ zeptala jsem se.

„Ne. Mám lepší nápad, nic si nebal a cestou sjedeme něco nakoupit, stejně Esmé říkala, že potřebuje jídlo a aspoň stihne Rose vyhnat muže z domu. Tak co ty na to?“

„Já nevím, jestli zvládnu nějaké nákupy, Alice. A nechci nikoho vyhánět z domu.“

„Neboj, nikoho nevyháníš, stejně si chtěli něco zařídit, takže nemusíš mít výčitky a nákupy zvládneš, ptala jsem se Carlislea, bude to jenom tak na půl, na hodinku a aspoň ti uteče čekání na Edwarda. Jemu se to totiž trochu protáhne.“ Jen jsem fascinovaně poslouchala Alice a kroutila hlavou nad její informovaností, kterou by jí jistojistě záviděla i Lexie.

„Edward ti volal, abys mě zabavila?“ zeptala jsem se.

„Ne, copak si nemůžu udělat večírek s nejlepší kámoškou a přítelkyní mého brášky?“ odpověděla mi vyčítavě.

„Tak dobře, já zavolám tátovi, aby se nevyděsil, až přijde domů-“ Alice mě přerušila.

„To nebude potřeba, už jsem mu volala. Za dvě minuty jsem u tebe.“

„Dvě minuty? Alice, nezabij se,“ strachovala jsem se.

„Neboj. Tak trochu jsem tušila, že souhlasíš. Už jsem na konci ulice, tak pojď ven, ať nemusím moc dlouho čekat,“ řekla ještě Alice a pak to položila.

Za okamžik se ozvalo klepání.

„Pojď dál, Alice!“ zakřičela jsem ke dveřím.

„Ahoj, Bello!“ pozdravila mě, jen co se objevila v obýváku. „Můžeme?“

„Jo, jen se musím odkulhat,“ zasmála jsem se a snažila se vstát.

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekla Alice a pomáhala mi na nohy.

„Neblázni, jsem těžká, ještě tě zavalím.“

„Ale, prosím tě,“ zasmála se Alice a já jsem jen s podivem sledovala, jak silná je. Podepřela mě tak, že jsem se ani nemusela opírat o berle. Pak mi obula tenisky, i když je sledovala dost opovržlivě.

„Díky,“ poděkovala jsem vděčně.

„Co bych pro tebe neudělala,“ zasmála se znovu Alice. A pomohla mi do auta.

Když jsme už obě seděly v autě a Alice vyjela k obchodnímu středisku, vzpomněla jsem si, že nemám peněženku. Zase. Cullenovi si o mně budou myslet, že jsem vyžírka.

„Alice, zapomněla jsem peněženku,“ řekla jsem jí a myslela jsem, že to otočí.

„Skvělé!“ vypískla a vesele pokračovala v jízdě.

„Co je na tom skvělýho?“

„Aspoň tě nebudu muset přesvědčovat, že to zaplatím.“

„Tak to teda ne, už minule jsem za sebe nemohla platit.“

„Žádný odmlouvání. Sama jsi řekla, že peněženku nemáš, takže mlč. A navíc, i když se třeba ještě jmenuješ Swanová, mezi Cullenovy už patříš,“ řekla Alice a usmála se na mě. „Takže nechci slyšet už žádné odmlouvání, ségra.“

Při tom jejím oslovení mě zahřálo u srdce. Je to hezké, že Edward není jediný, kdo si myslí, že patřím do jeho rodiny, ale co mělo znamenat to „ještě Swanová“? Že by Alice věděla o Edwardových pocitech více než já? Zatímco jsem nad tím přemýšlela, dojely jsme k obchoďáku.

„Jsme tady!“ vypískla Alice a vyletěla z auta. Docela jsem se bála jejího šílenství, a tak jsem se ji snažila usměrnit.

„Alice, víš, doufám, že si uvědomuješ, že nemůžu moc dlouho stát nebo chodit a převlíkat mi taky půjde těžko,“ řekla jsem jí, když otevřela dveře na mojí straně.

„Neboj, Bello. Beru ohledy na tvůj zdravotní stav, jinak by mě Edward s Carlislem zabili. Pořádný nákupy si užijeme, až bude dole ta ohavnost,“ ukázala znechuceně prstem na moji ortézu.

„Dobře,“ odsouhlasila jsem. Doufám, že si tu ortézu tak rychle nebudu muset sundavat.

„Tak fajn, jdeme! Chceš pomoct?“ zeptala se mě, ale už mě vytahovala z auta.

„Díky,“ zašeptala jsem, když jsem stála vedle auta.

„Není zač,“ řekla Alice a společně jsme se vydaly k eskalátorům.

„Mimochodem, neměla s námi jet i Esmé?“ zeptala jsem se.

„Já řekla, že potřebuje nakoupit jídlo, ne že pojede s námi,“ odpověděla Alice.

„Aha.“

Alice se zasmála.

„Hele, támhle je,“ ukázala směrem ke kasám v jednom supermarketu a zamávala. Zkopírovala jsem její pohyb a Esmé taky. Zaplatila a přišla k nám.

„Ahoj, holky!“ pozdravila a obě nás objala s taškami v rukou.

„Ahoj,“ zašeptala jsem v mém objetí a užívala si její blízkosti. Připomínalo mi to mateřské objetí, kterého se mi nedostávalo. Když se ode mě odtáhla, pohladila mě po vlasech a usmála se.

„Bello, doufám, že máš ráda soufflé,“ zeptala se mě.

„Po pravdě jsem ho ještě nikdy nejedla, ale vždycky jsem ho chtěla zkusit,“ přiznala jsem.

„To je skvělé, tak to já už jedu, abych všechno stihla. Užijte si to, děvčata.“

„Počkej, Esmé. Prosím, nepřidělávej si kvůli mně práci.“

„Ne, mě to baví. Je skvělé, že to Alice vymyslela.“

„Aha.“ No jasně, můj vrchol inteligence. Aha.

„Tak zatím,“ řekla ještě Esmé a odešla do garáží.

„Takže, Bello, potřebuješ věci na přespání a nějaké na zítřek a na neděli,“ přemýšlela nahlas Alice a vykročila vpřed.

„Já u vás budu celý víkend?“ zeptala jsem se a pokoušela se s ní udržet krok.

„Jasně!“ vypískla, zastavila se a a otočila se celá šťastná na mě.

„Tak to jsem si alespoň mohla sbalit kartáček a pastu,“ řekla jsem ironicky.

„Prosím tě. Můžeš si půjčit Edwardův, stejně jste na sobě pořád nalepený, tak se nic nestane, když si jednou půjčíš jeho kartáček,“ řekla Alice a opět se rozešla. Pak se ale zastavila a dodala: „A navíc, budeš muset přespat u Edwarda v pokoji, nemáme ještě zařízený pokoj pro hosty.“

Když jsem to slyšela, prudce se mi rozbušilo srdce, a potom jsem slyšela jen drobné uchechtnutí ze strany Alice.

„No, tak půjdeme nakupovat, abychom mohly domů, ne?“ zeptala se mě ještě Alice, já přikývla a potom jsme zavítaly do dalšího předraženého butiku, kde za mě mínila Alice zbytečně utrácet.

Já vím nuda, ale příště už pojedeme ke Cullenovým. Slibuju.

AAC

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 21. kapitola Domácí nuda: