Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 17. kapitola Principy hádek a usmiřování

Tak Edward Bellu odveze do nemocnice a Carlisle jí ošetří nohu. A Edward poučí trochu o tom, k čemu jsou vlastně hádky dobré. AAC

17.02.2012 (19:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1540×

Jeli jsme k nemocnici.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se podrážděně Edwarda.

„Co?“ nechápal.

„Ty mě skutečně vezeš do nemocnice?“

„A kam sis myslela, že jedeme?“

„Já nevim, ale rozhodně jsem si nemyslela, že to myslíš s tou nemocnicí vážně.“

„Ty sis myslela, že lžu?“ zeptal se Edward.

„No, že úplně lžeš ne, ale že jenom ubezpečuješ sestřičku. Myslela jsem si, že mě někam vezmeš, třeba domů. Tohle nic není, do zítra se to spraví,“ přesvědčovala jsem ho.

„Tak na to hezky rychle zapomeň, miláčku. Já tě do nemocnice dostanu, i kdybych tě tam měl odtáhnout,“ vyhrožoval mi. Poskočilo mi srdce při tom jeho oslovení.

„Jsi zlý, už s tebou nepromluvím, ani se na tebe nepodívám,“ řekla jsem dětským, uraženým hlasem a rychle k sobě přimkla víčka, až se mi svraštilo čelo.

Asi půl minuty nato jsem ucítila intenzivní pohled na obličeji. Otevřela jsem oči a okamžitě mě uvěznily ty zlaté patřící Edwardovi.

Jeho zářivé oči začaly pomalu dostávat tmavší odstíny, jako kdyby zacházelo slunce, až zcela ztmavly.

Edward se ke mně naklonil a políbil mě, ale já nebyla připravená, aby se ode mě odtáhnul, takže jsem se k němu přitiskla ještě víc. No, on neodporoval. Naše tempo začínalo nabírat na intenzitě. Když si mě chtěl Edward přehodit na klín, tak se omylem dotknul bolavého kolena a já jsem sykla. Tím jsem samozřejmě ten božský okamžik zkazila a Edward se prudce odtáhnul.

„Omlouvám se, bolelo to moc?“ zeptal se okamžitě a pohladil mě po koleně.

„V pořádku, skvěle chladíš,“ zašeptala jsem a přivřela oči. Slyšela jsem, jak se usmál a nepatrně mě políbil na pootevřené rty.

„Asi bychom měli jít, abychom stihli Carlislea,“ upozornil.

„Asi ano,“ přitakala jsem. Otevřela jsem dveře od Volva a chtěla vstát, ale noha se opět ozvala a já znovu slabě zasyčela.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se mě naštvaně.

„No, chtěla jsem jít do nemocnice.“

„Tak na to zapomeň, já tě odnesu.“

„Ale říkal jsi, že mě poneseš, jenom když budu zlobit, takže sama jít můžu.“

„Nic takového jsem neřekl. A neklaď odpor, stejně tě ponesu. Moc by tě to bolelo.“

Už jsem radši mlčela. Edward mě vyzvedl do svého pevného náručí a nesl mě do nemocnice. Zničehonic se začal pochechtávat.

„Co je tady tak směšného?“ zeptala jsem se nakvašeně.

„Nic, jen naše první hádka, co spolu chodíme,“ řekl. Opět se mi zrychlil tep, jak řekl chodíme.

Koukala jsem na něj.

„To tě tak rozesmálo, že spolu nechodíme ani den a už se hádáme?“

„Ne, jen jsem si říkal, že se těším, až se pohádáme ještě víc.“ Na tváři se mu objevil svůdný, pokřivený úsměv.

„Proč?“ divila jsem se.

„No, protože se těším na usmiřování. Čím horší je hádka, tím lepší je usmiřování.“ Tu poslední část mi jen zašeptal do ucha.

„Já bych řekla, že bychom se mohli usmiřovat bez hádek,“ zašeptala jsem mu nazpátek. Pobaveně zakroutil hlavou a políbil mě.

„Potřebujete něco?“ zeptala se Edwarda recepční, když jsme procházeli kolem.

„Ne, děkujeme,“ usmál se na ni Edward.

Recepční prošla kolem pultu a zamířila rovnou k nám. Při tom vrtěla zadkem, jako kdyby měla jednu nohu kratší. Podle mě se snažila i o svůdné pohledy na Edwarda, ale spíš z toho nakonec vznikly jen legrační škleby.

„Ale tam nemůžete, tam je vstup zakázán.“

„Já jdu za svým otcem, doktorem Cullenem,“ řekl Edward a pokračoval v klidu dál.

„Ale proč?“

„Nesu mu pacientku,“ odpověděl Edward.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„Nevím.“

„Ale to mi nepovídej, žes neviděl, jak se snažila upoutat pozornost,“ řekla jsem mu.

„Ty žárlíš?“ Rozesmál se.

„Ani náhodou… No, možná trošku.“ Znovu se rozesmál, tak jsem ho praštila do ramene.

„Au.“

„Ježiši, promiň, já… já nechtěla. To byl omyl,“ začala jsem se okamžitě omlouvat. Pořád se na mě ztrápeně díval, tak jsem ho políbila na prohlubni krku.

„Hm, už to ani trochu nebolí,“ zasmál se uvolněně.

„Ty!“

„Ale zlato,“ pohladil mě a políbil. Chvilku jsme takhle stáli a líbali se, když si někdo před námi odkašlal. Odtrhla jsem se od Edwarda a podívala se na Carlislea, který stál před námi.

„Ehm, potřebujete něco?“ řekl a na tváři měl pobavený úsměv.

„Jen jsem ti přivedl ukázat Bellu, asi si vykloubila čéšku.“

„Dobře, tak pojďte do ordinace.“

Carlisle mi prohmatával koleno a pokaždé se ptal, co bolí a co ne.

„No, vypadá to, že budeš potřebovat ortézu na koleno,“ řekl nakonec.

„Né!“ zaúpěla jsem.

„To bude v pořádku. Dostaneš ji na šest týdnů, taky ti dáme berle, ale na těch budeš muset asi chodit i po sundání.“

„Panebože, co jsem komu zase udělala?“

„Neboj, je to jenom vykloubené, to bude v pořádku. A pokud budeš potom cvičit, tak by ani neměly nastat trvalé následky.“

„To jsi mě uklidnil,“ řekla jsem ironicky.

Carlisle přinesl ortézu a berle. Potom mi ji pomohl nasadit.

„Vážně s tím musím chodit?“ zeptala jsem se pochmurně.

„Ano, hlavně si to, prosím, nesundávej dřív.“

„Dobře,“ řekla jsem unuděně.

„Tak jo, zkus se postavit a projít se s těmi berlemi.“

Vstala jsem, zavrávorala a okamžitě jsem spadla zpátky na lůžko.

„Asi to není tak jednoduché, jak jsem si myslela,“ zamumlala jsem naštvaně.

Zkusila jsem to znovu a opět můj pokus skončil posazením. Až napotřetí se mi povedlo pevně se postavit.

„Tady máš berle a zkus se s nimi projít.“ Podal mi dvě ocelové tyče zakončené modrými opěradly.

Dalších deset minut jsem strávila tím, že jsem chodila po ordinaci a zkoušela jsem chůzi s berlemi.

Už mě celkem bolely ruce.

„Dobře, už to celkem zvládám, nemohla bych, prosím, domů?“ zeptala jsem se Carlislea a na Edwarda udělala štěněčí oči.

„Tak dobře, ale doufám, že si tu ortézu nesundáš. Snad je ti jasné, že je to nebezpečné.“

„Ano, můžeme už jít?“ Vykulhala jsem s Edwardem v těsném závěsu. Ještě jsem se otočila na Carlislea.

„Děkuju a ahoj.“

„Měj se hezky a do školy půjdeš až za týden, jasné?“

„Ano, slibuji, díky.“

Jakmile jsem zavřela dveře, tak si mě Edward vyhodil do náručí, tentokrát jsem ani neprotestovala, jelikož to byl rychlejší způsob přepravy než po těch zpropadených berlích.

Chvilku mě nesl, ale pak se znovu potěšeně usmál, ani jsem se nemusela ptát a už odpovídal na nevyslovenou otázku.

„Jakto, že nic nenamítáš?“ ptal se s podivem.

„Zrovna v tuhle chvíli mi to přijde jako nejrychlejší způsob,“ vysvětlila jsem mu. „I když musím být šíleně těžká,“ dodala jsem nakonec.

„Nesmysl, jsi lehká jako pírko.“

„Jasně,“ řekla jsem ironicky.

Edward přišel až k autu a vyhodil si mě jen na jednu ruku. Vyjekla jsem, jakmile to udělal, jelikož jsem to vůbec nečekala a udělal to během vteřiny. Asi má opravdu velkou sílu, když tohle zvládne.

„Ty jsi tak roztomilá,“ řekl, zakroutil hlavou a přerušil tok mých myšlenek.

„A ty tak silný,“ odpověděla jsem hraným překvapením.

„Tolik ne, ale pořád to stačí na to, abych si mohl odnést svoji úžasnou, dokonalou a krásnou přítelkyni domů.“

„To znělo krásně,“ zašeptala jsem.

„Ale stále se to nevyrovná tvojí kráse.“

„Nech toho,“ plácla jsem ho opět do ramene.

„Au,“ chytil se za něj, obešel auto a sedl si na místo řidiče.

„Takže?“ zeptal se.

„Takže...?“ nechápala jsem.

„Takže, kdy se budeme usmiřovat?“ Svůdně na mě mrknul.

„Tak můžem nad tím přemýšlet u nás.“

„Dobře, budu jedině potěšen, ale potřeboval bych nějakou motivaci na cestu.“

Naklonila jsem se k němu, i když mi to ta stupidní ortéza dost znemožňovala, a jemně ho líbla na nastavené rty.

„Tak tomu neříkám motivační,“ zamumlal Edward, a když jsem se chtěla odtáhnout, tak si mě hrubě přitáhl zpět a plenil mi ústa jazykem.

Po chvilce jsem si myslela, že umřu vzrušením. Povzdechla jsem si a Edward se ke mně ještě více naklonil. No, ale bohužel nevím, jestli Edward, ale já k životu kyslík potřebovala. Jakmile se mi odlepil od rtů, přesunul se na krk, kde mě jemně oždiboval a pusinkoval a já jen lapala po vzduchu, jelikož jsem nějak nedokázala plíce donutit, aby se nadechly.

Vtom jsem spatřila Carlislea, jak jde z nemocnice.

„Tvůj otec,“ zašeptala jsem Edwardovi do vlasů a pořád vzrušeně oddechovala.

„Kdo?“ zamumlal nekompromisně Edward a posunul své rty níže na rameno, kde odhrnul ramínko podprsenky. Už jsem to nemohla vydržet.

„Carlisle,“ vzdychla jsem už hodně vzrušeným hlasem.

„On to pochopí,“ oplatil mi Edward a stále mě nepřestával líbat.

„Asi bychom měli jet.“

Edward se ode mě odtáhl.

„Ty mě od sebe odháníš?“ Najednou v jeho hlase bylo nezvykle mnoho smutku.

„Ne, to vůbec ne, jen bych radši pokračovala v lépe stanovených podmínkách a je mi strašné horko.“ Edward mě pohladil po tváři, ale mě to ještě víc rozehřálo.

„Je to lepší?“

„Ne, naopak, jsem ještě rozpálenější.“ Edward se zasmál a chtěl se ke mně naklonit a políbit mě, ale já se odtáhla.

„Slibuju, už nebudu zlobit.“ Vztyčil dva prsty na znamení přísahy a naklonil se, ale tentokrát čekal, jestli mu pohyb opětuji. Já tak učinila, takže se naše rty sloučily. Tentokrát jsem se ale nedokázala odtrhnout já, takže jsem se k Edwardovi přitiskla, on mě ale od sebe odtáhl.

„Já říkám, že nebudu zlobit a ty mě takhle pokoušíš? Že se nestydíš,“ káral mě hraně s širokým úsměvem na tváři.

„Tak už jeď,“ popohnala jsem ho a jeho poznámku ignorovala, ale jaksi moje pokožka byla celá rudá a ta na něj reagovala až moc přehnaně.

„Ty se červenáš?“ zeptal se.

„Ne.“ Zasmál se. Pobaveně zakroutil hlavou, ale naštěstí se k tomu už nevyjadřoval a rovnou vyrazil přes parkoviště na silnici k nám domů.

---

No, tak co vy na to? Teď by měli mít chvíli takové bezstarostné užívání, aby si na to navykli.

U minulé kapitoly nebyl ani jeden komentář, což mě docela dost zamrzelo, ale doufám, že to bylo způsobeno převážně tím, že jste minulou kapitolu nepostřehli. Popravdě, ani já jsem si jí nevšimla. Takže mě snad přesvědčíte, že tuto povídku stále někdo čte.

AfroditaAliceCullen

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 17. kapitola Principy hádek a usmiřování:

Máš pravdu minule jsem jí asi nepostřehla a ani tědka, ale koukla jsem se a zjistila, že jsem jich nepostřehla víc, takže ted to doháním ti dva jsou rozkošní, líbí se mi, jak se neumí ovládat Chudáci

rychlééééééééééé dalšíííííííííííí pls

já ji čtu a moc se mi líbí

Je to moc hezký.Ostatně jako vždy.

Přidat komentář:

Nick:

Text: