Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 16. kapitola - Mysli na mě

Omlouvám se - 16. kapitola - Mysli na měDozvíme se, jak bude pokračovat intimní chvilka Edwarda s Bellou. Užijte si to. AAC

Edward mě s vervou líbal a ani já jsem se nenechávala zostudit, přesto jsme ale nedokázali ani jeden z nás zabránit zvonění, které nás vyrušilo a docela i probudilo. Chtěla jsem se mu odtáhnout z náručí, ale nenechal mě. Pouze si mě otočil zády.
„Edwarde!“ pokárala jsem ho, když mě stále nechtěl pustit.
„Děje se něco, lásko?“ zašeptal mi do ucha, které pak následně políbil.
„Zvonilo,“ připomněla jsem mu.
„No a? Neumíš si napsat omluvenku?“ zasmál se božsky.
„Musíme na hodinu. Bude nápadné, když tam ani jeden z nás nedorazí,“ opět jsem ho upozornila.
„Ale, prosím tě. Tvoje starosti mít,“ znovu se zasmál. Dneska byl nějaký hrozně veselý a šťastný, ale co. Proč se chovat pořád jako Carolinina služka? Tak se holt jednou nedostavím jako první na hodinu a nebudu ji hned informovat o nových drbech. Taky se nezblázní, a navíc když ten čas můžu marnit s takovým princem, tak proč si to neužít?
„Asi máš pravdu,“ přiznala jsem po přemýšlení, „moc to prožívám.“
„Vidíš to, už si to aspoň uvědomuješ. Já tě naučím, aby se ti to ani nestávalo.“
„Co?“divila jsem se.
„Aby ses taky soustředila na svůj život, a ne pořád obskakovala tu satorii.“
„Myslíš Caroline?“
„Koho jiného, větší megeru jsem v životě neviděl.“
„Už asi budu muset jít,“ oznámila jsem.
„Ale ne, nemusíš,“ rozmlouval mi to Edward.
„Zapomněl jsi, že před chvílí zvonilo?“
No a? Pokud si vážně neumíš napsat omluvenku, tak já ti ji napíšu,“ uklidňoval mě.
„Ne, fakt budeme muset jít.“ Chtěla jsem se kolem něj protáhnout, ale on mi můj úsmysl okamžitě zmařil, když si mě přitáhl do náruče a začal mě náruživě líbat. Po chvíli mi už nestačil vzduch, a tak se odevzdaně přesunul na můj krk.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se, protože už mě tisknul pomocí svého těla na zeď, ale nemůžu říci, že se mi to nelíbilo.
„Musím tě nějak zaměstnat, abys nemyslela na školu,“ zašeptal mi smyslně do ucha.
„A na co mám myslet, když jsem ve škole?“
„Na mě,“ odpověděl jednoduše, ale i přesto se mi prudce rozbušilo srdce.
„Tak jako myslím já na tebe,“ dodal a opět mě začal líbat.
Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se podvolila a nechala se unášet slastí, kterou mi dávaly Edwardovy rty. Bohužel mi zase začal docházet kyslík a já se nutně potřebovala nadechnout.
V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Alice.
„Ouha, nechtěla jsem vás vyrušit, ale asi byste měli vědět, že už zvonilo.“ Vůbec to neznělo, jako by se za něco omlouvala, ale spíše na něco upozorňovala. Edward, jako by dostal elektrickou ránu, se ode mě odtáhl a už mě odstrkoval ven. Vedle Alice už stál i Jasper a oba se na nás s potěšeným úsměvem dívali. Já samozřejmě okamžitě zrudla.
„Neměli byste takhle riskovat. Co kdyby vás tam našel někdo jiný než já?“ kázala Alice, ale ani přesto nedokázala skrýt pobavení v její tváři.
„Alice!“ okřikl ji šeptem Edward.
„No co? Alice má pravdu, co kdyby vás tam načapal nějaký profesor nebo třeba ředitel?! Zajímalo by mě, co bys dělal,“ přidal se taky Jasper. Byla jsem docela naštvaná, že si z nás dělají srandu. Konečně jsem se začala poddávat Edwardovým polibkům a oni nás musí vyrušit.
„Mě by zase zajímalo, co tady děláte vy dva, když je ta hodina,“ rýpla jsem si tentokrát já. Alice s Jasperem teď zamrzli. Očividně nevěděli co říct a Edwarda jsem naopak docela pobavila. Musím se přiznat, že i já jsem se musela dost držet, abych nevybuchla.
„No, my jsme náhodou byli posláni do kabinetu biologie pro… exemplář… vaječníku!“ koktal Jasper. Když si po chvíli uvědomil, co řekl a že Alice nad ním jen kroutí hlavou, tak byl pohled na něj k nezaplacení a já už se neudržela a rozesmála se. Ani ostatní tři se neudrželi a brzo se smáli také. I Jasper se sám sobě pochechtával, ale pak Edward hraně zvážněl.
„Ale víš, co je zajímavé? Že kabinet biologie je na druhé straně budovy, a že vy teď vůbec nemáte biologii. Vlastně nemáte ani hodinu spolu. Teda neměli byste mít,“ přemýšlel nahlas. Já jsem se na chvíli zasekla ve smíchu, jen abych nabrala dech a znovu vybuchla.
„Tak tohle už byla trochu podpásovka, Edwarde!“ napomenul ho Jasper.
„Ne každý jde podle tvé taktiky, miláčku,“ zasmála se Alice.
S Edwardem jsme se navzájem přidržovali, ale pořád jsme nemohli utlumit smích. Když vtom…
„Swanová! Cullene! Co tady děláte?! Už je dávno po zvonění!“ Profesor.
„Pane profesore, omlouvám se, Bella mě jen našla, jak jsem zabloudil, a tak mě sem vedla, ale pak zakopla a já jsem jí pomohl, asi si zvrtla kotník,“ ujal se hned řeči Edward.
„A tomu jste se tak strašně smáli?“ divil se profesor, ale bylo vidět, že jen tak nenalítnul.
„Můj otec propaguje léčbu humorem, tak jsem to jen zkoušel. Přece jenom sám musíte vědět, jak sugesce pomáhá.“ Koukala jsem na Edwarda, s jakou lehkostí dokázal lhát. To já už bych byla celá červená.
„Dobrá tedy, jste omluvení z dnešní hodiny a vezměte Swanovou na ošetřovnu.“ A kruci! Jak mám před sestřičkou hrát, že jsem si zvrtla kotník? Než jsem se nadála, už byl profesor ve třídě a my byli na chodbě opět sami.
„Jedem domů?“ zeptal se Edward, a tak mě probral z uvažování, jak mám dokázat sestřičce, že jsem si vyvrtla kotník.
„Cože?“
„Ty chceš zůstat ve škole?“ zeptal se mě a nakrčil obočí.
„Ne, ale… co ta ošetřovna?“
„Tobě se něco stalo?“ nechápal Edward.
„Ne, ale měli jsme tam jít,“ oznámila jsem mu.
„Jo, aha! To neřeš,“ mrknul na mě šibalským pohledem.
„Ale jestli si chceš hrát na doktory, stačí říct.“
„Edwarde!“ okřikla jsem ho. Úsměv se mu ještě více rozšířil, když spatřil můj ruměnec.
„Kam vlastně zmizeli Jasper s Alice tak rychle?“ zeptala jsem se, když jsem se probrala ze svého studu.
„Asi nás v tom nechali a zmizli dřív, než je stačil odchytit profesor.“
„Aha.“
Stále jsme stáli na chodbě před učebnou.
„Tak jedem pryč?“ zeptal se mě.
„Asi jo.“
Edward mi nabídl rámě jako na začátku dvacátého století a já ho přijala. Pak jsme se vydali školními chodbami na parkoviště.
Když jsme šli přes parkoviště k jeho Volvu, tak jsem díky své šikovnosti zakopla. Naštěstí mě sice Edward pohotově zachytil, a tak zabránil ošklivému pádu, ale stejně jsem si nějak škubla s pravou nohou, a když jsem se postavila, tak jsem na ni nemohla šlápnout.
„Auu!“ zaskučela jsem, když jsem se postavila na nohu.
„Co se ti stalo?“ ptal se okamžitě s přílišnou starostlivostí Edward.
„Nic, to bude dobrý,“ pokoušela jsem se to zamluvit.
„Ne, nebude. Kde tě to bolí?“ Ukázala jsem na koleno.
„Dobře, hlavně to neohýbej a nešlapej na to,“ rozkazoval. Pak mi začal prohlížet koleno. Už to přestávalo bolet, ale Edward ještě neměl ukončenou prohlídku, tak jsem ho nechala.
„Asi máš vykloubenou čéšku,“ oznámil mi po chvilce, „asi bychom přeci jenom tu ošetřovnu navštívit.“
„Já bych řekla, že to bude v pohodě a nikam se nemusí,“ bránila jsem se.
„Tak to teda ne, půjdeš na ošetřovnu a necháš se prohlídnout, a pokud tam nepůjdeš dobrovolně, klidně tě tam odnesu sám.“
„Tak to teda ne!“ vykřikla jsem potichu, otočila se a chtěla odejít, ale už při prvním kroku moje tělo zalila odporná bolest pramenící z nohy. Přestala jsem vnímat a cítila jen tu bolest hýbajícího se kloubu.
„Do prdele!“ zařvala jsem a kácela se k zemi. Edward mě však už dávno podpíral.
„To bude v pohodě a vidíš, na má slova vždycky dojde,“ řekl a já na něj lidsky zavrčela. Raději už nic neříkal, vyzvedl si mě do náruče a odnesl mě na ošetřovnu.
Jakmile jsme byli ve dveřích, slečna Marksová – sestra naší profesorky – vykulila oči, když si nás pozorně prohlédla. Když už mi její zíraní připadalo přespříliš, odkašlala jsem si, a tak ji probrala.
„Proboha, Isabello, dítě, co se ti zase stalo?“ Že se vůbec ptala – to ona mi obvazovala většinu zranění.
„To nic, slečno, jen mi něco přeskočilo v koleni,“ zašeptala jsem v Edwardově náručí, které mě nikam nechtělo pustit.
„Asi si vykloubila čéšku,“ řekl Edward.
„Tak dobře, děti, tak se na tu bolístku podíváme,“ řekla a ukázala na lehátko. Sice s námi mluvila, jako by nám bylo pět, ale mně to bylo příjemné. Táta nikdy neuměl moc dobře projevovat city a máma tu zase byla moc málo, takže mojí náplastí byla Meredith. Sice jsem ji nebrala jako novou mámu, ale stejně jsem byla ráda, když mě někdo utěšil, když jsem si rozedřela koleno nebo mi bylo špatně, a pak když jsem zjistila, že pracuje jako ošetřovatelka a kuchařka na střední, jsem se s ní ještě více sblížila.
Edward mě položil na lůžko a já se pokusila narovnat nohu. No, bolelo to rozhodně méně než před chvílí, ale stejně to bylo dost na to, abych se neubránila bolestnému syknutí.
„To je v pohodě,“ ubezpečila jsem Edwarda, když po mně hodil znepokojený pohled. Slečna Marksová se otočila.
„Isabello, zlato, měla by sis sundat ty kalhoty.“ Já jsem na ni vykulila oči, jak je mám asi dostat dolů, vždyť už takhle to bolí jako čert, ještě tak si sundávat kalhoty.
„Já teda půjdu vedle,“ zašeptal nervózně Edward.
„Ne, já spíš potřebuju pomoct, protože to sama nesundám.“ Sice jsem se styděla před ním odhalovat, ale potřebovala jsem se zbavit těch zatracených kalhot. Edward kývnul na souhlas, přišel ke mně, pomohl mi se posadit a potom i sundat kalhoty.
„No, je to oteklé a určitě na to dostaneš ortézu, s tím počítej. Možná dostaneš i berle, ale musíš do nemonice, na tohle nejsem zařízená,“ říkala Meredith, když mi prohmatávala koleno, „ale určitě na to nešlapej a neohýbej to.“
„Dobře, děkuji, zítra si zajedu do nemocnice,“ ubezpečila jsem ji.
„Ne, musíš tam hned! Už teď je to značně oteklé a kdybys otálela, mohlo by ti to zatvrdnout a potom bys s tím měla třeba potíže až do konce života,“ vyhrožovala slečna Marksová.
„Já ji tam vezmu ještě teď. Otec končí službu, takže bude mít čas.“
„Dobře, děkuju, chlapče. Aspoň někdo má rozum, když už ne naše Isabella.“
„Fajn, fajn, jedeme, ať stihneme Carlislea v práci,“ zabručela jsem.
„Nemusíš se bát, on stejně dělá ještě přesčasy.“
„To je dobře, potřebovali bychom tady víc takovýchto lidí.“ Pak se slečna Marksová podívala na hodiny v ordinaci. „Propána, to je ale hodin. Měla bych jít, nebo nestihnu uvařit, zvládnete to tady?“ Docela mě překvapilo, že už nás nenazvala dětmi, ale přešla jsem to a jen kývla na souhlas.
„Tak se mi hezky uzdrav, Isabell,“ zvolala ještě, než odešla.
„Nashle.“
Teď jsem v místnosti seděla jen já v kalhotkách a Edward, který držel moje kalhoty.
„Chceš znovu pomoct, nebo tohle zvládneš sama?“ zeptal se mě a zvednul džíny.
„Pomoc, prosím,“ zaprosila jsem a usmála jsem se na Edwarda. On mi pak jen opatrně pomohl do kalhot a znovu si mě vyzvedl do náručí.
„Hele!“ vykřikla jsem.
„Co? Vždyť stejně nemůžeš chodit,“ bránil se.
„Stejně mám kliku. Vymluvím se, že jsem si zřejmě vykloubila kotník, a pak si vykloubím koleno, je tohle možné? Je to kec, jak se vypráví, že boží mlýny melou pomalu, náhodou docela rychle.“ Edward se jen zasmál.
„Díky,“ řekla jsem, když mi pomohl i do auta a zavíral za mnou dveře, pak auto obešel a sedl si na místo řidiče.
„Cože jsi to říkala? Nějak jsem tě neslyšel,“ culil se.
„Že ti děkuji, můj princi, že se o mě tak nádherně staráš,“ zašeptala jsem do ticha a podívala jsem se mu do očí.
„Není zač, krásná vílo, je mi ctí nabídnout ti svou náruč pro tvou přepravu,“ zašeptal mi v odpověď. Já jsem to samozřejmě zkazila, když jsem se rozesmála, ale Edward se zasmál taky. Naklonil se ke mně a hluboce mě políbil.

Samozřejmě chci znát váš názor, takže vás prosím, abyste mi tady nechali nějakou drobnou známku, že jste si to přečetli. Stačí i smajlík.
Chtěla bych poděkovat všem, kdo si moji povídku čtou. Především Lu za její komentář u minulé kapitoly, který mě opravdu hodně potěšil, ale i ostatním, které jsem nezmínila. Hrozně si vážím, že si čtete moji povídku a děkuji vám. Je to mnohem příjemnější psát pro někoho.
A pro hela1007: Talentovky dopadly dobře. Dostala jsem se na 2 školy ze 3, takže šprt. =oD
No, teď jsem kecala já a teď je řada na vás. AAC


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 16. kapitola - Mysli na mě:

 1
2. Rossalliee
24.02.2012 [13:22]

úžasná.. :)) rychle pokračování Emoticon

1. marcela
17.02.2012 [20:25]

Promiň,promiň,promiň.Totálně mě utekla tahle kapitola.Je krásná.Blahopřeji k přijetí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!