Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 11. kapitola Dál nezajdem

02.12.2011 (21:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1674×

„No tak, Bello, přede mnou se nemusíš stydět. Děláš, jako kdyby to bylo vládní tajemství,‟ snažil se mě povzbudit, ale ani tohle mi nepřidalo.

„Víš… Takovou barvu mají tvoje oči.‟ Zamrkal, ale svůj pohled ode mě neodtrhnul ani na vteřinu, jako bych byla to jediné na světě. Nezaváhal, nezrozpačitěl, prostě na mě koukal a odmítal uhnout pohledem. Teď jsem musela vypadat spíš jako rak než jako člověk.

„Nemusíš se stydět, Bells.‟

„Že ne?‟

„Ne, protože od doby, co jsem tě poznal, je moje nejoblíbenější barva kaštanová,‟ usmál se na mě tak, že by to mělo být zakázané a já se na něj nevěřícně dívala. Začal se ke mně pomalu naklánět, pro mě to ale bylo moc pomalu, takže jsem mu ruce zamotala do vlasů a přitáhla si ho na rty.

Nejdřív se snažil být opatrný, ale já jsem přitvrdila, on se v polibku potutelně usmál a taky se začal dravěji zapojovat, tudíž jsem k němu přitiskla těsněji, jemu se to asi ale zdálo málo, a tak si mě až nepostřehnutelnou rychlostí vysadil do klína. Malinko jsem se lekla, ale jakmile jsem trochu pootevřela ústa, proniknul do nich a plenil je vlastním jazykem. Blíže jsem k němu přilnula a ucítila jsem, že jemu se naše pozice opravdu hodně líbí – neříkám, že mně se nelíbila. Když jsem chtěla postoupit dál a vyjela jsem jednou rukou z jeho vlasů a začala jsem mu rozepínat košili, odtrhnul se ode mě. Zmateně jsem na něj koukala a oba jsme svoji činnost rozdýchávali.

„Proč?‟ Snažila jsem se v jeho očích najít vysvětlení, ale nic jsem nenašla.

„Víš, já nevím jak ty, ale já… Nikdy...‟ V tuhle chvíli mi poprvé za celou dobu, co se známe, připadal nervózní.

„Já ale taky ne! Nechápu, že sis mohl myslet…‟ Kroutila jsem zběsile hlavou ze strany na stranu. Edward se pousmál a chytil mi hlavu.

„Neříkám, že ty jo, ale… My se známe strašně krátce a já prostě nejsem zvyklý, aby to šlo takhle rychle.‟

„Já taky ne, ani nevím, co to bylo, nikdy jsem nic takového necítila ani neudělala.‟ Trochu jsem zrozpačitěla a potom jsem si uvědomila, že jsme stále nezměnili pozice, tak jsem se od něj snažila odstrčit pod záminkou, abychom nakonec nepřišli do školy přece jenom pozdě. Úspěšně jsem se od něj odsunula asi na dvacet centimetrů, ale Edward mě znenadání popadl za boky a přirazil je tvrdě k sobě, ale pořád jemně a tak, aby mě nevystrašil.

„Koukám, že oba dva se v blízkosti toho druhého chováme jinak, tak nějak spontánně.‟ Přikývla jsem mu na souhlas. „Nevím, jak tobě, ale mně to nijak nevadí,‟ promluvil na mě svůdným hlasem, až jsem měla pocit, že se samým blahem rozteču. Zase si mě k sobě blíže natlačil a já opět ucítila jeho chloubu. Pohledem jsem sklouzla po jeho hrudi níž až k místu, kde jsme se nejvíce dotýkali, a pomalu jsem jela nahoru, až k tomu dokonalému obličeji, kde v černých očích byly jiskřičky škádlení a touhy. Moment, černých? Kam se poděla ta večerně zlatá, která mě vždy spaluje, když se nacházím v jeho blízkosti? Tiše jsem spíše zašeptala odpověď s rozpálenými tvářemi. Chtěla jsem sklonit hlavu, ale uvědomila jsem si, že by mě tam čekal jenom pohled na jeho tělo. Byl všude, kam jsem se jen podívala.

„Mně to taky nevadí,‟ zasípala jsem.

„A pokud jde o školu.‟ Zakývala jsem souhlasně hlavou a znovu se pokusila vyprostit, ale svoje ruce měl zaháknuté za mými zády, takže jsem se nepohnula ani o píď. Měl mě plně ve své moci a moc dobře si to uvědomoval, ba dokonce bych řekla, že si to užíval.

„Kam mi chceš utéct?!‟ káral mě usměvavě a přitáhl si mě ještě blíž. „Chtěl jsem jenom říct, že pokud jde o školu, tak máme pořád ještě půl hodiny.‟ Svůdně na mě mrkl. Okamžitě se mi rozpumpovalo srdce a začala jsem přerývavě dýchat.

„Pokoušíte se mě přivést do rozpaků, pane Cullene?!‟ přiznala jsem káravě. Zase se na mě svůdně usmál.

„To bych si v životě nedovolil, slečno Isabello,‟ zhrozil se teatrálně. Tomu se prostě nedalo nesmát. Jakmile jsem se začala smát, rozvibrovalo to naše těla a – podle mě – jsme oba pocítili vzrušení. Chtěla jsem to nějak zamluvit, a tak jsem si začala vymýšlet neutrální téma, ale Edward mi to moc neusnadňoval, protože po mně každou chvilku házel vášnivé či svůdné pohledy, tudíž mi srdce pumpovalo jako o závod.

„Jak se vlastně jmenuješ celým jménem? Pochybuju, že to je jenom Edward Cullen.‟ Usmál se mému pokusu, ale spolupracoval.

„Omlouvám se, že jsem se už na začátku nepředstavil. Jmenuji se Edward Anthony Masen Cullen, slečno Isabello Elizabeth Swanová.‟ Zašklebila jsem se, když vyslovoval moje jméno, ale nakonec jsme se tomu oba zasmáli.

„Anthony, jo?‟ Jenom přikývl a odhadoval moje myšlenkové pochody.

„Tudíž bych ti mohla říkat Tony?‟ Zašklebil se, potom ho něco napadlo a Edward se zlomyslně usmál.

„Jenom, když ti já budu moc říkat Bethy.‟ Vykolejeně jsem na něj zírala a on se začal příšerně, ale zároveň i strašně krásně smát.

„To nebylo vtipné, Tony.‟ Pořád se smál a asi ho nezastavil ani můj nasupený výraz.

„To si jenom myslíš, Bethy.‟

„Dobře, tohle téma oficiálně uzavírám!‟ vyhlásila jsem naštvaně konec konverzace.

„Počkej, mě to začalo docela bavit.‟ Zrudla jsem vzteky a Edward si toho okamžitě všiml, přisunul si mě blíž a pohladil mě po červené tváři.

„Teď červenáš ze vzteku nebo ze studu?‟

„Co myslíš?‟ Naklonil se ke mně, jako by si mě chtěl prohlídnout zblízka, ale místo toho se něžně vrhnul na mé rty a vášnivě mě líbal. Bylo to jako vždy dokonalé, ale on mě nepřestával překvapovat. Sunul svou ruku po mých zádech, potom přejel přes stehna, až jsem se otřásla vzrušením, poznal to a v polibku pozvedl koutky. Rukou se nezastavil ani na stehnech, jel po nohách dál, na konci svého putování mě vzal za lýtko a obtočil si ho více kolem pasu. Já jsem automaticky přidala i druhé, tím, jak jsem kolem něj obtočila nohy, tak jsem samočinně přisunula blíže a více jsem pocítila jeho chloubu. Dotýkali jsme se snad každým milimetrem těla. Krev mi byla do uší a neslyšela jsem nic jiného, než můj tlukot srdce a naše společné vzrušené dýchání. Když jsme se od sebe odtrhli, opět mě pohladil po tváři.

„Řekl bych, že teď chvíli od obojího trochu.‟ Jen jsem ho těsně objímala, ani nepípla a užívala si pocit té těsné blízkosti, který jsme asi vnímali oba. Soudím, tak podle tlaku, jež jsem cítila.

Panebože, nad čím to přemýšlím! Já uvažuju nad tím, že mě jeho… chlouba tlačí…  Vždyť se stydím na to vůbec pomyslet! Divím se, že nerudnu. A jak jsem si myslela, tak se taky stalo, jako bych to snad přivolala, celá jsem zčervenala.

„Doufám, že tě neuvádím do rozpaků, slečno Swanová.‟ Zase hrál.

„Ne, to ani v nejmenším, pane Cullene.‟

„Tak čím jsem tě naštval?‟ Co to blábolí?

„Cože?‟

„No, buď se vztekáš, nebo stydíš, tak co z toho?‟

„Ani jedno, já se nečervenám.‟ Opět mě pohladil po tváři, ale tentokrát se mi nevrhnul na rty.

„Každopádně je to úžasně roztomilé.‟

„Tohle měla být poklona?‟

„A co jiného?‟

„Nevím, ale asi bychom už měli jít a nezapomeň, že mě musíš odvést, slíbil jsi to!‟

„Milerád tě odvezu, a jestli budeš chtít, tak tě i po škole dovezu zpátky domů.‟ Hodil po mně další ze svých sladkých pohledů, když jsem z něj slézala. Neochotně mi pomáhal. „Snad ses nezačala těšit do školy?‟ Smál se mému kvapu.

„Ne na školu, ale na Emmetta.‟

„Ty ses mi zamilovala do mého bratříčka? Z toho nebudeme mít s Rosalií radost.‟ Hrál to skvěle, z fleku by si mohl vystřihnout nějakou oskarovou roli. Musela jsem se tomu projevu smát. Chvilku na mě taky kulil oči, ale pak se rozesmál taky.

„Nezamilovala, no do něj ne,‟ mrkla jsem na něj. To bylo jako signál, okamžitě se ke mně naklonil a začal mi šeptat do ucha.

„A do koho pak?‟

„Do jeho dnešního outfitu!‟ smála jsem se od plic.

Už jsme vycházeli z domu, když jsem si vzpomněla na svoji předešlou salvu otázek, než mě Edward odzbrojil svými ústy.

„Edwarde?‟ Otočil se na mě s úsměvem.

„Ano?‟

„Nezapomněl jsi na něco?‟ Nechápavě se na mě podíval. Byl to opravdu směšný výraz.

„Nedlužíš mi ještě čirou náhodou pár odpovědí?‟

„Já myslel, že jsi na to při naší... ehm… činnosti jaksi zapomněla.‟

„Nene, já nezapomínám, Tony.‟ Přivřel oči, přiběhl ke mně, a i když jsem měla na zádech baťoh, tak mě popadl do náruče a utekl se mnou k autu. Páni, musí mít sílu, protože mě nesl, jako bych nevážila ani gram.

Během mého chvilkového opadnutí  obešel auto a sedl si na místo řidiče, ještě na mě  hodil spěšně jeden omračující úsměv a vyjeli jsme vstříc škole.

Tak jak se vám líbilo překvapení? Jen tak pro obranu opravdu jsem nevěděla, že se dostanu k internetu, takže jsem vás jen planě nestrašila. Prosím o nějakou památku, že jste zde byli. Děkuji, vaše AAC.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 11. kapitola Dál nezajdem: