Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 10. kapitola První otázky

23.11.2011 (07:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1682×

Právě mi připomněl středeční ráno – ten okouzlující polibek, to dokonalé, zakázané a zároveň taky strašně úžasné. Jen jsem mlčela a dívala se na něho. Cítí stejné pocity on ke mně? Co pro mě vlastně znamená? Co byl ten polibek pro mě a co pro něj? Chci ho políbit znovu? Vím jen jediné – nic o něm nevím. Znám jeho rodinu, ale jeho ne. Doufám, že si nemyslí, že jsem jedna z uctívaček, že mi stačí, že můj kluk patři mezi ty nejkrásnější a jinak má dutou hlavu a neumí vypočítat ani odmocninu z třiceti šesti. On mě vlastně taky nezná a já už jsem se s ním políbila.

Jak jsem tak přemýšlela a spekulovala o tom, zda ho mám či nemám políbit, tak se dál ke mně nakláněl. Těsně před mými rty se zastavil a čekal, jak zareaguji. Bylo to od něj milé a já, ač jsem se musela hodně přemáhat, jsem se odtáhla.

Nic neřekl, nebyl ani podrážděný ani smutný, spíše to vypadalo, jako by se konečně dočkal něčeho, na co dlouhou dobu čekal. Vstal z pohovky a odcházel, ale já jsem ho nemohla jen tak nechat jít. Potřebovala jsem vysvětlit a zjistit, co to pro něj všechno znamená.

„Počkej!‟ Ale Edward se nezastavoval a pokračoval dál v cestě ke dveřím. „Kruci, Edwarde, počkej!‟ Sebrala jsem se a šla za ním, ale to bych nebyla já, abych něco neprovedla. Jakmile jsem vyrazila, o něco jsem zakopla a poroučela k zemi. Těsně než jsem dostala příležitost se rozplácnout o podlahu, zachytily mě dvě ledové ruce a v objetí si mě otočily k jejich majiteli. Opět jsem v oněmění a úžasu zírala do těch dvou roztavených zlatavých studánek.

„Co chceš? Já po tobě nic nechci, ani nepotřebuju.‟

„Ale já jo. Chci pár odpovědí.‟

„Jakých?‟ Až teď se dostavila kýžená reakce. V očích už neměl pochopení, ale vztek a strach. Jen jsem nevěděla, z čeho.

„Tak můžeme začít tím, že mě postavíš,‟ nařizovala jsem mu možná až trochu moc přísně, ale on mě poslechl a dokud jsem sama nestála, jen mě přidržoval. Vzhlížela jsem kvůli jeho výšce vzhůru, zaklesnutá do jeho karamelového pohledu a nemohla od jeho zlatavých studánek odtrhnout oči. Pokynul mi, abych si sedla, a já jsem mu nedokázala odolat, takže jsem ho jednoduše poslouchala. Sedli jsme si vedle sebe. Pořád jsem nevnímala a jen ho hypnotizovala. On se na mě slabě pousmál, když viděl, v jakém stavu se právě nacházím, ale úsměv mu ze rtů zmizel v okamžiku, kdy jsme se oba vzpamatovali.

„Takže?‟ začala jsem přemýšlet nahlas, aby měl možnost pohlédnout na mé otázky.

„Co to pro tebe bylo ve středu? Proč ses Alici nabídl, že s námi pojedeš? Co pro tebe znamenám já? Proč jsi vůbec dneska ráno přijel? Teď nemyslím ty tašky, ale když jsi sám věděl, že ráno nám odpadla výuka? Proč jsi nepřijel až po škole? Ten, kdo byl u mě dneska ráno, jsi byl ty a ne sen, že?‟ Jak jsem začala, tak jsem nemohla přestat. Prostě jsem pálila všechny otázky, které mě v souvislosti s ním v tu chvíli napadly. Chvíli na mě koukal, pak znovu vstal, ale nešel ke dveřím, nýbrž ke schodům do patra. Nemohla jsem ani promluvit, tak jsem ho jen tiše následovala. Nahoře se ani nezastavoval a pokračoval dál, jako by tu už byl. Sedl si na stoličku k piánu, co mám na chodbě vedle pokoje, a začal hrát. Jeho prsty poskakovaly po klávesách, jako kdyby tančily svůj vlastní ladný tanec do melodie tak krásné a tiché, až se mi chtělo brečet. Ta píseň mi připadala tak cizí a zároveň povědomá. Ne že bych znala tu skladbu, ale spíše jsem v jejích tónech poznala někoho... Nevím koho, zkrátka někoho. Sedla jsem si vedle něho a pohledem přeskakovala z jeho prstů na něj a zase zpátky. Pak jsem znovu vypálila otázku, aniž bych přemýšlela.

„Jak dlouho hraješ?‟ Nesledoval prsty, ale ani na mě se nepodíval.

„Už dobu. A jak dlouho ty?‟ To jsem nečekala. Když to vezmu kolem a kolem, tak ani nevím. Přesný počet let takhle z hlavy ani netuším, vím jen, že jsem na tomhle piánu prakticky vyrostla.

„Bello?‟

„Hmm?‟

„Jak dlouho hraješ?‟ Začala jsem přemýšlet nahlas.

„No, mamka mě začala učit, když mi bylo pět, ale ona u ničeho moc dlouho nevydrží, tudíž jakmile jsem nastoupila do školy, tak jsem dostala i klavírního učitele, takže nějakých třináct let. Ty jo, opravdu je to dlouho, nikdy jsem nevěděla, jak dlouho hraju. A od kolika hraješ ty?‟

„Já hraju od čtyř. Taky díky matce, snažila se mě k tomu odmala tlačit, snažila se ve mně vzbudit smysl pro krásu, fantazii, tvořivost a podobně. Otec sice protestoval, ptal se, co ze mě bude, když budu pořád trdlovat u klavíru. On si zase přál, abych se proslavil na bojišti. Matka ho však poté přesvědčila, že každý gentleman by měl umět polichotit dámě, tudíž budu zvládat nějaký takový um, a tak otec svolil.‟ Mluvil jako z jiné doby. A on opravdu mluvil o svých rodičích?

„Ty si na rodiče pamatuješ? Promiň, nechtěla jsem… otevírat staré rány.‟ Divoce jsem vrtěla hlavou sem a tam, abych zazdila větu, co jsem nedopatřením řekla. Nechtěla jsem ho rozhněvat, ale on si nic nepřipouštel a hrál dál. Ta okouzlující melodie se postupně prolinula celým naším domem.

„Ne, to je v pořádku, hlavně se neomlouvej. Na něco si pamatuji, ale moc vzpomínek nemám. Na tuhle hádku si ovšem vzpomínám docela dobře.‟

„Jací byli?‟ Zničehonic přestal hrát a otočil se na mě. Bála jsem se, jestli jsem ho nějak neurazila, nebo neranila, ale Edward vše uvedl na pravou míru.

„Pokud ti odpovím, tak to uděláme spravedlivě, ano?‟ Díval se na mě a v očích mu pohrávaly jiskřičky.

„Nechápu,‟ přiznala jsem.

„Zkrátka, já jednu odpověď, ty jednu odpověď.‟ Nevěděla jsem, jestli mu to mám odkývat. „Jinak nic neřeknu,‟ upozornil mě. To rozhodlo za mě a já jen souhlasně zakývala hlavou. Jemu to vykouzlilo další výjimečný úsměv na rtech.

„Jmenovali se Edward a Elizabeth Masenovi. Mimochodem, nejmenuješ se náhodou taky Elizabeth?‟ zastavil se na začátku svého vyprávění.

„Náhodou ano. Rodiče nebyli moc originální při výběru mého druhého jména, prostě jen přeložili to první. Ještě štěstí, že nepokračovali dál.‟ Zasmáli jsme se spolu, já dusivě a tak nějak zaskočeně a on božsky jako vždy.

„Mně se náhodou Isabella Elizabeth líbí. Obě jména mi připadají honosná. Vždyť se koukni, královna Elizabeth i Isabella existovaly. Třeba vaši ani nepřimýšleli nad tím, že je to jedno a též jméno, ale prostě se jim líbila.‟ Měl pravdu, ale teď jsme se bavili o Edwardovi a ne o mně, proto jsem ho postrčila zpátky k tématu.

„Hm, možná máš pravdu, ale zpátky k tobě. Jak vypadali?‟ Zasmál se, zřejmě mé nedočkavosti.

„To si nepamatuji, vím jen to, že byli úžasní. Byl jsem jedináček. Jak už jsem řekl, matka mě vychovávala jako gentlemana a otec se ve mně snažil zažehnout touhu po válce, což se mu povedlo velice snadno a já jsem asi od tří toužil být vojákem. Pak ale, když mi bylo… šest, zemřeli na následky nějaké nemoci a mě se ujal Carlisle a vychoval mě jako vlastního.‟ Bylo mi ho strašně líto, přijít takhle brzo o otce musí být hrozné, ale přijít o oba, to musí být nesnesitelné. „Rodiče byli trochu… staromódní.‟ Zasmál se svému vyjádření.

„Můžu mít další otázku?‟ zeptala jsem se podezřívavě. Během svého monologu se zase díval jakoby do minulosti. Když jsem na něj promluvila, tak se otočil zpět na mě.

„Neřekli jsme vyrovnaně?‟ Opět mu v očích poskakovaly ty jiskřičky a já opět nevěděla, co to znamená.

„Dobře, tak se ptej.‟ Chvilku dělal, že přemýšlí a potom řekl:

„Jaká je tvoje oblíbená barva?‟ Nevěřila jsem vlastním uším! Já se ho ptám na takové důležitosti a jeho zajímá má oblíbená barva? Pořád jsem na něj nevěřícně koukala.

„Haló, odpovíš mi?‟

„No… Já nevím, to je den ze dne jiné,‟ snažila jsem vykroutit, protože jsem věděla, co řeknu. Nešlo se tomu vyhnout. „Ale poslední dobou se to ustálilo.‟ Sklopila jsem pohled a cítila, jak se mi po tváři rozlévá ruměnec. On si toho zřejmě taky všiml, a tak mi přeopatrně uchopil bradu mezi palec a ukazováček a nadzvedl ji tak, abych se mu musela dívat do očí a nemohla nikam uhnout pohledem.

„Na jakou?‟ pořád to ze mě doloval. Už jsem se nedokázala udržet před jeho spalujícím pohledem.

„Zlatá nebo karamelová,‟ přiznala jsem nakonec. Zrudla jsem ještě víc a snažila se mu vymanit, ale nešlo to. Držel mě pevně, ale pořád jemně, aby se mi nic nestalo.

„A proč?‟ Téhle otázky jsem se bála nejvíce a zčervenala jsem o pár stupňů více, teda pokud to ještě šlo.

„Protože… no…‟ Snažila jsem to nějak zamumlat nebo oddálit, ale nešlo to, tak jsem se rychle nadechla a odpověď vyplivla.

Jestli se vám to aspoň trochu líbilo, tak bych byla ráda, abyste mi tu nechali nějakou zmínku.

Je zvláštní, že zrovna na takovou skvělou událost vám musím říct něco, co mě samotnou ničí. Nemusíte se bát, povídku nekončím, to bych vlastně ani sama nezvládla, sice mě upřímně někdy docela dost otravuje, ale ani tak se jí nedokáži vzdát. Bohužel ale musím na měsíc odjet, možná ještě stihnu přidat 11. kapitolu, která trochu vybočuje z normálu a je trochu perprnější, ale slíbit vám to s určitostí nemůžu. No, takže jak už jsem řekla, 21. odjíždím zhruba na měsíc pryč, pak jsou Vánoce, a to sama nevím, jestli se zvládnu utrhnout, protože vánoční svátky miluju z celého srdce a pak mě čekají hned v lednu talentové zkoušky, takže mě jistě chápete, že nebudu mít na psaní ani pomyšlení. Děkuji za pochopení a slibuji vám, že se pokusím, i když budu pryč, psát a potom snad i rychleji přidávat.

Vaše AAC

P.S.: Držte mi v lednu palce!

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 10. kapitola První otázky: