Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 14. kapitola

Odsouzený k věčnosti - 14. kapitola„...jo, mám pro tebe překvapení.“ Posadila jsem se rovně a pohledem přetékajícím netrpělivostí ho vybízela k pokračování. „Tak mě napadlo, jestli bychom dnešní večer nestrávili u mě.“

„…mrtvého muže našel pár bezdomovců. Jelikož u sebe oběť neměla žádné doklady, nelze určit její totožnost. Podle předběžného ohledání se zdá, že oběť pravděpodobně napadlo divoké zvíře. Tomu také nasvědčují dvě kousnutí na krku, uvedla mluvčí seattleské policie.“ Mary dočetla odstavec a složila noviny stůl. „Hrůza, co?“ Adam, který seděl vedle ní, něco nesrozumitelného zamručel. Slyšela jsem šustění papíru, jak si nejspíš on sám ten plátek vzal. „Co si o tom myslíš ty, Bello?“

Říkal někdo mé jméno? „Cože?“ vyhrkla jsem zmateně a odlepila oči od rozepsané zprávy. „O čem si mám co myslet?“ nadhodila jsem a rozpačitě jsem se na ni zazubila. Pohledem jsem zabloudila k Adamovi, jehož tvář byla schovaná za roztáhnutými novinami. Ihned se mi vybavilo, že Mary něco četla. „Jo, tohle,“ vydechla jsem chápavě a zamračila se. „Coby?“ Pokrčila jsem rameny. „Nějakej chudák, ne-li bezdomovec byl na špatném místě ve špatný čas. Není první ani poslední koho napadlo zvíře. Je to sice smutný, ale my s tím nic neuděláme, “ řekla jsem nezaujatě a znovu zaměřila zrak na telefon. 

„Hmm, já si myslím, že za tím bude něco víc.“

„Áá, poručík Dawsonová promluvila,“ zasmála jsem se, aniž bych se na ni podívala. Z její strany se ozvalo dotčené zasyčení.

„Náhodou, co ty víš. Třeba po Seattlu běhá vyšinutej vrahoun, co na potkání zabíjí všechno, co se hýbe. No jen si vzpomeňte na to, co se nedávno stalo na pitevně…“ Dál jsem si neposlouchala. Mlela blbosti. Pohodlně jsem se zády opřela o opěrku židle a konečně se snažila dopsat zprávu pro Edwarda.

Poté, co se vrátil ze svého výletu, o kterém mi stále nechtěl nic prozradit, se choval jako úplné zlatíčko. Každý den mě vozil do práce, a když jsem zase končila, tak, na minutu přesně, na mě opřený o auto čekal. Několikrát jsem se mu snažila říct, že to nemusí dělat, že má určitě mnohem zajímavější věci na práci, než mi dělat řidiče, ale pokaždé mě odpálkoval s tím, že to dělá rád. Možná se mi tím pokoušel vynahradit to své zmizení. Musela jsem uznat, že se mu to dařilo skvěle, ale i tak jsem neustále přemýšlela, kde mohl být. Ale někdy je možná lepší nevědět.

„Že jo, Bello?“ Zase po mně někdo něco chtěl. Copak mi na chvíli nemohli dopřát svatý pokoj? Podle všeho ne.

„Co říkáš?“ Palcem jsem zmáčkla tlačítko. Chvilku jsem ještě sledovala display, dokud mi telefon neoznámil, že má zpráva určená Edwardovi byla odeslána. Pak jsem mobil zastrčila do kapsy a podívala se na ty dvě naproti. Adam se dusil smíchy a myslel si, že to skryje novinami, které si držel připlácnuté na puse. Mary se na rozdíl od něho tvářila naštvaně. „Promiň, teď jsem tě nějak neposlouchala,“ zamumlala jsem.

„Tím teď určitě myslíš tu celou půl hodinu, co tu společně sedíme, že?“ ušklíbl se Adam a objal Mary kolem ramen. Protočila jsem oči. „Hezky na nás kašleš, kamarádko, jen co je pravda,“ zoufal Adam s předstíraným nešťastným tónem. Kašpar. Pobaveně jsem zakroutila hlavou. „Já si ale nedělám srandu. Chápu, že telefon je zajímavější než my dva,“ prstem ukázal na sebe a svou přítelkyni, „ale určitě by neuškodilo, kdybys s námi i trochu komunikovala. Nebo ti mám snad poslat esemesku?“ dělal si ze mě srandičky. Měla jsem chuť mu ukázat, jak zblízka vypadá můj prostředníček. Nebo rovnou oba. „Připadám si jako na telefonní ústředně. Tam taky každé dvě minuty zvoní telefon,“ vysvětlil, když viděl mé povytažené obočí v nechápavém gestu.

„Přestaň si vymýšlet. Sotva jsem napsala jednu ubohou zprávu,“ nenechala jsem do sebe rýpat. No dobře, možná ta zpráva nebyla jedna, možná jich bylo víc jak pět, ale co na tom záleží. „A už jsem skončila. Už žádné zprávy, přísahám.“ Zvedla jsem ruce do vzduchu. Ale neříkala jsem to proto, že bych se chtěla věnovat těm dvěma, ale kvůli tomu, že mi za pět minut končila pauza a pod dohledem Emilky bude telefon to poslední, na co si vzpomenu.  Jen co jsem to dořekla, mi přišla esemeska.

„Jasně,“ zahudral sarkasticky Adam. Vyplázla jsem jazyk a založila si ruce na prsou, aby viděl, že se rozhodně neplánuju podívat, kdo mě shání. Nemusela jsem. Byl to Edward. Přiznám se, že ruce mě pořádně svrběly a musela jsem se hodně přemáhat, abych nezalovila v kapce, ale nechtěla jsem dát Adamovi další šanci dělat si ze mě legraci. „Ty se nepodíváš, kdo to je?“ provokoval.

„Sklapni!“ zavrčela jsem. „Já si vás dva taky nedobírám,“ ušklíbla jsem se. „Než se Mary začala zajímat o ten pitomej článek v novinách, tak jste měli mnohem důležitější věci na práci.“ Provokativně jsem zahýbala obočím. Mary i Adam uhnuli pohledy do strany a dělali, že nevědí, o čem mluvím. Jenže to samé jsem nemohla říct o sobě. To, jak se k sobě tiskli a vzájemně si vyměňovali sliny, už jen tak z hlavy nedostanu. Otřásla jsem se odporem. „Nechtějte, abych začala litovat, že jsem vás dva dala dohromady.“ Varovně jsem zvedla ukazováček a šermovala jim jím před obličeji. Očima jsem zkontrolovala hodinky na svém zápěstí. Jo, to ještě stihnu brnknout Edwardovi. „Jůů, to už je hodin, budu muset jít.“ Zvedla jsem se ze židle a pomalu odcházela pryč.

„Tak počkej na mě, Bello, půjdu s tebou.“ Mary se chystala postavit na nohy.

„Ne,“ vyhrkla jsem spěšně. Vyplašeně mě sledovali. „Ne, jen tu zůstaň.“ Zatlačila jsem jí do ramen a usadila ji zpátky na zadek. „Tady máš Adama, tak se mu věnuj,“ vyblekotala jsem nervózně a rychle utíkala pryč.

Než jsem stihla vyběhnout z jídelny, dolehl ke mně Adamův rozesmátý hlas.

„Swanová, ty lhářko! Opovaž se vytáhnout ten mobil z kapsy!“

***

„Váš kočár je připraven. Račte nasedat, madam,“ smál se na mě Edward už zdálky. S rukou položenou na klice ode dveří se opíral o své auto a trpělivě čekal, až k němu dojdu. Zastavila jsem se na místě a s rukama v bok jsem zavrtěla pobaveně hlavou. Byl to tak úžasný pocit vědět, že tohle všechno patří jen a jen mně. Přehodila jsem si kabelku na druhé rameno a zase se dala do pohybu. Musela jsem se hodně krotit, abych se nerozeběhla a nevlítla mu do náruče.

Když jsem od něj byla metr, otevřel mi. Připadala jsem si jako královna.

„Ahoj,“ vydechla jsem omámeně, když jsem k němu došla. Nechala jsem auto autem. Jediný, kdo pro mě teď existoval, byl Edward. Uchopila jsem ho za bundu a přitáhla si ho ke rtům. Čím dál tím víc jsem zjišťovala, jak moc jsem na něm závislá. Nebyla minuta, kdy bych na něj nemyslela, nebyla minuta, kdy bych si nepředstavovala jeho tvář. Byla jsem ztracená. Ruce jsem přesunula dozadu na jeho krk. Pohrávala jsem si s jeho vlasy a přitom ho bez přestání náruživě líbala. „Celý den jsem se těšila, až tohle udělám,“ zamumlala jsem mu do rtů a ještě jednou ho něžně políbila. „Chyběl jsi mi.“ Čelem jsem se opřela o jeho rameno a přitiskla se k němu. Užívala jsem si tu příjemnou vůni, která měla na svědomí to příjemné brnění po celém mém těle.

„Taky jsi mi chyběla,“ zavrněl mi do vlasů a následně mě tam zlehka políbil. „Co kdybychom ale o tom, jak jsme jeden druhému chyběli, debatovali někde v teple?“ Edward zaklonil hlavu a zamračil se do nebe, odkud se postupně začínaly snášet bíle vločky. Zopakovala jsem to po něm. Jak já nesnášela tohle příšerné počasí. Nesouhlasně jsem zamručela, když mi kousek studeného sněhu přistál na špičce nosu. Edward se tomu zvonivě zasmál a opatrně mi ji prstem odstranil. „Tak pojď, než mi nastydneš.“

S Edwardovou pomocí jsem se posadila do kožené sedačky jeho Volva a pak s boží úctou sledovala, jak za mnou zabouchává a obchází auto k místu řidiče. Nastartoval a ještě než sešlápl plyn, naplno zapnul topení. Děkovně jsem se usmála a nechala se chytit za ruku.

Zatímco se Edward věnoval dění na silnici, já jsem zvědavě vyhlížela z okýnka a pozorovala lidi na chodníku. V duchu jsem se jim posmívala, že musí v tom nečase tvrdnout venku. Jo, když si to neumějí tak hezky zařídit jako já. A co teprve když jsem zrakem vyhledala tvář mého řidiče… to jsem teprve byla v sedmém nebi. Jak jsem tak sledovala jednotlivé rozsvícené byty, vzpomněla jsem si na jednu esemesku od Edwarda.

„Psal jsi, že máš pro mě překvapení,“ prohodila jsem nenápadně a mrkla po Edwardovi. Na sedadle jsem se otočila a pohlédla na zadní místa, jakoby to snad mohl schovávat tam.

„Tam nic nenajdeš,“ zakřenil se a tajemně se usmál, „ale jo, mám pro tebe překvapení.“ Posadila jsem se rovně a pohledem přetékajícím netrpělivostí ho vybízela k pokračování. „Tak mě napadlo, jestli bychom dnešní večer nestrávili u mě.“

„U tebe?“ zopakovala jsem po něm tupě. „Jako u tebe v bytě?“ vyjekla jsem překvapeně a na místě povyskočila o pár centimetrů do vzduchu.

„Jo, jako u mě v bytě,“ roznesl se autem Edwardův jemný smích. „Ale pokud chceš jet raději k sobě, tak stačí říct.“

„Ne,“ vyhrkla jsem urychleně. Nervózně jsem se na něj usmála. „Chci k tobě, moc, jen jsi mě tím překvapil. Nikdy jsem u tebe nebyla,“ žasla jsem stále nad jeho nabídkou.

„Já vím, a proto tě tam chci vzít,“ zašeptal něžně Edward a políbil mě na hřbet ruky. Slastí jsem zavřela oči a užívala si dotyk jeho rtů na své kůži, který mi najednou nestačil. Toužila jsem, aby mě jeho hebké prsty hladily po celém těle… aby mě tam líbal. Potřebovala jsem ho. Vzrušením jsem se rozklepala. „Kdy tam budeme?“ pípla jsem nesměle s hlavou sklopenou dolů. Tohle jsem nemohla být já. Nepoznávala jsem se.

„Už je to jen kousek.“

Kousek, kousek, opakovala jsem si trpělivě dokola a samou nedočkavostí si málem rozkousala ret. Asi po deseti minutách jsem si uvědomila, že Edward a já máme nejspíš rozdílný pohled na časové úseky. Cesta byla nekonečná, ale zato moje trpělivost pomalu přetékala. Už už jsem se nadechovala, že si rýpnu a zase se zeptám, kdy tam asi tak podle něj dojedeme, když autem zajel ke kraji silnice a vypnul motor. 

Natahovala po klice, abych mohla vystoupit, když se mi kolem pasu omotaly Edwardovy paže. Srdce mi udělalo dvě salta za sebou a dál bilo jako splašené. Rozechvěle jsem se otočila na svého přítele. Než jsem stihla cokoliv poznamenat, tak se mé rty ocitly pod vedením Edwardových ve vášnivém tanci. Byly jsme dokonale sehraní. A když Edward zapojil do hry jazyk, byla jsem na vrcholu blaha.

„Pojďme nahoru,“ zasténala jsem dychtivě, ale místo toho, abych polibek ukončila, tak jsem ho ještě víc prohloubila a všechno začalo nanovo.

Schody k Edwardovu bytu jsme vyšlapali ani nevím jak. Vnímat jsem začala až tehdy, když se za námi zabouchly vchodové dveře, na které jsem následně Edwarda přirazila. Líbala jsem ho na každou část tváře, kam má ústa dostala. Nevynechala jsem ani jeho krk. A když Edward rozkoší vzdychl, potěšeně jsem se usmála. Z ramen jsem mu shodila bundu a hned na to mé dlaně prozkoumávaly prostor pod jeho košilí. Vadilo mi, že toho má na sobě tolik. Proto jsem se hned dala do práce.

„Bello,“ zamručel Edward s náznakem úsměvu. Když se smál, tak proč mi právě vězní obě ruce, abych nemohla pokračovat ve svém svlékacím rituálu? Zmateně jsem zamrkala. Edward se na mě díval roztouženým pohledem, který jsem brala jako souhlas k pokračování. Okamžitě jsem vyhledala ty studené rty. „Tady je někdo nedočkavý.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

„Když já si nemůžu pomoct,“ hlesla jsem šeptem a pohladila ho po tváři. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ ujistil mě Edward, „ale noc je ještě mladá.“ Zrakem důkladně zkoumal mou tvář a přitom si pohrával s pramenem mých vlasů. Bylo to příjemné. „Nechceš si svléknout kabát?“

„Myslela jsem, že se toho ujmeš ty.“ Zamrkala jsem svádivě řasami a tvářila se jako úplně neviňátko. Edward vzrušeně zavrčel.

„Slečno Swanová, přestaňte mě pokoušet nebo se neudržím.“ Sklonil se ke mně a zuby mi zlehka stiskl ušní lalůček.

„O to mi taky jde,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Zaklonila jsem hlavu dozadu a tak dala Edwardovi svolení, aby si s mým krkem dělal, co je mu libo. Jemu bych dovolila cokoliv… Byla jsem si vědoma toho, že mé nohy pomalu vypovídají službu a já se každou chvílí ocitnu na zemi. Pomalu, ale jistě jsem se rozpouštěla. Jako by to Edward vycítil, protože z čista jasna přestal.

„Nejdřív večeře,“ přikázal nekompromisně, „pak zábava,“ dodal chtivým tónem. Vvyužil mé chvilkové slabosti a svlékl mi kabát.

„A nešlo by to obráceně?“ křikla jsem na něj, když zmizel v bytě. Odpovědí mi byl jeho smích. Však ono tě to brzy přejde, chlapečku…

Sundala jsem si boty a šla za Edwardem. Našla jsem ho v obývacím pokoji. Zůstala jsem stát ve dveřích a obezřetně se rozhlížela kolem. Edwardův byt byl podobný tomu mému. Žádné předrahé vybavení ani nic podobného. Líbilo se mi tady. Bylo to tu příjemné. Cítila jsem se jako doma.

„Zatím si udělej pohodlí, já mezitím udělám něco k večeři.“ Přešel ke mně a krátce mě políbil na rty. Vážně krátce, protože než jsem ho stihla za cokoliv chytit a udržet si ho u sebe, byl v tahu… teda asi v kuchyni. To třískání nádobí, by tomu dopovídalo. Nejdřív jsem chtěla jít za ním a nějak mu pomoci, ale nakonec jsem se rozhodla udělat malý průzkum.

Otáčela jsem se kolem dokola a hledala něco, co by mi o Edwardovi prozradilo víc. Ačkoliv jsem s ním už nějakou dobu chodila, stále mi přišlo, že o něm vím sakra málo. Prakticky skoro nic. Neměl by normální člověk někde nějaké fotky? Například rodiny? Ale nikde nic. Na poličkách kromě knih nebyla ani jedna jediná fotka. Zvláštní…

Zrakem jsem putovala dál. Vykulila jsem oči, když jsem narazila na velkou kupu novin v rohu místnosti. Rychlým pohledem jsem omrkla, jestli se Edward náhodou nevrací, a když jsem ho neviděla, vydala jsem se za svým objevem.

Klekla jsem si na zem vedle a začala se v tom přehrabovat. Všechno to byly několik měsíců staré výtisky Seattle Times. No co se divíš, Bello? Každý něco sbírá, a pokud si dobře vzpomínáš, tak i ty sama si skladuješ články z novin. Vrátila jsem všechno na své místo, jak to bylo, a postavila se na nohy.

Edwardovi to podivně dlouho trvalo a tak jsem se přemluvila a štrádovala si to směr kuchyň. Vzala jsem to prostředkem místnosti. Musela jsem se procpat mezerou mezi křeslem a stolkem, na kterém měl Edward položený notebook, a který byl k jeho smůle otevřený a zapnutý. Jak jsem kolenem drcla do stolku, myš se pohnula a obrazovka se rozsvítila. Chtěla jsem jít dál, vážně chtěla, ale zvědavost byla silnější a proto jsem už seděla v křesle a očima skenovala otevřený soubor na ploše.

Srdce se mi rozeběhlo kupředu a pusa se překvapením otevřela dokořán, když jsem uviděla ten jeho název. Nikdy jsem nebyla šmírák a nikdy bych se nikomu jen tak nehrabala v jeho věcech, ale nemohla jsem se zastavit. Dlaň jsem položila na myš a kolečkem sjela dolů.

Ani jsem nedýchala, když mé oči přejížděly z řádku na řádek.

Život dokáže být pes. Každý to ví, ale všichni o tom mlčí. Je to snad nějaká obrana lidí? Nemluvíme, neslyšíme, neexistuje? Bohužel tohle schovávání je k ničemu. Realita se dřív nebo později objeví a v tu chvíli nám nezbývá než se s ní pustit do křížku. Dennodenní boj člověka unaví, vyčerpá a nakonec úplně vyšťaví, takže se pak odplazí do kouta lízat si rány.

Rychle jsem pokračovala dál…

Je to jako rána z čistého nebe. Jeden pohled, který přejde v řadu dalších, až se nakonec nedokážete přestat dívat. Existuje jen ona. Všechno ostatní zmizí. Když se zavřou oči, je tam, když se podíváte před sebe, je tam. Nedokážete myslet, jíst, spát, aniž by vás přitom nedoprovázela.

„To snad není možný,“ zamumlala jsem si nevěřícně pro sebe. Četla jsem další a další stránky a postupně mi docházelo, co se tady děje. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem nezpozorovala blížící se kroky.

„Bello, co to děláš?“ Edwardův zaražený hlas mě praštil do uší. S vytřeštěnýma očima a červenou tváří od ponížení, že mě nachytal při činu, jsem vyskočila na nohy.

„Ty jsi James McMahon!“

13. kapitola - 15. kapitola


Moc děkujeme, že povídku čtete a necháváte nám komentáře. :)

Já osobně se omlouvám, že jste museli, tak dlouho čekat na pokračování, ale nějak jsem v poslední době neměla náladu na psaní. Další kapitoly už nebudou tak dlouho trvat. ;-)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 14. kapitola:

4. leluš
13.03.2012 [17:39]

dúfam že jej Edo nevynadá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Sabienna
13.03.2012 [17:28]

Tak, a je to venku! Emoticon Emoticon Emoticon Což ale snad není žádný kámen úrazu, spíš naopak bych řekla... Emoticon Emoticon Vždyť ty články jsou prostě úžasný Emoticon Emoticon No, vlastně by možná malinkým problémem mohlo být, to že se mu tam Bella tak nestydatě přehrabovala, ale tak...co by ji Edward neodpustil Emoticon Emoticon A teď ještě tu záhadu s naším kouzelným dědečkem a bude to žůůžo Emoticon Emoticon To je i tak, především dnešní dílek Emoticon Moc se těším na další! Je to prostě romanťák Emoticon Tedy krom těch vycucanejch mrtvol a tak Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Faninka
13.03.2012 [16:31]

A je to taky, jedno tajemnství je venku Emoticon kdy budou následovat další?
Moc krásná kapitolka a těším se na další, hlavně kůli tomu konci Emoticon Emoticon Emoticon

1. viki
13.03.2012 [16:10]

Moc pěkný díl !

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!