Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odrazit se ode dna - 4. kapitola

16.02.2014 (13:15) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1525×

Její ranní probuzení bylo jako znovuzrození, které bych byl schopen sledovat donekonečna. Nejdříve se její jemná víčka, tenčí než papír, zatřepotala, jako když si jarní vánek pohrává s květy třešní na stromech. Poté otevřela oči. Nejdříve omámené spánkem, napůl ještě vtažené do říše snů, která mi byla zapovězená. Zlomek vteřiny její oči barvy té nejsladší a nejlahodnější čokolády zmateně těkaly po okolí, dokud nezakotvily v těch mých. Přísahám Bohu, že to byl nejkrásnější okamžik v mém životě, když tato nádherná bytost upřela své oči do mých, čímž málem roztloukla mé mrtvé srdce. Ale tento ráj na zemi mi byl dopřán pouze po malou chvíli. Poté se její oči změnily v zděšené.

„Sakra! Edwarde! Já se ti tak omlouvám! P-promiň, teda… Proč jsi zůstal? Já, taková nána, tě tady zdržuju…“ vykřikla a prudce se posadila.

„To je v pořádku, Bello. Dneska nejdu do práce. A ty taky ne.“

„Sakra, sakra! Práce! Kolik je hodin? V osm musím být v obchodě!“

„Bello, uklidni se. Volal jsem panu Newtonovi, tvému šéfovi. Řekl jsem, že jsem doktor a že jsi měla zdravotní problémy. Souhlasil, abys dnes přišla do práce až odpoledne,“ řekl jsem uklidňujícím hlasem.

„Co? Jak… jak víš, kdo…“

„Na stole jsi měla rozvrh směn, včetně telefonního čísla do práce,“ pokračoval jsem stále tím stejným hlasem.

Až v tuto chvíli Bella pochopila, že její stav paniky není na místě. Opět sebou hodila do polštářů a zakryla si tvář dlaněmi. „Edwarde, ty jsi můj anděl,“ vydechla skrze vějíř prstů.

„Anděl zrovna ne,“ odporoval jsem. To anděl by měl tebe držet ode mě. „Smím ti udělat snídani?“

„Ne, ne, ne. To ne. Už jsi kvůli mně ztratil moc času. Copak ty nikde nemáš být?“

„Na univerzitě mám dneska zkoušky, ale až v jedenáct,“ usmál jsem se.

Bella pohlédla na hodiny. „Edwarde, to je za hodinu!“

„Neboj se, jsem připravený,“ usmál jsem se bezstarostně.

„Ne, tohle nedovolím,“ řekla a vstala z postele.

„Co nedovolíš, Bello?“

„Abys kvůli mně neudělal zkoušky!“

„Vždyť jsem říkal, že jsem připravený.“

„Edwarde, prosím, běž domů a připravuj se víc. Já už se dám do pořádku sama.“

„Rozkaz,“ usmál jsem se. Vzal jsem si kabát a oblékl se. „Kdy se zase uvidíme, Bello?“

„Jestli neuděláš zkoušky, tak už nikdy,“ řekla sarkasticky, stejně ledově, jako v den našeho prvního setkání v Polsku. „Mám na tebe špatný vliv.“

„Tak to abych se snažil,“ usmál jsem se.

„Nebo abys už šel,“ řekla důrazně a otevřela dveře. V přísných očích jí ale hrál pobavený výraz.

„Opatruj se, Bello.“

„Hodně štěstí,“ rozloučila se a zavřela za mnou dveře. Slyšel jsem, jak za nimi vydechla a srdce jí poskočilo.

Cestou na univerzitu jsem nemohl z úst odstranit úsměv. Byla tak úžasná.

Závěrečné zkoušky na medicíně jsem na její přání složil jako nejlepší student, který univerzitou v Seattlu kdy prošel.

Doma jsem si sedl ke klavíru a chystal se opět pokračovat v hraní, které jsem předevčírem kvůli lovu přerušil. Opět jsem se nechal unášet hudbou obohacenou o Bellinu krásu. Nikdo nebyl doma. Měl jsem celý dům jen pro sebe. Proto jsem dovolil, aby se od každého nábytku v domě odrážela hudba Belliny krásy. Chtěl jsem, aby o tom věděl celý dům. Každičký koutek nesměl zůstat nedotčený. Hrál jsem několik hodin, jen jsem se snažil vstřebat ten nekonečný pocit, který jsem k Belle cítil. Snažil jsem se jej vnutit okolí, snažil jsem se ho dostat pod kontrolu. Ale on byl tak rozlehlý, až jsem to nemohl unést. Ne, je jen jedno řešení, jak ovládnout nově nabytý pocit ve mně… Předat ho.

Zaklapl jsem víko od klavíru. Rána, která přeťala několika hodinové snažení o konec mé rozpolcené osobnosti, mého vnitřního boje, jestli mám jít za Bellou, nebo se otočit a už jí nikdy nezasáhnout do života.

Ještě než rána odezněla, byl jsem pryč. Seděl jsem v autě a jel za ní. Bylo pět hodin. Už musela být z práce doma. Upíří rychlostí jsem vyběhl schody do jejího patra. Zaklepal jsem. Snažil jsem se ovládnout svou vnitřní roztržitost.

„Edwarde!“ zvolala překvapeně, když spatřila mou osobu v rámu jejích dveří. „Tak co zkoušky?“

„Jsem nejlepší v ročníku,“ usmál jsem se. Nejspíš na mně viděla mou roztržitost a netrpělivost.

„Děje se něco?“ zeptala se se starostí v očích.

„Nevadilo by ti, kdybychom si teď někam zajeli?“ vyhnul jsem se její otázce.

„N-ne, ale kam?“ zeptala se zaskočeně.

„Věříš mi?“

„Samozřejmě. Po tom všem, co jsi pro mě udělal…“

„Takže půjdeš se mnou?“

„Jistě.“

Nasedli jsme do mého auta a vyjeli směrem k opuštěným částem zdejší přírody.

„Páni… to tvoje auto je naprosto úžasné,“ žasla nad jedním z nejlepších aut, které dnešní doba poskytovala.

„Jo, je to Jaguar 1945,“ usmál jsem se.

„Mít auto je vážně super. Lidi říkají, že překážkou ve vzdálenostech jsou oni sami, protože nejsme schopni ujít velkou dráhu za malý čas. Ale když vlastníš auto… Najednou jsi bez omezení. Můžeš jet a nebrání ti v tom nějaké hloupé jízdenky, zastávky, nebo nepříjemní řidiči autobusů a vlaků. Jsi prostě pánem svého směru,“ usmála se na mě Bella.

„Chtěla bys auto?“ zeptal jsem se. Byl bych schopen jí dát tohle, kdyby o něj na místě požádala. Byl bych schopen jí dát cokoliv. Tahle žena mě ovládala svou pouhou existencí a ani o tom nevěděla.

„Samozřejmě,“ řekla se smíchem. „Kdo by nechtěl?“

„Můžu ti nějaké zařídit. Zrovna jako tohle.“

„Edwarde, to přece nejde.“

„Bello, řeknu ti upřímně, že naše rodina je už po staletí bohatá. Jedno auto sem, jedno tam… Nic to pro mě neznamená. Žádná významná finanční oběť. Proč bych ti teda nemohl něco dopřát?“

„Protože chci být soběstačná a na věci si vydělat vlastní prací. A navíc bych se necítila správně, kdybych od tebe něco takového přijala.“

Pár minut bylo jen ticho.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se.

„Samozřejmě.“

„Jsi takový ke všem lidem?“

„Jak to myslíš?“

„Tak… laskavý. V sotva týdnu, co se známe, jsi pro mě udělal víc, než kdokoliv jiný za celý můj život… Možná jsem jen nepotkala ty správné lidi, nevím… Ale cítím se hloupě, když se o mě tak staráš a já ti na oplátku nemůžu dát vůbec nic.“

Usmál jsem se. „Bello, věř mi, že mi nic nedlužíš.“

Dál už jsme jeli v tichosti. Zastavil jsem na krajnici. Byli jsme docela vysoko v kopcích.

„Páni. Žije tady vůbec někdo?“ zeptala se Bella, když vystoupila z auta a rozhlédla se po obou stranách neudržované cesty.

„Po cestě by to do nejbližšího města bylo ještě tak hodinu a půl. Kolem jsou města dvě a jedna indiánská vesnice.“

„A kam jdeme my, smím-li se zeptat?“

„Půjdeme jen malý kousek lesem. Je to odsud deset minut chůze.“

Procházení lesem nám ale zabralo vzhledem k Bellině zdravotnímu stavu trochu déle. Měla ještě stále bolesti postřelené nohy a častokrát nemohla popadnout dech a zakašlávala se. Ale když jsme vyšli zalesněný kopec, zůstala stát jako opařená při výhledu na moře z třiceti metrového útesu.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla.

Usmál jsem se. Sundal jsem si lehký kabát a položil jej na zem. Spolu jsme se posadili. Začínalo zacházet slunce. Pocit uvnitř mě začal opět nabývat neuvěřitelných rozměrů, které jsem nebyl schopen na dlouhou dobu udržet.

„Bello…“

„Ano?“ Otočila se ke mně a já byl na chvíli ohromen její dokonalou krásou. Na její bledé tváře vrhalo rudé slunce schované za šedivou clonou mraků nepopsatelný odstín, který zvýrazňoval její krásu.

Začal jsem upíří rychlostí bleskově přemýšlet, jak jí mám vyznat lásku. Jestli mám začít mluvit o našem prvním setkání, nebo o jejích krásných očích.

Její oči… V tu chvíli mě uchvátily. Jako by z nich vyšlehly neviditelné plameny, které mě silou, jenž nebyl schopen odolat muž či upír, přitáhly blíž. Tak blízko, že jsem dokázal spočítat každou ohromnou řasu na jejích víčkách, každý vlas, který se barvil v červáncích z hnědé do tmavě červené. Mohl jsem slyšet srdce v její hrudi bít nesmírnou silou. Ztotožnil jsem se s ním. Cítil jsem její srdce v sobě. A v tu chvíli jsem skončil v objetí jejích jemných rukou, v tu chvíli jsem ty své obmotal kolem jejího křehkého těla a naše rty se dotkly. Našly se jako dva nejsilnější magnety, jako severní a jižní pól. Ani jeden nemohl odolat druhému ve vzájemné blízkosti. Ale přesto jsem musel své rty od jejích odtáhnout a s jednou rukou v jejích vlasech a druhou kolem její šíje zašeptat, že ji miluju víc, než co jsem kdy miloval.

Když se naše rty odtrhly, zůstali jsme v jednom objetí, jako dva páry skládačky, které se po celý život hledaly. Našly se. Nebylo třeba slov. Stačilo jen to, že jsme spolu. Bella si položila hlavu na mé rameno a já obmotal kolem ní své paže.

Usnula v mém náručí, ukolébaná zvukem mořských vln a zabalená do mého kabátu. Ve tmě jsem ji snesl dolů k autu, a co nejšetrněji ji položil na sedadlo spolujezdce.

Během cesty se probrala s úsměvem na rtech. „Byl to sen, nebo ne?“ zašeptala.

„Podle toho co,“ řekl jsem s úsměvem.

Bella se ke mně naklonila a políbila mě na rty tím nejsladším polibkem. „Tohle,“ zašeptala a odtáhla se zpět na své sedadlo.

„Co kdybych řekl, že byl?“ zeptal jsem se záludně.

„Tak jsem ho právě uskutečnila,“ usmála se sladce.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odrazit se ode dna - 4. kapitola: