Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 9. kapitola

29.01.2010 (13:30) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5591×

„Píp… píp… píp a zase píp,“ začala jsem se pomalu probouzet a vše, co jsem kolem slyšela, bylo jen to zatracené pípání, které by člověka dohnalo do blázince. Do nosu mě udeřil nemocniční pach. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se okolo sebe. Jedno bylo jisté. Mrtvá nejsem. Někdo zaklepal na dveře a ty se následovně otevřely.

Do pokoje vešel pohledný doktor. Mohlo mu být tak okolo třiceti. Měl hnědé vlasy, které spíše připomínaly vrabčí hnízdo. Usmál se na mě a já jsem mu úsměv oplatila. Za ním do pokoje vešli další  dva lékaři a jedna sestřička.

„Dobrý den slečno Swanová,“ pozdravil mě ten mladý doktor a začal listovat v nějaké složce, kterou mu podala sestra.

„Víte, co se stalo?“ zeptal se mě a já jsem se zamyslela. Co se vlastně stalo? Jak to, že jsem tady?

„Co je s mojí holčičkou?“ vyhrkla jsem na ně a nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Nezajímalo mě, jak jsem se sem dostala. Nezajímalo mě, jak jsem na tom já, ale zajímalo mě, jak je na tom moje dcera.

„Nebojte se. Vaše dcera je v pořádku, ale nejdřív byla v inkubátoru, protože se narodila předčasně, ale vše je už v pořádku.“ Musela jsem chvíli přemýšlet, abych zpracovala informace, které mi teď doktor řekl.

„Moje dcera je už na světě?“ zeptala jsem se, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Ještě mi zbývaly dva týdny do porodu.

„Ano. Když jsme Vás přijali museli jsem udělat císařský řez, protože mezitím, co jste upadla do bezvědomí, Vám praskla voda a tak jsme museli zakročit.“

„Kde je moje dcera?“ chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem vidět moji malou holčičku.

„Je na dětském oddělení. Jakmile Vám odpojíme kapačku, tak Vás za ní dovezeme. Ano?“ kývla jsem hlavou na souhlas a už teď jsem se nemohla dočkat mé dcerunky. Doktoři i se setrou odešli a já jsem čekala, než mi někdo přijde odpojit tu pitomou kapačku, která mě dělí od toho, abych mohla konečně poprvé vidět moji holčičku.

Mezitím, co jsem čekala, jsem pracně, ale úspěšně vzpomínala, co se vlastně stalo. Jela jsem do obchodu nakoupit. Vzpomínám si, jak jsem chtěla koupit tu pitomou sůl, která to všechno způsobila. Kdybych se pro tu pitomou sůl nenatahovala, tak jsem tady nemusela ležet. Mezitím mi konečně jedna postarší sestřička odpojila kapačku a na vozíčku mě odvezla na dětské oddělení. I když ta cesta trvala jen asi tři minuty, tak pro mě to byla celá věčnost. Celá věčnost, která mě dělila od moji krásné dcerunky.

„Jsme tady, slečno,“ oznámila mi sestřička a já jsem opatrně přistoupila k postýlce, kde leželo to nejkrásnější stvoření na světě. I sama Rosalie by se styděla, kdyby vedle ní byla moje malinká holčička. V tu chvíli, kdy jsem ji poprvé uviděla, mě zavalila vlna štěstí a lásky k tomu malinkému  stvoření. Byla krásnější, než jsem si ji kdy představovala.

Moje dcerunka měla krásná hnědá kukadélka po mně a zlatavé vlásky po jejím otci. Na tváři měla ten nejkrásnější úsměv na světě. Natahovala ke mně svoje malinké ručičky a já jsme se pro ni nahla a začala jsem ji chovat. Byla tak malinká a křehká. Byla jako panenka, která by se mohla rozbít. Natáhla svoji malinkou ručičku a dotkla se mé tváře, jako kdyby mi chtěla něco sdělit.

„Renesmee,“ vydechla jsem. Moje dcerunka se ještě více usmála a zářila jako sluníčko.

„Tak toto jméno se ti líbí?“ zeptala jsem se jí a ona párkrát na mně zamrkala těmi svými dlouhými černými řasami. Byla tak krásná a chytrá.

„Dobře. Renesmee.“ A hřbetem ruky jsem ji pohladila po její heboučké a sněhově bílé pokožce.

„Renesmee Carlie Swanová.“ Tak a tak se bude jmenovat moje holčička, tedy vlastně Renesmee.

„Renesmee, chci abys věděla, že teď jsi pro mě všechno na světě. Jsi můj smysl života a budu o tebe pečovat jak nejlépe umím a budu dělat vše proto, abys ses cítila dobře. Miluji tě Renesmee.“ A políbila jsem ji na čelíčko.

„Už víte jak se bude holčička jmenovat, slečno Swanová?“ vyrušila mě sestřička, která se z ničeho nic objevila za mnou.

„Ano. Už vím jak se moje dcera bude jmenovat. Bude se jmenovat Renesmee Carlie Swanová.“ A uložila jsem malou do postýlky, protože začala zívat. Hned v ten moment jak jsem ji položila zavřela svoje víčka a začala pravidelně oddychovat.

„Zajímavé jméno Renesmee,“ podivila se sestřička.

„Už jsem tady slyšela mnoho různých jmen, ale něco takového jsem tady ještě neslyšela. Můžu se zeptat, jak jste na takové jméno přišla, pokud to teda není žádné tajemství?“ souhlasila jsem a začala jsem jí vysvětlovat, jak jsem přišla na jméno Renesmee.

„Popravdě jsem na to jméno přišla náhodou. Jednou jsem si pohrávala s různými jmény a pak jsem přišla na to. Je složené z Rene a Esme. Rene je, tedy vlastně byla, moje milovaná a ztřeštěná maminka a Esme byla něco jako moje druhá maminka, a proto jsem ji pojmenovala tak. Obě dvě pro mě mnoho znamenaly.“ Při vzpomínce na moji maminku a na Esme, která byla něco jako moje druhá máma, mi stekla jedna malinká slzička po tváři.

Dny ubíhaly a mě s Renesmee propustili po dlouhých pěti dnech, od doby, kdy jsem se poprvé probrala, z nemocnice. Každou tu chviličku než jsme mohli jít konečně domů jsem proseděla u svoji holčičky a pozorovala jsem ji. Byla dokonalá. Byla nejkrásnější miminko na světě. Pokaždé, když jsem ji neviděla déle jak dvě hodiny, tak jsem byla jako tělo bez duše. Ona byla teď můj život. Ona teď byla moje slunce, můj kyslík pro život a moje jiskra do života. Ona je moje vše.

„Jsme doma, Renesmé,“ oznámila jsem mojí dceři, která ale usnula v mé náručí, a tak jsem ji odnesla do její postýlky v jejím pokoji. Ještě štěstí, že jsem její pokojíček zařídila dříve. Teď bych to musela vše narychlo dohánět. Uložila jsem malou do postýlky a chvíli jsem ji pozorovala než jsme šla do kuchyně si něco připravit k jídlu. Ale tam bohužel nic nebylo, a proto jsem si objednala pizzu.

„Zítra budu muset zajet nakoupit, ať nejsem o hladu,“ začala jsem mluvit do tichého domu. Za hodinku mi dovezli pizzu, kterou jsem hned celou snědla. Umyla jsem po sobě talíř a šla jsem zkontrolovat malou, ale když jsem přišla do pokoje, tak moje Renesmee, ona…

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 9. kapitola: