Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 8. kapitola

25.01.2010 (20:15) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4572×

Už je to pár týdnů, co jsem se nastěhovala do nového domu v Anglii. Je to tu opravdu krásné, dokonce jsem si našla i brigádu. Třikrát do týdne dopoledne chodím do zdejšího obchůdku prodávat . Nikoho tady neznám, ale to mi nějak nevadí. Většinu času teď trávím četbou o těhotenství nebo o odborných knihách o miminkách. Nemohu tomu uvěřit, protože už za pět měsíců by se mi měla narodit malá kopie mě a Edwarda. Kdyby, tak Edward tady se mnou byl. Kdyby věděl, že sním čekám jeho dítě. Ale rozhodla jsem se, že se o miminko bude starat sama a nebude je nijak vyhledávat.  Stejně by to nemělo žádnou cenu a kdyby chtěli miminko vidět, tak by se rozhodli přijet sami. Alice to stejně musela vidět v moji budoucnosti. Ale kdo ví? Nebudu to rozpitvávat, protože to nemá žádný smysl. Ale co když se jednou moje dcera nebo syn zeptají na svého tátu? Tak jim budu muset říct pravdu?

Den po dnech začaly rychle ubíhat a měsíc s měsícem se začali scházet. A na mě bylo vidět, že jsem těhotná, ani slepý by nemohl přehlídnou ten balón, který mám místo břicha. Je to neuvěřitelné, ale poslední čtyři měsícem uběhly jako voda. Už jenom dva měsíce a narodí se mi holčička. Ano bude to holčička. Jednou na vyšetřeni se mě doktor zeptal jestli chci vědět pohlaví miminka. Nejdřív jsem řekla, že  to nechci vědět, že se nechám překvapit, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem si to rozmyslela a chtěla jsem vědět pohlaví miminka. V tu chvíli, kdy mi řekl, že to bude holčička jsem byla v sedmém nebi. Různě jsem si hrála s představí  jak by mohla moje dcera vypadat. Mohla by mít zelené oči po Edwardovi jak měl jako člověk. Určitě bude dokonalá jako on. Hlavně po mně nesmí zdědit moji nešikovnost.

„Budete platit hotovostí nebo kreditkou?“ vyrušila  mě z přemýšlení prodavačka v obchodě pro miminka.

„Kreditkou.“ A podala jsme ji kreditku. Dnes jsem jela do centra dokoupit ještě poslední věcičky pro  miminko, dokud se ještě udržím na nahou. Je to ode dne ke dni horší a horší, ale vím, že na konci této etapy života mě čeká moje dcerka. Prodavačka mi podala tašku s červenými dupačkami pro holčičku  a poděkovala mi za nákup. Pak jsem se šla ještě najíst do restaurace a jela jsem domů.  Měla jsem teď hodně času pro sebe, protože v obchodě už dva týdny nepracuji kvůli těhotenství. Byla to úleva, když jsem přišla domů a sedla jsem si do křesla, kde jsem začala odpočívat. Hodně často jsem teď byla unavená a začali mi hodně chutnat krvavé steaky. Trochu jsem se bála, co bude až se miminko narodí, protože jeho otec je přece upír. Co když bude z části upír? Co pak budu dělat? Tak tato otázka mě hodně trápila a v noci mě budila ze spaní. Ale zatím vše probíhá normálně, tak třeba to tak i zůstane. Ale nedalo mi to  a musela jsem se miminka zeptat?

„Tak co maličká, budeš upírka?“ zeptala jsem se směrem svého převelikého břicha a pohladila jsem ho. Tohle jsem dělávala často, že jsem se “jako“ na něco miminka ptala a odpovědí mi bylo vždycky malé kopnutí a teď ještě i chuť na steak. Neváhala jsem a šla jsem si do kuchyně připravit steak. Nikdy v životě bych neřekla, že by mi takhle kus masa mohl chutnat, ale teď bych byla schopná i pro ten kus masa vraždit. Samozřejmě obrazně řečeno.

Když  jsem dojedla a uklidila po sobě, tak už bylo deset hodin večer, ani jsem si nevšimla jak ten čas

Utekl. Šla jsem se tedy osprchovat  a zavrtat do měkoučké postele, kde jsem hned po pár minutách usnula a objevila jsem se na naší louce. Na mé a Edwardově louce, ale přede mnou někdo stál. Někdo otočený směrem zády ke mně. I když dotyčná osoba, tedy vlastně upír byl otečený ke mně zády, tak bych ho kdykoliv poznala. Byl to Edward.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho opatrně. Věděla jsem, že sním, ale i tak jsem chtěla vidět jeho dokonalé rysy, jeho překrásné zlaté oči a jeho zářivý úsměv, který zahřeje na srdci. Pomalu se ke mně otočil a usmál se na mě tým zářivým úsměvem. Pomalým krokem ke mně přistupoval a až byl jen krok ode mě, tak se zastavil a otevřel svoji náruč a v tu samou chvíli mu do ni skočila malá holčička, která mnou prošla. Proboha ona mnou prošla. Já jsem duch? Já jsem mrtvá. Podívala jsem se znovu na Edwarda a tu holčičku. Byla překrásná. Měla krásné zlatavé vlásky, které se ji mírně vlnily do půlky zad. Měla velké hnědé kukadla, která upírala na Edwarda.

„Tati!“ zaradovala se ta malá holčička. Takže ta holčička je Edwardova dcera. Je Edwardova a moje dcera. Ta holčička je moje dcerunka. Ale jak to, že jsem tady jako duch? V tu stejnou chvíli, kdy jsem si položila u samou otázku jsem se probudila.

„Byl to jen sen. Jen sen.“ Utěšovala jsem se.

„Byl to jen sen.“  Nedokázala jsem znovu usnout. Budík ukazoval teprve půldruhé ráno.  Rozhodla  jsem se tedy, že si půjdu do obýváku pustit televizi, i když jsem ji vůbec nevnímala. Musela jsem pořád přemýšlet nad tím snem.  Ale pochvíli mě dohnal spánek a usnula jsem v křesle.

Ráno bylo kruté stávání, tedy spíše dopoledne, protože když jsem neprobudila bylo už půl jedenácté. Cítila jsem se strašně. Všechno mě bolelo z toho jak jsem spala v tom křesle, ale zároveň jsem měl i takový divný  pocit. Jako kdyby se něco dnes mělo stát, ale co? Rodit mám až za dva měsíce. Ale stejně mám takový pocit, že se dnes něco důležitého stane.

Pomalu sjede tedy přesunula z křesla do koupelny, kde jsem se trochu zkulturnila a pak do kuchyně, kde jsem si chtěla něco udělat k jídlu. Ale když jsem zjistila stav v kuchyni, tak jsem se zhrozila. Skoro nic jsem tady na jídlo už neměla, a proto jsem popadla kabát, nasedla do auta a pomalu vyjela do nejbližšího obchodu nakoupit. Když jsem přijela na parkoviště, které bylo tak z jedné čtvrtiny zaplněno, jsem zaparkovala auto a vydala se nakoupit.  Brala jsem do vozíku, co jsem brala za vhodné.  Už jen zbývala sůl a nejnutnější jsem měla nakoupeno. Chodila jsem dobrých pět minut po obchodě než jsme ji konečně našla. Byla v regále úplně nahoře a nikdo zrovna nebyl poblíž, aby mi ji podal.

„To je jak naschvál.“ Zanadávala jsem si pro sebe. Opatrně jsme se tedy natáhla pro tu pitomou sůl, ale i tak to nestačilo. Stoupla jsem si tedy na špičky a pořádně jsme se natáhla a už zbýval jen malý kousek a byla by moje, když v tom jsem ucítila jako by mě nikdo bodl do břicha. Okamžitě jsem ruce dala k břichu a tím jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem na chladnou zemi, ale při pádu jsem se ještě stihla bouchnout do hlavy  o hranu vozíčku.  Bolest v břichu se začala zvětšovat a zvětšovat. Bylo to něco nesnesitelného. Cítila jsem, že začínám ztrácet vědomí. Najednou se mě dotýkali něčí ruce, ale já jsem je nedokázala vnímat. Dokázala jsem vnímat jen tu bolest, která prostupovala teď již celým mým tělem.  Bála jsem se, že toto je můj konec. Bála jsem, že můj dnešní sen se naplní. Že  a nikdy neuvidím moji malou holčičku vyrůstat. Neuvidím ji jak řekne první slova, jak udělá svůj první krůček, neuvidím ji když půjde poprvé do školy.  Zemřu. Cítila jsem jak mě černota obklopuje.

„Zachraňte mé dítě.“ To byla poslední slova, která jsem z posledních sil řekla.  Pak už mě  jen obklopila černá temnota a já jsem nic necítila. Necítila jsem tu bolest, která mě ještě před chvílí svírala. Necítila jsem už nic. Jsem mrtvá?

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 8. kapitola :