Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 22. kapitola

20.05.2010 (08:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4684×

Nevím, jak jsem se ocitla v posteli, ale někdo mě sem musel odnést. V pokoji byla ještě tma a pokojem nerozléhalo rytmické klepání kapek deště, které dopadaly na okno.  Sedla jsem si na okraj postele a přemýšlela jsem, jak se můj život během několika dní dokázal změnit naruby. Nikdy bych neřekla, že by se tolik věcí mohlo stát za tak krátkou dobu. Tolik dobrých věcí, ale i naopak zlých věcí.

Až teď jsem si všimla, že ani nevím v jakém pokoji sem. Naproti posteli byla velká plazmová televize  a na levé straně od ní byli poličky s CDéčky a knihy.

Opatrně jsem stala a přešla jsem  k oknu a zadívala jsem se na setmělou krajinu, na kterou byl krásný výhled z prosklené stěny.

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se někdo za mnou a já jsem se lekla.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ začal se mi hned omlouvat Edward a já jsem jen na něho usmála. Stoupnul si vedle mě a mlčky jsme stáli a dívali jsme se na setmělou krajinu.

„Jak celou tu dobu žila?“ zeptal se mě táta a já jsem věděla, že se vyptává na mámu.

„Našla si nového… Nového přítele?“

„Ne. Vždy milovala a pořád miluje jenom tebe,“ zašeptala jsem a pořád jsem sledovala krajinu.

„Jak to víš?“ zeptal se mě a teprve teď jsem se na něho podívala. V jeho očích bylo tolik smutku, že by to člověk nepřežil.

„Někdy v noci, když si myslela, že spím, tak jsme ji slyšela jak pláče a vyslovuje tvoje jméno,“ odpověděla jsem mu a on se podíval do setmělé krajiny, jakoby tam něco hledal.

„Tenkrát jsem ji opustil, aby byla v bezpečí. Chtěl jsem ji chránit před mým světem. Ten den, kdy jsem ji opustil, byl pro mě nejhorší den v celé mé existenci. Když jsem ji tam viděl, když jsem ji řek, že ji nemiluji, tak jsem ji chtěl říct, že lžu. Ale musel jsem ji ochránit,“ jak jsem si někdy mohla myslet, že můj otec nemiluje moji matku. Ona je pro něho vším. Chtěl se ji vzdát, aby žila normální lidský život, i když ji miloval.

„Místo toho, abych ji ochránil, tak jsem ji nechal samotnou ve chvílích, kdy mě potřebovala. Nebyl jsem tam, abych ji pomohl se smrtí Charlieho a René, s těhotenstvím a s tebou. Hlavně s tebou, Renesmee. Neviděl jsem tvoje první krůčky, ani slova. Nebyl jsem ti otcem, když jsi mě potřebovala. Prosím, Renesmee, odpusť mi, prosím. Odpusť mi prosím, že jsem jako otec zklamal a dej mi ještě jednu šanci,“ prosil mě a já jsem nechápala, jak se mě o něco takové může jenom žádat. Já mu nemám, co odpouštět.

„Nemám ti, co odpouštět. Já nežiji minulostí, ale přítomností a hlavní je, že jsi teď tady a za pár hodin budeme u mámy a ty ji zachráníš. To je pro mě hlavní,“ zašeptala jsem a vrhla jsem mu kolem krku a pevně jsme ho objala, tak jako objal on mě.

„Já chci taky obejmout!“ vtrhnul do pokoje Emmett a i mě a tátu skoval ve svém medvědím obětí.

„Za jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se, když nás Emmett konečně propustil ze svého objetí.

„Přesně za hodinu a dvacet pět minut,“ oznámila mi Alice a já jsem se usmála. Konečně uvidím mámu a mého Jacoba.

„Jestli to chceš, ale Renesmee stihnout, tak by ses měla jít nachystat,“ začala mě pobízet Alice  a já jsem si jen oddychla a poslušně jsem se šla do koupelny zkulturnit.

Nejdříve jsem se rozhodla pro sprchu. Sundala jsem ze sebe oblečení a podívala jsem se na svoje břicho. Měla jsem tam jednu pěknou jizvu, která mi asi jen tak nezmizí a bude mě nějakou dobu doprovázet mým životem.

Když jsem ze sebe konečně udělala člověka, tak jen v krásně měkkém župánku jsem vešla do pokoje, kde na posteli byla hromádka s oblečením. Usoudila jsem, že je pro mě a nachystala mi ji Alice. Poslušně jsem si vše oblékla a zamířila jsem do obýváku, kde seděl Emmett a díval se na baseball. Ostatní se zřejmě toulali někde po domě a balili věci, protože do odjezdu nám zbývala ještě hodina.

„Neteřinko, pojď se mnou dívat na baseball,“ zavolal na mě Emmett a já i přes to, že baseball zrovna nějak nemusím, tak jsme se šla za ním dívat.

„Jedeme!“ zakřičela Alice, když mi Emmett zrovna povídal dobrý vtip o upírech. Zvedli jsme se tedy z pohovky a zamířili jsme do garáže, kde stáli naše auta. Zamířila jsem ke svému autíčku, když v tom jsem uslyšela hlas za sebou.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se mě táta a já jsem se na něho podívala a nechápala jsem, co jsem provedla.

„Jen chci nastoupit do svého auta,“ odpověděla jsem mu.

„Renesmee, pojedeš se mnou ve Volvu,“ odpověděl mi a já jsem se podívala na stříbrné Volvo, které stálo na druhé straně garáže než moje malé auto.

„Ale proč nemůžu jet ve svém autě?“ zeptala jsem se ho a prsty jsem začala klapat o kapotu mého auta.

„Nesmíš se ještě moc namáhat, Nessie,“ odpověděl mi a myslel si, že proto přehodnotím svůj plán, ale to se mýlil.

„Budu jen sedět a řídit,“ argumentovala jsem mu a snažila jsem se tvářit vážně, když jsem uviděla Edwardův obličej.

„Nessie, nasedni do toho Volva,“ oznámil mi a já jsem jen zakroutila hlavou, že nenastoupím.

„Ne?“ zeptal se mě a já jsem jen přikývla. Teď se Edward tvářil jako opravdový otec.

„Renesmee nastup si do toho auta a to ti říkám jako tvůj otec,“ řekl a mně došlo, že bych proti němu neměla šanci, a tak jsem ho poslechla, ale nejdřív jsem se začala smát, jako malé dítě a ostatní se ke mně připojili.

Nakonec jsem seděla ve stříbrném Volvu a jela jsem společně se svoji rodinou směrem Seattle.

předchozí << shrnutí >>následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 22. kapitola :