Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 21. kapitola

10.05.2010 (11:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4692×

„Ne, Edwarde!“ zakřičela Alice a já jsem už jen viděla jak krásná sklneněnáváza naráží na zeď a mění se na miliony střepů.

„Edwarde!“ okřikla ho Esme a on se podíval na spoušť, kterou způsobil.

„Promiň, Esme. Seženu ti novou vázu,“ omluvil se jí táta a podíval se na mě.

„Jak jsi to myslela tím, když jsi řekla že chodíš s tím psi… Jacobem?“ zeptal se mě táta a mně sošlo že nastala chvilka otce s dcerou.

„No jak už jsem řekla. Chodím s ním už něco přes měsíc,“ odpověděla jsem mu klidně, ale on mě dál zásoboval otázkami. Že jsem raději nic neříkala.

„A víš, co je vůbec zač?“ zeptal se mě a  vypadal jako ti policisté jak vedou výslech v kriminálkách.

„Myslíš to, že je vlkodlak? To jsi myslel?“ zeptala jsem se ho a měla jsem, co dělat, abych se nezačala smát. Ale nebyla jsme jediná komu tady cukaly koutky.

„Takže ty to víš a stejně s ním chodíš?“

„Ano,“ mluvila jsem klidně, ale on vypadal, že ho brzy trefí infarkt.

„Víš, že by ti mohl ublížit, ba i dokonce zabít?“ zeptal se mě znovu, ale mě to už přestávalo bavit, a  tak jsem se k němu přiblížila a svoji dlaň jsme mu položila na tvář a ukázala jsem mu, jak se vyvíjel náš vztah s Jacobem.

„Máš pravdu,“ rezignoval Edward potom, co jsem mu ukázala celý příběh. „ Měla jsi to říct, že se do tebe otiskl."

„Co ti ukázala brácho? Já to chci taky vidět,“ vyptával se hned Emmet a odstrčil Edwarda z jeho místa a moji dlaň si položil na svoji tvář.

„Já nic, ale nevidím,“ kňučel a všichni jsem se tomu začali smát.

„Ukaž mi to taky, Renesmee, prosím,“ prosil Emmet a já jsem nedokázala odolat jeho smutnému obličeji a tak jsme mu ukázala stejné  myšlenky jako jsem před malou chvíli ukázala Edwardovi a ta to nakonec bylo až do posledního člena Cullenovic rodinky.

„Za jak dlouho pojedeme za mámou?“ zeptala jsme se po chvíli, když nikdo nic neříkal.

„Zítra navečer,“ odpověděla mi Alice a na mém obličeji se objevil smutek.

„Co se děje? Bolíte něco, Renesmee?“ strachoval se Edward.

„Nic mi není, ale nemohli bychom jet už dnes?“ zeptala jsem se a udělala jsme psí oči, které jsem vždy dělala na mámu.

„Nebudeme nic riskovat,“ odpověděl mi Carlisle a já jsem chtěla hned něco namítat, ale Rosalie mi naznačila, že by to nemělo ani smysl.

„A mohla bych se aspoň projít?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že odpovědět bude záporná.

„Ale opatrně,“ řekl Carlisle a já jsem hned měla o něco lepší náladu.

„Děkuju, Carlisle,“ poděkovala jsem, tak jak mě Bella vychovala.

„Pokud se nemýlím, tak jsem tvůj děda,“ řekl mi a já jsem si uvědomila, že má pravdu. Ale jak mám říkat někomu, kdo vypadá s těží na třicet říkat dědečku, když ještě k tomu vypadám na osmnáct?

„To je pravda dědečku,“ odpověděla jsem mu nakonec a na jeho tváři se objevil krásný úsměv.

„Můžu se tedy projít po domě?“ zeptala jsem se a v tu chvíli mi hned dvě ledové ruce pomáhali slézt z postele.

„Děkuji,“ poděkovala jsme zase, když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama.

„Nemusíš neustále děkovat,“ řekl mi táta a já jsem na něj jen usmála.

Pomalu jsem se procházela po krásném domě. Každý pokoj byl nádherně sladěný a já jsem obdivovala tu krásu. Procházeli jsem každým pokojem a nakonec jsme prošli do obýváku, kde se stal onen incident. Incident, který je už minulostí, dokonce tu už nebyli ani známky po nějakém souboji. Ale jedna věc, tu připoutala moji pozornost. Piáno. Piáno, které stál uprostřed místnosti.

„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na piáno, které upoutalo moji pozornost.

„Samozřejmě,“ odpověděl mi táta a s jeho pomocí jsem došla až k piánu, kde jsem se k němu posadila a svoje prsty jsem nechala brouzdat po klávesách piána.

Nechala jsem spoje prsty hrát melodii, ve které jsem vyjadřovala svoji bolest, kterou jsem v posledních dnech prožila. Strach, že ztratím osobu, kterou miluji. Radost z nalezené rodiny a lásku, kterou cítím ke svoji rodině. Nechala jsem spoje víčka spadnout a vzpomínala jsem na celý svůj život, ale piáno stále vydávalo, ty krásné tóny.

Naposledy jsem se dotkla prstem klávesy a z piána vyzněl poslední tón. Bála jsem se najednou otevřít svoje oči, protože jsem se bála, že toto je jen sen, ze kterého se teď probudím. Je možné, aby člověk mohl mít vše po čem touží? Mít milující rodinu a přátele, který udělá vše proto, aby jste byli šťasni. Je to všechno možné?

Pomalu jsem tedy otevřela svoje oči a pohlédla jsem do sedmi šťastných obličejů. Je to pravda. Konečně mám okolo sebe milující rodinu a brzy tu s námi bude i máma.

„To byla krása,“ vzdychla Esme a Carlisle si ji ještě více přitisknul k tělu o políbil ji do jejich hnědých vlasů.

„Krása,“ rozplývala se Alice  a přitulila se k Jasperovi.

„Brácho, tak to už nedokážeš zapřít, že to není tvoje dcera,“ rýpl si Emmet do Edwarda a tím si chudá zasloužil pohlavek od Rosalie a poté smích od nás všech.

„Kdo tě naučil, takto hrát?“ zeptal se mě táta.

„Jedna paní v Seatlu. Měl to být vánoční dárek pro mámu,“ odpověděla jsem mu, ale ke konci mi sklesl hlas a jsem si vybavila mámu jak leží na nemocniční posteli. Neubránila jsem se a začala jsem plakat. Táta mě hned začal utěšovat, ale já jsem stejně neustále plakala a vyčítala si, že je máma v nemocnici.

Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale najednou jsem začala upadat do říše snů a zapomnění.

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 21. kapitola :