Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 11. kapitola

14.02.2010 (15:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4514×

„Všechno nejlepší zlatíčko,“ popřála jsem svojí dceři, které byly dnes čtyři roky. Už uběhly čtyři roky, co mám nový důvod k životu. Je to přes čtyři roky, co jsem ztratila svoji rodinu. Čtyři roky, co jsem viděla svého anděla naposledy.

Už jsou to čtyři roky, co se moje Renesmee narodila. Ale nejhorší na tom vše je, že nevypadá na čtyřletou holčičku, ale na sedmnáctiletou slečnu. Slečnu, která je krásná jako anděl. Slečnu, která ale již teď prochází příšernou pubertou.

Poté, co jsme se po pěti dnech, kdy se Renesmé narodila, museli odstěhovat, jsem byla plná obav. Za prvé jsem se hodně bála toho, že se její růst nezastaví a ona zestárne o mnoho rychleji než ostatní. Za druhé jsem se bála, že pro nás nenajdu tu chatku a za třetí jsem se bála, aby mi ji někdo nevzal. Ale postupem času jsem zjistila, že moje obavy byly úplně zbytečné. Onu chatku jsem s dvoudenním hledáním našla. Ale když jsme vešly dovnitř chaty, tak jsem byla tenkrát překvapená. Chatka byla překrásná. Byla moderně vybavena a bylo tam vše, co by člověk mohl někdy potřebovat. Okamžitě jsem poznala Esmeiny rysy. V chatce jsme byly dva roky. Protože během těch dvou let Renesmé ze dne na den vždy vyrostla o pár centimetrů, ale po dvou letech už vypadala na sedmnáctiletou holku a zatím to vypadá, tak že se její růst úplně zastavil a ona navždy zůstane jako sedmnáctiletá, tak jako je její otec sedmnáctiletý, navždy.

Čím moje dcera vypadala starší, tak tím více rostl i její apetit. Kromě hromady jídla, které snědla a nikdo by to do ni neřekl, že by tolik zvládla sníst, tak potřebovala i krev. Postupem  času se ale na krvi stala doslova závislá, protože krev pro ni znamenala něco jako pro mě voda. Pokud po jednom dnu nemá aspoň trochu krve, začne chabnout a ztrácí síly. Jen jednou tato situace nastala, a proto teď máme v lednici pro jistotu zásobu zvířecí krve. Krve, kterou si Renesmee teď už sama obstarává. Nejdřív jsem jí ji obstarávala sama, přičemž jsem si vždy odnesla z lovu malou památku v podobě modřin, odřenin, naraženin a někdy i malou zlomeninou. Ale to vše je už minulostí.

Teď již žiji jen přítomností. Vrátili jsem se zpátky do Forks před týdnem. Já jsem tady začala pracovat ve zdejším obchodě u Newtonových a Renesmee nastoupila na zdejší střední školu do prvního ročníku. Kdybych někomu řekla, že je Renesmé moje dcera, tak by mě akorát zavřeli do blázince, a proto se raději představujeme jako nevlastní sestry. S tím příběhem, že je dcera René a ta se jí musela zříc, když se narodila, ale teď jsme se našly a rozhodly jsme se spolu nějakou dobu bydlet, abychom se poznaly jako sestry.

„Mami posloucháš mě?“ zeptala se mě Renesmee a propalovala mě pohledem.  Nesnášela, když někomu něco říkala a on ji neposlouchal.

„Co je?“ zeptala jsem jí a snažila jsem se na ni udělat stejný pohled jako ona teď na mě, ale nešlo mi to. Protože když jsem se na ni pokaždé podívala, musela jsem se chtě nechtě usmát  Byla tak krásná, i když si obarvila vlasy na tmavší odstín, aby mi nepřipomínaly prý Edwarda. Něco jako by mi říkalo, že ona ví, že část mého srdce stejně odešlo s Cullenovými. Jako kdyby věděla, že skoro každý večer brečím do polštáře nad tím, že odešli. Ale musím uznat, že i kdyby měla místo vlasů slámu, tak by ji to na její kráse neubralo.

„A dostanu nějaký dárek?“ zeptala se mě moje dcerka teď již se zvědavostí v očích.

„No já nevím Renesmee,“ a s úsměvem jsem zakroutila hlavou jako kdybych nevěděla, že jsem ji koupila přesně ten dárek, který sama chtěla.

„Maminko, když mám ty narozeniny, tak bych si přece něco zasloužila.“ Začala škemrat a udělala na mě přesně ty psí oči, které dělala i Alice, když chtěla, abych s ní šla nakupovat. Nikdy jsme těm očím nedokázala odolat ani Alici ani Renesmee. Natáhla jsem se tedy do kabelky, kterou jsem měla položenou vedle sebe na židli a vytáhla jsem z ní malou červeno fialovou krabičku omotanou červenou stuhou a podala jsem jí ji. Na její tváři se objevil převelikánský úsměv a okamžitě si ode mě krabičku s dárkem vzala. Ihned začala trhat stuhu, aby viděla svůj dárek. Je strašně netrpělivá a velice by mě zajímalo po kom tuto vlastnost, tak asi mohla zdědit.

„Maminko moje, moc ti děkuji!“ začala hulákat na celý dům a já jsme myslela, že po dnešku asi ohluchnu.

„Moc děkuji, mami,“ a vlepila mi pusu na tvář. Věděla jsem, že když jí koupím novou MP4, tak bude šťastná a hlavně tu, na kterou jsme se dívaly v obchodě.

„A druhý dárek bys nechtěla?“ zeptala jsem se jí, když začala studovat návod od dárku.

„Samozřejmě,“ vypískla a očima těkala po místnosti a hledala něco, co by mohlo být jejím druhým dárkem. Znovu jsem se tedy natáhla do kabelky, vytáhla jsem sametovou krabičku ve tvaru srdce a podala jsem ji.

„Co to je, mami?“ zeptala se mě než otevřela krabičku.

„Tak to otevři a uvidíš.“ Jen co jsem to dořekla, tak malou krabičku okamžitě otevřela a v očích se jí objevili malinké slzičky.

„Co je Renesmee?“ zeptala jsem se vystrašeně, protože jsem nevěděla, proč pláče.

„Mami, to si nemůžu vzít.“ A podala mi nazpátek krabičku s prstýnkem od René, který mi dala, když jsem se stěhovala k tátovi.

„Ale proč si ho nemůžeš vzít?“ a podívala jsem se jí do očí.

„Protože ho máš od babičky a je to tvoje jediná památka na ni. Prostě jednoduše a jasně je tvůj.“ A podsunula mi krabičku pomalu až pod nos. Ale já jsem byla pevně rozhodnuta, že teď bude její, i když měla pravdu, že to byla moje památka na moji milou a ztřeštěnou matku. Vytáhla jsem z krabičky malý zlatavý prstýnek s dvěma malými třpytivými kamínky a vzala jsem její ruku a prstýnek jsem ji nasadila, i přes její rozmluvy.

„Mami,“ zašeptala tak potichu, že jsem to skoro neslyšela.

„Copak, zlatíčko,“ zeptala jsem se jí a pohladila jsem ji po vlasech.

„Proč jsi mi ho vlastně dala?“ a s otázkami v očích se mě zeptala a dívala se na mě těmi svými kukadly.

„Protože tě miluji, Renesmee a já chci, abys ho měla ty. Má máma ho dala mě a ty ho jednou dáš třeba své dceři, tak jako já teď tobě.“

„Děkuji,“ zašeptala a já jsem ji políbila do vlasů a v tu samou chvíli zazvonil zvonek u dveří. Neochotně, ale přesto jsem se vydala ke dveřím zjistit, kdo nám narušuje naši dojemnou chvilku. Otevřela jsem dveře a tam stál…

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 11. kapitola :