Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 12. kapitola

18.02.2010 (19:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4604×

„Děkuji.“ Zašeptala a já jsem ji po líbila do vlasů a v tu samou chvíli zazvonil zvonek u dveří. Neochotně, ale přesto jsem se vydala ke dveřím zjistit, kdo nám narušuje naši dojemnou chvilku. Otevřela jsem dveře a tam stál…

… Jacob.

„Bello?“ zeptal se zaskočeně a jakoby nevěřil vlastním očím.

„Jacobe?“ zeptala jsem neopatrně. Od té doby, co jsem z Forks odjela, se hodně změnil. Byl o mnoho vyšší než před tím. Svoji postavou by se teď mohl rovnat Emmettovi a možná i on by byl vedle něho jako prcek. No o už možná trochu přeháním. Ale jedna věc se na něm nezměnila. Na sobě měl jenom roztrhané riflové kraťasy a botasky. Jeho hruď byla skvěle vypracovaná. Byl krásný.

„Tady je nějaký upír?“ vybafl z ničeho nic na mě.

„Ne, ale…“ nenechal mě ani domluvit a vtrhl do domu. Okamžitě šel do kuchyně. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale místo toho moje tělo zaštítil svým ohromným tělem a začal vrčet na moji dceru. Nevěděla jsem jak Renesmé bude reagovat, ale to, co předvedla, jsem nečekala.

Stoupla si do obranné pozice a  začala na Jacoba vrčet jako smyslů zbavená. Nikdy jsem ji neviděla, takhle vyšilovat, ani jsme nevěděla, že dokáže vypadat takhle nebezpečně. Nevěděla jsem, co mám dělat.  Co když se na sebe vrhnou? Co když jí Jacob něco udělá? Ale moje obavy byly nesprávné. Vrčení z Jacobovy strany ustalo a podíval se na moji dceru takovým pohledem, který jsem už přes čtyři roky neviděla. Věděla jsem, co ten pohled znamená. Věděla jsem, jaké city v tomto pohledu jsou. V ten samý moment, co se Renesmé podívala do Jacobových očí, tak  přestala i ona vrčet. Začala se na něho dívat stejným pohledem jako on na ni.

„Jacobe?“ zeptala jsem se opatrně, ale on jakoby mě neslyšel a pořád se díval na Renesmé tím pohledem.

„Renesmé?“ zeptala jsem neopatrně a tady jsem se dočkala aspoň odpovědi.

„Ano?“ zeptala se mě tím svým zvonivým hláskem.

„Tohle je Jacob Black,“ a ukázala jsem na Jacoba a stoupla jsem si mezi ně. A tím jsem taky přerušila jejich oční kontakt.

„To je ten vlkodlak, o kterém jsi mi vyprávěla?“ zeptala se Renesmé a kousla se do spodního rtu. Po kom to asi má?

„Ona to ví, Bells?“ zeptal se vyděšeně Jacob a propaloval mě pohledem.

„To je snad zkáza světa, že vím, že se tady potuluje banda vlkodlaků?“ zeptala se Jacoba Renesmé s úsměvem na rtech a měla co dělat, aby nepukla smíchy.

„To je kmenové tajemství…“ Jacob se odmlčel a asi si vzpomínal na její jméno.

„Jo Jacobe. Tohle je Renesmé. Moje dcera,“ dodala jsem.

„Mami, to je naše tajemství!“ vypískla na mě moje dcera.

„To je tvoje dcera?“ zeptal se zaskočeně Jacob.

„Ano, Jacobe. Toto je moje dcera Renesmé,“ Jacob těkal pohledem mezi mnou a mojí dcerou. Z ničeho nic se na Jacobově tváři objevil úsměv a začal se smát jako smyslů z bavený. Já ani Renesmé jsme to nechápaly.

„Uniklo mi snad něco?“ zeptala se nechápavě Renesmé.

„Pěknej fórek, Bello,“ řekl mezi návaly smíchu Jacob a dál se smál jako smyslů zbavený.

„Takže ty si nemyslíš, že jsem její dcera?“ zeptala se ironicky Renesmé a zvedla jedno obočí a ruce si dala v bok.

„Tak to si jako nemyslím.“ Jacobův hlas zněl teď o něco více vážněji.

„Fakt ne?“ zeptala se ještě jednou Renesmé a měřila  si Jacoba pouhým pohledem.

„Kdybys ty byla její dcera, tak by tě Bella musela čekat tak ve čtyřech letech,“ a rukou se plácl po hrudi, jako že je nejchytřejší na světě.

„Tak to se chlapče hodně mýlíš. Zaprvé, jak sis už mohl všimnout, nejsem člověk. Jsem jen na půl člověk a na půl jsem upír. Proto jsi tady cítil upíra. Můj otec je upír. Moje matka, tedy Bella se mnou otěhotněla v osmnácti a poté se odstěhovala. Těhotenství probíhalo v normálním tempu, ale když jsem se narodila, tak se můj růst o mnoho zrychlil. Během dvou let jsem vypadala, tak jako dnes. A pokud budeš chtít, tak ti ráda poskytnu něco i jako video. Pokud se nebudeš bát.“  Moje dcera domluvila a já jsem se podívala na Jacoba, který vypadal jako socha. Bála jsem se, aby to s ním ještě tady neseklo.

„Jacobe?“ zeptala jsem se opatrně a pořád jsem se bála, aby nedostal infarkt. Rukou jsem mu zamávala před očima a on rychle za sebou zamrkal.

„Stále nevěřím,“ a založil si ruce na hruď. Je stejně paličatý jako byl před tím než jsem se odstěhovala.

„Opravdu nevěříš?“ zeptala se ho ještě jednou Renesmé a pomalu malými krůčky k němu přistupovala.

„Ne,“ pořád stál na svém.

„Paličák,“ zašeptala Renesmé tak, že jsem to skoro neslyšela, a přistoupila ještě blíž k Jacobovi tak, že mezi nimi bylo pouze deset centimetrů. I slepý by viděl, že mezi nimi to jiskří. Ale zatím jsem nic neříkala, protože zatím nic moc nedělají.

Renesmé pomalu natáhla ruku a dotkla se Jacobovy tváře. Věděla jsem, co mu ukazuje. Věděla jsem, že mu ukazuje útržky našeho života.  Renesmé pomalu odtáhla svoji dlaň z Jacobova obličeje a zadívala se mu do očí. Jacob se zadíval do jejich očí. Musela mu ukázat něco víc než jen vzpomínky z našeho života. Musela mu opravdu ukázat něco víc.

Až teď mi to došlo. On se do ni otiskl! On se otiskl do mojí dcery! Já jsem ale blbá husa! Proč mi to došlo až teď. I slepým by to došlo rychleji než mně. Já jsem opravdu jenom najitá husa. Proč jsem si myslela, že to jiskření nic nebude. Já jsem husa! Husa! Husa! Husa! Než jsem ale stihla něco říct, tak Jacob položil svoji dlaň na Renesméinu tvář a něžně ji pohladil. Než jsem ale stihla tento pohyb zareagovat, tak spojili svoje rty.

To už jsem ale stihla zareagovat, a taky jsem začala křičet jak smyslů zbavená.

„Co to tady děláte!“ zakřičela jsem na ně a oni se od sebe odtrhli. Renesmé zrudla jako rajče a začala se dívat na podlahu. Ale Jacob se pořád láskyplně díval na moji dceru.

„Co si to jako tady Jacobe prováděl?“ zeptala jsem se ho pořád naštvaně a přitom jsem máchala rukama jako kdybych se topila.

„Líbal jsem tady tvoji dceru,“ oznámil mi jako kdybych to právě neviděla a neustále se díval na moji dcerunku.

„A proč jsi ji proboha líbal? Když je to ještě malá holka?“ Pořád jsem na něho křičela, ale teď jsem aspoň upoutala jeho pozornost.

„Mami já jsem ho ale taky líbala,“ začala se ho zastávat Renesmé. Můj pohár trpělivosti ale přetekl, a tak jsem chytila vázu, kterou jsem měla zrovna po ruce a hodila jsem ji po Jacobovi. On se váze šikovně vyhnul, a ona se rozbila o hranu stolu. Bylo jí škoda. Ale to teď bylo vedlejší.

„Jacobe Blacku  proč jsi líbal  moji dceru?“ zeptala jsem se ho a v duchu jsem počítala do deseti, abych se aspoň trochu uklidnila.

„Bello já jsem se do tvé dcery…"

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 12. kapitola :