Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpouštět je božské - 1. kapitola

11.04.2012 (15:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3416×

Muž nade mnou mě obdaroval širokým úsměvem, který odhalil veškerý jeho bělostný chrup. Prsty jsem setřela kapku potu, která mu stékala na pravém spánku, a pak ho pohladila po černých vlasech.

Zhluboka oddychoval, i já lapala po dechu, a můj nahý hrudník se vysoce zdvihal. Uvolnila jsem nohy, které jsem obmotala kolem jeho pasu, a nechala se pohladit po tváři.

„Bello…,“ zašeptal, ba skoro zaúpěl mé jméno. Jeho černé oči sjížděly po mé tváři. „Jsi překrásná,“ zašeptal obdivně. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a zavřela oči, protože jsem začala mít výčitky. „Ale jsi,“ oponoval mi. „Zvlášť, když ležíš takhle pode mnou.“ Bleskově jsem otevřela oči. V jeho očích to jiskřilo šibalskými plamínky, které by  zasloužily sfouknout.

„Ty…,“ vydechla jsem a za trest jsem ho kousla do ramene. Nedělám si naděje, že by to cítil. Nad mým počínáním se hlasitě zasmál. Kolikrát jsem přemýšlela, jak moc bych ho musela udeřit, aby alespoň něco ucítil. Všichni z jeho smečky byli jako ze žuly.

Dravě mi uchopil tvář do obrovských dlaní a přitiskl rty na mé. Ztěžka jsem se vymanila z jejich dosahu.

„Musím jít domů,“ zamumlala jsem. Povzdychl si, protože tuhle větu nesnášel.

„Ty mi umíš zkazit náladu…,“ řekl mi. Podívala jsem se stranou a rozhodla se, že jeho výtku budu ignorovat, protože mi nic jiného nezbylo. „Proč se s ním nerozvedeš?“ Zarazila jsem se nad jeho otázkou.

„Víš, že to nejde,“ odpověděla jsem mu svou naučenou odpovědí. Poraženě sebou plácnul vedle mě na znak, jen celá postel poskočila a hlasitě zanaříkala.

„Ne, to není ten problém. Ty nechceš,“ zkonstatoval. Sedla jsem si na kraj postele zády k němu a projela si rukou vlasy a snažila se je svázat do ohonu. „Proč mi k tomu nic neřekneš?“ naléhal na mě dál. Složila jsem si ruce na holá stehna a pozorovala je. „Miluješ ho?“ vyslovil otázku, která ho musela tížit od začátku naše vztahu nevztahu.

Podívala jsem se stranou na lampičku, která vrhala do pokoje rudé světlo. Nadechla jsem se a zase vydechla, pak jsem teprve odpověděla: „Ano.“ Slyšela jsem za sebou nevěřícné zasmání.

„Tak… tak proč spíš se mnou?“ zeptal se naštvaně. Zavřela jsem oči a chytla si chvějící se dlaně. Celým tělem mi projela třesavka. „Bello… já se omlouvám.“ Pohladil mě po holém rameni, ale před jeho dotykem jsem ucukla. „Vím, že ti ublížil. Kdybys chtěla, tak bys… tak bys tady mohla být se mnou. Už nikdy by ses k němu nemusela vracet. Víš, že bychom tě před nimi dokázali ochránit.“

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a stoupla si na nohy. „Edward by mi neublížil,“ odpověděla jsem přesvědčeně. Popadla jsem do rukou spodní prádlo, které leželo na zemi, a začala se do něj oblékat.

„Vaše manželství očividně nemá budoucnost a -“

„Nech toho!“ vykřikla jsem nahlas, až se mi hlas zlomil. Měla jsem slzy na krajíčku a hrudník se mi nepřirozeně svíral. Rozklepanými prsty jsem se snažila zapnout drobné knoflíčky na bílé halence, ale moc mi to nešlo. „Až budu od tebe potřebovat rozbor svého manželství, tak si o něj řeknu, Paule. Teď už, prosím, mlč,“ zajíkla jsem se. Zvedl se z postele a přešel ke mně. Byla jsem připravena na další jeho vtíravé otázky, ale on ke mně mlčky přistoupil a dopnul mi halenku, dokonce mi pomohl zapnout zip na kožené sukni. Poté si sám natáhl černé boxerky a šel mě vyprovodit ke dveřím.

Váhavě jsem se na Paula otočila. Vůbec jsem netušila, co bych měla udělat. Jestli mu mám říct suché ahoj nebo ho políbit nebo neříkat nic. Než jsem stačila cokoli udělat, vyřešil to za mě – pohladil mě po tváři a sklonil se pro mé rty. Něžně jsem mu polibky oplácela a vtěstnala se do teplé náruče, kterou mi nabízel. Nevím, jak bych to výstižně popsala, ale jeho blízkost mi dodávala v duši relativní klid, který mi už nějakou dobu chyběl.

„Zítra musím do práce a na hlídku, ale pozítří půjdeme spolu do Seattlu na večeři, ano?“ Váhavě jsem přikývla a konečně se vydala k autu. K červenému Ferrari, které jsem dostala od svého muže. Dosedla jsem do měkkých sedadel a rozjela se pryč. Nebyl důvod tu nadále zůstávat.

Odbočila jsem na cestu linoucí se lesem. V okolí panovalo ticho a tma, narušovalo je pouze vrčení motoru a dvě záře světel. Štěrk pod koly auta zanaříkal, když jsem dojela k našemu domečku, který jsme dostali od Edwardovy rodiny jako svatební dar. Ten dům nikdy nepoznal novomanželské štěstí.

Vypnula jsem motor a světla. Opřela jsem si čelo o volant před sebou a zavřela oči. Nechtělo se mi vstoupit do domu. Hlavně když jsem věděla, že by uvnitř mohl být Edward. Bylo trapné tam vejít a tvářit se jako by nic.

Naštěstí jsem mohla vynechat ty trapné řečičky, jak jsem byla s kamarádkou. Edward věděl o mém poměru. Teda nikdy se o tom přímo nezmínil, ani na mě nikdy nekřičel, nikdy mě neuhodil, ale Paula ze mě musel cítit. Byl to upír a Paul byl vlkodlak – Edwardův přirozený nepřítel - nezávisle na tom, jestli mu pečoval o manželku. Ani jsem netušíla, jestli věděl, že jsem spala zrovna s Paulem.

S velkým nadhledem bych mohla říct, že za moji bokovku mohla Angela. Měla jsem s ní jít na oběd do Port Angeles, a když už jsem seděla v restauraci, došla mi její omluvná esemeska, že nedorazí. Za to dorazil Paul, se kterým jsem se náhodně setkala. Nikdy by mě nenapadlo, jak by to mezi námi mohlo skončit. Začala jsem s ním mluvit, kvůli novým informacím o Jacobovi, který v době, kdy jsem byla na líbánkách, opět zmizel a dodnes se nevrátil. Jenže slovo dalo slovu a stali se z nás milenci a přetrvávalo to až dodnes, víc než půl roku.

Unaveně jsem zvedla hlavu a podrbala se ve vlasech. Vystoupila jsem z auta a natáhla jsem se zpátky pro kabelku, kterou jsem nechala ležet na sedadle spolujezdce. Už jsem chtěla zabouchnout dveře, když jsem si vzpomněla na další důležitou věc.

Ponořila jsem se zpátky do nitra vozu a štrachala v palubní přihrádce. Narovnala jsem se zpátky a rychle si nandala na levý prsteníček snubní prsten. Pokaždé jsem si ho sundávala, když jsem trávila čas s Paulem, a opětovně si ho nasazovala, když jsem se vracela ke svému manželovi. Podívala jsem se na ruku ozdobenou kroužkem a napadlo mě, jestli ho nosím stále ráda…

Zabouchla jsem dveře a zamkla. Sklonila jsem se ještě k bočnímu zrcátku a zkontrolovala svůj vzhled. Kriticky jsem si měřila napuchlé rty, ale teď už s nimi stejně nic nenadělám. Upravila jsem si pár loken, které mi spadly z culíku, a pomalu se vydala k hlavním dveřím domu.

Na můj vkus jsem překonala vzdálenost k domu až moc rychle. Vystoupala jsem schůdek ke dveřím a před nimi se zastavila. Párkrát jsem se nadechla. Hrudník se mi začal nervózně svírat, jako vždycky. Jeden by řekl, že bych si na to měla zvyknout, když už to dělám víc jak půl roku, ale já si na to asi nikdy nezvyknu. Pořád jsem se cítila, jako když jsem se od Paula vracela poprvé.

Přehrabovala jsem se v kabelce a dřív, než jsem začala hledat klíče, vyndala jsem drahý parfém. Dostala jsem ho od Edwarda ke svým devatenáctým narozeninám. Nejdříve jsem byla rozhodnutá, že ho nikdy nepoužiji. Ostatně jako všechno, co jsem dostala od Edwarda. Ale teď se mi parfém hodil, aspoň trochu jsem překryla pach z Paula.

Ještě jsem se podívala do výplně okna a zkusila na své tváři vykouzlit úsměv. Až po několika pokusech se mi podařilo vytvořit přijatelný úsměv.

Vyndala jsem svazek klíčů. Správný klíč jsem strčila do zdířky a odemkla. Stiskla jsem kliku a s hraným klidem vešla do svého domova. Ticho prořízl klapot bot, které vyťukávaly rytmus do dřevěné podlahy. Zavřela jsem za sebou dveře. Odhodila jsem na botník kabelku a začala si sundávat kabát, který jsem hodlala okamžitě hodit do pračky. Jako všechno oblečení, které jsem měla na sobě.

Chtěla jsem zamířit rovnou do koupelny a tam se obdarovat dlouho sprchou, ale zarazila jsem se.

„Edwarde,“ vydechla jsem překvapeně. Seděl na křesle a upíral na mě pohled. Nadechl se a jeho tvář se zakabonila. Určitě cítil Paula. „Myslela jsem…,“ začala jsem, ale myšlenku jsem nedokončila. Prostě jsem doufala, že bude někde na lovu nebo v baru, jak má každý večer ve zvyku.

„Čekal jsem na tebe,“ odpověděl mi na vysvětlenou. Se sklopeným pohledem jsem přikývla a zamířila do koupelny. Rozhodně jsem neměla v plánu se s ním bavit. Ono vlastně nebylo o čem.

Zavřela jsem se v koupelně a pro jistotu otočila klíčem. Věděla jsem, že to byl nesmysl - Edward by sem nevstoupil bez mého svolení, a kdyby náhodou ano, tak dveře nebyly pro Edwarda žádnou velkou překážkou, kterou by nezvládl, ale bylo to pro mě takové gesto jistoty.

Provlíkla jsem dírkou veškeré knoflíčky na halence a po pár minutách zápasení se mi povedlo rozepnou zip na sukni. Naházela jsem všechno prádlo do pračky a nezajímala se o možné obarvení. Stejně si to podruhé na sebe nevezmu – Alice by mi to nedovolila. Chtěla jsem jen dostat Paulův pach pryč.

Bosýma nohama jsem přeťapkala studenou podlahu až ke sprchovému koutu. Zavřela jsem za sebou prosklené dveře, zapnula jsem sprchu a nechala jsem si tělo zmáčet horkou vodou.

Jak se mohl můj vztah s Edwardem tak radikálně změnit? Od zamilovaných pohledů, dotyků, polibků. Teď už jsme ani nevydrželi být sami v jedné místnosti déle než dvě minuty. Takovou dobu jsme si pořádně nepopovídali, vždycky jsou to jen holé věty. Pokud vůbec.

Věděla jsem moc dobře, co náš vztah změnilo – sex. Vždyť ještě před dvěma lety jsme byli odhodláni jeden za druhého položit život. Edward jel dokonce do Volterry, aby ho sprovodili ze světa, když si myslel, že jsem spáchala sebevraždu. Nikdy jsem si nedokázala sáhnout na život ani po tom, co se to stalo. Možná za to mohl Paul…

Přitiskla jsem víčka pevně k sobě a zpod řas mi vytekla osamocená slza. Už to nikdy nebude jako dřív. Prostě to není možný. Nevěřím mu.

Edward se mi vzdálil. Dělily nás kilometry prázdnoty, kterou nejspíš nejsme schopni napravit. A já jsem cítila, že jsem se začala vzdalovat Paulovi. Měla jsem neblahé tušení, že náš poměr začal brát vážně. To si jako vdaná žena nemůžu dovolit.

Všechno jsem postupně ztrácela. Edwarda, Edwardovu rodinu, které jsem se pomalu nemohla kouknout do očí, Paula, a dokonce i Charlieho, i když bydlíme takřka v jednom městě, vídáme se velmi sporadicky. Jeho návštěvy nejsou pro mě lehké, musím s Edwardem předstírat, jak jsme šťastný pár. I bolest mě po pár měsících opustila. Tak jsem se sžila s bolestí, že mi snad i chybí. Teď jsem namísto bolesti cítila podivné prázdno. Mohla jsem se ještě domnívat, že žiju?

Zahnala jsem všechny myšlenky a mechanicky jsem se namydlila a pěnu spláchla vodou. Oblékla jsem se do bavlněného pyžama a mokré vlasy rozprostřela na ramena. Na nohy jsem si natáhla teplé ponožky a vydala se do ložnice.

Ze zvyku jsem šla přes obývací pokoj, ale našla jsem tam pouze hořící krb. Povzdychla jsem si, i když jsem nevěděla, co jsem čekala. Přeci jsem nemohla očekávat, že by stále čekal jako věrný pes na svého pána. Nemohl čekat, až se rozhoupu a vpustím ho do svého života zpátky. To by se klidně mohl načekat celou věčnost, která mu zbývá.

Klekla jsem se před krbem a vhodila do ohně polínko. Sledovala jsem, jak plameny olizují dřevo. Zaposlouchala jsem se do nářku polínka. Možná bych to mohla přirovnat ke svému životu?

Složila jsem nohy pod sebe a přisunula se ke zdroji tepla. V domě bylo ticho. Tíživé ticho, které přerušovalo praskání v krbu. Uvažovala jsem nad tím, proč nikdy nezůstanu přes noc u Paula. Edwardovi by to bylo nejspíš jedno a já bych tady nemusela zůstávat sama.

Nejvíce mě trápilo, že i když Edward věděl o mé nevěře, stejně nic neudělal. Kdyby na mě křičel, uhodil, cokoli by bylo lepší než to jeho smířené mlčení. Zavřela jsem oči a vydechla. Opřela jsem se o římsu krbu, která mě pálila do dlaně, a zvedla se ze země. Odešla jsem do ložnice a cestou pohladila dveře do prázdného pokoje.

Odhrnula jsem deku, vlezla jsem si na matraci a zachumlala se pod dekou. Zírala jsem do stropu a nemohla jsem usnout.

„Běž pryč,“ okřikla jsem ho, až se mi nepřirozeně zlomil hlas. Tváře jsem měla smáčené, jak mi po nich brázdily slzy.

„Bello…,“ vydechl zničeně. Zatnula jsem prsty do pěstí a zatnula jsem zuby. On neměl žádné právo být zničený! Jen ať trpí, tohle všechno způsobil on!

„Vypadni!“ vykřikla jsem. Natáhl ruku k mé tváři, chtěl mě po ní pohladil, ale já jsem rychle uskočila, jako by byla toxická. „Nasahej na mě! Už nikdy… nikdy na mě nesahej!“

S trhnutí jsem se probudila, divoce jsem oddychovala a snažila se uklidnit. V duchu jsem se prosila, abych se uklidnila. Stočila jsem se do klubíčka, polštář si přitáhla do náruče a rozplakala se. Celá jsem se chvěla od toho, jak jsem se snažila zadržet vzlyky.

„Bello,“ oslovil mě Edward za mými zády. S úlekem jsem sebou trhla. To bych pravděpodobněji čekala, že Ameriku zasáhne meteorit, ale jeho bych tu nečekala. Rychle jsem si hřbetem ruky setřela slzy.

„Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem. Rukama jsem se zapřela o matraci postele a vytáhla se do sedu. Potichu jsem vyčkávala a snažila uklidnit svůj žaludek. Přesně jsem věděla, co bude následovat. Stávalo se mi to skoro pokaždé.

Rychle jsem vystřelila do koupelny. Držela jsem si ruku před pusou a padla před záchodovou mísou na kolena. Obmotala jsem pažemi ledový porcelán a Edwardovy ruce mi shrnuly vlasy z obličeje. V tuto chvíli mi ani jeho dotyk nevadil.

Unaveně jsem se složila vedle vany a tvář si položila na její okraj. Edward po mně spláchnul, přidřepl si vedle mě a uchopil mé prsty.

„Už je to lepší?“ zeptal se mě starostlivě. Pomalu jsem vyprostila dlaň z jeho sevření a přikývla na souhlas. „Mám zavolat Carlisleovi?“ pokračoval v kladení otázek. Okamžitě jsem zakroutila hlavou v nesouhlas.

„To nebude nutné. Akorát si vyčistím zuby a všechno bude v pořádku,“ odpověděla jsem mu. Ignorovala jsem jeho pomocnou ruku, kterou mi nabízel, a vyhoupla se na nohy sama. Pořádně jsem si vypláchla ústa a pak vypucovala kartáčkem zuby.

„Nemám zavolat Alici a zrušit ty zítřejší nákupy?“ zeptal se. Vyplivla jsem zbytek pasty a naštvaně hodila kartáček do skleničky.

„Prosím tě, nic neruš. Nestalo se mi to poprvé a už se cítím mnohem líp. Teď mě omluv, ale jdu si lehnout,“ řekla jsem mu celkem zostra, až mi to po chvíli bylo líto. Zachumlala jsem se zpátky do přikrývky, lehla si na bok a podepřela si hlavu jednou rukou.

„Můžu tady s tebou zůstat? Byl bych klidnější,“ zeptal se opatrně můj muž. Zavřela jsem oči a třikrát se nadechla, než jsem odpověděla.

„Na křesle,“ zašeptala jsem.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpouštět je božské - 1. kapitola: