Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 18. kapitola

31.12.2011 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 10068×

Bella

V domě vládlo napětí, že by se dalo krájet. Emmett byl zralý na mrtvici – pomineme-li to, že je mrtvý a Alice tiše klela, protože neviděla Rosalii. Jenže to, že ji neviděla, znamenalo jediné – vlastně dvojité, protože tu byly dvě možnosti. Jedna byla diametrálně nepravděpodobná, a to, že zdrhla s vlkodlakem nebo s nimi dělá táborák. A ta druhá byla prostá a naprosto jasná – šla za Sophií. Edward mi mnohokrát vykresloval charaktery jednotlivců jeho rodiny a Rosalii jsem chápala dokonale. Bylo to na ní vidět i tak, takže… Šla si pro to, co jsem dostala i já.

„Ale ona jí lidskost nevrátí!“ vrčel Edward s vytřeštěnýma očima. Tak se o Rosalii bál. Řeknete si - rodina upírů… Hm. A možná ještě pokrčíte rameny. Jenže tohle nebyla žádná smečka, hnízdo nebo klan, tohle byla skutečná rodina, kde za sebe bojovali a chovali k sobě hluboké city. Hluboké – protože tak to oni cítí. Všechno tak intenzivně. Jo, byla jsem odborník. Taky jsme s Edwardem trávili dost nocí na hřbitově, aby mi mohl všechno vysvětlit. Edward… Přes to všechno, nedokázala jsem být tak hrozně napjatá jako oni, protože já byla neskutečně šťastná. A dusila jsem to v sobě, protože se to nehodilo, abych to teď projevovala. Takže jsem si to vybíjela na Edwardově ruce, kterou jsem pevně svírala, i když pochybuji, že vůbec ví, že se mu snažím rozdrtit ruku. Až budu drtit kameny za domem, bude to mít stejný efekt.

„Třeba ji šla zabít. Znáš ji. Nelíbí se jí, když je naživu někdo, kdo ví, co jsme a ještě k tomu dokáže zapálit oheň jedním slovem,“ řekl Jasper a lítal na místě sem tam. Bylo to zvláštní ho takhle vidět. Jasper – paradoxně, vzhledem k tomu, že emoce jsou jeho parketa – neprojevoval žádné city k ostatním v rodině, kromě své manželky, samozřejmě. Ale teď se ukázalo, že má svou sestru rád stejně jako ostatní.

„Jaspere,“ začal Edward, povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Jestli jí něco udělá, bude prosit, abych ji zabil,“ zavrčel Emmett a i dlouho potom mu hruď vydávala hrozivé zvuky. Mně by nic neudělal a i tak jsem se ho bála. Dvoumetrová hora kamení se silou bomby se nad vámi tyčí… No, já bych asi utíkala.

„Jak víš, že ji nemůže oživit?“ zeptala se Alice z kouta, která do té doby jen nadávala, jak je neschopná.

„Sophie mi to řekla.“

„No, tak to si děláš legraci,“ utrousil Jasper s pozdviženým obočím. Asi moc nevěřil Edwardově úsudku.

„Ne, Jaspere. Tohle je pravda.“

„Bella ale vypadá docela živě.“ Sakra, možná se zase tvářím moc šťastně. Jenže Edward mě miluje – mě, ex-ducha. Ten nádherný chlap se do mě zamiloval. Jestli to, co jsem prožila, byla nějaká kompenzace, abych mohla prožít tohle, tak to bych prožila klidně znova.

„Jenže my nejsme lidi! Musela by stvořit člověka, a to nejde.“

„Čarodějnice. Nespolehlivé a neprobádané…,“ mumlala Alice.

„Jestli z ní udělá člověka, tak ať. Jenom ať se jí nic nestane,“ řekl Emmett a Jasper ho poplácal po rameni. Tím mě Emmett překvapil. Kdyby z ní udělala člověka, Rosalie by si splnila to, po čem touží a Emmett do toho plánu rozhodně nezapadal a on si to nepochybně uvědomoval. Vážně ji musel moc milovat. Ale pro Rosalii znamenala lidskost všechno a Emmett to prostě přijal – neměl na výběr. Přijal ten fakt, že jeho manželka se na něj vykašlala a šla si pro bušící srdce. V mých očích to vypadalo příšerně, takže jsem si nedovedla představit, jaké je to pro Emmetta. Chtěla jsem ho podpořit, ale v současné době jsem se ho trochu děsila, jak tam tak pochodoval a zatínal pěsti.

„Nebudu čekat na Esmé a Carlislea, jdu si pro svoji ženu,“ zahřměl Emmett a rozběhl se pryč. Edward vstal, ale já se ho držela jako klíště. Edward – za Sophií? Jen přes moji mrtvolu – tyhle pořekadla si radši nechám.

„Bello, já jsem jediný, kdo Sophii zná. Možná ji podceňuji… Musím jít s ním,“ řekl. Nemůžu mu bránit v tom, aby šel za svými sourozenci. Láska je svým způsobem hrozná věc, protože pak jste tak hrozně zranitelní. Já se teď cítila jako hromádka ničeho, když jsem si představila, že Edward stane tváří v tvář Sophii.

„Tak jdu taky.“

„Bello, to nejde. Jsi teď člověk,“ zašeptal a políbil mě na čelo. Bylo to sice pěkné gesto, ale tímhle mě neobalamutí. Jenže měl pravdu… „Alice tu s tebou zůstane,“ nařídil a Alice bez protestů přikývla. Zvláštní. Ta vždycky protestuje.

„Edwarde, miluju tě, ale hlídání nepotřebuju,“ řekla jsem a založila si ruce na prsou. Edward udělal to samé a hypnotizoval mě pohledem. „Miláčku, tohle na mě neplatí. Znám tě moc dlouho,“ šeptla jsem a pohladila ho po tváři. Ve skutečnosti mě ten pohled dostával do kolen, ale musím si udržet tvář, aby si nemyslel, že všechno vyhraje. Třeba když bude chtít ležet na pravé půlce postele a já taky, prosadím si svou…

„Bello, nenecháme tě v hnízdě upírů samotnou. Je to jako strčit tě do lesa s cedulkou – Sežrat, prosím,“ řekla nekompromisně Alice. Povzdechla jsem si.

„Jestli se nevrátíš, tak uvidíš,“ řekla jsem tvrdě. Páni, jsme spolu asi tak hodinu a já… Nevím. Prostě mám ten pocit, že je jen můj, a že když tu nebude, tak nebudu kompletní.

„Trochu důvěry. Ona je jen čarodějka, ale já jsem upír…,“ říkal se smíchem a já dokončila jeho tradiční frázi.

„Nejsilnější predátor na zemi. Já vím,“ dodala jsem. Edward mě ještě jednou políbil a tam, kde stál, nebylo najednou nic. Byl pryč. Padla jsem na pohovku a začala si zoufat. I Jasper zmizel. Zůstali jsme s Alicí sami.

„Má pravdu. Ona není upír. Nedokáže je zabít,“ chlácholila mě Alice.

„To je moje nejmenší obava,“ přiznala jsem tiše.

„Ale ne. Ty žárlíš?“ zeptala se a já zatnula nasupeně čelist. Vypadala, že z toho má legraci. „Bello, Edward je z tebe na větvi.“

„To byl ze Sophie taky.“ Ona se nemusela dívat, jak se Jasper oblizuje se zrzavou… dívkou. Fajn, chtěla jsem říct psychopatickou čůzou. A já si myslela, že je milá. Upřímně jsem ji víc nenáviděla za to, že jazykem napadala Edwarda, než za to, že mě poslala do pryč. Asi to bude kvůli tomu, že jsem se jí ještě po pryč nepodívala do očí.

„Prosím tě, Edward je chlap, co se otočil za pěknou ženskou. To se stává. Ale nikomu, kromě tebe, neřekl miluju tě. A nikomu jinému neřekne. Když se zamilujeme – je konec. My máme šanci jen jednou,“ vysvětlila a já změkle vzhlédla.

„Myslíš?“ Alice nade mnou zakroutila hlavou.

„No, promiň, ale tohle snad vím, ne?“

„Fajn,“ hlesla jsem a zaháněla úsměv.

„Klidně se usmívej,“ řekla chápavě.

„Děkuju, Alice,“ řekla jsem a objala ji. Alice nejdřív zůstala štronzo a pak mi silně objetí opětovala.

„Já pak musím poděkovat Edwardovi, že mi našel další skvělou sestru,“ řekla a můj úsměv se ještě rozšířil.

Emmett

Válcoval jsem les a brzo jsem byl před domem té čarodějky. Jasně jsem cítil Rosinu vůni. Chystal jsem se vyrazit dveře, když mě Edward a Jasper chytili každý za jedno rameno.

„Je tu,“ zavrčel jsem.

„Neříkej,“ řekl Edward. „Zkusíme to po mém, ano?“ Zíral jsem jako pomatený na to, co dělá. Natáhl ruku a párkrát klepnul na dveře.

„Ty klepeš? Ty klepeš?“ opakoval jsem nevěřícně. Edward mě ignoroval a já snažil zachytit dech mojí ženy. Jenže já neslyšel ani tlukot srdce a ani dech. Znamenalo to, že Rose ji zabila? Že si opravdu nešla pro to, co by jí mohla vyplnit jen ta čarodějka?

„Slyšíš něco?“ zeptal se Jasper Edwarda.

„Ne. Vůbec nic. Ani myšlenky,“ odpověděl zastřeným hlasem. Tělo mi vibrovalo strachem a vztekem.

Dveře se otevřely a na prahu stála ta zrzka. Jak to, že jsem neslyšel ani kroky? Ten dům byl podivně tichý.

„Sophie…,“ začal Edward smířlivým hlasem. Klidně ještě mohl vyvěsit bílou vlajku.

„Není tu,“ odpověděla okamžitě bez mrknutí oka.

„A kde je?“ štěkl jsem a nevěřil jí.

„Já tvoji ženu nehlídám,“ odsekla a já vystartoval. Jasper po mně chňapl a já zase zapadl zpátky.

„Emmette, uklidni se!“ zavrčel.

„Jde tu o Rose!“ zasyčel jsem na něj a on chápavě přikývl.

„Byla tady, ale odešla. Nevím, kam.“ Začal jsem se zklidňovat a Jasper to uvedl na normální hladinu.

„Co chtěla?“ zeptal se Edward a ona na něj nerada pohlédla. Z části asi proto, že měla na krku jeho otisky.

„Chtěla, abych z ní udělala člověka.“ Vím, že mě Rose milovala, ale nikdy jí plně nenahradím lidský život. Měl jsem skoro sto let na to, abych se s tím smířil. Děkoval jsem za to, co mám. Měl jsem anděla – měl jsem všechno, ale ona ne. „Asi to mezi sebou nemáte zrovna jasné,“ řekla mi a ironicky se usmála. Přistoupil jsem k ní blíž, za doprovodu těch dvou.

„Co ty o tom můžeš vědět, holčičko?“ zeptal jsem se a stále ji nechával na černé listině, protože chtěla ublížit Belle. Zachvěla se.

Pak jsem se otočil ke svým bratrům.

„Jdu hledat Rose. Sám,“ dodal jsem a oni mě pustili. Před domem jsem zhluboka nasál vzduch a vydal se po nádherné vůni Rose. Vedla k hranici psů, ale zůstával jsem klidný. Rozhodně nešla na hranici, aby se na truc porvala s vlkodlaky. Kdyby se chtěla nechat zabít, nedovolila by, aby to udělal nějaký smradlavý čokl.

Nemusel jsem dlouho hledat. Seděla v koruně stromu, a když mě ucítila, seskočila dolů. Přistála ladně přede mnou a vlasy se jí rozprostřely po ramenech.

„Promiň,“ vzlykla a pohledem propalovala zem. Natáhl jsem po ní ruce a přitiskl si ji na hruď. Hladil jsem ji po nádherných zlatých vlasech a ona mi hlasitě vzlykala do svetru.

„Promiň,“ zopakovala a hlas se jí zlomil.

„Já vím,“ šeptl jsem jí do vlasů. Podtrhl jsem jí nohy a nesl si svou zlatovlásku domů. Kdyby se stala člověkem, byl bych šťastný, protože i ona by byla šťastná. Kdyby jí ta čarodějka něco udělala, svět by skončil.

Pevně si stojím za tím, že Rosalie by se okamžitě sbalila a běžela si pro tlukoucí srdce.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 18. kapitola: