Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 9.

18.03.2012 (09:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 5270×

Kapitola 9.

„Alice, nemyslíš, že by to stačilo?“ zeptala jsem se rozechvělým a zároveň zděšeným hlasem. Seděla jsem v křesle nalíčená a dívala se z balkónku dolů, jak tam pobíhají muži s židlemi, stoly, křesly, altánkem a všelijakými výzdobami, aby to byla svatba snů. Akorát jsem si vykoledovala ošklivý pohled od mé dávné přítelkyně.

 Nakládali vše do nákladního auta a převáželi na louku pár kilometrů odsud. Na místo, kde jsem se za pár hodin měla vdávat.

 „Bello, svatba je něco nezapomenutelného, je to událost, na kterou budete společně dlouho vzpomínat, a proto bych byla ráda, kdyby to bylo úžasné.“ Jistě, budu vzpomínat na stavební událost, při které mi dělá svědka osoba, kterou miluju. Nic lepšího jsem si ani přát nemohla, pomyslela jsem si ironicky. Jasmine se na mě ode dveří usmála, když s sebou nesla šedivý vak, ve kterém byly pravděpodobně svatební šaty.

„Samozřejmě bych ti chtěla poděkovat,“ vydala jsem ze sebe přidušeně, „bez tebe by svatba rozhodně nebyla, kdyby to Elliot nechal jen na mně, vdávala bych se až příští rok,“ zažertovala jsem, ale do smíchu mi rozhodně nebylo. Spíše jsem měla tu tendenci plakat a vůbec se s nikým nebavit.

Sestersky mě objala. „Nemáte za co, Bello, jsem ráda, že mohu být na vaší svatbě, je to čest. Neumíš si představit, jakou radost měla Esmé s Carlislem. Emmett byl nadšený, že tě bude moc ukrást ženichovi.“

„Myslela jsem, že upíří nedrží lidské zvyky,“ vyřkla jsem svou domněnku nahlas. Vlastně vždycky jsem si myslela, že Cullenovi jsou jiní. A byla to jediná rodina, ke které mám nejblíže.

„Držíme je všechny. Od rozbití talířů, až po podvazky, které jsme ti s Jasmine opatřily,“ radovala se jako malé dítě. Z těch podvazků jsem moc velkou radost neměla, ale věděla jsem o nich. Moc dobře jsem si pamatovala titěrné spodní prádélko pod šatami. Pokusila jsem se usmát, ale nebylo to moc věrohodné. Jasmine mi jemně přikázala, abych se posadila do křesla, zatímco bude rozebírat sukně šatů, abych si je mohla obléknout, a Alice se vytratila z místnosti.

Jako poslušná dáma jsem se posadila na židli a pozorovala hbité prsty Jasmine. Užírala jsem se výčitky svědomí a musela se nutit, abych opětovala její úsměv. Styděla jsem byť jen pohledět do její tváře. Už takhle jsem překážela v jejím štěstí.

„Trochu narovnej záda, Bello, přesně tak, super,“ napomínala mě něžným hláskem. Poslechla jsem a zadívala se do druhého kouta místnosti. Hluboce jsem si povzdechla; nebyl to povzdech srdcervoucí, kdy nevěsta nervozitou neví kudy kam. Připadala jsem si zklamaná a rozzlobená sama na sebe. Nejraději bych si nafackovala a seřvala se za to, jak se chovám k okolí a jak vlastně působím na lidi kolem sebe. Zklamala jsem sebe, Elliota, Jasmine a v neposlední řadě Edwarda. Nedokázala jsem mu říct, že city, ze kterých se mi vyznal, jsou totožné s těmi mými. Neměla jsem v sobě tolika odvahy, abych řekla to samé a nechala jej odejít s čistým štítem mezi námi.

Stále jsem na prahu nerozhodnosti; zlobila jsem se na všechny a na všechno. Dokonce jsem se přistihla i při myšlence, kde bych sebrala svých pár švestek a utekla ode všech hodně daleko.

Nevěsta ne útěku.

„Neměla by ses tolika znervózňovat, vždyť tě čekají už jen léta plná lásky a pochopení,“ upravila mi lem poslední, a zároveň nejvíce zdobené, sukně, „závidím ti,“ špitla skoro slyšitelně. V první chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale když se mi zadívala do očí, a viděla jsem v nich stesk a bolest, zamrazilo mě v zádech.

„Nemáš mi co závidět, Jasmine, ty máš něco, co nemá žádná jiná žena,“ chytila jsem ji za ruku, a ačkoli jsem se třásla, pevně jsem ji sevřela, „jsi krásná, talentovaná, máš před sebou budoucnost po boku Edwarda a –“ Zakroutila hlavou, jako by ani s jednou mou námitkou nesouhlasila. Zamračila jsem se, něco se mi na ní dneska nelíbilo, připadala mi… nerozhodná. Co mohlo dívce, jež má vše, co dělá ženu krásnou, chybět? Odpověď jsem měla tak blízko a přesto jsem na ni nepřišla.

Pohladila sametový závoj. „Můžu mít veškeré přednosti světa, mohla bych za sebou mít průvody mužů, kteří by mě chtěli a byli by schopni pro mě udělat první poslední,“ něco mi při jejím vyprávění říkalo, že se mi tím snaží něco důležitého sdělit, že mi chce něco říct, ale stále krouží kolem horké kaše, „nemám ale jednu věc, za kterou bych dala všechen luxus, co mám.“ Pohrávala si s prsty a místy hladila hebkou látku.

„Co?“ vyhrkla jsem, podvědomě jsem ale tušila, co z jejích úst vyjde. A obávala jsem se té chvíle jako čert kříže.

Usmála se. „Ty to víš, Bello,“ připomněla mi, „víš, co jediné na tomto světě mám, a ačkoli se dnes vdáváš a o pár hodin se staneš ženou někoho jiného, stále budeš Edwardovou. Stále budeš jedinou dívkou, kterou miluje a kterou si bude držet ve svém srdci, a nikdo mu tě nevynahradí. Nikdo.“ Pocítila jsem škodolibý vpich. Měla jsem tu tendenci usmát se a dát světu najevo, že mi Edwardovy city dělají více než dobře, ale věděla jsem, co je správné. A byť se to zdálo nelogické, i moje srdce souhlasilo s tím, že si Jasmine zaslouží veškerou Edwardovu pozornost. Teď je tu pro něj jen ona. Jen Jasmine.

Na klíční kost mi dopadla teplá slza. Cítila jsem mokro na tvářích a hrdlo se mi svíralo, až jsem si myslela, že se nebudu moc nadechnout. „Nechtěla jsem stát mezi vámi, je mi to opravdu líto a -“

„Bello,“ oslovila mě něžně, přiložila dlaň na můj obličej a pomaličku setřela stopy po smutku a lítosti, „když jsem se s Edwardem dala dohromady, věděla jsem, že nebudu nikdy jedinou ženou v jeho srdci. Už od začátku pro mě platila jasná pravidla, která jsem respektovala, anebo jsem se mohla s Edwardem rozloučit. Nesnesla bych odloučení, v té době jsem byla zranitelná a úzkostlivá, a proto jsem brala jakoukoli pomocnou ruku.“ Musela být hodně zoufalá, když souhlasila s tím, že povede pomyslný vztah ve třech.

Neuvědomovala jsem si, jaká bolest to musí být. Pro mě tu byl oporou Elliot, a tak nějak jsem tušila, že Edward je v duchu stále se mnou, ale Jasmine? Přišla o rodinu, nikdy nepoznala, co je to láska, a teď se zamilovala do muže, jehož srdce patří jen jedné. „Neplač, kdybych nechtěla, neříkám ti to, ale věřím ti, mám v tobě důvěru jako v nikom jiném, ačkoli se moc neznáme. Vím ale, že jsi člověk, který dělá pro své blízké první poslední, a toho si u tebe cením.“

„Jak víš -“

„Tvé srdce,“ přerušila mě, „tvé srdce překypuje láskou a za celá ta léta poznání je právě onen životně důležitý orgán nejdůležitějším prostředníkem životní lásky.“ Přistoupila ke mně a pomohla mi navléknout si střevíčky. Vložila jsem dlaň do její a pomohla mi postavit se i s tou horou přebytečných látek na svém těle. Stála jsem zády k zrcadlu a v té kráse jsem se cítila povznešeně, ale netoužila jsem po pohledu na sebe. Netoužila jsem po ničem z toho, co jsem právě měla na dosah ruky.

„Bedlivě mě poslouchej,“ vzala mě za ramena a otočila čelem k zrcadlu; překvapením jsem vyjekla. Spatřila jsem obyčejnou dívku, která byla svým způsobem krásná. Dívaly se na mě dvě naprosto cizí hnědé oči, pootevřené rty a zardělé tváře. I přestože jsem to byla já, pocítila jsem podivné chvění u žaludku, když jsem se zadívala sama sobě do očí, „vidím krásnou dospělou ženu. Vidím skvělou budoucí matku dětí a také vidím malou dívku s koňským ohonem, roztomilými dolíčky ve tvářích a krásným pohledem.“ Podívala se mi zpříma do očí. „Jsem šťastná, že jsem měla šanci poznat tě, teď už chápu, proč jsi byla vždy o krok přede mnou, a nemůžu to Edwardovi zazlívat, vždycky měl skvělý vkus a nespletl se ani tentokrát.“ Uchechtla se. Spíše to byla sehraná zvonkohra.

„Hodně štěstí ti přeju a ať už se stane cokoli, pamatuj, že nezáleží na tom, co kdo říká ani jak se na to jiní dívají, nejdůležitější hlas je tady,“ dotkla se mé hrudě, slabým pohlazením donutila mé srdce, aby zpomalilo, „nech se jím vést, nikdy není pozdě.“ Jasmine se na mě usmála a to byla poslední kapka toho všeho. Slzy přetekly a já nedokázala vzdorovat pocitu vděčnosti. Šeptla jsem tiché děkuji a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a drtila vší silou.

„Právě díky tobě jsem měla možnost Edwarda znovu spatřit,“ vylezlo ze mě vděčným hlasem. A proto jsem Jasmine byla tak zavázaná, proto jsem k ní měla blíž, jak k jakékoli jiné kamarádce.

Už jen šedesát minut… už jen jedna hodina a ztratím ji. S rozepnutou košilí jsem se posadil na okraj postele a zadíval se na fotografii v ruce – v té druhé jsem svíral prsten nevěsty. Usmívala se na mě maličká holčička, co objímala kolem ramen chlapce s vrabčím hnízdem. Oba byli tak šťastní, vypadali bezstarostně a nic jim nechybělo. Představovali si svět jako hru, v níž jsou oba hlavními hráči, ale ani jeden nejde proti druhému. Oba táhnou za stejný provaz a společně dojdou k vysněnému cíli. Vše bylo tak zjednodušeně zkreslené a nereálné.

Jeden fakt na tom byl ale pravdivý; život je hra, v níž jsou určená pravidla, a každý jedinec hraje podle těch svých. Nelze určit, jaký bude konec a zda k vysněnému cíli vůbec dojde, ale jedno je jisté – i prohra je něčím přínosným, byť je to bolestivá záležitost. Přináší ponaučení z nepovedeného tahu. A to je pro každého hráče důležité; naučit se hrát naplno, užít si hru podle svého a pak jsou pravidla pouhou kulisou.

Nesmyslné myšlenky se mi honily hlavou, a přesto to stačilo říct pouze jedním slovem. Ztratil jsem Bellu, a ačkoli jsem se snažil poučit z chyby, kterou jsem udělal, tady nebylo cesty zpět. Zde jsem zakončil svou cestu a ztratil veškerou naději.

„Mohu dál?“ ozvalo se tlumeným hlasem za dveřmi. Intonace tónu mi byla povědomá a rád jsem ji slýchával, ale v téhle chvíli jsem neměl náladu na kohokoli z nich. Snažil jsem se psychicky připravit na moment, kdy ji uvidím stát před oltářem s ním; kdy si budou nasazovat prsteny a já, jakožto svědek, jim budu muset popřát všechno nejlepší. Budu se muset dívat na to, jak Carlisle nese Bellinu ručku ve své a s úsměvem a požehnáním ji předává do Elliotovy.

Odkašlal jsem si, abych se zbavil usedlého knedlíku. „Samozřejmě.“ Nakoukla do dveří Jasmine. Najednou jako by místnost ožila a barvy stěn nabraly světlejší odstín. Vždy byla takovým menším sluncem v mém životě. Dokázala mě podržet, snášela mé neopětované city a přistoupila na podmínky, na které by žádná jiná neměla ani pomyšlení. Byl jsem jejím dlužníkem, vlastně… víc než to. Dlužil jsem jí mnohem víc.

„Chtěla jsem si s tebou o něčem promluvit,“ oznámila mi veselým tónem. Její pohled spadl na fotografii v mém klíně. Viděla ji mnohokrát, musela si ji vštípit do paměti, protože tyhle dvě naprosto cizí osoby na fotce se mnou byly v jakékoli chvíli. Vstal jsem a postavil se před zrcadlo. Zručně jsem si uvazoval motýlka, abych jim na svatbě nedělal ostudu.

„Posaď se,“ vybídl jsem ji a díval se odraz jejího těla v zrcadle. Chvíli otálela a rozmýšlela se, ale nakonec udělala pár nerozvážných kroků a sedla si. Otočil jsem se čelem k ní a pokusil se usmát, ale povytáhl jsem pouze jeden koutek, vypadal jsem jako klaun s nepovedeným šklebem.

 Cítil jsem podivné napětí a úzkost, která z ní vycházela, ale brala to vše s nadhledem, až jsem žasl nad její povahou. „O čem bys se mnou chtěla mluvit?“ V jejích očích byl smutek; neskutečný žal, který mi rval srdce. A slzy, které jsem měl před chvíli v očích já, jako by se kouzlem přemístily do jejích.

„Přišla jsem se s tebou rozloučit.“ Ta slova byla tak tichá, skoro slyšitelná a přesto tak ostrá. Řezala mě do uší. Nedokázal jsem ovlivnit svou další reakci.

„Asi ti nerozumím,“ zakoktával jsem se. Bolestivě se na mě usmála.

„Rozumíš mi víc než dobře,“ chytila mě za ruku a pevně ji stiskla, „odcházím a pevně doufám, že dělám správný krok pro tvé dobro.“ Nedokázal jsem věřit tomu, co mi právě řekla. Potácivým krokem jsem se dostal k pelesti postele a posadil se vedle ní. Zcela dezorientovaný jsem se díval před sebe.

„Správný krok? Jasmine, vždyť ty mě opouštíš!“ vykřikl jsem zděšeně. Bylo to neuvěřitelné, ale bolelo mě srdce, když jsem si představil, že bych ji již neměl vidět. Každé ráno jsem se směl dívat do jejích očí a usmívat se s ní, a ačkoli to nebylo jako s Bellou, Jasmine pro mě byla něco mezi sestrou a přítelkyní. Více jak sestra, méně jak přítelkyně.

Pousmála se. „Dělám to pro naše dobro,“ pokračovala dál stejným tónem. Ubližovala si a já to viděl. Viděl jsem, jak se přemáhá, ale nemohl jsem nic dělat. Neměl jsem v ruce žádnou moc.

„To mi nemůžeš udělat, řekni, že jen špatně slyším, řekni to…“ prosil jsem potichu. Přál jsem si, abych se probudil, aby směl otevřít oči do nového svět a zjistil, že Bella se nebude vdávat a Jasmine…? Jasmine nebude odcházet. Mohl jsem mít ale obě možnosti? Odpověď byla jasná. Jedna z nich mi již dávno utekla, a tak jsem nesměl nechat utéct ani tu druhou. Byl bych hlupák.

„Já tě ale nepustím, nechci, abys odešla. Nemůžeš mi to udělat, já tě m-ám rád, Jasmine,“ vydal jsem ze sebe. Další pousmání. Naklonila se ke mně a dotkla se mé tváře.

„Já se tě nepřišla ptát na dovolení, Edwarde, jsem tu pro to, abych se s tebou rozloučila, protože si myslím, že si to zasloužíš. Jsem ale ráda za to, že jsem tě potkala a směla jsem s tebou být několik krásných let, pro mě to znamenalo víc, než si dokážeš představit.“ Svíral jsem její dlaň ve své a snažil se stále vstřebat slova o odchodu. Díval jsem se do jejích očí a nechtěl jí dovolit odejít. Měl jsem pocit, jako by odcházela část mě.

Ta druhá se již promenádovala v bílé kráse několik málo kilometrů odsud.

„To tys mi dala mnohem víc… nemám ti to ani jak vrátit -“

„Nemáš mi co vracet!“ osopila se na mě. Povzdechl jsem si. Neměl jsem sílu na to, abych se jí stavěl. Místo jsem zbaběle sklopil hlavu a hleděl si na špičky bot. Styděl jsem se. Vyčítal jsem si veškerá ta léta, co jsem pro ni nic neudělal, jen jsem ji vodil za nos.

„Měli jsme se brát, měla jsi být moje manželka.“ Zadívala se mi do očí s naléhavostí. Takový pohled mi věnovala ve chvíli, kdy to pro ni bylo obtížné.

„Měla jsem být tvá nastávající žena, protože tě miluju, jsi pro mě jediným mužem, který mě chápe, ale to je právě ten důvod, proč nemůžu,“ zašeptala zlomeně. „Miluju tě, a proto tě musím nechat jít, ty patříš k Belle. Vy máte být spolu a osud to věděl, proto jste zas spolu na stejném místě, to není souhra náhod.“ Zbaven slov jsem si ji prohlížel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Věděl jsem, že je Jasmine dívka, kterou bych těžko jinde hledal, a proto jsem byl schopen pomoc jí a být na věčnost alespoň s někým, s kým si rozumím, ale svým rozhodnutím mi vyrazila dech.

„Asi bych už měla jít, musím odejít dříve, než začne obřad, všichni před pěti minutami odjeli na louku, kde se svatba koná, budou čekat jen na tebe.“ Políbila mě na rty a hbitým krokem se vydala ke dveřím. Neotálel jsem. Udělala jsem dva dlouhé kroky, chytil ji za rukáv a otočil čelem k sobě.

Polkl jsem usedlý knedlík. „Vše, cos řekla, myslíš smrtelně vážně?“ Bez špetky humoru jsem ji sevřel v náručí. Potřeboval jsem vidět její pohled a to, co se odehrávalo v nich. Do svých myšlenek mě nepouštěla, nenechala mě, abych nahlédl do jejích tajemství. Vrtěla se a stále těkala splašeně očima, až jsem její obličej sevřel v dlaních a donutil ji, aby mi sama pohlédla do očí.

„Rozhodla jsem se již včera a moje rozhodnutí trvá. Musím tady odtud co nejdříve odejít,“ zněla její poslední slova. Vyškubla se mi ze sevření a já ji pustil. Neschopný jakkoli reagovat. Když jsem viděl, jak do dlaní bere obrovský kufr a co nejtišeji se snaží zmizet, mučilo mě to. Jako by se moje srdce stahovalo do ještě menší velikosti.

„Jasmine,“ oslovil jsem ji chraplavým, tichým hlasem. Zastavila se, ale nenamáhala se, aby se ke mně otočila, nečinně stála a čekala, co dalšího řeknu, „počkej, pomůžu ti se zavazadly.“ Přešel jsem k ní a dotkl se její dlaně. Kufr mi předala, ale nepodívala se mým směrem. Rozloučila se posledním pohledem s domem a v tichosti překročila práh.

Nečekala ani na další reakci. Směle mi poděkovala, objala mě a zmizela za kouřovými skly. Spatřil jsem jen její siluetu. Ale i přesto se mi zdálo, že při odjíždění jí stekla po levé tváři slza. Polkl jsem slanou vodu.

 Nebyl jsem sám.

Všechno bylo… obrovské. Neuvěřitelné. Doslova jako z pohádky. S úžasem jsem vylezla pomocí Emmetta z auta a zadívala se na vyzdobenou louku s altánkem. Soudě podle mých slov to znělo prachobyčejně, ale to, co jsem viděla před sebou, bylo nereálné. Všude kolem nás se mísila bílá barva s červenou, srdíčka, romantická atmosféra a důkaz toho, že se dva hlavní hrdinové dne milují. Opět jsem měla slzy v očích.

Na rameni jsem ucítila slabý Alicin dotek. Vrhla jsem se na ni beze slov. Objala jsem ji ze všech sil a zběsile jí do ucha šeptala slova díků. „To je jen maličkost, Bello, počkej, až uvidíš to hlavní,“ mrkla na mě s jiskřičkami v očích. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem zvědavá. Díky tajemství, které Alice nakousla, jsem si vzpomněla na Elliota a jeho návrat. Už by tu měl někde být, možná že právě vyhlížíme směrem a směje se mé nešikovnosti a uchvácenosti, anebo se stejně nervózně potí jako já, ale ještě jsem neviděla ani jeho auto.

„Emmette, neviděl jsi Elliota?“ Bylo tomu asi hodinu, co jsem mu zkoušela volat, ale spadlo mi to do hlasové schránky.

 Stanula jsem před ohromným mužem v černém obleku. Ačkoli představoval ztělesnění hrozivé skály, s úsměvem na rtech mi spíše připomínal mého osobního strážce. Zavrtěl hlavou a chytil mě kolem ramen.

„Neboj se, Bellinko, on se dostaví, přece by nám tu nenechal nevěstu uschnout,“ rýpl si. Šťouchla jsem ho prstem do žeber, ale připadala jsem si, jako bych jím praštila do tvrdého kamene. Opět se zasmál. „Ty a tvoje nešikovnost.“

„Na to sis ale za tu dobu mohl zvyknout,“ pronesla jsem ironicky, „Edward s Jasmine už dorazili?“ Rozhlédl se za sebe, a když uviděl odraz stříbrného Volva, přikývl. Neviděla jsem v jeho souhlasu ale tolika nadšení jako obyčejně, jako by… nevím. Neviděla jsem přes tu horu svalů.

„Jo, ty Edwarda nesmíš ale vidět do obřadu.“

Zakroutila jsem hlavou, abych se bránila. „Nesmím vidět ženicha, stejná pravidla neplatí pro svědka,“ prosazovala jsem si svou. Vyklouzla jsem z jeho sevření, pokusila se chytit spodničky šatů a rozeběhnout se za ním, když mě zastavila něčí ruka. Ohlédla jsem se na dotyčného a zamračila se. Jestli jsem Emmetta měla ráda, teď jsem se na něj opravdu zlobila.

„Pusť mě, prosím, to mi nemůžeš zakázat, dneska tu mám hlavní slovo já,“ domáhala jsem se práva nevěsty. I to mělo své výhody, pomyslela jsem si vypočítavě.

„Nepřipadá v úvahu, Alice mi nařídila, abych tě odvedl támhle na to místo, protože tam právě patříš,“ ukázal na druhou stranu cesty. Ohnul se a v další chvíli jsem s křikem ležela v jeho náruči, bez jakýchkoli těžkostí mě nesl vyšlapanou vestičku po červeném koberci a rozdával úsměvy na všechny strany, „obřad začíná za půl hodiny, máš třicet minut na to, aby ses psychicky připravila na to, že ti Elliot nasadí okovy manželství a klíček spolkne,“ utahoval si ze mě. Zaškaredila jsem se. 

„Víš, že bych ti někdy nejraději zakroutila krkem?“ zeptala jsem se sladkým hláskem. Sklonil se ke mně a věnoval mi polibek na čelo.

„Vím, ale od tebe to zní opravdu vtipně.“

Dýchej, Bello, dýchej a snaž se působit uvolněně, opakovala jsem si v duchu. Bylo to ale sakra těžké. Netušila jsem, jak obtížné bude dojít těch pár kroků a říct ta jednoduchá slova přísahy. Místo motýlích křidélek v podbřišku jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek do maličké kuličky. „V klidu, nemusíš mít o nic strach. Všechno půjde jako po másle a o pár hodin později už si budeš užívat jen teplého objetí manžela,“ zašeptal mi medový hlas do ucha.

S překvapením jsem na něj pohlédla a na sucho polykala usedlý knedlík v krku. Zatraceně, prolétlo mi v duchu, když jsem ho viděla v pečlivě upraveném obleku. Byl nádherný. Skvostný. A stalo přesně to, čeho jsem se bála. V duchu jsem začala srovnávat Edwarda a Elliota ve smokingu. Jedna straně silně převažovala; nemusela jsem dvakrát přemýšlet jaká.

„Tak jednoduché to není,“ vrátila jsem mu šeptem zpět, „ostatně… to za pár měsíců, možná i týdnů, poznáš také,“ usmála jsem se na něj. Edward ale nebyl hloupý, a tak určitě musel spatřit cukající koutky a ne upřímný úsměv. Zas a opět jsem cítila bodavou žárlivost.

Vztáhl ke mně ruku. Pomalým a přesto rychlým pohybem mě pohladil po tváře. Jeho dotyk byl něžný, milující a stále věrný. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých se zračil smutek s radostí. „Ne, Bello, mě nic takového nečeká,“ odporoval mi; v jeho hlase se zračila bolest a zklamání, což mě vyděsilo, „nečeká mě nic, než jen budoucnost bez nějakého cílu.“ Sehnul se ke mně a políbil mě na tvář. Přitom mi do dlaně vložil svůj prsten a pevně jej sevřel v té mé. „Žít jen ze vzpomínek, to mě čeká.“

Nestihla jsem mu cokoli říct ani se zeptat, v další chvíli jako by se po něm slehla zem. Stála jsem pod obrovským stromem, co vrhal stín v oblasti tří metů kolem mě, sama. Vzhlédla jsem a donutila se čelit svému osudu. Dobré bylo, že jsem stála za rohem, a tak jsem neviděla na altánek

Tóny klavíru se začaly probouzet a obecenstvo povstalo s úsměvy na tváři. Nebylo jich mnoho, protože ani jeden z nás neměl rodinu. Byli to jen ti nejbližší přátelé.

Jelikož tu nebyl Charlie, aby mě odvedl k oltáři, Carlisle byl takovým gentleman, že se nabídl, zdali mě smí odvést on. S vděčností jsem svolila a v dalších pěti minutách jsem mu ze srdce děkovala. Nabídl mi rámě a já do něj pevně zapadla; chtěla jsem mít jistotu, že sebou v první chvíli neseknu o zem. Čekali jsme jen na povel, kdy budeme moc vyjít.

„Držím tě, neměj strach,“ konejšil mě tichým hlasem. Kolikrát jsem slovo strach dneska už slyšela? Kolikrát jsem měla sevřené nitro z toho, že už je to tady? A kolikrát jsem se zadívala jeho směrem, abych se přesvědčila, že jsem právě přišla o to nejdůležitější, co jsem měla. A zároveň uvolnila cestu dívce, jež si své už vytrpěla. Když už je řeč o Jasmine, také jsem ji mezi hosty neviděla…

„Proč tady není ještě Elliot?“ Udělala jsem pár kroků dopředu, abych se podívala před sebe; pod altánkem stál akorát kněz se svědky bez ženicha. Zmocnila se mě panika. „Carlisle, kde je?“ Očividně byl z celé situace vyveden stejně jako já. Neodpověděl mi, protože neměl ani co.

Zoufalým pohledem jsem vyhledala Edwarda, jenž se mi nepodíval ani do očí.

„Mohl byste mi tady někdo laskavě vysvětlit, kde je Elliot? Kde je můj snoubenec?“ zvýšila jsem hlas. Najednou jsem se cítila takhle maličká a zranitelná. Měla jsem pocit, jako by na mě padal obrovský balvan a já neměla šanci uskočit. Carlisleův stisk zesílil.

 Nebyl nikdo, kdo by mě zachránil, protože jsem tam byla sama. Všichni mlčeli. Šum v řadě hostů se rozšířil až ke mně a každý si kladl tu samou otázku – kde je ženich. Vymanila jsem se z Carlisleova sevření a utíkala k oltáři, kde stál shrbený Edward. Drapla jsem ho za ruku a donutila ho, aby se mi podíval do očí.

„Kde je?“ cedila jsem slova skrz sevřené rty.

„Já nevím,“ sklopil pohled k zemi, „nevím, kde může být.“ Nelhal, opravdu nevěděl o nic víc než já. A to mě dralo na kolena. Nikdo ho neviděl. Ani Alice neměla své vize.

„Já jsem s ním mluvila asi před šesti hodinami, říkal, že přestupuje na letišti v New Yorku,“ prozradila mi tichým hláskem. Podívala jsem se na ni se slzami v očích, tak nějak jsem tušila, že se něco stalo. Moje srdce se nebezpečně pohnulo a to pro mě byl jasný signál, že je zle; podobné chvění v hrudi jsem totiž měla ve stejný den, kdy zemřeli mí rodiče.

A pak to přišlo…

„Dobrý den, panstvo,“ všichni ztichli. Známý hlas, který byl v téhle chvíli ten poslední, jaký bych chtěla slyšet, dolehl k mým uším. Podívala jsem se tím směrem a moje slzy přetekly přes okraj. Už jen pouhý pohled mi dokázal vysvětlit vše, co jsem potřebovala. Opakovala se ta samá situace. Stejně bolestivá a zničující jako před lety.

Uvolnila jsem stisk na Edwardově ruce a nevnímajíc okolí jsem klesla na kolena. Nade mnou se zahřmělo a v tu ránu jsem viděla obrovské slzy - nikoli mé, nýbrž slzy nebes. Všichni byli v té chvíli na nohou a řítili se ke mně. Mezi prvními byl samozřejmě Edward. Podepřel mě pod rameny a pomohl mi vstát. Opřela jsem se o jeho hruď a začala mu hlasitě vzlykat do košile. Teď tu byl on, aby mě podržel.

Šerif McFiel stál úplně vzadu a upíral na mě svůj pronikavý pohled, jenž mě drtil zevnitř. Všechno kolem mě zmizelo. Viděla jsem před sebou v černé tmě, na špinavé zemi, malou dívku s kaštanovými vlasy a ušmudlanýma očima od pláče. Všude kolem ní byla smrt a ona jí musela čelit sama. Bez nějaké pomoci. A ačkoli byli její blízcí mrtví stále s ní, byla na světě sama. Jen ona, život beze smyslu a chátrající duše se stále se ozývajícími jizvami.

„Je mi to moc líto, Bello,“ promluvil ke mně jeho hlas, ale nezmírnilo to nával bolesti. Odvrátila jsem od nich pohled. Nechtěla jsem poslouchat ničí upřímnou soustrast. Potřebovala jsem být sama, vypořádat se s tím po svém, a protože jediný Edward ze všech přítomných věděl, co se ve mně odehrává, vyhoupl si mě do náruče a za hrobového ticha jsme spolu odešli od té bílé nádhery, která se změnila v černou, ohavnou clonu smrti.

Následující den nebyl o nic lepší. Stále jsem ležela v šatech v Edwardově posteli, v rukách jsem drtila Elliotovu košili a nechávala ji vsakovat veškeré mé slzy, které patřily pouze jemu. Nechtěla jsem s nikým mluvit a ani se zpovídat. Jediný, komu jsem věřila, byl Edward a ten tu se mnou byl po celou dobu. Držel mě za ruku a chlácholivým pohybem mě hladil po zádech. Respektoval ticho mezi námi, a když jsem nevydržela nápor uvnitř mě, schoulila jsem se do klubíčka a on mě schoval pod svá křídla. Utěšoval mě, truchlil se mnou.

„Myslíš, že je to osud?“ vypadlo ze mě druhého rána, když do ložnice prosvitly dva první, ranní paprsky slunce. Pohladil mě po tváři.

„Všichni jsme už od narození odsouzeni k smrti,“ odpověděl mi hlasem bez emocí. Něco na tom bylo. Člověk se rodil s jasným cílem – umřít a uvolnit tak místo další generaci po něm. To, co se odehrávalo v jeho životě a to, čeho dosáhl, je už pouhá omáčka kolem, dokud nedospěje do bodu, kvůli kterému vlastně přišel na svět.

„Máš pravdu, smrt je v životě opravdovou jistotou.“ Oba jsme další hodinu mlčeli. Neměla jsem na srdci nic, z čeho bych se musela vyzpovídat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě najednou. Přikývla jsem; pohrávala jsem si s rohem přikrývky.

Myslela jsem na Elliotovu zprávu, kterou jsem dostala včera ráno. Bylo neuvěřitelně těžké uvědomit si, že ještě před čtyřiadvaceti hodinami byl mezi živými, a proto jsem nesměla zneuctít jeho památku tím, že bych jej zavrhla, a pod náporem žalu se s ním nepřišla ani rozloučit. On si to zaslouží, zasloužil by si toho mnohem víc.

„Mám ho ráda, Edwarde, a chci, aby měl klid v duši,“ pronesla jsem s chvějícím hlasem. „Byl bys tak laskav a jel se mnou, prosím?“ Vážně přikývl a stisk na mé dlani zesílil.

„Samozřejmě, taková otázka neměla ani smysl, Bells,“ oslovil mě takto poprvé od chvíle, kdy jsem se zavřela do sebe, „Elliot tě miloval a stále tě miluje. Odešel na druhý svět s vědomím, že o tebe bude dobře postaráno. Tam nahoře,“ ukázal prstem nad sebe, „na tebe číhají tři strážní andělé a věř nebo ne, hlídají tvůj osud. Každému se stane něco zlého a strhujícího, každý musí přijít o jednu nejmilejší věc, aby uvolnil místo pro tu další,“ Elliot nebyl věc, Elliot byl milujícím mužem, jehož jsem zradila, „ale určitě bys nechtěla jeho památku uctít tím, že bys neuspořádala ani důstojný odchod na druhý břeh.“ Tím mě taktně nabádal, abych se sebrala, oblékla se a zašli spolu do márnice, kde mě čekala poslední osobní rozlučka s důležitou osobou v mém životě.“ Pousmála jsem se, a když to Edward viděl, vrhl se na mě. Pevně mě sevřel u sebe a přitom mi dodával více a více odvahy. Byl tu pro mě a… pro něj.

Pomohl mi vstát z postele, společně jsme došli do koupelny, kde odepínal knoflíčky šatů, a pak mě zanechal samotnou, abych provedla očistu. Nechtěla jsem dlouhou chvíli strávit sama, a tak jsem během deseti minut vylezla ven. Oblékli jsme se a vydali se do nemocnice svatého Patrika. V kabelce jsem u sebe stále měla jeho košili a nechtěla ji pustit do té doby, dokud tu bude stále se mnou.

Do nemocnice nás pustili bez problému. Naproti nám přicházel Carlisle. Podíval se na Edwarda významným pohledem, jako by se spolu dorozumívali beze slov.

„Chápu,“ přitakal, „doufám, že jsi na to připravená, Bello.“ Podíval se na mě a čekal odpověď. Já jsem bez zaváhání přikývla.

„Samozřejmě. Chci ho vidět.“ Chápavě přikývl a vedl nás spletitými uličkami ke dveřím, kde byl honosný nápis Nepovolaným osobám vstup zakázán! společně s Márnice. Kolem nás projela sestřička v modrém úboru s košíkem plného bílého prádla. Zmocňovaly se mě mrákoty, když jsem si představila tu bělotu na druhé straně za dveřmi.

„Opravdu jsi na to připravená? Nemusíš to dělat,“ ponoukal mě Edward tiše. Já jsem ale vzdorovitě zavrtěla hlavou.

„Ne, jdeme.“ Carlisle mi otevřel dveře a já jsem vstoupila jako první. Do nosu mě udeřila dezinfekční vůně formaldehydu mísící se s citronovým přípravkem na podlahu. Spatřila jsem kartotéku s obrovskými šuplíky, na nichž byla čísla od jedné do sta. Bůhví proč mi pohled padl na dvacet trojku. Carlisle k ní přistoupil a šuplík s hlasitým pískotem otevřel. Až mi hlavou proběhlo, jestli se ti mrtví z toho zvuku neprobudí.

Zahlédla jsem jeho bělostnou ruku s modřinami na předloktí. Oči se mi zalily slzami a to jsem ještě neviděla jeho obličej. Edward mě podporujícím stiskem vedl k němu. Čím blíže jsem byla, tím více jsem se stahovala do sebe. Neměla jsem se k tomu, abych odkryla prostěradla, a tak mi Edward přidržel ruku. Společně jsme chytli za cíp bílé látky a odtáhli jej. Zavřela jsem oči dřív, jak jsem jej viděla. Čekala jsem na vhodnou chvíli, kdy se budu moc nadechnout a podívat se sama.

Napočítala jsem do dvaceti, zhluboka se nadechla a pak jsem je otevřela

Krása jeho obličeje mě uhodila do očí, byl pořád stejný, a ačkoli měl mírně zjizvený obličej a ret natrhnutý, pořád to byl Elliot, kterého jsem svým způsobem milovala. Na tváři mu pohrával stinný úsměv. „Vypadá spokojeně, skoro jako by umíral s myšlenkou na tebe,“ poznamenal Edward do ticha. Přikývla jsem.

Vzpomínala jsem na naše společné chvíle. Bylo jich hodně, ale dokázala jsem si uvědomit jejich krásu a podstatu až v té chvíli, co jsem to ztratila. „Když ho přivezli, měl v ruce tohle,“ Carlisle mi podal zakrvácený a zmuchlaný papír, „nikdo to nečetl, je to adresované tobě.“ Podíval jsem se na něj s překvapením.

Rozevřela jsem ho a četla jeho slova stále dokola, jako bych se snažila vštípit si do paměti všechny detaily. Život je nemoc a smrt začíná narozením. Každé vydechnutí a každý tep srdce je zároveň tak trochu umíráním - malým krůčkem ke konci.

Na papír stekla jedna slza; jako souhlas toho, že Elliot věděl, co píše. Vztáhla jsem ruku k jeho vlasům a pohladila jej po nich. Bylo to něco jiného, ale stále to byl on, ačkoli byl mnohem bledší, studenější a možná i spokojenější.

„Sbohem,“ šeptal jsem a přikryla jeho obličej plachtou. „Ať nahoře najde spřízněnou duši, Elliote.“

O pět let později

Po pohřbu, který se konal pár dní po tom, co jsem byla v márnici, jsem odcházela domu s Edwardem. Toho dne opět pršelo, ale v polovině obřadu vycházela sluníčko a dávalo všem přítomným novou naději. Rozhodla jsem se, že dům po mých rodičích prodám a peníze vytěžené z prodeje investuju do podniku. Nechtěla jsem žít minulostí, přišla jsem na jednu věc – a to, že minulost člověka táhne ke dnu, budoucnost z něj dělá naivního blázna, kdežto přítomnost drží člověka nohama na zemi. Elliot nepřežil autonehodu a bůhví proč jsem od té doby měla určitou averzi k autům… možná proto, že v něm zemřeli i mí rodiče se snoubencem. Odcházela jsem odtamtud s jasným cílem; užít si svá léta mládí.

Zůstala jsem s Edwardem.  Měsíc potom jsem mu řekla, že má láska nikdy nezmizela, ale nebyla jsem připravena na to, abych začala žít milostný život v tak brzké době. Byl to můj nejlepší přítel a oba jsme věděli, že později z toho bude víc. Jestli jsme nebyli svoji víc jak deset let, pár měsíců navíc už nás nemohlo roztrhat. A myslím, že jsem udělala dobře. V téhle chvíli jsem ta nejšťastnější žena na světě. Mám milujícího manžela, milujícího syna, jenž se mi narodil rok po té, co jsme se odstěhovali z Forks, a samozřejmě milující rodinu, do které náš malý Elliot vnesl nový život. A také se ze mě stal upír, takže jsem měla nad Edwardem kontrolu.

Pochopila jsem i záměr Jasmine a její rozhodnutí. Možná že ona i Elliot tušili, co je správné, a možná právě oni byli strůjci našeho osudu… možná právě díky nim to skončilo tak, jak to skončilo, kdoví. O tomhle jsme se mi mohli jen dohadovat.

„Mami, mami, pojď sem,“ zakřičel sametový hlásek. Podívala jsem se na Elliota; byl přesnou kopií Edwarda, a ačkoli to bylo nelogické, viděla jsem v něm i jeho jmenovce, jenž pro nás byl hrdinou.

„Co se děje, zlato?“

Ukázal na nebe s rozzářenýma očima. „Padá hvězda, něco si přej!“ pobízel mě. Kolem boků se mi omotaly silné paže a vroucné rty mě políbily na šíji.

Vzala jsem si Elliota do náruče, políbila ho na čelo a uhladila mu vlasy z čela. „Všechno, co bych chtěla, už mám.“

The end

Kapitolu jsem psala déle a nechtěla jsem ji dělit, abyste si mohli užít vícero emocí během čtení. Já sama jsem se cítila všelijak a dokázala jsem se vžít do hlavních postav. Naše putování po boku malé Belly a malého Edwarda končí; během níž jsme stihli zaznament dětství, průběh lidského života, spravedlnost, ale také stinné stránky života, jako je smrt. Všem děkuju za podporu a komentáře. Snad se vám poslední kapitola líbila stejně tak jako první část. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 9.: