Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 8.

11.03.2012 (19:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4008×

Kapitola 8.

Celou noc jsem nemohla zamhouřit oči. Musela jsem se přemáhat, křečovitě jsem svírala oční víčka, abych se ponořila do bezesné temnoty, ale vždy se mi vybavila Edwardova slova, tvář Jasmine a v neposlední řadě to byly také šaty, které jsem si za pár hodin měla obléct. Čím více se schylovalo k obřadu, tím více jsem měla zúžené útroby. Podívala jsem se na hodiny; akorát se maličká ručička přehoupla na sedmičku a já měla pocit, jako bych za pár hodin měla kráčet po cestě smrti.

S Alice jsem se domluvila, že se tu pro mě zastaví kolem deváté hodiny, a pojedeme rovnou k nim domů. V první chvíli jsem byla zásadně proti, abych se připravovala v Edwardově domě, ale sama Jasmine mě donutila, abych souhlasila, a tak jsem pod nátlakem svolila.

Jasmine byla také jedna z osob zařazena mezi VIP hosty.

Po osvěžující sprše a vydatné snídani jsem se ledabyle odvalila do obývacího pokoje. Měla jsem plné břicho a dokonce jsem si myslela, že už asi nevstanu. Bude sranda, až se nevejdu do šatů, pomyslela jsem si a všimla si blikající obrazovky mobilu. Měla jsem tam maličkou obálku, která mi jasně oznamovala, že mi někdo psal.

Ten někdo byl Elliot.

Přistihla jsem se, jak s úsměvem vzhlížím k písmenkům a kochám se jejich zněním. Bylo to jen pár hodin, jen pár okamžiků, kdy jsem ho neviděla a nesměla se ho dotknout, ale chyběl mi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Jeho tmavé vlasy, krásné, prozírající oči a tenké rty, které mě s něžností rozmazlovaly.

Slunce zapadá a mě napadá, že mi chybí tvoje rty. Slunce zapadlo a mě napadlo, že mi chybíš ty! Miluju tě a těším se, až tě uvidím, paní Jacksonová.

Elliot

V očích jsem měla slzy dojetí. Nezadržela jsem je, společně kanuly přes tváře, až jsem je cítila na bradě. Bylo to krásné a chytilo mě to za srdce. Alespoň jsem měla jistotu, že se mu nic nestalo. Zpráva byla poslána přibližně před dvaceti minutami a Elliot už se těší na naši nastávající chvilku u oltáře. Překvapením pro mě bylo, že se také nemůžu dočkat, až budu kráčet po červeném koberci s úsměvem na rtech. Co pro mě bylo ale zklamáním – očekávající záležitostí -, že přede mnou nestál tmavovlasý mladík s úsměvem hollywoodského herce, ale můj nejlepší přítel s bronzovým hnízdem a zeleným prstenem.

Ideální chvíli vyrušilo hlasité zvonění zvonku. Nadskočila jsem a chytila se za srdce. „Už jdu,“ zašeptala jsem si pro sebe. Těžko mě někdo za těmi dveřmi mohl slyšet. Viděla jsem, jak se moje bledé údy, celé rozklepané, natahují po klice. Otevřela jsem je a spatřila pánské, naleštěné polobotky. Tohle asi Alice nebude, pomyslela jsem si a zarytě jsem mlčela.

Byl to on. Poznala jsem ho podle charakteristické vůně, milovala jsem ji. A teď jsem jen zbaběle koukala do země s hořícími tvářemi.

„Dobré ráno,“ zamumlal. Nemusela jsem jej vidět, abych věděla, že se usmívá. Podivné zavibrování, co přejelo mým tělem, bylo na okamžik nepříjemné a přesto vzrušující. Dva chladné prsty se dotkly mé brady a já byla nucena zdvihnout pohled k jeho. „Paní Jacksonová, někdo vám zapomněl říct, že není slušností povídat si mezi dveřmi bez pozdravu a ještě k tomu se zabořeným pohledem do země,“ utahoval si ze mě.

Ustoupila jsem od něj dva kroky, a tak zmařila jeho další pokus dotknout se mě. Edward vstoupil a postavil se kousek ode mě. Čím blíže jsem mu byla, tím větší horko mě pohlcovalo. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně; snad jsem naivně doufala, že mě zchladí.

„Zatím ještě slečna,“ upozornila jsem ho s mírně rozklepaným hlasem, „a promiň, je toho na mě dnes moc. To víš, velký den,“ v duchu jsem naznačila uvozovky, načež mi Edward věnoval ohromný úsměv, který mě málem dostal do kolen, „nečekala jsem tě tady, myslela jsem, že by měla přijet Alice.“

„To sice měla,“ další pár kroků ke mně, „ale poprosil jsem ji, aby mi dala chvilku být s tebou o samotě.“ Zhluboka jsem se nadechla. Najednou jsem měla pocit, jako by moje srdce sevřela ledová ruka a pevně jej stlačilo. „Chtěl jsem tě vzít na místo, které si zaslouží poslední návštěvu před tím, než se nám vydáš do světa.“ A náruče jiného, říkala jsem si v duchu zklamaně. Možná že kdyby ses tu objevil dříve, o takové tři roky, nemusela jsem se teď vdávat za Elliota, ale za tebe, vyčítala jsem mu v hlavě, ale to, co se v mé bedně odehrává, se Edward nikdy nesmí dozvědět. Už jen kvůli Jasmine a Elliotovi.

„Myslíš?“ zeptala jsem se pochybovačně, abych trošku procvičila zamrzlé hlasivky.

Chytil mě za zápěstí. „To vím,“ mrkl na mě, „prosím, Bello, udělej mi radost a pojď se mnou,“ přesvědčoval mě. Popravdě, ani nemusel. Stačil jeden pohled do duhovek, které mě s sebou nesly kamkoli, a byla jsem ochotná jít s ním i na samotný konec světa. Někam, kde budeme jen my dva, znělo mi hlavě stále dokola.

Pomalu jsem přikývla. Rozzářil se. Byl jako vánoční stromeček, zaplavila mě radost a hřejivé teplo.

„Jsem ti vděčný, slibuju, že se ti to bude líbit,“ sliboval, zatímco se vypařil do kuchyně, odkud po chviličce přinesl šátek.

„Co s tím budeš dělat?“ Měla jsem tušení, co s tím chce dělat, a vůbec se mi to nelíbilo.

„Dáš si to na oči, nesmíš vidět, kam tě povezu.“ Když viděl můj obličej, pobavilo ho to. „Neboj se, nic se ti nestane, vždyť budu vždy s tebou. Nedovolil bych, aby se ti něco stalo,“ uklidňoval mě, přitom se ke mně pomaličku přibližoval a natahoval se po mně ohavnou látkou. Couvala jsem před ním dozadu, až jsem narazila na zeď a byla jsem v… pytli.

„Bello, nezlob mě a stůj,“ nabádal mě stále s úsměvem. S povzdechnutím jsem zkameněla, když se dotkl mé kůže. Elektrizující pocit mnou projel jako žhavý šíp. Vypjala jsem se a čekala, kdy mě pustí, jinak bych mohla udělat něco, čeho bych později litovala.

„Netlačí tě to?“ Zakroutila jsem hlavou a uhnula na stranu. To jsem ale dělat neměla. Nedomyslela jsem, že teď jsem odříznutá od jednoho smyslu, a tak jsem plně odkázaná na Edwardovu náruč. Zakopla jsem o svou nohu a padala i s gravitací k zemi. Nebyl by to ale Edward, kdyby se nezachoval jako gentleman; chytil mě kolem pasu a pevně sevřel. Cítila jsem jeho tělo na svém a pocit strachu byl rázem ta tam. Vystřídal jej pocit bezpečí a vděčnosti.

„Díky,“ pípla jsem celá červená. Pomohl mi na nohy, ale nepustil mou ruku. Stále mě za ni držel.

„Nemáš za co, ale nepustím tě, měl bych strach, že by se nevěsta dostavila celá v obvazech,“ dělal si ze mě srandu. Našpulila jsem pusu, ale nechala si s jeho pomocí navléct bundu. Nasedla jsem do měkkých sedaček a spolu s pohodlím mě do nosu udeřila znovu ta vůně. Nasála jsem do sebe obsah vzduchu a užívala si chvíli, kdy mě držel za ruku. Společně jsme projížděli ulicemi a já měla možnost slyšet jeho zvonivý smích… ani netuší, jak moc mi chyběl. Odhodlala jsem se odhodit zábrany a chytila jsem Edwarda za ruku. Chtěla jsem jej na chvíli cítit, na chvíli být zase ta malá holčička, jež si myslí, že život dospělé osoby je zábavou. A mít po boku kamaráda, se kterým dělají všechny možné trable.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ oslovil mě v hrobovém tichu.

Mlčela jsem. „Víš… já -“

„Není to nic s Elliotem, nebudu se míchat do vašeho vztahu,“ ujišťoval mě předem. Přikývla jsem. „Jen mi, prosím, pověz, jak se cítíš. Co se ti honí hlavou?“ I taková otázka mě dokázala vykolejit. V hlavě jsem začala narychlo přebírat slova, formulovat věty a snažila jsem se s klidem konstatovat, ale bylo to nad lidské síly.

„No…“ žmoulala jsem v klíně ruce, „jsem nervózní z nastávající chvíle a -“

„Ne, já myslím teď,“ auto zastavilo, „jak se cítíš se mnou?“ Usedlý knedlík v hrdle byl viditelný. Doslova zřetelný. Na sucho jsem polkla.

„Nevím, co bys chtěl slyšet,“ ta nepříjemná tma přes oči nebyla dobrý nápad, neviděla jsem jeho výraz, „když mě držíš za ruku, vracím se zas do let, kdy jsem běhala bosky po zemi; kdy jsem se přežírala cukrovou vatou a pak jsem po večerech brečela, že mě bolí bříško; kdy jsme spolu měli svůj první filmový večer a přitom jsme vyhodili pojistky, protože obsluhovat mikrovlnou troubu nebylo nic pro mě,“ tomu jsme se zasmáli, „a také se s tebou cítím bezpečně.“ Poslední dvě slova jsem šeptla a naivně jsem si myslela, že je neslyšel.

„Omlouvám se, to jsem asi říkat neměla.“ Před očima jsem v tu ránu měla milý a milující obličej Jasmine, jak se dívá na Edwarda. Tisknou se k sobě, jeden druhému vyznávají lásku a já tam stojím mezi jako těžký, nepřekonatelný kámen, který jim brání. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Já cítím to samé,“ vyřkl. Ačkoli jsem nevěděla, v jaké poloze sedím ani na koho se dívám, šlehla jsem pohledem doleva. Moje srdce poskočilo. Na malou chvíli vynechalo, jako by přestalo bít, a pak se chvatně vrátilo do pochodu. Uhánělo obrovskou rychlostí a nechtělo se zastavit. Nedokázala jsem ze sebe vypustit další slova, a tak jsem jen mlčela a drtila mu ruku.

„Zvedni nohu, tak, počkej, podepřu tě,“ radil mi, zatímco jsem se snažila vyjít z auta. Chytila jsem se ho kolem ramen, když mě vzal do náruče a přilnul ke mně. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a chytila se lemu košile.

„Už mi sundáš ten hadr?“ dožadovala jsem se odpovědi. Vzduch, který vydechoval, mě čechral ve vlasech. Byl to krásný a opojný pocit. Frekvence srdce byla poněkud zrychlená. A nemusela jsem být upír, abych zaznamenala, že se blížím k srdečnímu kolapsu.

„Ještě chvilku vydrž,“ zašeptal. Chladné rty se otřely o můj spánek. Do nosu mě udeřila vůni květin, čerstvý vzduch a vůně borového dřeva. Taková vůně byla jen na jednom místě; na místě, které pro mě a Edwarda znamenalo mnoho. Strnula jsem a on poznal změnu postoje. Postavil mě na vlastní nohy, ale stále se mě dotýkal. Jeho motýlí dotek na mé dlani mě stále utvrzoval v tom, že je stále se mnou. Zhluboka jsem se nadechla. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se. Poznala jsem, že je blízko. Jeho hlas mi zněl těsně u pravého ucha a tím rozvibroval celé mé tělo.

Přikývla jsem. „Proč by nebylo?“

„Pobledla si,“ konstatoval tichým hláskem, až jsem měla pocit, jako by to byla moje iluze, „a tvoje srdce,“ dotkl se levé strany mé hrudě; bylo to divné, jiný by si řekl, že muž osahává dívku na prsou, ale tohle bylo něco jiného. Při tomhle doteku jsem cítila, že jsme stále propojeni, „je jako maličký kolibřík. Bude mi to chybět, Bello,“ odkašlala si, „bude mi chybět zvuk tlukotu, tvá červeň, kterou nikdo jiný nemá, a také nemotornost, díky které jsem měl kolikrát možnost držet tě v náručí.“ Dotkla jsem se látky na svých očích, když mě zarazily ty jeho. Hbitě se dostaly k uzlu látky a pomalu ji uvolnily.

Nejdříve jsem vše viděla rozmazaně, ale po chvíli mně známé obrazy vehnaly slzy do očí.

„Měl bys toho nechat,“ napomenula jsem ho rozechvělým hlasem. Dotkla jsem se látky na svých očích, když mě zarazily ty jeho.

„Chci, abys věděla, že jsem tě nikdy nepřestal milovat, v životě bych si nepřál, abys odešla ode mě s pocitem viny a hlavně domnění, že jsem na to vše zapomněl.“ Naléhavost v jeho hlase mě připravila o dech. Nechtěla jsem slyšet taková slova, nechtěla jsem se potýkat s bolestí, jež sžírala mé srdce. Bála jsem se jedné jediné věci… že bych to nemusela unést. A nebylo nic těžšího, než se zbavit pocitu, že ho v blízké době můžu zase ztratit. Věděla jsem to, můj mozek to věděl a snažil se mě na to připravit, ale moje srdce – ten zrádný orgán, bez kterého jsem jako ryba bez vody, květiny bez slunce, člověk bez vzduchu -, mě zradil. Dělalo si, co chtělo, bez ohledu na mě. „Jasmine miluju, ale ne tak jako tebe. Stále jsi byla a budeš hlavní ženou v mém životě a čas ani místo nás nebude moc rozdělit.“

Stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Po tváři mi stekly dvě horké slzy; horoucně teplé. Neobtěžovala jsem se tím, abych je setřela. Hleděla jsem na jeho andělský obličej a přitom se usmívala. „Dělají se ti ďolíčky,“ poznamenal vesele, ale dokázala jsem vyslyšet smutný podtón v jeho hlase.

Udělala jsem dva nerozvážné kroky směrem k němu. Dotkla jsem se prsty hřbetu dlaně a cítila elektrizující vlnu, jež projela mým tělem. Vzhlédla jsem k němu a bez dalších slov mu vpadla do otevřené náruče. Jeho svalnaté paže mě objaly a pevně sevřely. Cítila jsem teplo jeho těla, rozechvělý dech a slabý tlukot srdce pod tenkým svetrem. „Děkuju,“ špitla jsem vděčně. Nebylo třeba, abych to rozváděla slovy, Edward moc dobře věděl, za co děkuju.

Jeho pohled mi bude chybět, pomyslela jsem si v duchu. Tentokrát to bude mnohem horší, nebudu mít šanci vrátit se k němu zpět. Zapřísahám se před očima všech, že Elliot je jediným mužem v mém životě a budu mu věrná po celá léta, dokud budu dýchat po jeho boku… ta slova zněla tak drsně, byla srdcervoucí.

„Neplač,“ palcem mi utřel kanoucí slzičku, „nevzal jsem tě sem, abych v tobě probudil citlivou strunu.“ Chytil mě kolem ramen, přitáhl si mě blíž a stisk na ruce zesílil. „Chtěl jsem, aby sis pamatovala místo, na kterém jsme se potkali, na kterém jsme vyrůstali a které pro nás oba znamenalo mnoho krásných chvílí v našem životě.“ Vystihl vše do posledního slůvka. „A hlavně jsem chtěl, abys věděla vše, co cítím. Přišlo mi to vůči nám spravedlivé.“ Sakra! Proč jsem ze sebe nevydala ani zvuk? Proč jsem se neotočila čelem k němu a neřekla mu to samé, co cítí on?

Odpověď byla snadná, ale těžko přijatelná. Nedokázala jsem to; ať už mi v tom bránil Elliot, Jasmine anebo jiné okolnosti, moje přiznání by znamenalo jen další problémy. A nač přilívat olej do ohně? Budu ráda, když dokážu svými silami zhasit i tenhle maličký.

Setřela jsem si poslední stopy po pláči a hlasitě usrkla. Rozhodla jsem se, že nebudu dál ronit slzy. Je na čase, abych si užila poslední chvíle, kdy jsme spolu na tomto místě. A ty by nebyly takové, kdybych je celé proplakala. Ustoupila jsem o krok dopředu a rozhlédla se kolem sebe. Ranní paprsky slunce mě hřály na tváři a lehký vítr čechral mé vlasy. Při nasátí jsem se cítila svobodně, dost svobodně na to, abych se pustila Edwardovy ruky a rozeběhla se po louce k velké vrbě.

„Počkej!“ křičel za mnou se smíchem, ale já ho ignorovala. Se smíchem na tváři jsem doběhla pod velkou vrbu a schovala se za ni. Z dálky jsem pozorovala Edwardův plynulý běh. Měl na sobě bílé tričko s rozepnutou košilí a kraťasy.

Byl nádherný a nebyl můj.

Doběhl ke mně a jeho ruka se po mně začala sápat. „Nech toho,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „máš delší ruce než já, to není vyrovnaný souboj,“ oponovala jsem statečně. Oba jsme moc dobře věděli, že je to jen chabá výmluva, abych mohla utéct.

„Holt ne každý doroste do správných mír,“ utahoval si ze mě, „ale co je malé, je roztomilé a krásné.“ Nebezpečná jiskra v jeho očích byla těžko přehlédnutelná.

Jako malá jsem se zaškaredila a opakovala stejný proces jako před chvílí; vyplázla jsem na něj červený jazyk. „Chyť si mě,“ provokovala jsem, „chyť si mě a potom ti dám za pravdu, že malí lidi jsou nemotornější jak ti velcí.“ Další výzva. Edward výzvy miloval a já jsem to moc dobře věděla. Otočila jsem se k němu zády a vyběhla do prostoru, kde byly samé květiny. Jako správný gentleman mi nechal náskok, který mi byl absolutně k ničemu.

Velice rychle mě doběhl.

Ovinul mi paže kolem pasu a vzal mě s sebou k zemi. Naneštěstí se přetočil a já spadla do měkkého. Jeho zvonivý smích mě dostával opět mimo realitu. Snažila jsem si vrýt do paměti každičký jeho detail. „Dobře,“ souhlasila jsem, „vyhrál jsi, ale to ty celý život,“ připustila jsem. Jeho krásný obličej se zkřivil v podivnou grimasu. Na čele se objevila poměrně velká vráska a já měla nutkání ji uhladit. Neudělala jsem to.

„Divila by ses,“ odporoval, „nemám vše, co bych chtěl.“ Podíval se mi do očí. „Nemám u sebe tebe.“ Polkla jsem tlustý, usedlý knedlík v krku a odvrátila od něho pohled. Čím déle jsme si dívali do očí, tím více jsem měla pocit, jako by mi četl v mysli. Jako by přesně věděl, na co myslím a co se mi honí hlavou.

Posadila jsem se vedle něho, přitáhla si kolena k sobě a objala je. Najednou jsem si připadala uzavřená před celým světem. „Uteklo to strašně rychle, nedokázala jsem ani postřehnout, jak čas rychle plyne. Někdy mám pocit, že jsme se pořádně vlastně ani neznali, ale opak je pravdou. Ty jsi byl člověk, který mě znal ze všech nejlépe,“ posadil se ve stejné poloze jako já a přesunul se blíž ke mně, „vždy jsi věděl, co potřebuju a jak mi je. Často jsi mě znal lépe jak já sama sebe.“ Pobaveně se usmál.

„Od toho přátelé jsou,“ vyvrátil mi mou domněnku. Přikývla jsem. Od toho přátelé jsou. Natáhla jsem se po něm a musela jej obejmout. Musela jsem cítit jeho šimrající vůni v mém nose. Naposledy. Edward se chvíli přehraboval v kapse kalhot a pak otevřel dlaň. „To je pro tebe,“ dvě lízátka na mě koukala a přímo se nabízela, „bez nich by to nebylo ono.“ Sáhla jsem po červeném prstenu.

„Kdes je sehnal? Vždyť… to je víc jak osmnáct let,“ žasla jsem. Je pravda, že jsem měla schovaný svůj prsten stále v zásuvce.

„Tady jsme začali a tady také skončíme, Bells, nechci, abys odcházela s pláčem, bylo by tvé krásné tváře škoda.“ Nahnul se ke mně tak blízko, až jsem málem upadla. Lehce se otřel rty o mé tváře. Při svém proslovu se stále usmíval. A já byla duchem jinde… někde v dáli před osmnácti lety.  

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 8. :