Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 9. kapitola

18.03.2011 (10:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1206×

9. kapitola – Jsou blízko…

Jakob Black

Slyším zvuky, ale jakoby někde z dálky. Pořád se stupňují a stupňují – jsou někde poblíž. Hodně blízko, jakoby hned vedle mne.

„Jaku, vstávej! Dělej! Jakobe…“ mluví na mě stále dokola andělský hlas. Před očima mám ale pořád temno. Najednou mnou někdo začal třást a já se prudce posadil a otevřel oči. Přede mnou stála Nessie a lehce se na mě usmívala.

„No konečně, už se tě snažím vzbudit asi hodinu, ale ty nic!“ řekla a přisedla si ke mně na postel. „Mám tě vzbudit a přijít s tebou do kuchyně. Prej je to důležitý,“ řekla, pohladila mě po tváři a vstala.

„A proč?“ zeptal jsem se jí, když jsem se ospale protahoval a snažil se vyhrabat z postele.

„To nevím, nic mi neřekli. Ale asi to je důležité. Všichni se tváří, jako by někdo umřel,“ řekla smutně, ale přitom zmateně. „Něco se stalo,“ proletělo mi hlavou. Okamžitě jsem vyskočil, ani jsem se nepřevlékl a běžel jsem dolů. Během vteřiny jsem byl ze schodů dole, v přízemí, a mířil do kuchyně. Jen z povzdálí jsem slyšel, jak se mě Nessie snaží dohonit.

„Co se stalo?!“ vykřikl jsem ihned, když jsem vkročil do kuchyně, kde byla shromážděna celá Cullenovic rodina.

„Uklidni se, Jakobe,“ řekl mi klidným hlasem Carlislei. Sice se snažil tvářit jako obvykle, ale i tak jsem mu ve tváři našel zmínku nějakého problému. Tu malou, lehce přehlédnutelnou vrásku strachu jsem moc dobře znal. Tu samou jsem na něm viděl, když sem mířili Volturiovi a chtěli nám zabít naší Renesmé. Když bylo stále ticho, vřelo to ve mně jako v rozpáleném kotli.

„Tak už mi ksakru řeknete, co se děje!“ vyjel jsem po nich. Byl jsem napnutý jak kšandy a kdybych se neuměl tak dobře ovládat, už by před nimi jistojistě stál hnědý vlk a ne vyděšený kluk.

„Klik Jaku,“ promluvila ke mně vlídně Nessie a pohladila mě po odhalené hrudi. V tom spěchu jsem si zapomněl obléct tričko. Stál jsem tu jen v teplákách. Pod jejím dotekem jsem se pomalu zklidňoval.

„Jedná se o Wraithy,“ promluvil konečně Carlisle. „Máme zprávy, že jedna skupina pobývá v Americe. Nějakou míli od Seatlu.“ dodal. Jen co to dopověděl, ztuhnul jsem a nebyl ze sebe schopný vydat ani hlásku. Můj mozek se vypnul a já pracoval v režimu offline. Mé myšlenky nedávaly žádný smysl.  V mé hlavě se míhaly jen tváře lidí, které bych už nemusel nikdy spatřit, kterým by se mohlo něco stát, a oni by zemřeli. Už by neexistovali…

„Jaku!“ zakřičel na mě Edward. „Na tohle nemysli! Nikdo z nás nechce, aby se někomu něco stalo. Ať už to je někdo z rodiny, z vlků, nebo některý z lidí!“ mluvil na mě a přitom se mi chápavě díval do očí. Ucukl jsem pohledem a snažil se dát dohromady. Po pár minutách přemýšlení jsem se aspoň trochu uklidnil a byl schopný vnímat i ostatní, kteří právě o něčem debatovali.

„Můžeme třeba zavolat i Denaliiským, třeba se připojí,“ navrhl Jasper.

„No já nevím, nechci ohrožovat i jejich životy,“ odpověděl zadumaně Carlisle, který zřejmě o všem přemýšlel. „No, ale zavolat jim můžeme,“ dodal.

„Jdu na to,“ řekla Alice a odběhla kamsi pryč.

„Jaku, myslíš, že by se vlci přidali k nám a pokusili se zneškodnit Wraithy?“ zeptal se mě Jasper.

„Já myslím, že ano. Ještě se jich zeptám,“ odpověděl jsem mu trochu zmateně. „Jo… a …“ zamyslel jsem se, co jsem to chtěl vůbec říct. No jo, už vím… „No, smečka už má v ničení Wreithů nějaké zkušenosti. Jednou se sem jeden přimotal a oni ho společně zničili. Díky tomu se také prozradili a jsou vyvrženci společnosti…“ řekl jsem sklesle. Všichni se na mě překvapeně dívali, dokud Carlisle nepromluvil.

„To je skvělé, aspoň jedna výhoda pro nás!“ Když jsem se na něj zmateně podíval, dodal. „Myslel jsem tím, že už jednoho zničili, ne, že jsou vyvrženci,“ obhajoval se.

„To ano,“ zamumlal jsem a odcházel pryč. Jen na půl jsem poslouchal, jak pokračují v hovoru o tom, jak je co nejrychleji a beze ztrát zničit. A také něčí kroky, které se ke mně blížily.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Ness.

„Za vlky. Zeptat se jich, jestli jdou do toho s námi.“

„Aha. Půjdu s tebou, nevadí?“ zeptala se mě a udělala psí oči. Tomu jsem nemohl odolat, takže jsem přikývl. Chvíli jsme běželi mlčky, až to nevydržela a promluvila.

„Jakeu, proč jsi předtím, tam, v té kuchyni, tak vyváděl? Vždyť se ještě nic nestalo. Vypadal jsi, jako by ses měl každou vteřinou proměnit a všechny je roztrhat.“

„Ty to nechápeš?!“ vykřikl jsem trochu podrážděně. „Vždyť oni jsou nebezpeční!“

„Vždyť to už víme,…“ odsekla klidně a zvedla oči v sloup. Okamžitě jsem se zastavil a nevěřícně se na ni díval. Bože! Jak může být tak klidná?!

„Renesmé! Ty to nechápeš?! Vždyť můžou někomu z nás ublížit, nebo dokonce i zabít! Co kdybys to byla ty, tvý rodiče nebo já?! Hmm?! Co bys dělala pak?! Řekla by sis, no jo, jsou fakt nebezpeční, ale to jsme věděli?!“ vůbec jsem si neuvědomil, jak jsem vyletěl z kůže. Křičel jsem na ni přes celý les, že to muselo být slyšet až za hory.

„Promiň, ale radši půjdu sám,“ řekl jsem jí sklíčeně a pomalu odcházel. Ani se mě nesnažila zastavit. Vůbec se jí nedivím, takhle rozrušeného mě asi ještě neviděla. Celý jsem se třásl a tak jsem se pro jistotu proměnil. Místo abych zamířil ke svým vlčím přátelům, zabočil jsem na druhou stranu a asi hodinu pobíhal jen tak, abych se uklidnil. A celkem to i zabralo. Vyčistil jsem si hlavu a urovnal vše, co jsem potřeboval. Neměl jsem po Nessie tak vyjíždět. Chudák. Pak se jí budu muset omluvit. Měl jsem ale jenom strach a hlavně o ni. Co kdyby ji Wraithy něco udělali? Co kdyby ji dokonce zabili? To bych nepřežil,…

Pomalu jsem se blížil k vlčímu území, až jsem došel k pomyslným hranicím. Sedl jsem si před ni a hlasitě zavil. Čekal jsem, až se ozve odpověď. Nemusel jsem dlouho čekat, než přišla. Dlouhé hluboké zavití, po kterém následoval příchod Sama. Měl sebou ještě Leah, kterou jsem poznal podle jejího bělavého kožichu.

„Dobré ráno, Same,“ pozdravil jsem ho v myšlenkách alfy.

„Dobré, co tě k nám přivádí?“ zeptal se a sednul si. Leah udělala to samé, jen o pár metrů dál.

„Máme nové zprávy o jedné Wraithské skupině. Prý je několik mil od Seatlu. Chceme jí s Cullenovýma zničit. Jdu se zeptat, jestli nám pomůžete. Zřejmě se k nám připojí i vegoši z Denali.“ Sam se znepokojeně zavrtěl na místě, načež Leah vstala a o trochu postoupila blíže k nám. Nevěděla, kvůli čemu je Sam tolik nervózní, proto byla také.

„Jistě, že se připojíme. A kolik jich v tlupě je? Nebude to tak jednoduché, jako s tím jedním, co tady byl. A ještě se musím domluvit se smečkou,…“ jeho myšlenky se rozjely na plno, až jsem mu nerozuměl skoro nic. Málem bych zapomněl, jaké to je, když si navzájem čteme myšlenky.

„Víš co? Domluv se se zbytkem smečky a pak si o tom promluvíme, jo? Přijdu tady kolem páté odpoledne. Vezmu sebou ještě nějakého Cullena, asi bude vědět víc než já… Ahoj,“ řekl jsem a okamžitě běžel domů. Polohlasně jsem slyšel Samovu odpověď, když jsem odbíhal. Běžel jsem, co nejrychleji jsem dokázal, abych byl u Renesmé co nejdříve. Potřeboval jsem se ji omluvit. Ach… Jak já jsem se styděl za to dnešní chování. Byl jsem naštvaný sám na sebe a přál jsem si vrátit čas.

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 9. kapitola: