Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 8. kapitola

12.03.2011 (20:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4124×

Transvestita

Jakob Black

Ve stejnou chvíli jsme se rozběhli. Trochu jsem povyskočil a proměnil se do vlčí podoby. Jsem o dost rychlejší než Emmett, takže bych tam měl být dříve, jenže to by nesměl podvádět. Jednou se rozmáchl a já jsem odletěl 20 metrů do strany. Rychle jsem vstal, otřepal se a rozběhl se za ním. Ve vteřině jsem k němu přiběhl a běžel jen kousek za ním. Opět se rozmáchl, že mě setřese, ale to už jsem očekával a ladně jsem ho přeskočil a běžel dál za svým cílem. Než se stačil vzpamatovat, měl jsem dost velký náskok. Kličkoval jsem mezi stromy, hlídal, jak je daleko Emmett a ještě stopoval medvěda. Z ničeho nic běžel vedle mě.

„Jaks to k sakru udělal?!“ zakřičel jsem na něj, ale protože jsem zrovna teď byl vlk, rozhodně mi nemohl rozumět. Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem si ani nevšiml, že běžím rovnou na vysokou jedli. Nestačil jsem tak rychle zareagovat a napálil jsem to přímo do stromu. Jediné, co jsem ještě slyšel, byl dunivý Emmettův smích.

„Jsi v lese, kámo, dávej bacha na stromy!“

Odpovědí mu bylo moje naštvané vrčení. Motavě a pomalu jsem běžel za ním. Kdyby mě teď nějaký člověk viděl, myslel by si, že ten vlk musel vypít aspoň několik litrů tvrdého alkoholu. Hrozně se mi motala hlava. Ani není divu. Kterému vlkodlakovi se naposledy podařilo přerazit strom vejpůl svou hlavou?!

Medvědí pach byl čím dál silnější, což znamenalo, že medvěd už je blízko. Nesmím dopustit, aby ho měl Emmett dřív než já! Každým krokem jsem zrychloval, až jsem doběhl na malou mýtinku, kde se Emmett blížil k medvědovi. Jedním skokem jsem ho srazil k zemi a vyběhl za zděšeným zvířetem. Už stačilo jenom skousnout… Když vtom mě uchopil a odhodil do strany. Už držel medvěda ve smrtelném sevření, když jsem po něm skočil a skousl jsem mu zápěstí. Bolestně zasyčel a pustil medvěda.

„To je moje šance!“ řekl jsem si pro sebe. Skočil jsem po medvědovi a jediným skusem jsem mu rozerval hrdlo. Uvolnil jsem smrtelné sevření a medvěd padl k zemi mrtev. „Vyhrál jsem!“ problesklo mi hlavou. Vítězoslavně jsem se podíval na Emmetta, který právě seděl na zemi s hlavou v dlaních. Pak náhle vyskočil a s nebezpečným vrčením se blížil ke mně.

„Ty hnusné psisko! Já nikam v těch šatech nepůjdu! Nikam, slyšíš?! Podváděl jsi!“ vrčel na mě. Já jsem se tomu jen přiblble usmíval a představoval si, jak Emmett probíhá část lesa v šatičkách. Náhle jsem uslyšel pobavený smích zpoza stromů.

„Emmette, tu sázku prostě musíš splnit, jinak už se s tebou nebude nikdo sázet. No, a nevím, nevím, co bys pak celou tu věčnost dělal,“ promluvil k Emmovi se smíchem Jasper. Zřejmě celý náš závod pozoroval.

„Ale, ale…“ chtěl něco Emmett namítnout, ale Jasper ho rázně utnul.

„Žádný ale, Emmette! Prostě si je vezmeš a basta!“ snažil se sice vypadat rozčíleně a autoritativně, ale jeho cukající koutky ho prozradily. Nakonec se rozesmál na celé kolo, stejně jako já. Můj štěkavý smích s jeho hlasitým řehtáním se rozléhal po celém lese.

Po půl hodině

Když jsme se s Jasperem dosmáli, vrátili jsme se zpět domů. Bylo asi kolem půl osmé, takže Nessie ještě spala. S Jasperem a tak nějak i Emmettem jsme se dohodli, že až se Nessie probudí, půjči si od ní šaty a půjde na procházku. Nakonec jsem ještě zaskočil za vlky, abych je pozdravil a také abych je pozval na malou přehlídku. Sice se mě ptali, jakou přehlídku a co jim chci ukazovat, ale to jsem jim schválně zatajil. Jediné, co jsem jim řekl, bylo, že až zaviju, mají všichni vlci přijít k hranicím. Souhlasili a tak jsem mohl odejít za skleslým Emmettem. Vlastně mě ani nepotřeboval. Jasper si ho dobíral i za mě. Takováhle sázka je tu poprvé. Sice už se párkrát stalo, že jsem musel vypít vodu ze záchodu, sníst misku psích granulí nebo jeden nekonečný den být Rosaliiným psíkem, ale něco takového… To tu prostě ještě nebylo.

Ležel jsem na gauči a přepínal jeden kanál za druhým, když jsem slyšel někoho scházet ze schodů. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost a přepínal dál. Hned nato na mě něco, nebo spíše někdo skočil a dal mi to pusu. Renesmé.

„Dobré ráno, Nessie. Jakpak ses nám vyspinkala?“ zeptal jsem se ji něžně.

„Dobré Jaku. Celkem dobře,“ řekla a protáhla se. „A co ty?“ řekla a obdarovala mě svým nádherným úsměvem.

„Když jsem mohl spát u tebe, tak úžasně.“ Jen co jsem to dořekl, začala se červenat. Jak já miluju, když se její sladká líčka zbarví do červené barvy. Ještě chvilku jsme se na sebe dívali zamilovaným pohledem, než nás Esmé zavolala na snídani.

„Zlatíčka, snídaně!“ zavolala. A jako každý den jsme se přiřítili do kuchyně, co nejrychleji to šlo. Dnes jsem dostal 5 rohlíků se salámem a sýrem, a k tomu čaj. Nessie měla misku mléka s cereáliemi. Oba dva jsme se nasnídali a poděkovali Esmé za výbornou snídani. Když kráčela do svého pokoje, pověděl jsem jí o naší sázce s Emmettem. Nejprve se na mě dívala, jako bych spadl z Marsu, pak si mě nedůvěřivě prohlížela, jestli ji náhodou neklamu a nakonec se rozesmála na plné kolo.

„Vždyť on se do těch šatů ani nenarve!“ vykřikla a lapala po dechu. Ještě nějakou dobu se smála, dokud se konečně nezklidnila. Nakonec zamířila do svého pokoje s pobaveným úsměvem na rtech. Zalezla do koupelny s oblečením, které jí včera večer nachystala Alice. Po půl hodině vyšla oblečená, nalíčená a navoněná. Sice jsem nikdy neměl rád, když na sebe nastříkala některý z těch smradů, který zakrýval její osobní vůni, ale nedalo se jí to vymluvit.

„A kdy že to má udělat?“ zeptala se mě po chvíli.

„No, vlastně už by se měl chystat,“ odpověděl jsem jí a chytil ji za ruku. Společně, ruku v ruce, jsme zamířili do obývacího pokoje, kde už byla většina rodiny a utahovala si z Emmetta. Teda, až na Rose, která ho měřila nepřátelským pohledem. Asi jí to taky bylo proti srsti, aby její manžel běhal po lese v ženských šatech. Přisedli jsme si k ostatním a začali jsme si spolu povídat. Málem bych až zapomněl, proč jsme se tady všichni sešli, kdyby to Jazz nepřipomněl.

„No tak dík, brácho, právě jsi mi určil ortel smrti!“ řekl mu Emmett.

„Ale já mu svoje šaty nepůjčím,“ vykřikla Nessie, „vždyť se do nich ani nevleze a ještě mi je roztrhá!“

„No vidíte, Ness nám je nechce dát, takže se sázka ruší,“ radoval se.

„Ne, ne, Emme, takhle snadno z toho nevyklouzneš. Sázka je sázka a sliby se musí plnit,“ promluvil poprvé za celou dobu Edward.

„Víš co, já ti zajedu nějaké narychlo koupit!“ vypískla nadšeně Alice. „Ale nikam nechoď!“ varovala ho. Rychle vstala a šla si pro peníze. Ve vteřině byla zpátky a ptala se Belly, jestli pojede s ní. Ta po chvíli uvažování souhlasila. Nakonec se k nim přidala i Nessie se slovy: „Tak tohle si nemůžu nechat ujít.“ Doma jsme zůstali jen mi chlapy a Esmé, která nad tou sázkou nevěřícně kroutila hlavou. I když to nechtěla připustit, viděl jsem na ní, že ani ona neodolá pohledu na poraženého Emmetta v ženských, společenských šatech. Opravdu málokrát se stávalo, že by Emmett prohrál sázku, a když už, tak nikdy nemýval tak bláznivé úkoly, jako jsme mívali my.

Mezitím, co holky nakupovaly, my jsme se dívali na televizi nebo se pošťuchovali. Během dvou hodin byly zpátky. Sice nevím, co tam tak dlouho dělaly, ale očividně to nikoho nezajímalo. Jediné, oč byl zájem, byly ty šaty. Ze začátku nám je Alice nechtěla ukázat, dokud si je Emm nevyzkouší, ale pod náporem našich proseb a vyhrožování, svolila. Byly opravdu krásné, ale když jsem si je představil na Emmettovi, připadali mi, no… divné… Byly to krásné rudé šaty bez ramínek. Pak Alice začala tahat ještě něco z tašky. Bílá čepička, bílé silonky, bílá sukýnka, červené střevíčky a kostkovaná červená halenka. Když to Emmett uviděl, vypadal, jako kdyby dostal infarkt.

„C-o, c-o, c-o t-t-o j-j-e ?!“ vykoktal ze sebe po chvíli.

„No,“ začala Alice, „s holkami jsme se dohodly, že ti dáme vybrat, které chceš.“

„Tak které?“ zeptala se ho teď Bella. Nikdo jiný nic neříkal, protože já, Jasper a Edward jsme se váleli na zemi smíchy.

„Ne, já nechci… Jakobíčku, hafíčku chlupatej, sluníčko nejjasnější a nesmradivější, že anuluješ tu sázku. Prosíím!“ prosil Emmett s psíma očima.

„Ne, ne, Emmette. Hezky šupky do Alicina pokoje, kde tě oblékne jako první do těchto šatů,“ podal jsem jí ty s čepičkou, „ukážeš se nám, pak si vezmeš tyto“ ukázal jsem mu na červené „ a opět se nám přijdeš ukázat. A pak odhlasujeme, v kterých se půjdeš proběhnout,“ řekl jsem mu. Když tam pořád stál jak tvrdý y, znovu jsem na něj promluvil.

„No tak, bude to?“

„Pojď, hezky tě upravím a možná, že nebudeš vypadat tak hrozně, jak si všichni myslí,“ řekla mu Alice a táhla ho do svého pokoje. On se na nás díval pohledem, který by drásal srdce. Nám ale ne, protože jsme si všichni moc dobře pamatovali, jaké sázky jsme museli plnit, když nad námi vyhrál. A ne vždy byly příjemné. No, myslím, že nikdy. Snad pokaždé jsme se tak ztrapnili, až hrůza. Radši jsem tyto vzpomínky zahnal a myslel na něco veselejšího. A co jiného to mohlo být, než vidět Emma v těch šatech. Opět jsem se rozesmál.

„Půjdeme čekat ven?“ Z ničeho nic se mě zeptala Nessie.

„Jestli chceš,“ usmál jsem se a chytl ji za ruku. Společně jsme vyšli na zahradu, kde jsme si sedli na dřevenou lavičku, z které byl nádherný výhled na záhonek. Esmé si tu pěstovala spoustu květin. Ty květiny, kterým vyhovuje podnebí Forks, měla venku uspořádané do malých záhonků podle druhu a ty, které byly spíše teplomilné, měla ve skleníku. Byl to opravdu krásný pohled. A ještě lepší bylo, že jsem zde seděl se svou láskou. Pozorovala mě svýma laskavýma očima a hrála s mými prsty. Pomalu jsem se k ní přiblížil a něžně políbil na rty. Okamžitě se zapojila a polibek prodloužila. Asi bychom se líbali až do skonání světa, kdyby nás nevyrušilo něčí odkašlání.

„Až vás nachytá Edward s Bellou, přetrhnou vás jako hada,“ upozornil nás Jasper. „Jo, a kdyby vás to zajímalo, Alice už se sem snaží dokopat Emmetta,“ dodal. S Ness jsme se zvedli a šli s Jazzem zpět do obýváku. Jen co jsme se posadili vedle ostatních, uslyšeli jsme, jak Alice nutí Emmetta sejít dolů.

„Jestli se okamžitě nepůjdeš ukázat, přísahám, že na další nákupy budu chodit jenom s tebou!“ vyhrožovala mu Alice.

„Ale no ták, vždyť vidíš, jak vypadám. Takhle tam jít nemůžu. A přece bys mě nechtěla unákupovat k smrti,“ odsekl jí Emm.

„Buď tam půjdeš po dobrém, nebo tě tam stejně dostanu a ještě se mnou budeš chodit nakupovat! Vyber si!“

„No dobrá, dobrá, už jdu…“ rezignoval Emm a ještě si něco brbral tak, aby mu nikdo nerozuměl. Když sešel dolů ze schodů, pohledy všech přítomných zamířily k němu. Nejprve jsme jen udiveně zírali, ale nakonec jsme se rozesmáli na celé kolo. Dokonce i Rose, která předtím říkala, jak se mu nebude smát, a že tyto sázky už jsou klišé, se válela na zemi a nemohla popadnout dech. Emmett vypadal jako… jako Emmett v sukni…

Nemohl jsem se nadechnout, ani přestat smát. Začínal jsem se z toho až dusit. Ostatní na tom byli podobně, až na to, že oni nepotřebují dýchat. Teda až na Nessie. Ta se také zajíkala a smála tak, až z toho brečela.

„Hej!“ zakřičel Emmett. „To by už stačilo! Já se jdu teď převléct a vy už se ksakru nesmějte!“ okřikl nás. Kdyby byl člověk, určitě by byl rudý vzteky. Alice odešla s ním nahoru a pomohla mu převléct se do druhých šatů, těch červených. My jsme se ještě nějakou chvíli smáli a pak debatovali, jak v tom Emm vypadá “úžasně“.

Po čtvrt hodině jsme znovu uslyšeli dohadování těch dvou nahoře. Zřejmě už je připravený se nám opět ukázat. Po pár minutách znovu kapituloval před Alicí a pomalu scházel schodu. Nedočkavě jsme hypnotizovali schodiště a čekali, až se Emmett objeví v našem zorném poli. Nemuseli jsme dlouho čekat a spatřili jsme ho v celé jeho kráse v krvavě rudých šatech.

Celý dům se třásl od základu, když jsme se smáli. Nešlo to vydržet. On byl prostě úžasný transvestita. Po celou dobu co jsme se váleli na zemi smíchy, tam Emm nabroušeně stál a netrpělivě poťukával jednou nohou o zem. Když ani potom jsme se nechtěli přestat smát, začal vrčet a pokřikovat, ať už toho necháme a že tu sázku zruší.

„Tak, už jsem se vám ukázal a můžu se jít zase převléknout. Už nikdy v životě na sebe nic tak ohavného nevezmu!“ řekl a už se chystal odejít.

„Stůj, Emmette!“ zakřičel jsem. „Snad jsi nezapomněl,“ řekl jsem sarkasticky. „Hezky se musíš proběhnout kolem měničů. Už na tebe určitě čekají. Ale abys věděl, že nejsem tak zlý, nemusíš už se převlíkat, ale můžeš jít v těchto šatech.“ Posměšně jsem se na něj usmál a ukázal směrem k venkovním dveřím. Smutně se na mě podíval a snad i doufal, že ho toho ušetřím. Já jsem však nekompromisně zakroutil hlavou. Sklesle si oddychl a zamířil ven. Všichni jsme se zvedli a šli za ním. Pořád jsme se pochechtávali, což ho určitě štvalo. Nedával na sobě nic znát, jen se jako v transu pohyboval pořád dál. Jen co jsme vyšli ze dveří domu, dal jsem vlčí znamení v podobě zavití své smečce, že se má dopravit na hranice s upíry. Uchopil jsem do ruky tu Nessiinu a táhl jsem ji k hranicím.

Už tam byla nastoupená celá smečka a čekala, co se děje, že tam musí být všichni. Když jsem jim to celé v rychlosti povyprávěl a řekl, že Emmett by měl každou chvílí projít právě tudy, začali se smát a taky mě nařkli, že si z nich dělám srandu. Pusu jim však zavřel Emmett, který právě probíhal kolem v červených šatech bez ramínek.

Hlasitý smích se nesl celým lesem, až z něj vyhnal všechnu zvěř. Vlci byli stejně rozesmátí, jako my před chvílí. Ani teď jsem si nemohl pomoct a při pohledu na upířího transvestitu propukl ve smích. Toto se snad může stát jen v naší bláznivé famílii upírů, vlkodlaků a jedné nádherné poloupírky.