Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 28. kapitola

09.08.2011 (14:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1255×

28. kapitola – Zlomené srdce otisku

Nessie Cullen

Všichni jsme na ni jen tupě zírali a nikdo nebyl schopen slova. Přemožitelka Wraithů? Připadalo mi to jako z dobře zpracovaného, ale hloupého filmu, ve kterém jsem měla hlavní roli. Ale já jsem v něm hrát nechtěla!

Buffy, tak se jmenovala přemožitelka upírů, kterou nedávno vysílali v televizi. Ona ničila upíry a naše Alessa zase Wraithy… Ale jak? Vždyť ani my jsme je pořádně beze ztrát nedokázali zničit, a že by to ona sama dokázala?! To není možné…!

„Ano, možná mi nevěříte… Ale já to vážně dokážu. I když jsem malá a o dost slabší, nežli vy, dokážu je zlikvidovat. Je ovšem pravda, že ne celou smečku, ale po jednom to zvládnu. Pár už jsem jich vyřídila a to nekecám,“ řekla a olízla si teď vztyčený ukazováček.

„Ty-ty už jsi nějaké zabila?“ vykoktala jsem ze sebe nevěřícně.

„Ano. Když se občas na chvíli odtrhli od smečky, zničila jsem je a pak se rychle vypařila. Někdy mě i několik dní sledovali, ale pak se museli pořádně nakrmit a mě nechali být. Mohli být tak čtyři i s tím vaším, co jsem ho tam zabila.“ O tom všichni víme. Vyprávěl nám to i Jake, než uslyšel o Bradym. Vlastně ho před ním zachránila a pomohla mu, aby vůbec přežil. Bez ní by už na tomto světě nebyl.

„Jo, to byl ten, před kterým jsi zachránila Jakea a který tě málem zabil,“ zašeptala jsem, když mnou projela vlna vděčnosti.

„Jake?!“ zašeptala zmateně. „Jo, to bude ten vlček, že jo?“ vykřikla nadšeně, až se mi to nelíbilo. „Můj vlček!“ řekla jsem si v duchu a snažila se tvářit normálně.

„Jo, to byl on,“ přitakal táta a vesele se na mě usmíval. Jen jsem mu ukázala špičáky a odvrátila se na druhou stranu. No co, tak žárlím, vadí to někomu?!

„Jake,“ usmála se Aless.

„Jo, je to měnič, tak jako zbytek jeho smečky. A chodí se mnou,“ zasyčela jsem a Emmett propukl v ohromný smích. Ten aby se všemu nechlamal!

„Dobře, to je dobře. Našel si dobrou partii.“ Snažila si mě udobřit a přitom se usmívala, ale Emm stále ne a ne přestat, dokud ho teta Rose pořádně neokřikla.

Ještě nějakou dobu jsme si s Aless povídaly o tom, co se jí všechno stalo a taky něco o nás, dokud už nám to děda nezatrhl, že je pozdě a Al si musí odpočnout. Jen nerady jsme se spolu loučily. Když už nakonec opravdu odešla do svého pokoje, já jsem malou chvíli poseděla na sedačce a uvažovala. Opravdu je přemožitelka, jak si myslí? A co to vlastně přemožitelka je? Je to předurčené, nebo je to ten, kdo je ničí a vítězí?

„Nessie, je už pozdě, jsi si taky lehnout,“ zašeptala máma a snažila se být milá.

„Jo, asi už půjdu. Ale první si skočím za Jacobem,“ řekla jsem rozhodně a vykročila nahoru po schodech.

„Dobře, pozdravuj ho ode mne. Dobrou noc, zlatíčko, a hezké sny,“ zašeptala, ještě než jsem stačila dojít do pokoje. Chvíli jsem váhala, než jsem konečně otevřela dveře a uviděla stejnou scénu, jako už tolikrát. Jake ležel na posteli bez jakéhokoli zájmu o okolí.

„Ahoj, zlato. Chtěla jsem ti dát ještě dobrou noc,“ zašeptala jsem sladce a přicupitala k němu.

„Dobrou,“ odpověděl neutrálně a otočil hlavu ke stěně. Chtěla jsem ho nějak povzbudit, znova v něm probudit život, a tak jsem šrotovala v hlavě, co mu mám říct.

„Víš, že se Alessa, ta blonďatá dívka, už probudila? Je už v pořádku a je hrozně milá a příjemná. Vzpomíná si taky na tebe, toho roztomilého vlčka,“ líčila jsem mu vesele.

„Hmm,“ dostalo se mi odpovědi. Sklesle jsem svěsila hlavu a poraženecky odešla do svého pokoje.

„Tak… Dobrou,“ zašeptala jsem ještě a „stáhla ocas mezi nohy“ a zavřela za sebou. Má nálada byla opět na bodě mrazu a nebyly pražádné vyhlídky na její zlepšení.

Když jsem se brzy ráno probudila a sešla schody dolů, byl všude zmatek. Všichni lítali jako splašení po celém domě a každý něco sháněl, nebo připravoval.

„Tati?“ zavolala jsem na něj, když se zrovna přiřítil směrem ke mně. „Co se tady děje?!“ zeptala jsem se a ukázala na ten zmatek kolem.

„Chystáme se na Wraithy. Vlci souhlasili, že se k nám připojí, už jen kvůli Bradymu, aby ho pomstili. Těm parchantům to jen tak neprojde,“ zašeptal nepřítomně a pokračoval v cestě. Takže oni se ze dne na den rozhodnou, že jdou několik set kilometrů, aby zabili ty příšery, aniž by mi dali nějak vědět, co budu dělat já? Abych vůbec pořádně věděla, co se děje?! A to si říkají rodina!

Nepřítomně jsem si sedla za stůl a žvýkala kus čehosi, co mi ve spěchu připravila Esmé.

„Dobré ráno, holčičko,“ promluvila ke mně máma a přisedla si ke mně. „Jak ses vyspala?“ zeptala se zvesela a nevypadalo to, že by někam pospíchala.

„Dobré, ušlo to… Ale může mi někdo říct, proč jste se tak rychle rozhodli na útok? Aniž bych o něčem věděla?!“ Zněla jsem dost hystericky.

„Jen před pár hodinami padlo rozhodnutí. Jazz s Eleazarem už šli napřed, aby je mohli vystopovat. Proto tak pospícháme, abychom je rychle dohnali. Smečka by už také měla být připravená. Nechtěla jsem tě budit, protože si myslím, že bys radši zůstala s Jakem. Samozřejmě bychom neodešli, než bychom ti dali vědět, že odcházíme a dali ti na výběr. Nebudu ti bránit, abys s námi odešla, ale i přes to,“ odmlčela se a zahleděla se mi hluboko do očí. „I přes to bych byla radši, kdybys tady, v bezpečí zůstala a dělala Jakeovi a holkám ze smečky společnost,“ dokončila svou dlouhou řeč. Chvíli jsem přemýšlela, co jí mám vlastně odpovědět.

„Asi tady zůstanu. Nechci, aby tady byl Jake sám. A za holkami a prcky taky zajdu… A kam vlastně půjdete? A jak dlouho vám to asi bude trvat?“

„Teď se vydáme do Evropy postupně na několik smeček a až to tam zvládneme, a že to tam v pořádku zvládneme, chtěli bychom jít rovnou do Egypta. Ale to není vůbec jisté. Nám budeš chybět ty a vlkům zase zbytek smečky. Ale budeme v kontaktu přes mobily, ano? Volej když tak mně, nebo tátovi. Nebo třeba napiš SMSku, jak se máte a co děláte, ať o vás nemáme strach.“

„Dobře, neboj. Budu na nás dávat pozor a psát i volat taky budu. Ale vraťte se domů, nejděte přímo do Egypta. Vždyť tam budete dlouho!“ zavzlykala jsem. Nechtěla jsem, aby byli tak dlouho pryč, aniž bychom se mohli nějak setkat. Měla jsem o ně strach, ale jít s nimi bych se už asi neodvážila. Tam, na bojišti, jsem se klepala strachy a vůbec se divím, že jsem přežila…

„Neboj se, srdíčko. Budeme všichni v pořádku a zkusím je přemluvit, abychom se první za tebou stavili. Pokud to půjde dobře, do dvou týdnů bychom měli být zpět. Ale všechno záleží na všem, takže to je jen takový odhad. Ale však si budeme volat,“ řekla a pohladila mě po tváři.

„Budete mi chybět, všichni,“ zavzlykala jsem a zadržovala slzy.

„Však ty nám taky,“ řekla a popotáhla. Vzala mě do náruče a mateřsky mě do ní sevřela. Bylo to poprvé za předlouhou dobu, kdy jsem se u mámy zase cítila dobře. Nikdy jsme si nerozuměly, ale teď jsem za ni byla ráda.

„Bello! Renesmé!“ zakřičel Carlisle od vchodových dveří. Obě jsme se rychle zvedly a přešly do vedlejší místnosti, kde už byli všichni nastoupení.

„Sbohem, sluníčko naše. Měj se tady hezky a piš nám,“ zašeptala máma a políbila mě na tvář. Podobně to udělal i zbytek rodiny a až, když se za nimi zaklaply dveře, jsem si uvědomila, že odešli a já nevím, jestli se vůbec všichni v pořádku vrátí. Rychle jsem vyběhla na verandu a ještě rychle jim zamávala. Někteří si toho všimli a zamávali mi nazpět, jiní už byli na cestě k vlkům.

„Sbohem,“ zašeptala jsem a jedna malá zrádná slza se mi skutálela na zem. Posadila jsem na pohovku v obýváku a zapnula televizi. Přitáhla jsem si nohy vice k hrudi a chovala si hlavu. Rodina mi právě odešla… Jake mě nenávidí… To jsem to dopracovala… A místo toho, abych s tím něco dělala, tak tu sedím a bulím…

Už jsem se rozhodla, musím s tím něco udělat! Půjdu za Jakem a aspoň s ním to nějak urovnám.

Zvedla jsem se a utřela si uslzené oči. Chvíli jsem si mávala rukou před očima a snažila se skrýt, že jsem plakala.

„Můžu?“ zeptala jsem se chvíli poté, co jsem zaklepala na jeho dveře. Jenom zamručel a jako vždy mě ignoroval. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Přišla jsem k posteli a posadila jsem se na stoličku, kterou jsem si tady včera přinesla, abych ho nemusela otravovat na jeho posteli.

„Jak se máš?“ usmála jsem se na něj.

„Jak bych se asi mohl mít…“ zamručel. Povzdechla jsem si a zadívala se kamsi do rohu. O čem si s ním mám povídat, když on je takto odměřený?

„Ty asi víš, že ostatní odešli, že?“ zeptala jsem se a čekala v kladnou odpověď. Teda spíše něco jí podobného.

„Cože? Oni odešli? Kam?“ zeptal se až s nevídaným zájmem.

„Do Evropy. Dneska se i s vlky dohodli, že uskuteční další bitvu. Tentokrát těch smeček chtějí zničit víc. Přesněji všechny, které tam přebývají. Později se vrátí zpět a pojedou za poslední smečkou, která sídlí v Egyptě, nebo tam někde. Zřejmě jeli všichni vlci, samozřejmě kromě těch, kteří nejsou praví vlci. Prý už budou opatrnější a nedovolí, aby se někomu něco stalo,“ chrlila jsem ze sebe všechno, co jsem věděla. Byla jsem neskonale šťastná, že se Jake konečně o něco zajímá. Byla jsem jako lavina a vůbec se divím, že z toho Jake něco pochytil.

„Oni odjeli, aniž by mi dali vědět?“ přemýšlel nahlas a z tonu jeho hlasu bylo poznat, že ho to zaskočilo a taky dost zklamalo. „A vlci opravdu souhlasili?“ zeptal se, aniž by čekal odpověď. Stále měl ještě skloněnou hlavu a přemýšlel. Nevěděla jsem, co se mu právě honí hlavou, a tak jsem raději mlčela.

„A ty jsi nešla s nimi?!“ Docela dost se mě dotkl tón, který při těch slovech použil. Byl tak chladný a nepřátelský…! Beze slova jsem zakývala hlavou a poté roztřeseně odpověděla.

„Ne, chtěla jsem být tady s tebou. Někdo tu zůstat musel…“

„Cože?! Já nejsem nesamostatný, Renesmé! To, že se nemůžu moc hýbat, neznamená, že ty tu zůstaneš, a tak budeš ohrožovat životy ostatních! Tebe beztak ani nenapadlo, co můžeš svým hloupým a nedomyšleným chováním způsobit. Chováš se jako malé dítě bez rozumu! Kvůli tobě může někdo zemřít, Renesmé, zemřít! Jestli se někomu něco stane, tak za to budeš moct ty! Jenom ty! Protože kdybys tam byla a pomohla jim, nezemřel by nikdo! Ale ne… Naše rozmazlená Nessie se musí starat jenom o mě a ostatní nechá klidně umřít. Vlastně jsi ho zabila! Zabila jsi Bradyho! Zabila, slyšíš!“ řval po mně. Byl tak chladný a necitelný, jako by to vůbec nebyl on. To nebyl ten Jake, jakého jsem znala. Byl to někdo jiný. Jak jsem já mohla za Bradyho smrt, proboha?! Propaloval mě nenávistným pohledem a tvářil se, jako by se na mě měl každou chvíli vrhnout.

„Vypadni,“ zakřičel a já se na něj dál dívala, neschopna jediného slova. „Zmiz odsud, slyšíš! Nechci tě už vidět!“ zopakoval důrazněji a ukázal směrem ke dveřím. Slzy se mi draly napovrch a já už je nemohla dále skrývat. Tekly dolů jako vodopád, a když jsem se zadívala do tváře člověka, kterého jsem milovala, a on mě nenáviděl, nemohla jsem tady dále zůstávat a přít se s ním.  Rychle jsem vyběhla z pokoje a se slzami v očích jsem práskla dveřmi. Cítila jsem se hrozně. Snad nejhůře, jak jsem se kdy cítila. Srdce jsem měla na kousky a duši potrhanou na malé cáry zbytků… Zničená jsem klesla na kolena a poddala se depresím.

***

Byl už to týden, kdy rodina odešla a také týden od doby, kdy jsme se s Jakem pohádali. Lépe řečeno, když mě pěkně seřval za něco, za co jsem vlastně ani nemohla… Po celou tu dobu jsem poctivě zásobovala rodiče SMSkami, že je všechno v pořádku. Také jsem jim jednou za den volala. Vycítili, že něco není v pořádku, a chtěli se vrátit, ale já jsem jim to naštěstí vymluvila a napovídala jim, že mi jen chybí. O naší hádce jsem jim radši ani neřekla.

Povětšinu času jsem trávila buďto někde venku, nebo u smečky. Bylo mi u nich moc dobře a jen nerada jsem se vracela domu, kde jsem pouze přespávala. Nebylo mi tam příjemně. Jídlo jsem mu vždy donesla brzy ráno na stůl a pak už se o něj nestarala. Nemám to zapotřebí, abych ze sebe dělala nějakou služku, a ještě po sobě nechala řvát a nedávat, že jsem vrah. To opravdu ne!

Byl už to sedmý den a já se stále cítila stále stejně mizerně. Nic mi nezlepšilo náladu. Jen občas u holek ze smečky jsem zapomněla. Chovaly se ke mně mile a hned mě vzaly do rodiny. Sice se také divily, že jsem spíše s nimi, nežli s Jacobem, ale když jsem jim už asi po sté odpověděla, že o tom nechci mluvit, dále se neptaly. Skoro každý večer jsme společně pořádaly dámské jízdy a při ohni si povídaly o všem možném. Bylo hrozně zajímavé poslouchat různé příběhy, co si vyprávěly, a jak před našim příchodem vlastně žily. Občas tam s námi byla i Leah, ale povětšinu času strávila na hlídkách a monitorováním zbylé smečky. Bylo to něco jako živá kamera v akci.

Když nám někdy po druhé hodině odpolední přiběhla říct, že vyřídili třetí, poslední skupinu, všechny jsme radostně vypískly. Byly jsme hrozně šťastné, protože to znamenalo, že se všichni vrátí v pořádku! O jejich výpravě jsme nevěděly skoro žádné podrobnosti, spíše jen důležité fakty, protože přes telefon se toho moc říct nedá a Leah měla 22 hodinové šichty na hlídce a vždy unaveně zapadla do postele. Všechny byly hrozně rády, že se jim jejich milovaní druzi vrací, jen já jsem byla ráda, že jsem od toho svého daleko. Ale za to jsem byla šťastná, že zbytek rodiny bude zpět doma, v bezpečí.

Jak máma tipovala, tak se i stalo. Přesně za čtrnáct dní byli zpět. Hned když přišli, všechny jsem je bouřlivě přivítala a všechny musela obejmout. Hlavně rodiče. Máma byla strašně ráda, že jsem jí tak chyběla, a táta byl rád, že je máma ráda… Prostě jsme byli úplně všichni šťastní…

Až když všichni seděli v obýváku, všimla jsem si, že je tu o jednoho člena více a Aless se s ním perfektně baví. Když táta zpozoroval můj zaujatý pohled, začal s vysvětlováním.

„Felixi,“ oslovil neznámého a ten hned upřel pohled na něj a poté na mě. „Tohle je Felix. Kdysi býval gardista u Volturiových, než je Wraithi zničili. On, jako jeden z mála, přežil. Potkali jsme jej na cestě k druhé skupině a stál si na tom, že nám pomůže. Chtěl se pomstít za smrt svých blízkých stejně tak jako my. No a teď to tak trochu táhne s naší Alessou,“ podotkl jen tak mimochodem. Oba dva na něj hodili vražedný pohled a já se musela začít smát.

„To není pravda!“ odporovala mu Aless. „Nebo je?“ Upřela své nádherně modré očka na toho svalovce a čekala na odpověď.

„A vlastně proč by ne?“ usmál se a vzal blondýnku do náruče. Pomalu se k ní sklonil a něžně ji před všemi přítomnými políbil. Oba dva se na sebe zamilovaně koukali a já jim neskutečně záviděla.

„Dlužíš mi pade, bráško,“ zařehtal se Jazz a natáhl ruku k Emmettovi.

„To není fér,“ postěžoval si, ale i přes své námitky vytáhl z peněženky peníze a podal je Jazzovi.

„Díky,“ zakřenil se a obdivně prohlížel obdržené peníze. „Je natrhnutá!“ zakřičel zděšeně a ukázal to Emmovi. „Požaduji výměnu!“

„Žádný takový! Říkal jsi pade, máš pade. O poškození nebylo ani slovo!“

„No tak to teda ne! Pojď sem!“ zavrčel na něj a chtěl po Emmovi skočit, ale ten však uskočil, a tak dopadl na tvrdou zem. A jak už to tak u těch dvou bývá, vyběhli jako splašení ven a tam se honili jako malé děti…

„Ty budeš Renesmé, že?“ zeptal se mě Felix a prohlížel si mě odshora dolů. Přikývla jsem.

„Od té doby, co jsem tě viděl naposledy, jsi vyrostla. A o dost,“ zasmál se.

„A ty se divíš?“ zeptal se se smíchem táta. „Vždyť tehdy jí bylo teprve pár měsíců!“

„No jo, vlastně,“ zasmál se.

Zbytek večera proběhl poklidně, teda pokud vynechám Emmettovo a Jazzovo věčné pošťuchování. Táta mi vyprávěl, jak to všechno bylo den za dnem a jak měli potíže s jednou skupinou, kterou i přes různé nástrahy zvládli beze ztrát zničit. Do jeho vyprávění občas zasáhl i jiný člen rodiny, ale většinou to nechávali na něm. Když se mě máma zeptala, jak jsme se tu měli my, odpověděla jsem, že normálně. Přiznala jsem, že se teď s Jakem nebavíme a většinu času jsem strávila u holek ze smečky, ale proč, to už jsem si nechala pro sebe. I přes to, co mi Jake řekl, nechci, aby měl problémy ještě s ostatními.

Asi kolem páté ráno jsem se vydala i s Aless k našim pokojům, abychom si šly lehnout. Byla jsem celkem utahaná a Al ještě více. Když jsem zaplula do pokoje, stačila jsem si povšimnout Felixe, jak následuje Al. Myslím, že ta se dneska moc dobře nevyspí…

Po pár minutách strávených ve své milované postýlce jsem se oddala spánku, a tak zapomněla na vše, co se za poslední týdny událo.

Další kapitolka je za námi, i když minule jste mě moc nepotěšili. Jen dva komentáře, když se to tak vezme. Velké díky patří ada1987, která komentovala snad všechny kapitolky. Ale byl tu taky jeden človíček, který mi udělal opravdu velikou radost a i tomuto človíčkovi věnuju tuto kapitolku. Danco11, tato kapitola je jen pro tebe a moc děkuji. :)

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 28. kapitola: