Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 14. kapitola

16.04.2011 (10:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1180×

14. kapitola – On nesmí zemřít!

Renesmé Cullen

Od vlků jsme se vraceli až ráno, a tak jsem hned zalezla do postele, aniž bych se umyla nebo vyčistila zuby. Byla jsem hrozně utahaná. Vlastně jsme tam strávili celé odpoledne a já jsem celou tu dobu lítala s jejich dětmi, povídala si s ostatními nebo jen tak posedávala u ohniště. Bylo to opravdu příjemné posezení a divila jsem se, že se tam žádný upír nepopral s vlkodlakem. Dokonce tam nebyly žádné hádky. Prostě pohoda… Ještě chvíli jsem přemýšlela nad měniči a naším táborákem, ale nakonec mě únava přemohla a já se ponořila do říše snů.

Ráno mě probudily paprsky slunce, které mi svítily do očí. „Bude hezky!“ problesklo mi hlavou a tak jsem rychle vyskočila z postele a utíkala k oknu. „Ale ne…“ řekla jsem smutně, když jsem viděla, že venku, i přes sluneční záři, prší. Chvilku jsem přemýšlela, jestli ještě zalezu do postele, ale nakonec vyhrála myšlenka nad příjezdem tety Carmen s rodinou. Rychle jsem vběhla do koupelny s hromádkou oblečení, které mi zřejmě Alice přichystala, když jsem spala. Do čtvrt hodiny jsem byla hotová s hygienou a oblečením, a tak mi zbývalo se jen nalíčit. Vytáhla jsem si všechny šminky, které jsem vlastnila, a vybíravě je všechny probírala. Když už bylo asi půl jedenáctá, vzdala jsem své snažení o sladění líčení s oblečením a seběhla dolů za Jacobem. Nemohla jsem se dočkat, než ho znovu uvidím… Jako bych byla já otištěná do něj a ne on do mě.

Když jsem sešla dolů, do přízemí, Jake ležel na pohovce a hlasitě chrápal.

„Proč nespí u sebe?“ zeptala jsem se Esmé, která za mnou přišla, když slyšela, že jsem dole.

„Nevím. První se tady brzy ráno nudil, a když jsem mu řekla, ať si jde lehnout k sobě, usnul mi tady na gauči,“ zasmála se.

„Aha,“ řekla jsem a dřepla si k spícímu Jacobovi.

„Jaku, zlato, vstávej… Jacobe, vstávej,“ snažila jsem se ho budit všemožnými způsoby, dokud jsem se prostě nenaštvala a nezakřičela. „Jaku, vstávej, už je půl jedenácté a Carmen s ostatními za chvíli přijedou!“ Konečně se probral, a když mě uviděl, sladce se usmál. Všem popřál dobré ráno a společně jsme zamířili do kuchyně, kde nám Esmé nachystala palačinky s nutelou a marmeládou. Bylo to opravdu vynikající, ale já jsem si to vůbec nevychutnala, protože jsem se těšila na příjezd tet Carmen, Tanyi a Kate se strýčky Eleazarem a Garrettem. Všichni byli úžasní a já je mám moc ráda. Už od mého dětství jsme k nim jezdili nebo oni k nám.

Po snídani jsme se Jacobem rozdělili, protože jsem ještě šla s tetou Alicí do mého pokoje se nalíčit a poupravit. Chtěla jsem vypadat skvěle, než přijedou. Alice byla opravdu kouzelnice a pod jejíma rukama jsem se stávala opravdovou dámou. Vypadala jsem úžasně, a tak byl úkol splněn. Společně jsme vyšly před náš dům a čekaly na Denalijské. Rozhlédla jsem se, ale Jake nebyl nikde vidět.

„Tati, kde je Jake?“ zeptala jsem se táty.

„Šel jim naproti,“ vysvětlil mi. Jen jsem přikývla na souhlas a dál už to neřešila. Za pár minut už se přiřítila dvě drahá auta. Jedno bylo krásnější než druhé. První, rudé jako krev, přijelo s Kate, Garrettem a Tanyou uvnitř a hned za nimi Eleazar s Carmen v černočerném autíčku. Kdyby tady byl Jake, určitě by věděl o těch autech vše. Byl to jeho životní koníček, a tak trochu tím byl i posedlý.

Hned jak vystoupili z aut, začali jsme se vítat. Po dlouhé době jsme se znovu setkali. Je to skoro po 2 letech, což není pro upíry tak dlouho, ale když vezmu v potaz, že jsou něco jako naše rodina, je to až moc dlouho.

Netrvalo dlouho a Jake přišel taky. Se všemi se samozřejmě taky přivítal a hned zamířil k jejich autům. „To bude na dlouho,“ řekla jsem si, když jsem se rozhodovala, jestli tady s ním a Garrettem zůstanu, nebo si půjdu povídat s ostatními dovnitř. Táta se tomu jenom zasmál a společně jsme šli do obýváku, kde jsme si povídali o tom, jak jsme se měli po celé dva roky a co jsme dělali…

Z ničeho nic se rozrazily dveře a dovnitř vletěl Jacob s Garrettem a v patách měli rozzuřenou Rose, která je zřejmě chtěla roztrhat na kousíčky.

„Rose!“ okřikla jsem ji. „Chceš mu snad ublížit?!“ zeptala jsem se ji vyděšeně.

„S radostí!“ zasyčela a přikrčila se do útočné pozice. Tak to teda ne!

„Tak na to zapomeň!“ vykřikla jsem a napodobila její postoj. Zřejmě jsem ji dost zaskočila, protože toho hned nechala a dotčeně odešla do svého pokoje.

„Díky, zlato,“ poděkoval mi můj Jacob, když si vedle mě sedal na pohovku. Naklonil se nade mě a dal mi pusu na čelo. Objal mě kolem pasu a přidal se do rozhovoru, který se týkal Wraithů. Nejprve jim vysvětlovali naši situaci a problémy a pak, když souhlasili, že nám pomůžou s jejich likvidací, začali se domlouvat, jak to provedou, a takové blbosti. Vůbec mě to nebavilo a většinou jsem ani nechápala, o čem to vlastně mluví, ale stejně jsem tam zůstala, protože jsem tam chtěla být s Jakem. Pomalu jsem usínala, ale nechtěla jsem to dát na sobě znát, aby mě neposlali spát. Je mi už přece přes dvacet, i když vypadám na sedmnáct, a jak říká máma, občas se chovám i na pět, ale i tak se přeci můžu rozhodovat sama, kdy půjdu spát, a co budu dělat, a ne pořád poslouchat maminku s tatínkem a zbytek rodiny.

Když jejich rozhovor skončil u toho, že zítra proběhne trénink všech, kteří se zúčastní boje, a pozítří jim půjdeme nakopat zadky, popřála jsem jim dobrou noc a šla si lehnout.

Ráno jsem vstávala kolem desáté hodiny a to už všichni byli venku a trénovali. Dokonce i Esmé a Alice, které bych si nikdy nedokázala představit, že s někým bojují, tam byly. A šlo jim to moc dobře. Rychle jsem si ještě skočila do domu pro rohlík se šunkou na snídani a pak už se přidala k nim. Co chvilku si střídali své protivníky, aby si každý vyzkoušel boj s někým jiným. Nejprve jsem to zkoušela s tátou, i přes máminy námitky, že se mi něco může stát. Celkem mě to i bavilo, dokud jsem nepřešla z táty k Emmettovi, který mě nenechal ani dvě sekundy stát na vlastních nohou. Buďto jsem byla na zemi, nebo jsem letěla vzduchem. Díkybohu, že se nakonec Jasper nabídl, že se s ním vymění a Emm půjde k Paulovi. S Jasperem to bylo o mnoho lepší, protože se semnou vlastně nepral, ale učil mě. Nejlepší na tom bylo, že sem tam k tomu přihodil nějaký vtípek nebo historku. Naší pohodičku přerušil výkřik, který patřil Emmettovi. Paul měl v zubech zařezanou jeho ruku a ani za Boha ji nechtěl pustit. Nakonec k němu musel přijít Sam a nařídit mu, ať ho nechá. Později se mu i omluvil, že to byl prostě vlčí pud.

Kolem poledne si všichni dali pauzu, jen Garrett s Jacobem, kteří proti sobě ještě nebojovali, zůstali venku. Šla jsem za nimi a pozorovala jejich soupeření. Ze začátku to bylo jen laškovné a tréninkové, ale pak to přešlo do boje na život a na smrt. Rvali se jako psi, jestli se to dá k tomu přirovnat. Nakonec Garrett sevřel ve svém objetí Jakea a drtil mu kosti. To už jsem nevydržela.

„Musím něco udělat,“ řekla jsem si a rozběhla se k nim. Snažila jsem se je od sebe oddělit, ale Garr byl o mnoho silnější než já. Vyděšeně jsem se dívala na Jacoba, který pomalu, ale jistě umíral v přítelově smrtelném objetí. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem nakonec začala křičet, načež přiběhla celá rodina a odtrhla Garretta od mého přítele. V mžiku jsem klečela u bezvládného těla, které ještě před pár minutami bylo plné života. První slza se mi skutálela po tváři a spadla na jeho studený čumák. Pohladila jsem ho po huňatém kožichu a doufala, že otevře oči.

„Jaku,“ zavzlykala jsem. „Ach Jaku… probuď se, prosím!“ prosila jsem ho mezi vzlyky. Slzy se z mých očí řinuly jako vodopád, který se nedá zastavit. Během chvilky přiběhl Carlisle a začal ho prohlížet.

„Edwarde,“ oslovil mého otce, „odveď ji odsud, nemusí ho takhle vidět.“

„Ne!“ zakřičela jsem a snažila se ubránit silným pažím, které mě táhly od osoby, kterou nadevšechno miluji. „Já tam s ním musím být! Já nechci pryč! Né!“ křičela jsem jako smyslů zbavená a kladla odpor každému člověku, který si dovolil na mě šáhnout. Zbytečně jsem se snažila vyprostit z pevného sevření. Nakonec mě železné ruce dotáhly až do obýváku, kde mě posadily na pohovku.

„Nessie, klid, bude to v pořádku, uvidíš. Teď se musíš uklidnit, ano? Jakovi teď nijak nepomůžeš, jen bys tam Carlislovi překážela,“ promluvil ke mně někdo. Byl to táta. Hned nato mě vzal do náruče a snažil se mě utěšit. Máma tam byla celou dobu taky a objímala mě z druhé strany. I přes všechno utěšování, že vše bude v pořádku, jsem nedokázala zastavit řeku slz a vzlyky, které mi vycházely z úst. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že Jake umře a já zůstanu sama.

Všechno jako bych slyšela z dálky a viděla přes šedou clonu, která mi brání normálně myslet. Znovu a znovu jsem si přehrávala obraz Jacoba, jak jeho vlčí tělo leží na zemi a nehýbe se. Bez jakékoli známka života.

„On nesmí umřít, nesmí!“ zakřičela jsem a znovu se rozvzlykala. Jestli umře, už nemám pro co žít! Chci umřít s ním! Ne, já nechci umřít… Ale nechci ani, aby umřel on! On, můj Jacobek. Ten, který mi vždy splnil každé přání a miloval mě, ať jsem udělala cokoli. Ten, jemuž patří mé srdce…

Pomalu jsem se postavila a utřela si slzy. Musím mu nějak pomoct! Nemůžu tu jen tak stát a nic nedělat!

„Nessie, kam jdeš?“ zeptala se mě máma šeptem, když jsem vstala.

„Za Jakem,“ odpověděla jsem prostě a zamířila ke dveřím, které mi bohužel zastoupil táta.

„Ness, poslouchej. Jacobovi teď nijak nepomůžeš, věř mi. Carlisle ho uzdravuje a má tam Alice a ostatní, kteří mu pomáhají. Ty u toho být nemusíš, jenom by ses zbytečně trápila,“ promluvil na mě pomalu a pohladil mě po tváři.

„Pojď ke mně, zlatíčko,“ řekl a vzal mě do náruče. „To bude dobré, uvidíš.“ Objala jsem ho a znovu se rozvzlykala. V jeho náruči jsem už zůstala celou tu nekonečnou hodinu, která mi připadala jako celé roky.

Měla jsem zavřené oči a byla ve stavu naprosté otupělosti. Z povzdálí jsem slyšela tiché zavrzaní dveří a následovně bezezvučné upíří kroky.

„Jak jí je?“ zeptal se potichu něčí hlas.

„Jak si myslíš?!“ štěkla po něm zřejmě máma. „Přizabil jsi jí přítele, takže určitě skáče deset metrů vysoko!“ zavrčela. Najednou mi naskočila jedna část mozku, která vypustila malou vlaštovku, která mi neustále létala hlavou, a s sebou nosila tři slova. „Přizabil… přítele… Jacob…“ Tyto slova se mi neustále opakovala, dokud mi mozek nezačal pracovat na plné obrátky a já zjistila, kdo je ten neznámý. Garrett! Ten hnusný upír, kterého jsem měla ráda a který byl ještě donedávna nejlepším přítelem mého Jacoba. A teď ho skoro zabil a kdo ví, jestli ho i nezabil! Otevřela jsem oči a vyskočila na nohy. V sekundě jsem stála před dotyčným a nenávistně si ho měřila.

„Nessie,“ řekl sklíčeně a v jeho očích se odrážela lítost. To mi je ale houby platný! „Já…“ dál však nemohl pokračovat, protože jsem mu skočila do řeči.

„Ty!“ zavrčela jsem a ukázala na něj prstem. „Jak se vůbec opovažuješ sem přijít?! Vždyť jsi ho skoro zabil! A on tě považoval za přítele! A já taky!“ křičela jsem na něj a přitom mi tekly slzy při vzpomínce na nešťastnou událost.

„Já to nechtěl, věř mi! Nedokázal jsem se ovládnout, když mě kousl do ruky a pak mě ještě hodil přes ten strom, probudilo se ve mně to krvelačné zvíře, které ze srdce nenávidí vlkodlaky a pije lidskou krev a muselo mu ublížit. Věř mi, já to nechtěl, ale nedokázal jsem se ovládnout. Bylo to, jako když jedeš autem po náledí a dostaneš smyk. Vidíš co se děje, ale nedokážeš s tím nic dělat,“ vysvětloval Garr a snažil se mě uklidnit. Viděla jsem na něm, že to myslí vážně a že toho opravdu lituje, ale já mu to nemůžu odpustit. A ani nechci! Možná, že mu to časem odpustím, ale nezapomenu. Málem mě připravil o to nejdražší, co ve své rodině mám a to se nezapomíná! Nikdy!

„Vypadni!“ zavrčela jsem na něj a ukázala ke dveřím, „Nebo ti budu muset ublížit!“

„Ale Ness…“ snažil se ještě něco říct, ale to už ho vyhodil táta.

„Slyšel jsi. Už ti nemá co říct. Radši odejdi, teď tě nepotřebuje vidět,“ řekl a vyšel s ním před dům.

„Mami,“ oslovila jsem ji.

„Ano, zlatíčko,“ zeptala se a přišla ke mně.

„Myslíš, že bude Jake v pořádku?“ vyslovila jsem svou největší obavu.

„Určitě,“ uklidňovala mě. „Pojď si sednout, musíme počkat na Carlisea, který nám řekne, jak na tom přesně Jacob je.“ Poslechla jsem ji a společně jsme se posadily na pohovku. Po několika nekonečných minutách neskutečného trápení jsem zaslechla kroky, které přicházely z venku. Zavrzaly dveře a v nich se objevil táta a za ním Carlisle. Okamžitě jsem vyskočila a začala na něj chrlit jednu otázku za druhou.

„Žije? Jak je na tom? Už je vzhůru? Kde je?“

„Nessie,“ pomluvil vážně Carlise a ukázal mi, ať si radši sednu. „Je mi to líto, ale…“

Omlouvám se za delší odmlku, ale teď se musím učit na přijmačky, tak týden po velikonocích bych mohla opět začít normálně fungovat a psát častěji :).

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 14. kapitola: