Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 2. kapitola

12.02.2012 (11:00) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1986×

Nový měsíc tak trochu jinak

2. kapitola

Uslyšela jsem dole bouchnutí dveří. „Bello, už jsem doma,“ volal na mě Charlie.

„Sakra, Charlie,“ zaklela jsem. Chtěla jsem vstát, ale moje tělo mě neposlouchalo.

„Bello, jsi tu?“ volal znova, teď už s panikou v hlase.

Ano, jsem tady nahoře. Bylo to směšné. Ležím tady na podlaze vedle postele a snažím se na něj zavolat, nebo aspoň tak jsem si to představovala. Nejsem už mentálně retardovaná?

Pamatuji si na den, kdy jsem si to myslela, v den, kdy jsme se poznávali s Edwardem.

Bolest, ta neskutečná bolest v díře, kde dříve bývalo moje srdce. Tu bolest, kterou jsem nepocítila od doby, co jsem se začala bavit s Jacobem.

Další rána. Ach, Jaku. Ucítila jsem horké slzy, slzy bolesti a prázdnoty. Už mi to bylo všechno jedno, ani podlahu pod sebou jsem necítila. Chtěla jsem vzpomínat, na dobu, kdy jsem byla aspoň trochu šťastná.

První tři vzpomínky byly o Edwardovi:

Když jsem vystupovala z kabiny, nervózně jsem si pohrávala s klíčky a ony mi upadly do kaluže u nohou. Jak jsem se shýbala, abych si je podala, odkudsi vylétla bílá ruka a popadla je dřív než já. Rychle jsem se napřímila. Edward Cullen stál přímo vedle mě, nenuceně se opíral o moje auto.
„Jak to děláš?“ zeptala jsem se v užaslém podráždění.
„Jak dělám co?“ Při těch slovech mi podával klíčky. Jak jsem po nich sahala, upustil mi je do dlaně.
„Objevíš se z ničeho nic.“
„Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá.“ Jeho hlas byl tichý jako obvykle – sametový, tlumený.

„Co ta dopravní zácpa včera večer?“ zeptala jsem se a stále koukala jinam. „Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti.“
„To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci,“ zahihňal se.
„Ty…“ zalapala jsem po dechu. Nedokázala jsem přijít na dost ošklivou nadávku. Chtěla jsem, aby ho můj doběla nažhavený hněv doopravdy spálil, ale zdálo se, že ho to jenom víc pobavilo.

„Počkej,“ zavolal. Šla jsem dál, rozhněvaně jsem cákala v loužích. Ale v tu chvíli byl u mě a snadno se mnou držel krok.
„Omlouvám se, to bylo hrubé,“ prohlásil. Ignorovala jsem ho. „Netvrdím, že to není pravda,“ pokračoval, „ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost.“
„Proč mě nenecháš na pokoji?“ zavrčela jsem.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej,“ zachechtal se. Zdálo se, že se mu vrátila dobrá nálada.
„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala jsem se přísně.
„Děláš to znovu.“
Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden – víš, v den toho jarního plesu –“
„Snažíš se být vtipný?“ přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, když jsem vzhlédla do jeho tváře.
Díval se na mě uličnicky, pobaveným pohledem. „Necháš mě, prosím tě, domluvit?“
Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“
To bylo nečekané.
„Cože?“ Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
„Chceš svézt do Seattlu?“
„S kým?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry.
„Se mnou, samozřejmě.“ Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.
Stále jsem byla ohromená. „Proč?“
„No, měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede.“
„Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost.“ Zase jsem se dala do kroku, ale byla jsem příliš překvapená, abych udržela hladinu hněvu na stejné úrovni.
„Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?“ Znovu se mnou srovnal krok.
„Nechápu, co tobě je do toho.“ Hloupý majitel nablýskaného Volva.
„Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka.“

Další tři byly o Jacobovi:

„Bello!“ Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak, než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé, saténové záclony.
„Ahoj, Jacobe!“ Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo.
Oplatila jsem mu úsměv, a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda.
Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu a déšť mě bombardoval do obličeje.
„Ty jsi zase vyrostl!“ vyčetla jsem mu užasle.
Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. „Metr devadesát šest,“ oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala.
„Copak se to nikdy nezastaví?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Je z tebe hotový obr.“
„Ale pořád hubený jako tyčka,“ zakřenil se, „pojď dál! Budeš celá mokrá.“

„Jacobe, co víš o motorkách?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny „Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?“
„No…“ uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. „Nedávno jsem dostala dvě motorky a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?“
„Paráda.“ Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. „Rozhodně se o to pokusím.“
Zvedla jsem varovně prst. „Jde o to,“ vysvětlovala jsem, „že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu.“
„Jasně, jasně.“ Jacob se usmál. „Chápu.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost.“
Embry zakoulel očima na Quila.
„To mi nepřipadá spravedlivé,“ zavrtěl Jacob hlavou.
„Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?“ podotkla jsem.
Usmál se. „Dobře, tak jsme domluveni.“
„A k tomu navíc hodiny jízdy,“ dodala jsem.
Quil se široce zakřenil na Embryho, a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. „To stačí, vypadněte,“ zamručel.
„Ne, já vážně musím jít,“ protestovala jsem a zamířila ke dveřím. „Uvidíme se zítra, Jacobe.“
Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout „Týýýjóóó!“
Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky „au“ a „hej!“
„Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…“ Slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy.

A to byla poslední vzpomínka, která mi přeběhla před očima. Další se už nedostavila, protože tu byl pořád ještě Charlie, který mě hledal po celém domě.

Jeho hlasité kroky na schodech se nedaly přeslechnout. Otevřel dveře do mého pokoje. Nastalo velké ticho, chtěla jsem se na něj podívat, ale moje tělo mě nechtělo poslechnout. Nic jsem necítila. Jsem mrtvá? Charlie se po chvilce vzpamatoval a doběhl ke mně.

„Pane bože… Bello!!! Co se stalo? A kde je vůbec Jacob?“

Vzal mě do náruče a přenesl na postel. Tam mě opatrně položil.

Cítila jsem, jak se mé tělo pomalu probouzí. Dostával se mi cit do prstů. Trochu jsem s nimi zahýbala. Byl to skvělý pocit, zase cítit své končetiny, vlastně celé tělo.

„Bells, mluv!“ Zatřásl se mnou.

Co mu mám říct? Pravdu? Bude mě mít Jacob ještě vůbec rád? Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Charlie se na mě vyděšeně podíval. Dokonce se mu zaleskla slza v oku. Ne, to nesmím dopustit. Zkusila jsem to znovu. „Tati, já jsem se pohádala s Jacobem a už ho nikdy nechci vidět.“

Zase ta tupá bolest. Co jsem to řekla? Oči mě pálily, ale slzy netekly. Tichý vzlyk probral Charlieho z transu.

Objal mě okolo ramen a přitiskl si mě na hruď. Bylo to příjemné, protože ta bolest na chvíli polevila. „Tak tohle si s ním vyřídím… Už to vypadalo, že ti je dobře… Ani jsi nekřičela ze spaní,“ rozkřičel se.

To není pravda, dneska ráno jsem se vzbudila s křikem. Málem mi ta věta vylítla z pusy, ale ovládla jsem se. Vstal z postele a šel ke dveřím.

„Bello, já za ním dojedu, tak tady na mě počkej, ano?“

„Neboj, tati,“ řekla jsem mu a usmála se na něj. Ale nebyl to úsměv od srdce. Vlastně mi vůbec nebylo do smíchu. Po tom, co se dneska stalo, už je toho na mě asi moc.

Nevím, kdy jsem usnula, ale Charlie byl doma. Šla jsem za ním dolů – byl v obýváku. Slyšel moje kroky a tak se otočil.

„Bello, proč jsi mi lhala? Proč si mi prostě nemohla říct pravdu?“ Při těch slovech vstal a vzal mě jemně za zápěstí.

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 2. kapitola: