Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 7. kapitola

29.02.2012 (21:30) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2712×

Všechny ty zlaté oči mě pozorovaly. Sledovaly každé mé gesto, pohyb. Jejich majitelé seděli bez pohnutí a bez dechu a já začínala mít strach.

„Edwarde!“ křikla jsem a posadila se na posteli.

Jeho chladné ruce mě objaly a položily zpět do polštářů.

„Byl to jen sen, Bello. Jen sen. Jsem tady.“

Ano, byl tady. Celou noc jsem se k němu mohla tulit. Jenže ten sen, ten strach mi nešel z mysli.

„Chceš mi říct, co se ti zdálo? Celá se chvěješ.“

Nevěděla jsem, jestli je dobrý nápad, vyprávět mu o tom zvláštním strachu, který ve mně přetrvával.

„Už jsem to zapomněla. Je to v pořádku.“

Nevěřil mi, viděla jsem mu to na očích.

Rychle, rychle změnit téma.

„Jak ses vyspal?“ zeptala jsem se ho.

„Bylo mi moc pěkně,“ řekl mi, usmívajíc se.

Bože, musím si rychle vyčistit zuby. Vystřelila jsem z jeho kamenné náruče a on se na mě s překvapeným výrazem podíval.

„Ranní hygiena nade vše,“ pronesla jsem se vztyčeným prstem.

„Jdeš se mnou?“ zkoušela jsem to a doufala.

Chvíli si mě měřil a snad i přemýšlel.

On vážně přemýšlí, pomyslela jsem si. Musím kout železo, dokud je žhavé.

„Ne, ne. Jdi sama, lásko.“

Smutně jsem zafuněla a sklopila oči.

„Co by tomu řekly děti?“

To určitě, děti.

„Týráš mě, Edwarde. To se nedělá!“ Dupla jsem si, ale bylo mi to platné, jak mrtvému vesta.

Otočila jsem se a odkráčela středem do koupelny. Dveřmi jsem bouchla víc, než jsem měla.

Ale co. Jejda mane, vždyť jsme dospělí a máme své potřeby. Co je na tom špatného, nebo nebezpečného? Nebezpečného. Edward říkal, že by to pro mě nebylo bezpečné, přemýšlela jsem nad jeho slovy v nechutně horké sprše.

„Mami, jdem do školy,“ hlásila mi Stella, přes zavřené dveře.

„Ahoj miláčkové, pěkně si to užijte a doneste nějakou jedničku,“ halekala jsem na své potomky z koupelny. Zrovna jsem si pěnila vlasy šamponem, když se mě dotkla ledová ruka. Málem jsem vyletěla z kůže, jak jsem se lekla. Ale pak jsem už na nic nemyslela a zatáhla Edwarda k sobě pod sprchu. Oblečený, neoblečený, je mi to jedno. Chci ho, teď a tady. K mému úžasu se Edward nebránil. Chytl mě za paže a prudce mě opřel o stěnu. Zorničky se mu roztáhly návalem vzrušení a - to není možné - byly černé.

Kuš s očima, Bello, napomínala jsem se.

Edward mě začal líbat na mé mokré, nahé tělo a já se ho snažila dostat z té zmáčené košile. A že to šlo sakra blbě. Nejraději bych ji roztrhla. Pitomý kus látky. Edwardovo dýchání se zrychlovalo, a tak jsem využila situace a snažila se mu dostat do kalhot. Když jsem svou rukou chytla jeho mužství, zasténal. Jak mě to vzrušovalo. Najednou mou ruku odstrčil a sevřel ji i s druhou nad mou hlavou. Držel mě jednou rukou za zápěstí a druhou mi sjížděl po těle a přitom vášnivě drtil mé rty svými. Jeho polibky prozkoumávaly mé ucho, krk, pak objel studeným jazykem mou bradavku, až mi naskočila husí kůže, a já se, se stenem, zachvěla. Vzhlédl a usmál se. Pak vedl svou ruku od mých prsou k bříšku, boku a zastavil se u stehna. Chytl ho a já ho automaticky nohou objala. Naše klíny byly tak blízko.

Hlasitě jsem vzdychala.

„Edwarde, chci tě. Edwarde, já už to nevydržím, prosím,“ prosila jsem.

Bože, jako předkrm by to snad stačilo, chci už hlavní chod.

Z ničeho nic jsem uslyšela zavrčení. Je to možné? Ne, to asi ne. Edward se mi zadíval do očí, spustil mou nohu a vrazil do mě svůj ledový prst. Zvrátila jsem hlavu a vykřikla. Nebyl to bolestivý křik, ale neudržela jsem v sobě ten přetlak chtíče.

„Víc, víc,“ sténala jsem. Chtěla jsem v sobě cítit víc jeho prstů a Edward mým prosbám vyhověl a zrychloval tempo. Zarývala jsem své prsty do jeho mokrých vlasů a zatínala je v pěstech. Líbala ho, jak nejvášnivěji to bylo možné a naše jazyky tančily tango. Najednou ze mě prsty vytáhl a sjel pohledem k mému obnaženému klínu. V očích se mu zablýskalo a mně došlo, co chce udělat. Klekl si a zabořil svou hlavu do mého klína. Začal mě dráždit. Jeho studený jazyk, kterým mi kreslil hieroglyfy do mého místečka, mě přiváděl do extáze. Mé vzlyky nešly zastavit.

„Edwarde ne, to ne,“ pokoušela jsem se ho od sebe odtrhnout.

Na jedné straně mi to bylo divné a tak moc intimní, ale na druhé jsem se modlila, aby nepřestával. Orgasmus se přibližoval rychlostí dostihového koně.

„Praskne mi hlava, zblázním se, já to nevydržím!“ A podklesly mi nohy.

Přesně ve chvíli, kdy už zbývalo tak pět sekund do mého výbuchu, Edward přestal, pohlédl mi do očí a řekl.

„Tohle je týrání.“ A pustil na mě studenou vodu.

Jak já ho v tu chvíli nenáviděla. Nevěřila jsem svým uším, nevěřila jsem svým očím.

„Tak tos posral, Edwarde!“

Ani nevím, jak a kde se to ve mně vzalo, napřáhla jsem se v tom omezeném prostoru a vlepila jsem mu vší silou facku.

Křup.

Bolest.

Slzy.

Křik.

„Bello, Bello, co je? Co tě bolí?“

Zápěstí mě bolelo jak čert. Nemohla jsem hýbat prsty, slzy se mi valily proudem, nešlo to zastavit.

„Nenávidím tě, Edwarde, vypadni!“ křičela jsem na něj v amoku a kácela se bolestí k zemi.

„Prosím tě, promiň. Miluju tě, Bello. Vezmu tě do nemocnice,“ panikařil Edward a snažil se mě postavit na nohy.

„Nesahej na mě, nedotýkej se mě, Edwarde! Vypadni odsud!

Poodstoupil ode mě a já se nějak posbírala a vstala. Odvezu se do nemocnice sama. Nepotřebuji, aby se o mě staral.

„Bello, co chceš dělat?“ ptal se.

„Co asi, ty Einsteine, pojedu do nemocnice. Sama,“ dodala jsem a odkráčela do ložnice.

No, to je paráda, ale jak se obleču. Jednou rukou to nezvládnu, ani za zlatý prase.

„Edwarde!“ zařvala jsem.

Vmžiku byl u mě.

„Jak ses sem dostal tak rych… to je jedno,“ zakroutila jsem hlavou.

„Musíš mě obléct, sama to nezvládnu.“

Edward mi pomohl, a když jsem byla oblečená, chytl mě svými pevnými pažemi.

„Pusť, pusť mě, Edwarde,“ vzpínala jsem se.

„Nepustím tě, dokud se neomluvím.“

„Momentálně tě k smrti nenávidím, takže pokud nechceš, abych si zase ublížila, okamžitě mě pustíš!“ vrčela jsem na něj.

Nepustil mě.

„Bello, lásko, promiň. To už jsem přehnal. Jsem blbec, místo, abych si vážil toho, že mě miluješ, tak tě takto…“ Nenacházel slov. „Rozvášnil jsem se víc, než jsem chtěl, a ztratil jsem nad sebou kontrolu. Nemohl jsem to zastavit. Strašně moc jsem tě chtěl. Chtěl jsem se s tebou pomilovat.“ Pustil mě, padl na kolena k mým nohám a schoval si tvář v dlaní.

„Nikdy nad sebou nesmím ztratit kontrolu, když jsem s tebou. Hlavně, když jsem s tebou, Bello. Jednou to pochopíš.“

Skřípala jsem zuby, že to bylo slyšet. Takhle naštvaná, jsem snad v životě nebyla.

„A co ta studená sprcha?“

„Potřebovali jsme zchladit oba dva. Myslel jsem, že to vezmeš jako vtip,“ mrkl na mě.

„To byl sakra kreténský vtip, Edwarde! Nebudu předstírat, že tě chápu, protože tě nechápu. Já ti ani nedokážu říct, jak moc jsi mi ublížil, jaká to od tebe byla křivárna, a jak neuvěřitelně vzteklá jsem. Toto mě jen tak rychle nepřejde. Jedu do nemocnice.“

„Zavolám Carlisleovi a odvezu tě tam,“ nabídl se mi.

„Neobtěžuj se, Edwarde, a jdi si cvičit komediální výstupy, zvládnu to sama,“ odsekla jsem mu.

„A jak budeš řadit, když máš nejspíš zlomené pravé zápěstí?“

„Pojedu pomalu a budu řadit levou.“ Cha, nejsem žádné ořezávátko.

„Ty pustíš volant a budeš ohrožovat silniční provoz? Bello, nemluvíš rozumně.“

„Promluvil expert,“ dodala jsem, ale musela jsem uznat, že má pravdu.

„Dobře, dovez mě tam,“ řekla jsem co nejjedovatějším tónem.

Když mě Carlisle uviděl, spráskl ruce.

„Bože, Bello, co se ti stalo? Edwarde!?“

„Taková menší výměna názorů,“ snažil se mu to Edward odlehčeně vysvětlit.

Zaskřípala jsem zubama.

Carlisle se zamračil.

„Prostě jsem něco podělal a Bella mi chtěla urazit hlavu.“ To řekl vážně.

„No. Myslím, že bude lepší, když mě s Bellou necháš o samotě, abych ji mohl vyšetřit,“ pronesl nervózně Carlisle.

Edward sklonil hlavu a odšoural se do čekárny. Carlisle mi zrentgenoval ruku, a protože to byla jen jedna zlomená kůstka nad zápěstím a ne celý kloub, zafixoval mi ruku do ortézy.

Celou dobu pracoval tiše, na nic se mě neptal, jen na jednu věc.

„Opravdu si to zasloužil?“

„Ublížil mi, Carlisle. Dotkl se mě na velmi citlivém místě.“

Carlisle vyvalil oči.

„Ne, ne. Nemyslím to fyzicky, samozřejmě.“

No, moc pěkné. On si snad myslel, že mě Edward znásilnil. Kéž by.

Chápavě pokýval hlavou.

Když jsem vycházela z ordinace, v čekárně byla mimo Edwarda i Alice a hrozně na něj křičela.

„Edwarde, ty jsi naprostý idiot! Zatemnil se ti mozek, nebo žádný nemáš?! Takhle jí ublížit. Víš, jak je to pro nás ženy citlivé? To ses nedokázal vzpamatovat?! To snad není možný! A tou vodou jsi tomu dal korunu, to ti řeknu. Jeď domů a bij hlavou o zeď. Ale nevymlať si poslední zbytky mozku. Budeš ho potřebovat, až budeš vymýšlet omluvu. Na to budeš potřebovat silnější kalibr, než kytku!“

V té chvíli si mě všimla, přiběhla ke mně a pofoukala mé válečné zranění.

„Pojď, Bello, domů tě odvezu já. Bude to bezpečnější, pro vás oba.“

S díky jsem ji následovala k autu a Edwardovi věnovala pohled plný nenávisti.

I když mi ho bylo v koutku srdce líto, jak tam stál se svěšenými rameny a Alice na něj řvala jak učitelka na neposlušného žáka.

Počkej, Edwarde, pomsta bude sladká. Nevím ještě jaká a kdy, ale na to nezapomeneš, pomyslela jsem si.

8. kapitola   shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 7. kapitola: