Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 2. kapitola - Host

27.06.2010 (19:45) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6711×

Slyšela jsem ze spodního patra hudbu a opilecký smích. Hosté už se nejspíš velmi dobře bavili. Byl čas sejít dolů. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Vybrala jsem si černé luxusní minišaty s rafinovanými průstřihy po stranách a skutečně s hlubokým dekoltem. Řasy jsem projela jen jemně řasenkou, za to ústa jsem ozdobila dravou rudou rtěnkou. Dodávala mi odvahu a alespoň jsem nevypadala tak vyjukaně a nešťastně.

Nedalo se to déle odkládat. Vykráčela jsem rozhodně ze dveří a pomalu scházela z točitých schodů.  Trochu ironicky jsem se usmála. Jiné dívky takhle schází na své první školní maturitní plesy, zatímco já  scházím mezi nenechavé ruce. Viděla, jak ji Frankie pozoruje zvláštním zkoumavým pohledem. Ale nejspíš neshledal na jejím outfitu nic špatného, a tak si znovu začal všímat zákazníků za barem.

Přejela jsem pohledem celou místnost. Chlapi u baru byli skutečně odpudiví. Ostatně, jinou sortu tam ani nelze čekat. Bylo zde nepsaným pravidlem, že kdo se většinu večera potlouká kolem baru, si obvykle nic víc, než jednu sklenu whisky dovolit nemůže. Ale Frankie tuhle sortu obvykle toleroval. Minimálně navodili atmosféru. Skupina u strip tyčí byl sběr všech možných chlápků. Burani i elegáni, ženatí i svobodní, mladí i staříci. Dnešní "nabídka" však byla víc, než zoufalá.  Napravo, v temných zákoutích s rudými pohovkami už však byli rozebráni téměř všichni VIP zákazníci, neboli ti, co podnik navštěvují víc, než pravidelně, nesmrdí, nemají nějakou šílenou úchylku, ani IQ houpacího koně a jejich peněženka je dost naditá na to, aby z toho Frankie vytěžil za jednu noc balík.

Pilně se věnovali svým dívkám. Jedna z nich byla Helga. Seděla jednomu z hostů obkročmo na klíně. Zanedlouho se zvedli a vydali se směrem ke schodům. Cestou nahoru mi  zašeptala do ucha:

„Dělej, není to nic těžkýho a čas běží!“

Znovu mi bylo do pláče. Co bych měla sakra dělat? Kam jít? Ke komu si sednout? Zoufalci u baru, opilci u strip tyčí nebo se vydat do osidel červených pohovek? Pokud to den co den stojíte za barem a vídáte ostatní dívky, jak koketují, hází nesmělé pohledy, případně muže pohledem svlékají a lákají do ložnic, zdá se vám to snadné... Pokud stojíte na druhé straně barikády, názor změníte.

Nakonec jsem zvolila nejmenší zlo a vydala se mezi červené pohovky. Spolu se mnou si tam šla přisednout i trojčlenná skupina čerstvých hostů. Právě odcházeli od rulety a nejspíš promrhali pěknou částku peněz, protože jeden z nich dramaticky obracel kapsy. V zápětí však vytáhl tlustou šekovou knížku a začal s ní mávat kolem. Tihle si rozhodně mohli dovolit utrácet. Podle věku a vzhledu bych tipovala zlatou mládež. Navíc byli i na zdejší poměry velmi atraktivní. Pohodlně se rozvalili do jednoho prázdného rohu a obhlíželi okolní slečny. Nakonec se stalo to, co jsem tak nějak tušila. Zavolali na mne. Byl čas sehrát svoji roli. Usmála jsem se, ale, ale nemohla  poručit nohám, aby se zase začaly pohybovat. Útroby se mi stáhly a v očích jsem znovu ucítila slzy. Sama sobě jsem domlouvala. Hni se, lepší šanci už dnes nedostaneš, Bello! Ale tělo mě zklamalo a nebyla jsem schopná se pohnout ani o centimetr. Vysoký blonďák jízlivě pronesl:

„Myslím, že od slečny dostaneme košem. Jdu tedy znovu zkusit štěstí ve hře. V lásce mi to asi nepůjde.“

A s těmi slovy se vrátil k jednomu z hazardních stolků. Ale jeho černovlasý přítel se energicky zvedl a přišel si pro mne. „Není se čeho bát, slečno. My nekoušem.“ Vzápětí se rozesmál hlaholným smíchem na celé kolo a jeho další kamarád, snad nejkrásnější z těch tří, se rozesmál s ním.

Asi to byl nějaký jejich soukromí vtípek. Snažila jsem se také usmát, ale můj úsměv vypadal značně kysele.

Posadili mne mezi sebe. Emmett – jak se mi představil ten černovlasý, byl jediný, který se pokoušel prolomit to tíživé ticho občasným vtípkem, ale atmosféra pak vždy ještě víc zhoustla. Asi jsem nebyla moc zábavná společnice. Ten druhý – Edward, neříkal nic, ale nezdálo se, že mu ticho vadí. Přejížděl mi prstem jako led po šíji a zkoumavým pohledem pozoroval můj výstřih. Na chvíli jsem zalitovala, že jsem si takové šaty vzala. Rozpačité ticho se změnilo v trapné a černovlasý obr to pravděpodobně pro ten večer vzdal.

„No, nechám vás o samotě, hrdličky. Moje Rosinka by mi stejně takovou avantýru neodpustila. Jdu zkontrolovat Jaspera, jestli náhodou neprohrál i náš dům.“ A s těmi slovy zmizel někde v davu dalších návštěvníků.

Zůstala jsem s Edwardem sama. Nemluvil. Jen mě pozoroval. A já mohla nyní víc zkoumat jeho. Byl skutečně úchvatný. Ostře řezané rysy, pronikavé oči a jeho střapaté vlasy s měděnými odlesky mu jemně spadaly do čela. Počastoval mě zvláštním hlubokým pohledem, který mě vzrušoval a zároveň děsil k smrti.

„Mám rád tiché večery,“řekl a vytáhl si mě na klín, jako bych nevážila ani gram, „ale pokud bych po takovém večeru toužil, nemusel jsem se obtěžovat návštěvou tohoto podniku. Tak co, kdybys přestala předstírat, že tu vlastně nejsi?“

Tohle téma se mi nelíbilo, ale jeho melodický hlas mě svým způsobem uklidňoval. Nehodil se mi do tohoto zvrhlého prostředí a zároveň jako by sem patřil odjakživa. Ale s úvahami jsem brzy skončila. Pocítila jsem totiž, že bych konečně mohla mluvit. Frankie po mně házel jeden vražednější pohled za druhým, když odešel Jasper a pak i Emmett, a bylo mi víc než jasné, že Edwarda nesmím nechat odejít.

„Ehm… Chodíte sem často?“

„To je dost ubohý začátek na někoho tak svůdného, nevinného a zasraně drahého, jak mi tě při vstupu do klub popsal Frankie! Hádám, že tu nejsi na návštěvě a za rohem nečeká gardedáma, takže bych čekal nějakou jadrnější konverzaci“ pronesl.

Jeho úsečná řeč mě poněkud zaskočila, ale nebyla jsem schopná nějak pohotově odpovědět. Jen jsem naprázdno otevřela ústa a zase je zavřela. Edward pokračoval: „Fajn, pokud mám vést převážně monolog, tak dnešek je taková rozlučka se svobodou. Ale Ty se mi celkém líbíš, takže možná těch rozluček bude víc. Co říkáš?“ Navrhl trochu oplzle, železným stiskem si přitáhl mou bradu a hrubě mě líbal, zatímco jeho ruka pomalu klouzala k výstříhu.

Naprosto se mi zprotivil a zalitovala jsem, že raději dál nemlčel. Nejspíš to byl jeden z arogantních podnikatelských synáčků, a co chtěl, to si prostě vzal. Ovšem jiní sem snad ani nechodili, takže pokud si mám vybrat mezi odporný nebo taky odporný, výběr není v konečném důsledku dvakrát ohromující. 

Místnost byla téměř poloprázdná, když jsem s ním odcházela po schodech nahoru.

Můj pokoj se mi odemykal těžko. Jednak proto, že se na mě Edward zezadu bezostyšně tlačil, šeptal mi něžnosti do ucha a já mohla na hýždích cítit jeho touhu, a jednak proto, že se mi nehorázně klepaly ruce. Věděla jsem totiž, co zanedlouho přijde.

Naštěstí se za dveřmi vzpamatoval a na chvíli ustal ve svém průzkumu mého těla a projížděl nyní zrakem celý pokoj.

Podle mě nic moc k prohlížení nebylo. Noční stolek, lampa, skříňka s oblečením a samozřejmě obrovská postel. Věděla jsem, že se nyní musím zeptat, jak by to chtěl. Bála jsem se, že ani nenajdu hlas, abych se ho na to vůbec zeptala. Můj hlas vázl a zněl tak nějak nakřápnutě.

„Takže… Ehm… Jak byste si dnešní noc představoval?“

Edward mě opět sjel zkoumavým pohledem. Stála jsem tam nejspíš jako tvrdé Y, nijak vyzývavě, nijak svůdně, nijak dráždivě. Vypadalo to, že se můj host raději brzo svalí mezi černé saténové polštáře a usne, než aby mu stálo za to vůbec nějak reagovat na mou otázku. Když už to vypadalo, že zapomněl mluvit, začal však ze sebe pomalu soukat odpověď.

„Asi bych uvítal, kdyby ses šla první osvěžit do vany. Nevím, kdo všechno na tebe dnes v noci šahal. Nemusíš se pak obtěžovat s oblékáním. Rád bych si tě prohlédnul. A pak… Uvidíme, jak se situace vyvine. Asi si budu chtít prostě jenom dnes pohrát a uvolnit se.“

Přikývla jsem, sundala si podpatky a pomalu kráčela do koupelny, když mě zastavil jeho hlas:

„Můžeš se přece svlékat tady.“

Zastavila jsem se a přemýšlela, jak ladně vybruslit z této situace. Stejně mě zanedlouho nahou uvidí, tak proč to oddalovat. Na druhou stranu, čím později, tím lépe, v rámci zachování mého duševního zdraví.

„Kdepak. Jsem přece nesmělá, a to vy rád. Tak se nechte překvapit.“

S rychlostí světla jsem pak odběhla do koupelny a přivřela dveře. Svlékala jsem se nesmírně pomalu a horkou sprchu si naopak užívala co nejdéle. Kéž by tak usnul. Kéž by šel pryč. Kéž by si našel nějakou jinou slečnu k pobavení.

Možná bych si mohla pak sbalit pár věcí a utéct oknem. Ale na úvahy a plány už bylo pozdě. Bylo třeba se vzpamatovat a začít brát to, co se stane, jako každodenní práci, která nijak nesmí poznamenat mé nitro. Je třeba ke všemu přistupovat s chladným rozumem. Udělat co si přeje, aby co nejrychleji zase vypadnul. Nevěděla jsem sice, jestli skutečně věřím tomu, co říkám, ale pomáhalo mi to uvést mozek zase do chodu. Jen s hlubokou lítostí jsem zastavila sprchu a šáhla po paměti po ručníku. Ale co to? Nebyl tam. Otočila jsem se zmateně kolem dokola.

Držel ho Edward.

Vůbec jsem ho neslyšela přijít. A navíc jsem se neměla teď za co schovat. Bylo celkem zbytečné se snažit zakrývat, ale mé ruce automaticky vylétly k odhaleným místům. Byl to skoro instinkt. Edward se nad mou snahou jen lehce a arogantně pousmál a dál si mě nepokrytě prohlížel.

„Promiň zlato, ale napínala jsi mě příliš dlouho. I když teď lituji, že jsem to nevydržel. Ten pohled stojí za to.“

„Dej! Dej-mi-ten-ručník! Okamžitě!“ řekla jsem co nejpanovačněji, jak jsem dovedla. Ale on se jen usmál zvláštním pokřiveným úsměvem.

„Dojdi si pro něj!“ A s těmi slovy s ním vykročil z koupelny.

Oznámení o dalších dílech hledejte na profilu

Tak co na to říkáte? Ten Edward je ale protivný, že?:D.

3.kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 2. kapitola - Host: