Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 5. kapitola

24.05.2012 (18:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2917×

„Eh, ale Dominik není můj,“ řekl mi a já byla překvapením bez sebe.

„Cože? A čí je, když ne tvůj?!“ začala jsem se ho vyptávat. „Tedy, jestli mi to chceš říct,“ dodala jsem rychle a zase si cucla z hrnku s kávou, neboť jsem doufala, že trošku zmenší moje překvapení. Moc to nepomohlo.

„Ehm, no,“ řekl jen a odkašlal si. Tvářil se trošku stydlivě. Nebo mi to tak alespoň připadalo.

„Dominik je… syn jedné mé kamarádky,“ řekl po chvilce. Jestli je to syn jedné jeho kamarádky, tak proč je mu tak podobný?! Začala jsem v duchu vyšilovat. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Chtěla jsem, aby nepoznal, jak moc jsem zvědavá. No, zřejmě mi to moc nešlo.

„No, a teď se nejspíš budeš hodně divit. Protože Seth je otcem,“ dodal a já na něj koukala jako na E. T.

„Cože?“ vypadlo ze mě jako moudro. Seth? V duchu jsem si snažila vybavit tvářičku toho nevinného kluka s jiskřičkami v očích a stejným obličejem jako Jacob… Stejných obličejem jako Jacob! Tak proto mi přidalo, že Dominik je Jacobův syn! Vždyť vypadají jako dvojčata. Mohlo mi to dojít.

„Jo. Je to složitý. Prostě se mu povedlo něco, co nechtěl. Ale když už Amanda, tak se jmenovala matka Dominika, byla v tom, tak si to nechali. Ale Amanda při porodu zemřela a Seth se z toho sesypal, protože Amanda byla jeho otisk,“ začal vyprávět a já se mu celou dobu dívala do očí. „Jednou o půlnoci za mnou Seth přišel a strčil mi do ruky něco malého, zachumlaného v tmavé dečce. Byl to Dominik. Seth pak někam zmizel, vůbec nevím kam. Všichni se ho snažili hledat, ale… jako by se po něm slehla zem,“ vysvětlil mi Dominikův dojemný a smutný příběh.

Cítila jsem, že se mi do očí nahnaly slzy. To dítě je vlastně sirotek. Podívala jsem se do dětského koutku, kde si hrály naše děti. Najednou… najednou se ve mně něco zlomilo. Chtěla jsem mít Dominika u sebe a… no, chtěla jsem mu být matkou. Nevím, opravdu netuším, kde se to ve mně vzalo. Bylo mi ho líto. V tu chvíli si další muž našel místo v mém srdci.

„Neuvěřitelný, co?“ zeptal se, když si všiml, jak na Dominika zírám.

„Jo. Eh,“ řekla jsem mu jako v transu a potom se ušklíbla. „Je to zvláštní, víš?“ řekla jsem mu. Jen se na mě nechápavě podíval.

„Myslela jsem si… myslela jsem si, že Dominik je tvůj syn. Jste si tak podobní!“ vybalila jsem na něj. On se začal smát.

„Jo, to si myslí hodně lidí. Nejedna učitelka na mě kvůli němu dělala kukuče,“ řekl, když se trochu uklidnil. Usmála jsem se a vypila poslední lok své kávy. Nepřestávala jsem se usmívat. Myslím, že ty kukuče nebyly kvůli Dominikovi a to i přes to, že je to kouzelný klučina.

„Renesmé, řekni mi pravdu.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Pořád tam někde uvnitř tvého srdce, a to hodně hluboko, něco je. Něco ke mně cítíš, že ano?“ zeptal se.  Jak rychle dokáže obrátit. Začala jsem zhluboka dýchat, neboť bych tu teď klidně mohla vybrečet druhý Bajkal. Podívala jsem se pod stůl. Tam to totiž bylo mnohem zajímavější. Nechtěla jsem se dívat na něj, ale pod stolem měl nohy. No tě pic! To ti vadí už i jeho nohy?!

Renesmé, přestaň, vždyť…

V tu chvíli jsem pod bradou ucítila tlak. Zvedl mi bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Najednou se jeho obličej začal přibližovat. Cítila jsem chvění po celém těle, ale něco uvnitř na mě křičelo ne. Když už byly jeho rty kousek od těch mých, trhla jsem hlavou a vymanila se mu.

„Musím si odskočit,“ řekla jsem rychle a vyběhla na toalety. Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně, jinak bych se tu asi sesypala jako hromádka neštěstí.

Božínku, Renesmé, co to do tebe vjelo? V jednu chvíli bys ho nejradši měla zpátky u sebe a v druhou mu takto cukáš!

Popošla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Vypadala jsem úplně normálně. Všechno v pohodě. Všechno v pohodě, kromě mého srdce.

Nějakou dobu jsem stála u umyvadla, opřená o něj rukama a pouze se dívala na slzící osobu v zrcadle. Když mi začalo připadat, že tam stojím už moc dlouho, rozhodla jsem se vrátit. Nádech, výdech.

Došla jsem zpátky ke stolu, u kterého teď už seděli všichni tři. Děti byly celí červení od toho, jak se honily, a tak do sebe klopily džusy. Úspěch, nebudu to muset po Melanie dopíjet já.

„Mami, mužu eště džůs?“ zeptala se mě Melanie. Na zdržování má talent, to se musí uznat.

„Ne, zlato, už půjdeme,“ řekla jsem jí a začala hrabat v kabelce po peněžence. Zrovna když ji potřebuju, tak ji nemám. To jsem celá já.

„A ploč?“ zeptala se mě znovu.

„Ehm, no, volala mi babička, už musíme jít, ihned mě potřebuje doma,“ plácla jsem první výmluvu, co mě napadla, a stále se vztekala nad tím, že nemůžu najít peníze.

„Sakra,“ řekla jsem si pro sebe. Jacob zřejmě pochopil, co hledám, a tak mě zastavila jeho horká ruka na té mé. Elektrický šok. Asi tak se to dá popsat. Elektrický šok, který projel celým mým tělem, všechny ty pocity v tu chvíli…

Ucukla jsem rukou, no, on ji držel, takže úhybný manévr se nekonal.

„Nech to, zaplatím to,“ řekl a já cítila, jak se mi dívá do obličeje. Do očí, které ho vůbec nepozorovaly. Zřejmě se je snažil donutit podívat se na něj. No, myslím, že Houdini z něj nebude.

„Fajn,“ prohodila jsem polohlasem a čapla Melanie za ruku. Jemně jsem ji táhla za sebou. Nezapomněla jsem se rozloučit s Dominikem, to bych si vyčítala ještě týden nato, kdybych mu neřekla ani ahoj.

Zajímavé bylo, že Melanie neprotestovala. Nechala se táhnout, dokonce utíkala přede mnou k autu. Když jsem nasedla a zkontrolovala, jestli je Mel zapnutá, vyjela jsem. Mířila jsem rovnou domů. Do našeho nově zařízeného bytečku.

„Maminko?“ oslovila mě Mel a mně to bylo podezřelé. Nikdy mě jen tak takto neoslovuje. Nikdy.

„Ano, zlatíčko?“ odpověděla jsem a koukla se do zrcátka, abych na ni viděla. Na tváři měla výraz osoby, která přemýšlí.

„Mami, ploč vždycky, když mluvíš se stlejdou, tak jsi potom smutná?“ zeptala se mě moje malá zvědavka. Někdy je tak všímavá, až si říkám, jestli je to dítě moje.

„No, za prvé, přestaň šišlat, mluvit umíš. A za druhé, to bys nepochopila. Na to jsi ještě moc malá. Vysvětlím ti to, až budeš starší,“ odpověděla jsem jí. To se většinou dětem říká, ne? Že jsou ještě moc malé a že tomu nerozumí.

„Mami, je mi už pět! Sice ještě neumím mluvit bez chyby, ale stalá jsem dost. Dominik mi říkal, že stlejda hodně často blečí. Ty jsi dnes taky blečela, viď, maminko?“

„Já a brečet? To ne, to se ti jenom zdá. A strejda že brečí? Vždyť je to velký chlap a velcí chlapi nebrečí.“ Tak Jacob roní po nocích slzy? Zřejmě jsem se dozvěděla něco, co jsem neměla.

Až domů jsme ani jedna nic neřekly. Mel seděla zarytě v sedačce a pozorovala okolní krajinu. Já se dívala dopředu na silnici a věnovala se řízení. V tu chvíli jsem měla v hlavě úplně vymeteno a alespoň na chvíli na nic nemyslela. Díkybohu.

Zastavila jsem před domem a vystoupila. Než jsem se stihla otočit, Mel už stála za mnou a čekala, kdy zamknu auto. V ruce držela svého oblíbeného plyšáčka a krčila čelíčko. Roztomilé.

„Stejně jsi brečela, máš špinavé tváře od té černé pastelky, co si dáváš ráno na oči,“ řekla a já si protřela tváře. A ono opravdu. Měla jsem rozteklou maskaru po celém obličeji. Nebýt mojí dcerky, asi bych si toho nevšimla, protože přes den se do zrcadla nedívám. Musela se mi roztéct, když jsem vycházela s toalet v té restauraci.

Jen jsem nad tím pokrčila rameny a šla do domu. Ihned jsem následovala Mel, která nový nábytek pozorovala zaujatá. Byla jím nadšená, ba přímo unešená. Dostala jsem nejednu pochvalu. Vše se jí moc líbilo. Kritikou jsem prošla.

…

„Mami, ještě jednu, plosím!“ vykřikla od stolu Mel. K večeři jsem udělala palačinky. Jednoduché, rychlé a hlavně výborné.

„Až řekneš pořádně slovo prosím. Melanie, vždyť ty to umíš, ale pořád šišláš!“ řekla jsem s větším důrazem. Ihned jí to v hlavičce začalo šrotovat.

„Plos… ploš… prl… prosím!“ vykřikla a až na několikátý pokus se trefila.

„Hurá, palačinka letí. Šikulka jsi. S čím ji chceš?“ radovala jsem se a položila jí na talíř ještě teplou palačinku. Ihned se jí rozzářily oči.

„S marmeládou!“ podala jsem jí sklenici a jako pyšná máma ji sledovala, jak jí. Byla jsem na svou dceru hrdá. Škoda jen, že sama.

Možná jsete si všimli, že přidávám po pěti dnech. Nevím teď, jestli už jsem vám to říkala, ale čekací doba (zní to hezky :D) bude pět dnů. :)

Tak co? Co říkáte na tatínka a maminku Dominika? Nikdo jste se netrefil. :) No což, stane se. :)

Tuto kapitolu chci věnovat Bubulience. :) Děkuju mockrát za tvoje komentáře. Ani nevíš, jak jsem se cítila, když jsem četla ten u té poslední kapitoly. :)

Také se chci omluvit, kapitola je kratší, ale tento týden byl docela tvrdej. :) No, snad se vám líbila.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 5. kapitola: