Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 54. kapitola - po proměně + epilog

12.06.2013 (17:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 7730×

54. kapitola

Po proměně

Bella

„Jak se cítíš, Bello?“ ptal se mě dnes už poněkolikáté Carlisle. Musel ho posílat Edward, protože jemu jsem z té samé otázky málem vzteky vyškrábala oči. Ta jeho přehnaná péče mi začínala lézt krkem. A to teda hodně. Navíc mi bylo opravdu dobře. Fajn. Vlastně… Myslím, že mi nikdy nebylo lépe. Cítila jsem se jako znovuzrozená a nejspíš to tak i bylo.

Proměna sice trvala jen necelý den, ale horší bolest jsem nezažila. Bylo to něco nepředstavitelně šíleného. Teď už jsem chápala, proč mě od toho chtěli rodiče uchránit. Nebo to alespoň oddálit. Ten spalující chlad a obrovské křeče ve svalech. V každém jednom svalu, a bohužel ne vždy naráz, ale dost často postupně, což znamenalo, že mi nebylo dovoleno odpočnout si. Mít byť minimální pauzu.

Nyní to však byla jen pouhá minulost.   

To, co mi v těch strastiplných hodinách dodávalo odvahu a úlevu, byly myšlenky na mé nejbližší. Na Tomyho a Edwarda. Uklidňovala jsem se vzpomínkami na ty dva, spolu.

„Výborně,“ odpověděla jsem s širokým úsměvem, který však okamžitě pohasl, „ale ráda bych se z téhle neprodyšné skříně konečně dostala ven,“ poznamenala jsem sklesle a víceméně i trochu naštvaně.

Byla jsem nucená zůstat v téhle malé místnůstce, z které se ven – do okolí – nedostalo ani kýchnutí. Měla sice všechno potřebné, včetně větráku, který dovnitř nepřetržitě vháněl čerstvý vzduch, přesto jsem měla pocit, že se tu brzy začnu dusit. Kdyby vedle mě nespával Edward, a kdybych neměla dovoleno odskočit si alespoň na záchod nebo do sprchy, asi bych se skutečně zbláznila. To neznamenalo, že mi dali na cokoliv neomezený čas. Když jsem se konečně dostala na pár chvil ven, měla jsem vždy maximálně pět, deset minut. Víc ne. Carlisle ani Edward nechtěli riskovat moje a Tomyho bezpečí, a měli pravdu. 

Hned po proměně, kdy jsem u postele poprvé spatřila sedět ty moje dva neposedy, to bylo… dokonalé. Všechno bylo na pár okamžiků nebesky perfektní, než se na prahu zjevil Carlisle a v očích se mu promítal neskrývaný hlad. Vyděsilo mě to, i když ne kvůli mně samotné, já měla být proti jedu imunní, ale protože tu byl Edward a Tomy. Nechtěla jsem, aby se jim cokoliv stalo mou vinou. Carlisleovi se však ani netuším jak podařilo opanovat a nakonec utekl.

A následující dva dny se k nám nepřiblížil žádný jiný upír.

Můj manžel mě stále držel zavřenou v tom malém prostoru, ale snažil se tam se mnou být tak často, jak jen mohl. Bylo to těžké, vzhledem k tomu, že on sám se musel starat o našeho syna, kterého jsem nechtěla nutit zůstávat mezi těmito klaustrofobicky působícími stěnami. Propadala jsem těžkou depresí z představy, že už to navždy bude takhle, třebaže to byla jen iluze. Že – jak mi pověděl Edward – budu vonět napořád tak sladce, až se ze mě všem upírům budou sbíhat jedovaté sliny. Nevodil mě za nos a narovinu mi prozradil, že i jeho, jakožto poloupíra, z té překrásně vůně trochu škrábe hrdlo. Naštěstí už neměl instinkty zabijáckého predátora, jimiž vlastně upíři byli, a proto se nenechal ovládnout pudy.

Samozřejmě, že moje matka taky nevoněla takhle dokonale napořád. Věděla jsem, že tenhle nechtěný efekt proměny brzy odezní, no i tak jsem si ze všech sil přála, aby to bylo co nejdříve.  

Byl div, že se Carlisle v těch prvních chvílích vůbec udržel.

Nicméně, třetí den odpoledne se Edwardův otec vrátil domů. Byl velmi opatrný, jak mi poreferoval sám Edward, a prý vypadal dost přepadle, a podle mého manžela se i styděl. Jenomže opravdu neměl za co. Zázrak, že po mně tehdy neskočil a nezakousl se mi do krku, přesto… Nějaká podivná vnitřní síla, kterou jsem v sobě najednou cítila probuzenou a aktivní, mi napovídala, že pokud by se cokoliv semlelo, dokázala bych se ubránit. Těžko říct, co na tom bylo pravdy. Ten pocit, že jsem silnější než kdy dřív, byl téměř hmatatelný, jen jsem nevěděla, jestli to dokážu spustit.  Ovládat. Jestli vůbec budu schopná to použít.

„Belli, ještě to tak den vydrž, pak už tě pustím ven, ano?“ sliboval mile. „Tvoje krev už není tolik vábivá jako těsně po proměně, přesto bych nerad vystavoval ostatní tomuhle pokušení. Ne všichni se dokážou perfektně ovládat.“

„Já vím, jen… Brzy tady z toho zmagořím,“ postěžovala jsem si. Veškeré knihy, co tu byly a daly se číst, jsem měla dávno přečtené. O časopisech nemluvě.

„Neboj se, zlatíčko, to se nestane,“ pousmál se, když mě lékařským pohledem opět sjížděl od hlavy po paty. Uráželo mě to. Nebyl v tom sice žádný sexuální podtext, spíš… vědecký, no nechtěla jsem se cítit jako laboratorní krysa chycená do pasti, ačkoliv právě to já byla. Pro Carlislea jsem v téhle chvíli byla nejspíš jen záhada k rozluštění, než neteř. „Pošlu ti sem Edwarda,“ dodal nakonec. „Zatím odpočívej.“

„Díky,“ vzdychla jsem zkroušeně dřív, než odešel a znovu se položila na postel. Jen se mému zoufalému vyjádření pousmál. Já vím, asi bych měla být ráda a oslavovat, že to mám konečně všechno za sebou a blýská se mi na lepší časy, ale i tak jsem se prozatím nedokázala pořádně radovat. Mohlo za to především tohle nucené vězení. Jako nějaká oprátka okolo krku, která se neustále utahovala. Začínala jsem tyhle čtyři těsné stěny nenávidět.

Natáhla jsem ruku vzhůru – nad hlavu – a otáčela s ní ze strany na stranu. Nenacházela jsem žádné rozlišnosti nebo odchylky. Všechno bylo přesně takové jako předtím. Tělo jsem měla to samé, co dřív, jen s tím rozdílem, že mi můj šestý smysl našeptával, že se uvnitř mě skrývá mnohem víc, než můžu vidět. Daleko rozsáhlejší potenciál než kdy dřív, jen… bych ho musela najít.

„Miláčku?“ ozvalo se ode dveří, které se neslyšně otevřely a následně i zavřely.

„Edwarde,“ pověděla jsem bez špetky nadšení. Ovšem, že jsem ho tu strašně moc chtěla, ale bylo mi to na druhou stranu taky líto. Netoužila jsem po tom, aby tu musel být zavřený společně se mnou, když si může užívat našeho syna, sluníčka a moře venku.

Přistupoval ke mně s rukama vzhůru v gestu jasné kapitulace. Dobíral si mě, to jsem pochopila. Fajn, možná mu tyhle moje protivné nálady nebyly dvakrát po chuti, ale já se nějak ventilovat musela. Potřebovala jsem se vybít. Každý to občas potřeboval. Zvlášť když jste několik posledních dní byli odříznutí od světa a uzavření v něčem, co se s největší pravděpodobností podobalo hrobce. Hermeticky uzavřené hrobce…

„Vzdávám se,“ prohodil s tím jeho ležérním úsměvem, co mu pokaždé tak krásně ozdobil tvář. Povzdechla jsem si. „A neboj, na to jak se máš, se tě ptát nebudu, nemusíš mít strach.“

„Vždyť já se nebojím,“ protestovala jsem skoro bez náznaku odporu. Stejně ti to už tvůj otec pověděl…

„Já vím,“ vydechl z ničeho nic soucitně. „O malého se postará Carlisle.“

„To je mi jasné, jen… nechci, abys tu se mnou musel být zavřený,“ vysvětlovala jsem mu naléhavě.

„Ale co když to chci?“ pověděl s jedním koutkem pozvednutým výš.

„Nevím, proč bys to měl chtít,“ zabručela jsem s podmračeným obočím, i když mi ten jeho lascivní lesk v očích malou nápovědu poskytoval.

„Jen kvůli tobě, Bello,“ osvětlil mi nakonec vážně.

„Aha…“

Ani jsem nestihla slušně odpovědět a Edward už se natahoval na postel vedle mě. Posunula jsem se, abych mu udělala trochu místa, ale nebylo to potřeba. Přitáhl si mě k sobě. Těsně. Hrudník na hrudník. Srdce se mi okamžitě roztlouklo jako bláznivé. To ono pokaždé, když se ke mně můj manžel takhle přiblížil. Jeho blízkost byla až… bolestně posvátná.

Pohladil mě po tváři špičkami těch jeho dlouhých prstů a přitom se tak hezky usmíval.

„Jsem nehorázně šťastný, Bello, že si to ani nedokážeš představit,“ vypadlo z něj tichým ševelem po chvíli oboustranného mlčení.

„Já vím, taky za to jsem ráda, jen… Už abych odsud mohla ven,“ nadhodila jsem stěžujícím si tónem. „Přece se nevrátím domů bez pořádného opálení, ne?“ zavtipkovala jsem.

„Tak o to ti jde, co?“ zamručel s hraným uražením, zatímco mě jeho prsty začaly energicky lechtat na žebrech. Moje achilova pata.

„No jistě, hlavně o to,“ řehnila jsem se a svíjela, „aby moje pokožka chytila ten krásně zlatavý odstín.“ Pokoušela jsem se udržet vážný tón, ale nepodařilo se mi to. „Ty a Tomy s tím nemáte vůbec co dělat, jde mi především o slunce a moře a -“

„Ty!“ Skočil mi do řeči na oko naštvaně. Věděl, že si ho jen dobírám. Oba jsme žertovali. Ten můj skoro radioaktivní úsměv musel mluvit zcela jasně.

Edward se beze slova vyhoupnul nade mě, vklínil mezi moje nohy – ne, že bych se mu nějak razantně bránila – a zhoupnul se proti mému klínu. Zatlačil na to správné místečko. Prohnula jsem se mu vstříc a přitáhla si jeho ústa k polibku. Prsty už hluboko v jeho vlasech, jsem mu pevně svírala hlavu. Neměl možnost úniku a rozhodně jsem nemínila nechat ho odejít dřív, než tohle dokončí.

Bože, tak moc mi chyběl.       

„Bello,“ zaprotestoval, když jsem mu nedovolila se odtáhnout a dál se přičinlivě masírovala o tu jeho naběhlou část mezi kyčlemi. „Není to moc brzo?“ zasípal rozechvěle. Stěží se držel pozadu, a bylo to na něm poznat.

„Spíš moc pozdě, řekla bych,“ zavrněla jsem toužebně. Tak moc jsem ho chtěla. Dokonce jsem ani pořádně nevnímala tu teď už známou energii uvnitř mě, která se nenápadně probouzela k životu. Cítila jsem, jak mi příjemně mravenčí celé tělo. Každičký koutek, uvnitř i zvenčí. Krev se mi v žilách snad vařila, dech a tep zrychlil. „Chci tě,“ oznámila jsem vážně. Bez špetky pochybností.

Stačila ta dvě slova, aby Edwarda proměnila doslova ve zvíře. Nedočkavě vrčel, když ze mě horlivě rval triko. Roztrhl ho vepředu tak, že z něj teď byla spíš košile bez knoflíků. Nadzvedla jsem se jen tolik, abych to uspíšila a on mě mohl konečně zbavit těch cárů zbylého oblečení. Za tričkem letěly v okamžení i kalhotky.

Já byla nyní nahá, zato Edward stále oblečený a to mi teda pořádně vadilo. Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu a odhodila ho na hromádku pod námi. Znovu mě naléhavě políbil, když jsem se dobývala do jeho kalhot. Bylo to všechno hrozně zbrklé, a přesně takové, jaké jsem to potřebovala. Před proměnou jsme spolu pořádně nic neměli, protože jsem byla úplně vyčerpaná, a poté jsme chtěli pro jistotu počkat. Nikdo netušil, co dokážu a já měla především strach, abych Edwardovi třeba nějakou náhodou neublížila, jenomže moje nadržené libido mi pro tentokrát naprosto zatemnilo rozum.

Bylo to už skoro dva dlouhé týdny, co mezi námi nic nebylo, i když spával hned vedle mě. A chybělo mi to. Chyběl mi Edward a jeho blízkost.

Intimní blízkost.

Zprvu jsem válčila s knoflíkem a zipem, ale nakonec nad nimi naštěstí zvítězila. Nedočkavě jsem mu stáhla kalhoty jen k bokům, dál jsem nedosáhla, a prsty ihned ovinula okolo té jeho už nádherně tvrdé erekce. Špičku jsem navedla ke vchodu do mého klína. Edward se automaticky zhoupnul a konečně mě naplnil až na dno. Po okraj. Vypnula jsem z toho sladkého nájezdu hrudník a hlasitě zavzdychala, když jsem se na něj nalepila jako klíště. Můj muž však znenadání ztuhnul. Držel mi boky v pevném sevření, abych se nemohla sama hýbat.

Pobouřeně jsem zavrčela.

„Jenom okamžik, mazlíčku,“ zašeptal mi přímo do ucha a to staré oslovení mě silně zašimralo přímo dole. „Nebo se hned udělám,“ osvětlil mi nakonec napjatě.

Bylo mi jedno, jestli vyvrcholí dřív než já, přece byl poloviční upír, a tak mohl hned znova, přesto jsem se nechtěla hádat a raději v tichosti trpěla, než se začal opět hýbat. Nasadil nehorázně pomalé tempo, což mi na jednu stranu jak vadilo, tak se mi to bohužel i líbilo.

Překrásná tortura.

Edward vtáhl do pusy jeden z mých tuhých vrcholků, zatímco boky nepřestával pumpovat čím dál rychleji. Jeho ústa mě silně sála a já si z ničeho nic uvědomila, že přesně tohle chci, aby mi dělal dole v klíně a... V okamžiku jsem vyvrcholila. Bylo to jako nezastavitelná exploze vnitřních smyslů a svalů.

Eden ve všech možných a představitelných i nepředstavitelných rovinách.

Cítila jsem se blažená. Nová a… lepší. Vnímala jsem všechny mé svaly, hlavně ty dole, které se kolem Edwarda nepřestávaly svírat. Postupně však polevovaly, co ale nezpomalovalo ani náhodou byl můj muž. Ten jel neúnavě dál. Dokonce se teď polibky vracel vzhůru, přes můj dekolt, až ke krku, kde mi dlouhým a mokrým tahem jazyka přejel přes krční tepnu. Ve vteřině jsem se vyklenula a znovu absolutně neočekávaně vyvrcholila.

Ano, kousni mě! Prosím! sténal můj vnitřní hlas.

Nic jiného mi v tom extatickém stavu hlavou ani neběželo. Zarývala jsem mu nehty do zad nebo mu škubala vlasy, kousala ho do ramene, jen aby to udělal.

„Kousni mě,“ zachraptěla jsem omámeně.

Bavili jsme se o všem. Věděl, že jsem proti upířímu jedu imunní, a že mě žádný úbytek krve nezabije, tak na co ještě čekal? Nedokázala jsem si to prozatím ani představit, jenomže jsem cítila, že to bude nezapomenutelné. Dokonalé. Prostě boží. Matně jsem vnímala Edwardovo zvířecí zavrčení. Chvilková tupá bolest, která mi na okamžik zatměla před očima, odešla stejně rychle, jako se zprvu ukázala, aby ji mohlo nahradit něco jiného. Totální a beznadějný chtíč, který neměl hranic. Touha tak velká jako všepožírající vesmír. Bylo to naprosto všude.

Explodovala jsem. Znovu.

Edwardovy boky dál zběsile pumpovaly proti mojí pánvi a konečně jsem v těch neřízených a divokých pohybech poznávala starého dobrého Edwarda. Toho, co mě zprvu tak štval, ale i neskutečně přitahoval. Arogantní hajzlík, co nebere ohledy na nikoho, jen sám na sebe. Byl tu, i když jen z části, protože nový Edward na mě ohledy bral a někdy to naprosto zbytečně přeháněl, přesto… Tentokrát se nedržel zpátky. Projevoval celou svou poloupíří náturu. Neúnavě se ve mně pohyboval, zatímco hltavě pil mou krev. Vydával u toho tak roztomile kňouravé zvuky, že jen to mě málem odpálilo k dalšímu vrcholu.

Jemně jsem ho vískala ve vlasech a hladila po zádech jen proto, aby si třeba nemyslel, že dělá něco špatného, protože přesně tohle jsem tak strašně moc chtěla. Jeho. Tu divokou a nezadržitelnou část, kterou pohřbil někde hluboko uvnitř sebe. Mně se líbila. Získal si mě tehdy svým panovačným a sebestředným chováním, i když někdy toho bylo přesmíru, no i tak mi alespoň zlomek jeho bývalé povahy chyběl.

A teď jsem ho tu měla.

Edward se napjal, odtáhl od mého krku a hrdelně, nahlas zavrčel. Cítila jsem tryskající horký proud, kterým mě uvnitř plnil, a znovu se absolutně nečekaně udělala. Celé tělo se mi chvělo a lehce elektrizovalo a vibrovalo vlastním životem, když jsem se kolem něj ovíjela jako liána. Můj manžel na nic nečekal a ústy se vrátil k mému krku, aby se opět přisál na krvácející ranku. Dal si pár dalších doušků, než mi v objetí ztuhnul a pak se najednou objevil na druhé straně postele.

Sledoval mě s neopakovatelným výrazem, ve kterém se mísilo zděšení se šokem, jakoby nemohl uvěřit tomu co provedl.

„C- co jsem ti to… udělal?“ zaskuhral zhnuseně se zkřiveným obličejem.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho konejšivě. Nechtěla jsem ho vyděsit, vždyť jsem ho o to sama prosila. „Já jsem tě -“

„Jak jsem to mohl dopustit!“ zavrčel, když si rukama zděšeně vjížděl do vlasů. Zdál se… zlomený.

„Edwarde,“ zkusila jsem to znovu, tentokrát pevněji. „Já jsem to chtěla, donutila jsem tě!“

„Donutila?!“ uchechtl se hystericky. „Já jsem tě pokousal,“ zařval. Vypadal teď jako raněné zvíře, zahnané do kouta.

„A mě se to zatraceně líbilo,“ zvýšila jsem hlas tentokrát i já. Tak skvělý sex jsem už dlouho neměla a on to musí úplně zbytečně pokazit.

„Líbilo se ti to?!“ zavrčel vztekle, když se po kolenou přibližoval mým směrem. Dělal to tak strašně ostražitě - abych se snad nevyděsila nebo co -, že bych mu nejraději jednu liskla. 

„Jo, bylo to něco tak nádherného, že pro to nemám slova, Edwarde! Tak se vzmuž a uznej to!“

„Málem jsem tě vysál!“ dodal mrtvolným tónem.

„O tom už jsme se bavili,“ namítla jsem okamžitě. „Sám víš, že to nejde! Krev se mi hned obnovuje.“

„To si tvrdila ty a Eliz, ale co kdyby to nebyla pravda!“ rozčiloval se dál a ignoroval moje argumenty. Vždyť to já byla Enefred, takže jsem toho snad věděla daleko víc, než on. „Zabil bych tě! Mohl jsem tě zabít,“ zaskuhral rezignovaně s očima někde v dáli.

„Měním se snad?“ dohadovala jsem se dál, zatímco se ke mně můj muž pomaloučku přibližoval. Moje zbožňované zvíře bylo tatam a namísto něj se vrátil starý dobrý opatrný Edward. „Sakra! Tolik orgasmů za sebou žádná ženská na světě neměla a ty mi tady děláš přednášku o tom, že si mi ublížil? Přestaň laskavě urychleně plivat na to nejkrásnější, co jsem kdy zažila,“ vyjela jsem na něj tentokrát bez zábran.

„Bello,“ pověděl udolaně.

„Nemrač se, Edwarde, a ihned pojď sem a obejmi mě, zatraceně. Chci tě mít blízko,“ stěžovala jsem si na oko uraženě. Smutně se pousmál.

Neprotestoval a udělal přesně to, co jsem po něm chtěla. Ranka na krku už se sama uzavřela a jediné, co prozrazovalo, že mě kousnul, byla zaschlá krev, co mi stihla stéct až dolů, mezi prsa. Všechno bylo zase perfektní, třebaže mi bylo jasné, že si to Edward musí nadále vyčítat. Nedával to však nijak najevo a navíc mi moje intuice napovídala, že ho k něčemu podobnému zřejmě zas tak rychle nedonutím.

„Víš, lásko,“ začala jsem nevinně. „Chápu, že ses vyděsil, ale kdybys jen tušil, jak moc se mi to líbilo, chtěl bys mi to dělat pořád, věř mi.“

„Bello, ublížil jsem ti. Kousnul jsem tě,“ mluvil zas zhnuseným tónem. Povzdychla jsem si.

„Tak dobře, chceš tedy popsat, jaké to bylo?“

„Myslím, že ani ne,“ namítnul suše.

„Fajn, takže chceš,“ konstatovala jsem vesele a přetočila se v jeho náručí tak, abych mu viděla do toho pochmurného obličeje. „Nevím, jak ti to říct, ale uvnitř mě jsem po tom přímo bytostně prahla. Toužila jsem, aby ses ode mě napil a… Když si mě kousnul,“ vyprávěla jsem v úplném klidu, jenže Edward sebou při slově ‚kousnul‘ viditelně škubnul. „Bylo to skoro jako první sex. Z počátku tam samozřejmě byla mírná bolest, i když oproti mému poprvé to bylo… nic,“ mluvila jsem dál a Edwardova tvář se čím dál tím víc chmuřila, „a jakmile to odeznělo, jako bych se ocitla v… ráji. Nic krásnějšího jsem nezažila, mít tě uvnitř a cítit, že ze mě piješ, to bylo… nad moje síly. Udělala jsem se okamžitě.“    

„Bello,“ zamručel protestně.

„Copak!“

„Možná že teď lépe chápu to, jak se cítíš, a že se ti to líbilo, ale já se potom cítil jako zasrané, zdivočelé zvíře! Kdybys viděla ten krvácející krk. Jsem si prostě úplně odporný, rozumíš?“

„To nemusíš,“ namítla jsem plameně. Byl to absolutně jedinečný zážitek.

„Už se to nestane,“ dodal rezolutně a mě tím samozřejmě opět pořádně nakrknul.

„Edwarde!“ Odtáhla jsem se od něj a zapřela se o lokty, abych na něj viděla pěkně shora.

„Takhle se na mě nedívej, myslím to vážně,“ promluvil odhodlaně a stejný byl i jeho pohled. „Už se to nestane!“ zopakoval pevně. 

Zúžila jsem na něj oči a úsměv se mi z tváře úplně vytratil. To se ještě uvidí! Rozhodlo bojovně moje nitro a mělo v plánu tuhle bitvu nad Edwardovou morálkou vyhrát. Poradila jsem si se vším, poradím si i s tímhle.

≈

Týden plynul jako voda a já se od Edwarda držela dál. Dělala jsem to schválně a pokaždé, když se přiblížil a jeho úmysly mi byly jasné už z dálky, vymluvila jsem se na něco jiného, nejčastěji však na malého. Tomy potřebuje tohle, Tomy potřebuje támhle to. Šlo to ztěžka, ale muselo to být. Bylo úsměvné pozorovat Edwarda, jak je kolikrát naprosto mimo, a přitom má kalhoty pořádně těsné a napěchované. Chtěl mě a já chtěla jeho, jen jsem ho potřebovala donutit k pořádnému chtíči, takovému, aby zapomněl na mozek a… opatrnost.

Mezitím, co se realizoval můj ďábelský plán, jsem se alespoň mohla věnovat dalším věcem, jako opalování, hraní si na pláži s malým a teď, kdy už moje krev neměla tak vábnou vůni, jsem se zase mohla začlenit do rodiny. Rozvíjela jsem někdy i hodinové debaty nebo v častějším případě předstírala spánek, když to bylo zapotřebí. Každopádně všechno tohle mi pomáhalo vyhýbat se Edwardovu chtíči, který – soudě podle těch horkých pohledů, jimiž mě ze dne na den obdarovával víc a víc – rostl přímou úměrou vzhůru.        

Nakonec se přiblížil poslední den našeho pobytu na Esméině ostrově. Upíři se už brzy z rána rozdělili na dva tábory, z nichž jeden měl hlídat a druhý jít na lov, poté se měli obě skupinky vyměnit. Na večer nás čekal let zpátky do civilizace a tak nemohli přiletět hladoví mezi lidi. Nasnídala jsem se společně s Edwardem a Tomym, a pak vzala prcka na pláž, aby si poslední den pořádně užil.

Hrál si v písku, nosil mořskou vodu v kbelících, aby ji pak mohl nalít do díry, kterou sám vyhloubil. Byl rozkošný pokaždé, když se zamračil, protože se mu neutvořilo jezírko, ale písek vodu vsákl. Musím přiznat, že jsem myslela, že toho brzy nechá, protože ho to jednoduše omrzí, ale tuhle tvrdohlavou determinaci asi musel podědit po jeho otci. I Edward, jakmile se pro něco rozhodnul, byl odhodlaný až hanba. Nic ho nedokázalo zastavit. Takže se nebylo čemu divit, že malý s tím vydržel neskutečně dlouho. Přesto ho nakonec únava zdolala. Teď seděl a zamračeně pozoroval díru. I z dálky jsem viděla, jak se tam z ničeho nic objevuje voda, která pak následně mizí. Tomy to zkoušel jednodušší cestou, svým darem. To ale neznamenalo, že mu ji písek přestane propouštět dolů, že?

Slitovala jsem se nad tím mým malým nebožáčkem a vzala ho blíž k moři, tam, kde se pláž spojovala s vodou. Vytvořili jsme hradbu okolo nové vyhloubeniny a ta se sama zaplnila od spodu. Tomy spokojeně zatleskal a hlasitě se zasmál, aby pak pomocí svého daru tu jámu naplnil ještě o trochu víc. Spokojenost nyní byla skoro na všech frontách a můj malý loupežník se mohl vrátit ke svému věrnému kamarádovi, což byl svinovací metr.

Ne, prozatím ho to opravdu nepustilo…

Následoval odpolední oběd, po kterém jsme si s malým trochu zdřímli. Edward se k nám samozřejmě přidal. Tomy mě před usnutím pusinkoval po celém obličeji a taky občas sem tam něco přeměřil, než ho únava zcela udolala, a já se vrhla do říše snů hned za ním. A po našem vydatném odpočinku jsem kluky poslala na pláž, ať si ještě naposledy pohrají a sama se jala balení věcí.

Měli jsme toho tady hodně, a i když mě Alice napomínala, abych tu většinu nechala, protože mi stejně nakoupí nové, některé věci pro mě prostě měly sentimentální hodnotu, takže se vracely společně s námi. O tom jsem nemínila diskutovat s nikým. Asi dvě hodiny před odjezdem z ostrova, když jsem konečně zapínala poslední kufr, cvakly za mými zády dveře od naší ložnice. Ani jsem neslyšela, že by někdo otevřel a vešel dovnitř…

„Bello,“ oslovil mě roztouženě můj manžel. Kdo jiný by to asi tak byl?

„Edwarde, teď nemám čas, musím to tu dodělat,“ pokoušela jsem se z toho vybruslit. Podle toho jeho žádoucího pohledu ale marně. Rozešel se mým směrem tím lenivým, šelmím krokem a ignoroval mé prohlášení o tom, že mám práci.

Ztěžka jsem polkla. 

„Vždyť už máš všechno hotové a Thomase hlídá Alice,“ dodal nakonec, když už stál přímo naproti mně.

„Ale já -“ Drze mě utnul tak, že se sklonil a naléhavě přitiskl svoje ústa na ty moje.

„Chybělas mi. Strašně moc,“ zamumlal v polibku.

Rukama mi uvěznil hlavu, abych nemohla uniknout a polibek ještě prohloubil. Můj miláček byl naprosto rozvášněný. Že by můj plán přece jen vycházel? Srdce mi poplašeně mlátilo o klícku z žeber a dech se už vzrušením trhal a nestačil.

„Chci tě. Okamžitě,“ mluvil, zatímco si ústy klestil cestičku podél čelisti směrem vzhůru. „Potřebuju být uvnitř tebe, musím se tam dostat co nejdřív, nebo zešílím,“ mumlal mi frenetickým šeptem do ucha a mou ruku si sám drze dopravil až k jeho vyboulenému přirození. Byl tvrdý jak kámen, a kdyby neměl plátěné kraťasy, ale třeba džíny, asi by teď byly na cáry. Ten nápor by rozhodně nevydržely. Nedočkavostí jsem vzdychla, když jsem ho automaticky sevřela. Edward spokojeně zavrčel a než jsem se nadála, už jsem ležela na posteli a byla úplně nahá.

Sotva jsem párkrát zamrkala a měla jsem už mého nedočkavého manžela nastěhovaného mezi nohama. A taky svlečeného. Líbal mě všude. Hlasitě u toho vrčel a prokládal to předením. Byl tak divoký, že jsem si nedokázala pořádně vzpomenout, tedy kromě posledního milování, kdy byl takhle přirozený. Se mnou asi nikdy. Prvně jsem byla příliš křehká, pak raněná a… navíc myslím, že Edward zcela samovolně adoptoval tuhle jeho extra protektivní náturu, aniž by si to uvědomil. Teď byl… volný. Svůj.

Byl… to ten můj Edward.

Takový jakého jsem ho chtěla.

Rukou mi vklouzl do klína, aby zjistil, jestli jsem na něj už připravená, ale to já vždycky. Mohl by si to i odpustit, jenže mi zřejmě nechtěl ublížit. Prsty projel ty horké, mokré záhyby, až k mému knoflíku slasti, který promasíroval a než sjel znovu dolů, ještě jej jemně zmáčknul. Hlasitě jsem zaúpěla a boky mu automaticky vyšly vstříc. Potřebovala jsem, aby mi dal víc. Zakroužil párkrát kolem vchodu, než dovnitř konečně zastrčil prsty. Hlava se mi zvrátila dozadu a málem jsem od slasti zuby prokousla spodní ret.

Bylo to tak dlouho…

Chvíli mě vědomě trápil, ale nakonec se přece jen smiloval a ty šikovné, dlouhé prsty nahradilo jeho přirození. Teď už jsem se opravdu blaženě svíjela a sténala jak smyslů zbavená. Tak moc jsem se snažila oddálit vyvrcholení jen proto, abych ho donutila se snažit víc. Aby mě znovu… kousnul. Už jen při té myšlence, následované vzpomínkou jsem se rozletěla na milion maličkých částí.

„To je ono,“ zaševelil mi jeho pochvalný hlas do ucha.

„Chci víc,“ dostala jsem ze sebe zadýchaně a názorně natočila hlavu na bok. Vystavila jsem mu tak moje hrdlo na odiv. Edward ztěžka polknul, chvíli se ani nepohnul, jen doslova civěl na můj krk, pak však najednou zmizel, a když jsem se po něm otočila, spatřila jsem ho až u dveří. Byl na nich těsně nalepený. Vypadal s tím vyděšeným pohledem a stále vzrušený celkem roztomile.

„Ne,“ hlesl rozpolceně.

Postavila jsem se na vlastní a tentokrát se k němu pomalými, smyslnými kroky blížila já. Zády se o dveře opřel tak silně, až dřevo zanaříkalo.

„No tak, Edwarde,“ nabádala jsem ho sladce, zatímco jsem si rukou shrnula všechny vlasy jen na jednu stranu tak, aby z té druhé měl přístup k mému krku.

„B… Bello,“ zakňučel a celý se u toho chvěl. Oči přikované k linii hrdla. Ohryzek se mu při polykání slin pohnul nahoru a dolů. „To… nejde.“

„Ale ano, to víš, že to jde,“ ševelila jsem lákavě. Už jsem ani neočekávala, že by se mi koukal do tváře.

Přistoupila jsem až k němu a ruce mu položila nízko na boky. Nedotkla jsem se ho mezi nohama, ale i tak ztuhnul, napnul se, nozdry se mu lehce rozšířily a naskočila husí kůže. Hm, zavrnělo si pochvalně moje podvědomí. Líbila se mi moc, kterou jsem nad Edwardem měla, protože když se to vzalo kolem a kolem, tak on měl tu samou – pokud se ji chystal uplatnit – na mě.

Přemýšlela jsem, jestli tohle všechno není opravdu marné a ten můj tvrdohlavý poloupír to myslel skutečně vážně, že už to nikdy znovu neudělá. Nepředstavitelně by mě to mrzelo, nemluvě o tom, že mi tím mohl dát maximum. Edward z ničeho nic napřímil hlavu a jeho pohled potvrzoval těžkou rozhodnost. Právě jsem si chtěla povzdechnout, protože když se pro něco rozhodnul, většinou to i dodržel, co už jsem ale nečekala, že se teď zády nalepená na dveřích ocitnu já. Ztuha jsem polkla pod tím jeho temným pohledem. Chytil mě za boky a já mu nohy automaticky zahákla za pas. Netušila jsem – tedy kromě sexu – co od něj teď můžu očekávat. Měl nyní jak v chování tak pohledu kus toho jeho arogantního vystupování z dřívějška, a to mě okamžitě sežehlo na tom správném místečku. 

„Chtěla jsi to sama,“ zavrčel mi do ucha chvíli předtím, než mě naléhavě políbil. Hned na to nás spojil v jedno tělo. Zavzdychala jsem pořádně nahlas, i když mě jeho ústa částečně tlumila. Pohyby jeho pánve byly rozhodné, rychlé a dráždily mě přesně tam, kde jsem to potřebovala. Doufala jsem, že dveře ten nepředstavitelný tlak vydrží.

Edwardovy ruce mě držely pod zadkem, zatímco se rty najednou začal posouvat pryč. Polibky a jazykem se procházel po hraně mé čelisti a sjížděl pořád níž a níž.  Srdce se mi roztlouklo jak o závod. Nechtěla jsem marně doufat, ale ty představy, které mi v okamžení naplnily hlavu, byly překrásné. A pak se to skutečně stalo. Jedno hlasité zvířecí zavrčení se prohnalo pokojem a pak se Edwardovy zuby zakously do měkkého masa na mém krku. Vrněl a jeho pohyby se snad ještě zrychlily. Pohlcená divokou extází jsem mu málem vyrvala vlasy.

Nešlo být při smyslech natolik, abych počítala kolikrát mě přivedl k vrcholu, ale jestli jsem si myslela, že poprvé po proměně to bylo nejlepší, tak mě tímhle dokonale vyvedl z omylu.

≈

Zpátky domů, do chráněného, hradbami obehnaného města, jsme se dostali všichni v naprostém pořádku. Sice se mi z ostrova moc nechtělo, ale Carlisle s Esmé slíbili, že jsme tam nebyli naposledy. Byla jsem jim za to vděčná, protože to tam vypadalo jako ve vysněném ráji, který na pár týdnů patřil jenom nám. Naší rodině. Té, do které jsem počítala i upíry.

Tomy si svoji věrnou hračku – svinovací metr – přivezl s sebou domů a nemínil ho půjčit vůbec nikomu. Ani mně nebo tátovi. Medvídek od strejdy Emmetta měl smůlu, stejně tak jako strejda Emmett, kterého ztráta prvenství zaručeně štvala, protože už horlivě přemýšlel nad tím, co malému koupit, aby se od toho nedokázal vzdálit a konečně zahodil metr. Nemínila jsem mu vysvětlovat, že to stejně vypadá marně, byl prostě zarytě tvrdohlavý.

Stejně jako jeho bratr…

Mezi mnou a Edwardem to nyní bylo všechno nádherné. Dokonalé. Možná přímo božské. Už se totiž nebránil vůbec ničemu, takže jsme si navzájem užívali sami sebe tak, jak se jen dalo. Fajn, museli jsme být i opatrní, přece jen krev všem upírům voní, a třebaže bydlíme v chráněném městečku, tak jeho obyvatelé jsou jak obyčejní lidé, tak upíři. Nemohli jsme si dovolit riskovat, že se moje vůně dostane k někomu, kdo se nebude moct ovládnout. Přesto všechno se můj muž, můj miláček, už nikdy nebránil tomu, že by mě kousl. Naopak. Vůbec jsem mu to nemusela připomínat nastavováním hrdla, sám si vždycky našel cestu.

Nutno podotknout, že vášnivějšího Edwarda jak toho po mojí proměně jsem ještě nezažila. Žádné obavy, žádný strach, a co bylo nejúžasnější, ani žádné držení se zpět. Jako by zapomněl na minulost a její jizvy a řídil se jen přítomností. Bylo mi jasné, že na to, co se stalo jak mně nebo jemu nikdo z nás nikdy nezapomene, ale nemínili jsme vzpomínkám dávat větší moc a důležitost, než si zasloužily nebo měly. Zvlášť ne v  případech, kdy nebyly ani za mák šťastné.

Žili jsme dál ve vilce s Culleny všichni pospolu. Maličko mě mrzelo, že Elli odešla bydlet k Zoemu, ale byla jsem na druhou stranu i moc šťastná, protože konečně našla jeho, že jsem prostě ze ztráty mojí sestřičky tak smutnit nedokázala. Navíc nás neustále navštěvovala. Možná je to velké slovo vzhledem k tomu, že jsme doma teprve měsíc. Doma, jak se mi to slovo líbilo. Pro mě to bylo tam, kde byla moje rodina. Nejbližší rodina. Tomy a Edward.

Znovu jsem se překulila na druhý bok a povzdechla si, když se ozvalo silné zaťukání na dveře naší ložnice.

„Bello, vstávej!“ ozval se Alicin velitelský hlas. „Za půl hodinu vyrážíme a Esmé ti už připravila snídani!“ nevzdávala se.

Jak jsem mohla být tak hloupá a slíbit téhle bláznivé nákupčí, že si dnes uděláme celodenní výlet obchody s oblečením a nejen tím. Hlasitě jsem si zívla a pěstmi protřela ospalé oči. Edward vedle mě na posteli se jen pobaveně usmíval. Ten mizera už byl vzhůru.

„Jak to, že ještě nespíš.“

„Zlatíčko, já už nespím dobrou hodinu,“ pověděl pobaveně a v očích mu přitom jiskřily lumpárny.

„Proč nejsi na snídani?“

„Čekal jsem na tebe,“ dodal medově, až mi příjemně zamrazilo po páteři.

„Celou hodinu?“ vyptávala jsem se dál nevěřícně.

„No… jo,“ konstatoval prostě, ale koutky mu zacukaly.

„Něco mi tajíš, co?“

„Ne, jen… Víš, že jsi opravdu roztomilá, když spíš?“

„Tomu tak věřím. Nikdo ještě neuznal slintání za roztomilé.“

„Bello,“ zamručel rozkošnicky a nahnul se k polibku. Sotva se však naše rty jen dotkly, ozvalo se další bušení. Tentokrát nedočkavější a hlasitější.

„Hele, jestli toho hned teď nenecháte, tak vám tam vtrhnu!“ durdila se Alice.

„Tak ať,“ dobíral si ji Edward, když mě pouštěl na svobodu z jeho náručí. Nechtělo se mi. Hodila jsem na sebe nějaké domácí tepláky, abych se u snídaně nepromenádovala jen v kalhotkách a triku. Ono by to asi většině nevadilo, ale můj manžel by to jen tak nerozdýchal… Pokud to nebylo u moře a v plavkách, tak mě ve spodním prádle mohl vidět jedině on.

Poslední dobou mi nebylo nijak nejlíp, ale prozatím jsem se zdráhala o tom komukoliv říct. Nechtěla jsem nikoho děsit. Zbytečně.

Hbitými kroky jsem dotančila až ke dveřím a než je otevřela, ještě jsem Edwardovi poslala vzdušný polibek. Chytil ho do dlaně a přitiskl k srdci. Já vím, bylo to tak infantilní, přesto bych tohle naše trdlování nikdy nevyměnila, ať by to bylo jakkoliv dětinské. Otevřela jsem dveře a stále s úsměvem se otočila na podmračenou Alici, když se mi do nosu donesla vůně smažené slaniny a vajíček. A i když jsem měla hlad jak vlk, žaludek se mi nad tou vůní odporem obrátil.

Ruku jsem si strčila před pusu a utíkala přímo do koupelny. K míse. Stihla jsem to jen tak tak, než jsem začala zvracet. To už u mě naštěstí stál Edward s Alice. Můj manžel mi držel vlasy, ale jinak byl tiše jako pěna. Nikdo nemluvil, všichni poslouchali moje dávivé zvuky. Když to konečně přešlo, vypláchla jsem si pusu, vyčistila zuby a prosila Boha, abych už znovu nezacítila slaninu a vajíčka. I pouhá vzpomínka na ten pach mi zhoupla žaludek.

„Miláčku, co ti je?“ ptal se mě okamžitě s vyděšeným pohledem Edward.

„Já nevím. Už dva týdny je mi trochu slabo, ale…“ Slabo? Jo, byla jsem poslední dva týdny vyčerpaná a navíc mě pobolívala prsa. Netušila jsem proč. Tedy domnívala jsem se, že to třeba byly ještě nějaké dozvuky po kojení, přece jen to už bylo nějaký ten měsíc, ale… A teď ranní zvracení? Víc průhlednější než takhle už to být opravdu nemohlo. Edward si sice občas dával pozor, ale ne pokaždé. Nemohla jsem mu za to dávat vinu, protože v některých případech jsem ho doslova znásilnila, no i tak… „Edwarde Cullene!“ zavrčela jsem na něj hrdelně a namířila výhružně ukazovák.

„Ano, lásko?“ dodal zaskočeně s pohledem bezbranného štěněte.

„Já jsem zase těhotná!“

Epilog

Horké sluneční paprsky se mi mazlivě toulaly po celém těle a vítr mě příjemně ovíval, zatímco moje víčka zůstávala zavřená. Byla jsem tak nehorázně unavená, vyždímaná, a přesto bych za nic na světě můj milovaný život neměnila. Přála jsem si alespoň na moment usnout, a na chvíli nerušeně a tvrdě spát. Odpočívat. Bez vyrušení… Bylo mi jasné, že pokud se mi to nepodaří, zase se klidu dlouho nedočkám, jenomže ta nádhera mě prostě usnout nenechala.

V uších se mi proháněl nejen uklidňující šum vln, nebo neustálé třesení a šelestění palem v teplém větru odpoledne, ale především si moji pozornost přitahovaly tři postavy na pláži, jen kousek ode mě. Edward, Tomy a malá Lilian.

Naše malá beruška měla teprve dva roky, ale už byla neskutečně šikovná. Chodila, běhala a dokonce na svůj věk i krásně mluvila. Od Tomyho se vlastně moc nelišila, i když jeho stvořil upír a ji poloupír. V obou případech Edward. Nemělo to však na nic vliv, ty upíří geny tam prostě byly a v plné parádě.

Lilian měla dlouhé, vlnité světle hnědé vlásky se zelenkavýma očima, a kdyby nebylo vidět, že je od svého brášky menší, mohla by být i Tomyho dvojče. Byli si tak moc podobní. Moje dva nejdražší poklady. Bez nich bych už žít nechtěla a vlastně ani nedovedla. Milovala jsem je tak moc, až to občas hraničilo s bolestí, když se některému z těch dvou šikulů podařilo si nějak ublížit. A to v domě plném upírů…

„Lili! Takhle se bábovička nedělá,“ rozčiloval se Tomy. Stál v pozoru jak generál, s rukama v bok a shlížel na malou, jak se snaží udělat bábovičky s písku. „Počkej, já ti to ukážu,“ navrhl kavalírsky a Lilian se usmála a její bílé, rovné zoubky spokojeně zasvítily ve slunečním světle.

Edward se mezitím přesunul až ke mně pod slunečník. Posadila jsem se na lehátku a on si sednul za mě. Rukama mě objal a bradu si položil na mé rameno. Téměř neznatelně si povzdechnul.

„Jsou nádherní,“ podotknul hrdě.

„Jo,“ přitakala jsem stejně pyšně.

„Děkuju, Bello,“ pověděl z ničeho nic pevným hlasem a políbil mě na krk. Okamžitě mi zatrnulo v podbřišku. To ale pokaždé. „Za všechno. Za tebe a za Tomyho a Lili. Nikdy jsem v mojí existenci nic neměl, i když jsem si to neuvědomoval. Teď mám víc, než bych si kdy představil a především zasloužil. Jsem s vámi tak šťastný.“

„I já,“ dodala jsem a koukala na ty moje dva malé prcky opodál. Oba seděli v písku a Tomy teď plácal lopatičkou na vršek kyblíku naplněného mokrým pískem. „Miluju tě,“ vyhrkla jsem naléhavě. Nechtěla jsem, aby si myslel, že nyní miluju jenom moje děti. To ne, byla tady i ta hluboká a neměnná láska k mému Edwardovi.

„A já miluju tebe,“ špitnul mi smyslně do ucha předtím, než se ozvalo zavřeštění a následný srdcervoucí pláč. Lili brečela na celé kolo a Tomy sedící vedle ní se jen koukal našim směrem s tváří, která říkala: ‚Já to nebyl.‘

Oba jsme se automaticky zvedli a rozběhli vstříc radostem, starostem a…  krásné budoucnosti.

______________________________________________________________________

Tak je to tady. Nikdy neříkej nikdy se s vámi loučí. Abych pravdu řekla, nemyslela jsem si, že tuhle povídku snad někdy dopíšu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se s ní jen nechtěla rozloučit, nebo prostě měla strach z toho napsat ten správný konec, ale každopádně je to tu. Doufám, že vás poslední kapitola nezklamala a líbila se stejně, jako všechny předešlé. Přečetli jste rozhodně víc než 230 000 slov, což rozhodně není málo. :) Snad jste se u čtení kapitol bavily stejně dobře jako já, když jsem je psala.  

Dále bych chtěla strašně moc poděkovat RoPě, která mi pomáhala upravovat kapitoly a častokrát vás zachránila od různých blafů a přešlapů. Děkuji, že sis našla čas a pomáhala mi, protože bez tebe by to opravdu nešlo.

Další díky patří Myfate, jakožto mojí korektorce. Díky jejím termínům jsem se nutila psát. :) A nesmím zapomenout ani na Doriannu, mojí první korektorku, která byla u zrodu NnN.

A v neposlední řadě bych strašně moc chtěla poděkovat všem čtenářům, hlavně těm věrným, kteří u téhle povídky vydrželi až do jejího samotného konce. Za jejich povzbuzující komentáře, které mě držely nad vodou a dodávaly chuť dál psát, ze srdce děkuji. Vím, že už je vás jen hrstka, ale i přesto vám neskutečně děkuji, že jste vydrželi a komentovali.

Myslím, že tímhle jsem řekla všechno, co jsem chtěla a… Co víc dodat? Snad… A teď je na řadě dokončení Houslistky, no ne? :D          

 ______________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 54. kapitola - po proměně + epilog: