Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 53. kapitola - Ostrov

07.05.2013 (13:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5297×

53. kapitola

Ostrov

Bella

Spokojeně jsem si už dobrou hodinu hověla na pláži před vilou jen kousek od moře, schovaná pod obrovským křiklavě oranžovobílým slunečníkem a relaxovala. Byli jsme na tomhle ostrově teprve měsíc, ale mně se už odtud nechtělo. Z Esméina ráje. Tušila jsem, že tu asi nebude dvakrát bezpečno, ale se všemi těmi upíry okolo jsem se v bezpečí prostě cítila. Absolutní opak toho, jak mi v jejich společnosti bylo ještě skoro před dvěma a půl lety. Bojovala jsem tehdy se vším, a jen díky mému drobkovi to nevzdala. Ještě že tak. Teď už jsem minulost brala jako něco, z čeho bylo nutné se poučit, posílit, ale nevzpomínat na všechno a raději jít dál.

A tak jsem šla.

Hned vedle mého lehátka byl z jedné strany malý kulatý stoleček s dalším lehátkem, tím Edwardovým, a po mé pravici byl na písku postaven dětský plážový stan. Ne že by se v něm ten můj prťavý neposeda chtěl moc zdržovat, přesto když byl unavený z toho ustavičného poletování a hraní si, uložili jsme ho do provizorního pelíšku uvnitř té otevřené polo kupole, která společně se slunečníkem bránila prokousat se dovnitř slunečním paprskům.

Samozřejmě že Tommy nevydržel dlouho spát, a asi to bylo i tím, že to byl napůl neposedný upírek. Jak jsem se kdysi bála, že by mohl – tak jako já v minulosti – potřebovat krev, tedy smíchanou krev z nás obou, ze mě a Edwarda, tak se moje obavy naštěstí prozatím nenaplnily. Carlisle mi říkal, že za to možná mohl fakt, že jsem ho čekala ještě jako člověk, i když lidská já nebyla nikdy, ale taky jsem neprošla proměnou, takže to na to mohlo mít vliv. Pak tu byla ještě teorie, že díky Edwardově krvi, kterou jsem během těhotenství neustále dostávala, ji vlastně dostával i maličký, a to společně s tou mojí.

Asi to tak skutečně bylo, přesto jsem nepřestávala trnout, jestli se něco nezvrtne.

Tommy už dávno přešel z mateřského mléka a příkrmů na jídlo a přesnídávky, kterých nám sem Esmé navezla snad na několik let dopředu. Nemluvě o místečku uprostřed ostrova, kde si ta moje milovaná tchyně vybudovala takovou větší zahrádku, aby mohla začít pěstovat nějaké ty suroviny. Zbytek jsme dováželi z okolí a Ria. Jezdil tam většinou Zoe s Eliz, protože díky tomu, že to byl jeden z ochranářů, se snadněji převážely jakékoliv věci přes hranice. Každopádně kojit přímo jsem přestala skoro hned potom, co malému narostly zoubky. Pěkně ostré zoubky. Takže pak už jsem pouze odstřikovala, tedy dokud bylo co, a prcek to dostával v lahvičkách.

Život na ostrově se opravdu podobal spíše ráji, ale to byla pouhá představa. Moje. Ostatní totiž hlídkovali, a to neustále. Chodili na lov nebo se starali o naše bezpečí. Esmé ještě navíc zajišťovala chod domácnosti společně s Alice, i když jsem častokrát protestovala, že to zvládnu sama. Nedaly se odbýt. Rose jako jediná mi z celé rodiny nejvíce pomáhala s malým, když jsem ji potřebovala. To Alice s dětmi neměla tak úzký vztah jako její sestra, to ale neznamenalo, že by Tommyho nemilovala.

A můj muž? Ten se také snažil pomáhat, kde jen se dalo, nejlépe však, pokud se jednalo o jeho syna. Stala se z nich totiž taková nerozlučná dvojka. Kam se hnul ten malý neposeda, následovala ho ta jeho větší kopie. Asi jsem opravdu neviděla Edwarda takhle spokojeného a šťastného, až na okamžiky, kdy se plánovala strategie nebo se vyskytl nějaký ten problém v podobě podezřelého pohybu poblíž ostrova, to pak zase připomínal spíš plnohodnotného upíra schopného čehokoliv, jen aby uchránil svoji rodinu. Opravdu jsem si nemohla vybrat lepšího chlapa, a při vzpomínce, na čem jsme tohle všechno vlastně stavěli a budovali, se mi ještě teď chtělo hrůzou smát.

Jak málo stačilo k tomu, aby Thomas vůbec nebyl?

Abychom se nepotkali… Nezamilovali…

Do života se nám už postavilo tolik překážek, přesto jsem s jistotou věděla, že s každou další budeme odhodlaně bojovat zas a znova. Ať už by se jednalo o cokoliv.

Poslední týden byl však Edward na výsost spokojený a já s ním. Asi na to mělo vliv i to, že se tu už celkem týden nic nesemlelo. Nikdo nikoho nezahlédl. Ani z dálky. Všechno běželo jako švýcarské hodinky. I v našem manželském životě už toho bylo jen málo, co bychom za tu dobu nevyzkoušeli. Ovšem pouze mezi sebou, a to i přes všechny ty páry upířích uší, které nás musely jistojistě slyšet a poslouchat. Bylo nám to však jedno. Chápala jsem a už od malička k tomu byla vedená, že v soužití s upíry prostě neexistuje žádné pořádné soukromí, ačkoliv alespoň jeho náznak vítal každý, o mně nemluvě.

Edwarda jsem milovala tak, jak jsem mohla, vším, čím jsem mohla, a on… to měl se mnou úplně stejně. A ta jeho posedlost ochranou, aby mě zase nepřivedl do jiného stavu, byla tak nervně sladká. Dovezl si sem zásobu kondomů, která se však už viditelně ztenčovala. Každopádně nehodlal se spoléhat na antikoncepci, kterou mi Carlisle předepsal ihned poté, co jsem přestala kojit Tommyho. Prý s jeho krví v mém oběhu by ty prášky vůbec nemusely fungovat. Možná měl pravdu. A tak jsme byli nuceni používat tyhle nepříjemné gumové věcičky…

Prcek rostl jako z vody a v některých ohledech byl rychlejší než lidské děti. Například měl už všechny zoubky a dokázal bez problému poskládat i jednoduchá souvětí. Chodil, běhal a bez obtíží udržel rovnováhu. Dokonce byl i dost učenlivý, když se mu právě chtělo. Jenže taky byl tak paličatý a tvrdohlavý, že si s ním kolikrát nevěděla rady ani ta tlupa upírů okolo.

Někdy se rozčiloval a vztekal, protože jsme ho nechtěli nechat dělat to, co by on sám chtěl. Jakmile mu někdo v něčem bránil, tím víc se durdil a usilovněji o to stál, ale hned co jsme mu například ovladač od televize nechali, ať si s ním tedy přepíná dle libosti, chvíli se sice bavil, to ano, pak ho to však rychle přešlo a nakonec se k tomu už ani pořádně vracet nechtěl. To samé platilo o šuflatech a všemožných zásuvkách. Prostě o všem!

Taky rád věci přemisťoval. A občas, když mu to někdo zakázal, dělal to pomocí svého daru. Holt s ním bylo občas těžké pořízení. I proto byl zprvu Edward z toho cestování a stěhování úplně na větvi. Nejen kvůli vnějším komplikacím, ale taky díky těm ‚vnitřním neposlušným‘, které představoval především Thomas Harrison. Pořád se strachoval, aby ten náš šikula něco před cizím publikem nevyvedl, ale naštěstí mu stačilo dát do rukou jeho oblíbeného plyšového medvěda a byl klid. Netušili jsme proč, ale byl na tu hračku doslova zatížený. Neudělal bez ní krok, a když ji náhodou neměl, už byl dokonce schopný si ji k sobě pomocí svého daru přivolat i v bdělém stavu, ať už se válela kdekoliv.

Ovšem tady, na ostrově Esmé, se teď situace trošinku pozměnila. Tommy se zamiloval do svinovacího metru. Nikdo netušil, kde ho to zlobidlo vyštrachalo a jak dlouho ho to bude držet, ale už dobré dva dny jen chodil a měřil. Nezajímalo ho ani moře, ani pláž. A s ničím jiným si nehrál. Číslice sice znal, ale pochybovali jsme, že chápe i jejich hodnotu. Mezi jeho nejoblíbenější patřilo pět a osm. Bylo vtipné pozorovat ho, když pochodoval po obýváku a měřil všechno, co se dalo.

Zprvu jsem měla strach, že by si s tou věcí mohl ublížit, ale nic se nestalo. To naše dítko bylo totiž extrémně opatrné, takže jsem mu metr nakonec nechala, ať si ten náš malý měřič měří.

Nejvtipnější situace však nastala až dnes ráno, když ho Edward přebaloval nebo spíš zbavoval noční plínky, protože prcek tu přes den normálně běhal naostro. Samozřejmě že ani tahle operace by se bez metru v jeho packách neobešla. Já asistovala, zatímco Rose a Emmett se jen různě pošklebovali. Tommyho to však absolutně nezajímalo, a jakmile byl bez plínky, začal si okamžitě měřit… No, to s čím si malý kluci často rádi hrají, že? Emmett ihned vybouchnul v záchvatu smíchu a my ostatní se limitovali jen na pocukávání koutků. Můj manžel si samozřejmě neodpustil kuriózně šťouravou otázku.

„Tak kolik měří?“ Tommy se na něj podíval upřeným smaragdovým pohledem. Se špičkou jazýčku, od námahy vystrčenou mezi rtíky, se spokojeně usmál.

„Osm,“ odvětil pevným tónem, tak jak to jen ten malý zlobivec dokázal. To už jsme se řehnili všichni, tím jsem myslela úplně všechny upíry v domě, i ti, co byli na doslech, a to pěkně od plic. Jen Edward vytáhl pyšně koutky a uznale pokýval hlavou.

„To je můj kluk,“ pronesl hrdě.

To už se dům doslova otřásal v základech a Emmett válel v křeči sudy po zemi. Tommy nechápal, co se tu děje, a Edward? Ten se na nás jen nesouhlasně mračil. Těch osm centimetrů však bylo opravdu dost nadnesených… Jakmile byl prcek konečně – za přítomnosti neutuchajícího smíchu – upravený a připravený na snídani, Edward si ho vzal do náručí a chystal se opustit naši ložnici, když kde se vzal tu se vzal, Tommy najednou vytáhl metr a začal měřit tatínkův nos.

Se spokojeným zapištěním nakonec hlasitě dodal:

„Osm!“ To už se na nohách udržel jen málokdo. Nutno podotknout, že délka se celkem shodovala, jen ta osmička se tam tak trošku nehodila. Ale ne zas o moc…

Ta vzpomínka mi přes celý den udržovala úsměv na rtech.

Podívala jsem se po těch mých dvou chlapech, kteří se pokoušeli stavět hrad z písku. Zajímavé bylo, že Tommyho to měření zas na chvíli pustilo, ačkoliv metr ležel svorně jen o pár centimetrů dál a tiše čekal. Pokaždé, když Edward udělal bábovičku, Tommy ji lopatičkou rozmlátil se slovy, že chce větší. No, můj úžasný muž však kouzlit neuměl, a tak podle mě čekal, kdy to toho malého destruktora přejde, toho to však nepouštělo, a tak musela zasáhnout teta Rose. Postavila mu v pár okamžicích pěkně velkou věž. Edward si jen pohrdavě odfrkl, ale Tommy, tak ten byl chvíli štěstím bez sebe a mlčel, než se rozkřičel, že chce další. A teta mu jeho přání s radostí vyplnila. Díky vysokému ochrannému krému, jímž bylo to naše dítko od hlavy po paty natřené, se podobalo na upírka víc, než už bylo viditelné.

A v podobném duchu se postupně odvíjely i další dny.

Edward řešil to, co musel, ale jinak se společně se mnou staral o našeho šikulu. Všichni upíři i nadále hlídkovali, protože s každým novým dnem to klidně mohlo přijít. Tedy moje proměna. Naposledy jsem si od mé sestřičky vzala ampulku s krví dva týdny před odletem. Bylo to pouze pro jistotu. Nikdo netušil, jak dlouho to bude trvat, než pocítím nedostatek, ale nechtěli jsme riskovat, že by to na mě mohlo přijít dřív, než se dostaneme na ostrov.

Carlisle uprostřed domu v přízemí připravil speciální pokoj. Nebo spíše bych měla říct kobku? Byl odhlučněný, absolutně odříznutý od světa tak, aby ani upíři necítili nebo neslyšeli kohokoliv uvnitř. Byl to únikový pokoj pro nás tři, vešli by se do něj maximálně dva ležící lidé. Jeho výška přesáhla o pouhých deset centimetrů dva metry. A tak jakmile přijde proměna, měla jsem ji přečkat právě mezi těmi čtyřmi stěnami.

Nemalovala jsem si nic na růžovo, i moje matka mi vyprávěla, jak to asi bude probíhat, takže jsem nějakou tu obhroublou představu měla. Namísto spalujícího ohně mě měl stravovat mráz. A kdybych tvrdila, jak moc se nebojím, a že nemám strach, lhala bych. Děsila jsem se okamžiku, kdy to mělo přijít. Prozatím mě však síly neopouštěly, a tak přišel Carlisle se spásným nápadem, že by mi dělal denní odběry. Jen minimální množství krve, ale čím dřív se mi z oběhu dostane ta Edwardova, tím rychleji přijde proměna, a třebaže jsem se toho ve skrytu duše strachovala, souhlasila jsem.

Dohodli jsme se na večerech, těsně před spánkem, aby mě to příliš neoslabilo a abych co nejdříve nabrala ztracené energie. Jen tak bylo možné poznat, zda nejsem unavená pouze z odběru, ale že se začíná blížit ten správný okamžik. Alespoň k něčemu nám ta odříznutá místnost byla. Prováděli jsme to právě tam, abychom nevystavili další upíry zbytečnému pokušení. Prozatím však moje tělo po odběrech nepoznalo žádný rozdíl.

Ale i to se mělo brzy změnit…

≈

„Tak jak se dneska cítíš, Bello?“ ptal se mě jednoho slunečného rána Carlisle. Už ho stihl předejít Edward, a zřejmě to byl právě můj manžel, kdo poslal svého starostlivého otce.

„Dneska je to poprvé, co se cítím unavená,“ přiznala jsem neochotně, se stopou strachu v hlase. Nechtěla jsem, aby věděli, že se tolik bojím, jenomže lhát já taky nikdy pořádně neuměla.

„Bude to v pořádku, uvidíš,“ konejšil mě. Nefungovalo to. Bylo to jako vědět, že přijde ohromná bolest a nemoci se jí vyhnout. Prý to bylo pro naši rasu typické. Každý si musel projít touhle zkušeností, musel trpět, aby poznal opravdovou cenu života. Asi na tom něco bylo, přesto mi to ty kumulující se obavy odehnat nedokázalo. A dnes to byl skutečně první den, kdy jsem se cítila slabá. Tyhle pocity už jsem poznala. Nemohla jsem se obelhávat, že je to nejspíš jen špatným spánkem…

Nebylo.

„Já vím,“ konstatovala jsem zdráhavě. „Jen… se bojím,“ dodala jsem poraženě a objala si tělo rukama. Chlad se mi šířil z nitra a neměl co dělat s nadcházející proměnou. Možná jsem byla strašpytel, jenomže kdo by před touhle sladkou vidinou bolesti nebyl?

Carlisle mě soucitně pohladil po paži.

„Chápu to, Bello, věř mi. Kdyby se většina z nás nestala upíry jen díky náhodě, pochybuji, že bychom se něčemu tak bolestivému, jako je proměna, chtěli vůbec vědomě vystavit. Ale během let se i tohle změnilo a lidé dobrovolně platí utrpením, které proměna znamená, za věčnost. Nikdo už nevěří starým bájím a pověstem o zatracení a ztrátě duše. To však nezahrnuje tebe. Nemáš na výběr, ale věřím… Víš, když se pozastavím nad vším, čím sis v životě prošla a zdolala to… Nedává ti to naději? Dívám se na tebe a vidím… Ezechiela. Můj bratr byl ten nejsilnější a nejodvážnější muž, kterého jsem kdy poznal, a to platilo i o upírství.“ Z očí se mi samovolně spustily slzy. Mluvil o mém tátovi tak láskyplně a tím se mě dotýkal hluboko v mém srdci. Koneckonců Carlisle byl můj skutečný strýc, a tudíž se pro mě stal něčím jako mým náhradním otcem. „Ty, Bello, jsi celá po něm. Uvidíš, že všechno dopadne nejlépe, jak bude moct. Vím to, cítím… Postaráme se o to. Budeme tě hlídat,“ sliboval odhodlaně, když si mě přitáhl do objetí. Nechala jsem se, bylo to po dlouhé době takové starostlivé, otcovské gesto. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a naslouchala tomu tichu uvnitř, které mému tátovi – v době po jeho druhé přeměně – chybělo, protože se znovunabytým lidstvím se mu stejně jako Edwardovi vrátil i tlukot srdce.

„Díky,“ pípla jsem už zase o něco klidnější.

Stačilo mi pomyslet na mého manžela a na to, že právě on byl ten, kdo si musel proměnou projít už dvakrát. Prvně tou v upíra, a poté se vrátil o polovinu nazpátek. Nedokážu si ani představit všechnu tu bolest, kterou si musel projít. Pro mě. Ať proměna v upíra, kdy mu jed spaloval nitro, tak když se vracel. Pochybovala jsem, že proměna nazpět byla v čemkoli jednodušší. Zrekonstruovat vše, co dřív jed spálil, a vrátit zpátky funkce…

To muselo taky přímo pekelně bolet.

Edward mi sice tvrdil, že se to dalo přežít a ať si tím zbytečně nelámu hlavu, přesto mi to nedalo. Obětoval se pro mě, pro Thomase. Pro nás oba. A teď byla řada na mně. Stejně by to dřív nebo později přišlo, a on se tak moc společně s ostatními snažil, aby naše plány klaply na jedničku.

Aby nás udržel v absolutním bezpečí.

„Máš nějakou představu, jak dlouho tohle období bude trvat? Myslím, než to přijde?“ zeptal se zaujatě Carlisle hned, co mě pustil z jeho ochranné náruče.

„Týden. Maximálně o pár dnů víc. Začíná to,“ osvětlila jsem mu se znovu nabytou kuráží.

Ano, já to zvládnu!

„Dobře, musíme vypracovat detailní plán a rozpis hlídek. Nikdo kromě Edwarda a malého tu nezůstane. Nechceme přeci naši upíří podstatu zbytečně provokovat. Budeme rozesetí ve vodách okolo ostrova, zhruba těch sto kilometrů daleko. To by mělo stačit,“ povídal a mile se přitom usmíval. Dodával mi tím na klidu a odvaze. „A teď se běž nasnídat. Esmé ti udělala palačinky s džemem,“ podotkl povzbudivě a nasměroval mě do kuchyně.

Nebránila jsem se.

Edward a Tommy už tam seděli a oba se ládovali jako nezřízení. Malému to museli kouskovat, ale očividně mu víc než jen chutnalo. Políbila jsem to moje dítko na čelíčko a pokračovala k tomu většímu dítěti, kterému jak na zavolanou ztmavly oči. Úsměv mu zkrášlil tvář, ale radost jsem v něm nenašla. Trápil se pro mě. Určitě musel slyšet mou rozmluvu s Carlislem. Vlastně to asi všichni. I přesto nikdo nehnul ani brvou, aby mi dal pocítit, co si myslí o mém strachu. Obzvlášť můj manžel. Nechtěla jsem, aby mě měl za zbabělce, jenomže ten nejspodnější pocit strachu a úzkosti ani přesto nezmizel.

A co když se během proměny cokoliv zvrtne?

Co když tu zůstanou sami? Beze mě…

Žaludek i hrdlo se mi jak na zavolanou stáhly. Proč mě zrovna tohle napadalo, když by se tu nemělo jednat o žádné zvraty, ale o stupidní, bolestivou proměnu. A tím to haslo! Nesměla jsem se v tom rýpat a přidělávat si zbytečné a hloupé starosti. Už tak jsem jich měla až nad hlavu.

Edward se zvedl a usadil mě na jeho židli. Hřála. Před obličej mi v cuku letu přistrčil i talíř se snídaní a kafem, přitom se shovívavě usmíval. Líbilo se mi to. Chtěla jsem takhle zůstat co nejdéle, a nejlépe navždy. Mít je oba dva co možná nejblíže.

„Tak co? Je to dobré?“ zeptala jsem se mého maličkého, který se na mě spokojeně a s plnou pusou zubil. Ty – normálně – bílé perličky, i když byly drobné, vypadaly už nyní nebezpečně. Horlivě mi zakýval na souhlas.

„Moc,“ odpověděl po chvilce, kdy už si asi myslel, že všechno spolykal, přesto nějaké ty drobečky zažily přelet nad jeho poloprázdným talířkem a přistály všude okolo. Tommy se tomu nepořádku uličnicky zasmál, pak ty největší kousky jak mávnutím kouzelného proutku zmizely dřív, než přispěchala Esmé s mokrým hadříkem.

Ten malý neposeda začínal postupně používat svůj dar a já mohla pouze doufat, že ho nebude využívat jen k samým lumpárnám. Pro teď to bylo tak půl napůl.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě pro tentokrát Esmé.

„Dobře,“ odpověděla jsem spokojeně, protože mi ty její vydatné snídaně pokaždé zvedly náladu. Než jsem si však stihla dát do pusy další kousek, vzadu na šíji se mi přitiskly Edwardovy horké rty. Jako by mi tělem v okamžiku proběhla vrtošivá elektřina. Šířila se všude, do všech koutů a zákoutí. Rozkošnicky jsem přivřela oči.

„Edwarde!“ napomenula ho jeho máma příkře.

„Co je?!“ osočil se drze. „Je to moje žena!“

„Samozřejmě, to všichni víme. Neděláš nic jiného, než že nám to všem v jednom kuse pořád dokola připomínáš, ale…“ podívala se na mě omluvným pohledem a já lehce zrudla. Chudák Esmé měla pocit, že se musí neustále starat o nás všechny, jako bychom byli malí a neposlušní caparti. „Možná bys měl nechat Bellu prvně nasnídat, nemyslíš?“ navrhla nejistě, hledíc mým směrem a hledajíc v mých očích podporu. Koutek mi samovolně vyskočil vzhůru.

„Kdyby ji to nějak obtěžovalo, sama by mi řekla, to se nemusíš bát,“ odpověděl jí prostě Edward. Bavili se, jako bych tu nebyla.

S tichým povzdechnutím jsem si dala do úst další kousek palačinky, mimochodem byly opravdu naprosto výborné, a pak si usrkla pořád ještě horkého kafe. Tommy míchal lžičkou v nějakém rozmělněném pokrmu, který mu teď podstrčila Esmé, a nedůvěřivě si to prohlížel. Mračil se u toho jak sto pekelníků.

„Copak, ty raubíři, už nemáš hlad?“ vyptával se ho jeho otec, který si taky stačil všimnout grimas, které náš syn dělal na svoje jídlo.

„Ne,“ odpověděl vzpurně.

„Ani jednu lžičku?“ zkoušel to miloučkým hlasem. „Babičce by to bylo moc líto, kdybys ani neochutnal, víš?“ vysvětloval, zatímco na něj malý koukal těmi vykulenými, zelenkavými studánkami. V tom drobném obličejíčku doslova zářily. Jistě už po těch palačinkách neměl nejmenší hlad. „Nechceš přece, aby babička smutnila, že ne?“ povídal dál vykutálený táta se zarmoucenou tváří. Já mu to tedy nesnědla ani omylem, zato Tommy vypadal nalomeně.

„Tak jo, ale jenom jednu,“ usmlouval s blahosklonnou dětskostí v hlase a do packy odhodlaně sebral lžičku. Sám si nabral – opravdu jen trošinku, aby se neřeklo – a pak si to rázně strčil do pusy. Zamlaskal a nakonec překvapeně polkl. „Je to doblý,“ broukl nakonec spokojeně a nabral si nanovo. Esmé se k nám od linky obrátila s potutelným úsměvem, zdobící tu nádhernou mramorovou tvář.

„I babičky mají svá tajemství,“ pronesla záhadně.

Jenže moc dlouho jí to nevydrželo, protože Edward se pohotově nahnul a vyfouknul našemu teď už naštvaně vrčícímu dítěti tu misku, aby si mohl přičichnout. Nakonec ji vrátil tiše zuřícímu Tommymu, který se na něj jen škaredě díval, přesto si nedovolil to tátovi sebrat pomocí svého daru. Byla jsem spokojená, že i když je rozmazlený, na rodiče si nic nedovolí.

„Tak tajemství?“ brblal potěšeně Edward. „Prdlajs, je to –“

„Pldlajs!“ výsklo z ničeho nic to neposedné dítě nahlas a stejně tak se smálo. Nafouklé tvářičky už neměl.

„Edwarde!“ okřikly jsme ho s Esmé unisono. Copak se nemůže trochu hlídat? Teď to tu ten malý zlobivec bude vykřikovat ještě několik dní dokola. Tommy vítal s přímo entuziastickou radostí každé nové slovo a používal ho víc, než by bylo zdrávo.

„No co, tak mi to ujelo,“ vymlouval se najednou celý nesvůj Edward a škrabal se vzadu na krku. Protočila jsem oči.

„Ujelo,“ konstatovala jsem smířeně.

„Ujelo.“ Utvrdil mě v tom kajícný Edwardův pohled.

Rezignovala jsem. Tak fajn, stát se to může opravdu každému…

≈

Dny utíkaly doslova mílovými kroky a já na sobě pozorovala ty upozorňující změny, které ke mně vysílalo moje čím dál tím víc unavené a vysílené tělo. A přestože mi Carlisle už žádnou krev nebral od té doby, co jsem mu řekla, že začínám cítit počátky proměny, tak i přesto to šlo celkem spádem. Ráno jsem se budila unavenější a unavenější. Kruhy pod očima už jsem se nesnažila ani maskovat.

S mým chlapečkem jsem byla, co to jen šlo. A třebaže to měla být jen proměna, no, i tak jsem se od prcka vzdálit nechtěla. Chápali to. Hlavně Edward, který si až do té doby uzurpoval to malé čertisko většinou jen sám pro sebe. Za celou dobu jsem vyměnila jen třetinu plenek, co měnil můj poloupír. Bral svoji roli otce tak vážně, jako snad ještě nikdo, což mi na jednu stranu lichotilo, tak na tu druhou to bylo celkem otravné.

No, Tommy si absolutně nestěžoval.

Jenomže ten rošťák si nestěžoval ani tehdy, kdy jsem se o něj v tomhle týdnu začala starat výhradně já. Naopak to vítal. Pro něj byla maminka synonymem pro tatínka, jen s tím rozdílem, že maminka měla mlíčko, jak mi dal už tolikrát najevo nejen slovně, ale i ručně. Jednou se dokonce po prsu natáhl a zmáčknul ho tak silně, až mi do očí vhrkly slzy. Náš prcek měl totiž sílu jako… No, asi jako poloupír. To jsme mu pak oba dva vyhubovali s tím, že tohle se nedělá a… Opravdu to už nikdy neudělal.

Tommy se skutečně učil rychle, a když viděl, že někomu svým jednáním udělal zle, dokázal se i omluvit, aniž by se rozčiloval nebo durdil. Prostě mu to bylo opravdu líto. Byl to náš miláček. Všech.

Carlisle s Edwardem, zatímco já si vychutnávala přítomnost prcka, připravili tu speciální místnůstku. Udělali a přenesli tam postel na míru, vešla jsem se do ní na délku tak akorát. Už jsem si ji i vyzkoušela za doprovodu mého splašeného srdečního rytmu. Tep mi bušil až v hlavě, ve spáncích, když mě tam ležící na pár minut nechali zavřenou.

Ještě že jsem netrpěla klaustrofobií.

Věděla jsem, že to dokážu, ale i tak jsem se nedokázala přestat bát. Tušila jsem, čemu jdu naproti, no, děsilo mě to i tak. Přesto jsem na to byla dostatečně nachystaná.

≈

„Bello? Jak ti je?“ zeptala se mě pro tentokrát Elizabeth.

„Na prd,“ odpověděla jsem popravdě. Dneska jsem už jen ležela na příjemně rozehřátém písku kousek od moře, protože moje tělo několik dní stávkovalo. Nedokázala jsem si ani sednout nebo podržet toho mého raubíře. Edward klečel jen kousek ode mě a na rukou držel právě Thomase. Srdce mi splašeně bilo. Vědělo, co přichází. Bylo to jako z toho mého snu… I ty záškuby ve svalech po celém těle. Slabé, prozatím.

„Všimla jsem si,“ dodala smutně. „Ale ty to zvládneš,“ pověděla hned nato pevně a s plnou důvěrou ve svá slova. Podtrhla to ještě rozhodným úsměvem, který zářil víc jak celá její blyštivá tvář. Oplatila jsem jí ho, jak jsem nejlépe dovedla. Edward se z ničeho nic opatrně zvednul.

„Dámy, půjdu prcka uložit do postýlky,“ vstoupil nám do rozhovoru. „Už skoro spinká,“ objasnil tiše. Souhlasně jsem mu to odkývala a pak pozornost opět věnovala Elli. Ještě jsem jí neodpověděla.

„Jo,“ hlesla jsem. „Cítím, že se moje tělo dostalo dál, než se kdy dostalo bez jeho léku,“ dodala jsem na objasněnou, že už to skutečně nebude dlouho trvat a… začne proměna. Chvíli jsme na sebe němě koukaly a svorně mlčely. Nakonec se jako první ozvala moje sestřička.

„Víš, Belli, kdybych věděla, čím vším si v životě projdeš, a co všechno budeš nucená vydržet, asi bych se tě snažila chránit víc, ale… To by pak asi nebyl Tommy,“ povídala se širokánským úsměvem a i já držela koutky vysoko, třebaže mě vyčerpávalo i to. „Tvoje matka i otec by na tebe byli hrdí.“

„Myslíš?“

„Jsem si tím na sto procent jistá, věř mi.“

„Moc mě mrzí, že…“ Do očí se mi nahnaly ty zpropadené, horké slzy a zamlžily mi pohled. „Že tu nemůžou být s námi, ale i tak… Mám teď novou rodinu, kterou bezmezně miluji a na tu starou nikdy nezapomenu, přesto bych Tommyho ani Edwarda za nic na světě nevyměnila, ani kdyby mi kdokoliv slíbil, že mi přivede zpátky mámu a tátu. Já je tak moc miluju,“ objasnila jsem rozhodně. „Takže… Kdyby se mělo cokoliv stát, tak… Postarej se mi o ně, ano?“

„A co by se jako mělo stát?“ zeptala se Elli překvapeně. Smutně se mi klepala brada, ale odpovědět jsem nedokázala. Obstarala to za mě. „Nic se nestane. Sice jsem neviděla Lily a její proměnu, ale kdyby to bylo něco opravdu nebezpečného, nepochybuji o tom, že by mi to těsně před svojí smrtí prozradila. Tvůj otec tě od toho chtěl ochránit co nejdéle, ale… Proměna je jen jednou. Edward si prošel dvěma.“

„Já vím,“ špitala jsem smutně.

„A ty jsi jedno z nejsilnějších stvoření a uvidíš, že až se probudíš… Prostě to budeš mít za sebou a bude tě čekat tvůj starý život, který tolik miluješ, společně s rodinou. Všem na tobě záleží, i když Edwardovi asi nejvíc. S tím pacholkem se nemůžu měřit ani já,“ pochechtávala se Elli. „Upíří láska je holt upíří. O tom bych já mohla něco vyprávět.“ Ozvalo se decentní odkašlání opodál. Do zorného pole se mi doslala silueta s havraními vlasy. Zoe.

„Lásko, Carlisle nás dole seskupuje. Mám tě prý přivést, protože to může každou chvíli začít,“ pověděl soucitně a díval se přitom jen na mě. „Tak se drž, Bello!“ Povzbudivě mrknul s koutky, které mířily vzhůru. I jeho tvář v tom silném slunečním světle zářila jako posetá miliony diamantů.

„Díky,“ vydechla jsem značně dojatě. Se Zoem to trvalo o chvíli déle, než si zvyknul na to… kdo jsem. Co jsem. Byl loajálním ochranářem, ale daleko užší vztah měl k Elli. Pro ni by udělal první poslední, a tudíž mlčel. A právě proto se s mou maličkostí dost dlouho smiřoval. Zprvu byl dost odtažitý a nepřátelský, ale Tommy dokázal mezi námi urovnat všechno. Stmelil vše.

„Hned jsem tam,“ broukla Elli a poslala mu vzdušný polibek. On ho jen chytil do té obrovské dlaně a zmizel. Dost dětinské, ale i takoví zamilovaní upíři dokážou být.

„Jsem moc šťastná, že jsi ho konečně našla. Ty víc než kdo jiný sis to zasloužila,“ zhodnotila jsem objektivně. Elli se jen potutelně usmívala a oči se jí blyštivě leskly.

„Jo. Čekala jsem sice dlouho, ale… nakonec to za to stálo, no ne? Vidělas ten jeho zadek?“ zavrněla roztouženě. „A nejen ten…“

„Ne, promiň. Spíš mě na začátku zajímalo, jestli se k tobě chová hezky, než jeho muskulatura a pak… Já koukám na zadek jedině Edwardovi, má ten nejdokonalejší, jaký kdy byl stvořený,“ řekla jsem pyšně. A měla jsem na co. Byl to můj chlap. A byl perfektní. Zoe za ním dost hmatatelně pokulhával.

„Tak ti nevím, podle mě je nejhezčí ten můj, ale ani jedna z nás není objektivní, ne? Obě jsme v tom až po uši,“ vyhrkla spokojeně a tvář jí silně zazářila. Edward se mezitím vrátil zpátky ke mně.

Zavřela jsem oči, když mě políbila na čelo a pak jen němě poslouchala, jak se její kroky vzdalují v písku. Byla jsem šťastná i za ni. Po tolika letech ho konečně našla a už nikdy nebude v životě sama, ačkoli dřív jsme měli jedna druhou. No, teď už se naše blízká rodina pořádně rozrostla. Já našla skutečného strýce, bratra mého otce a Edward svoji opravdovou sestřenici. Bizarní na tom bylo asi jen to, že můj strýc si hrál na adoptivního tátu mého přítele a Elli zase na moji mámu společně se sestrou. A přesto jsme se v tom obrovském světě dokázali najít a… spojit. Bylo to –

První ostrá křeč se mi prohnala celou páteří a úplně mě vytrhla z myšlenek. Vyklenula jsem se vzhůru a koutkem oka ještě zahlédla Edwardův vyděšený pohled. Nevydržela jsem to a bolestí zařvala. Jen matně jsem vnímala mého muže, který se vedle mě objevil jako odjištěná střela, vzal mě do náručí a někam odnášel.

Věděla jsem kam. A až se probudím a vyjdu z tohohle pekla, které mě už neprodleně očekávalo, budu změněná. Moje milovaná rodina však bude pořád stejná. Budou mě chránit a čekat… Ovšem na nikoho jiného, než na Edwarda a mého syna jsem se už soustředit nedokázala.

Další mrazivá křeč naprosto odrovnala moje tělo.

Cítila jsem to až do konečků prstů jak na nohou, tak na rukou.

Ano, tohle bude moje osobní peklo.

Doufala jsem jen, že nebude trvat… věčně.

______________________________________________________________________

Tak, a je to tu. NnN se s naprostou jistotou blíží ke konci, a tudíž se pomalu loučí. Tohle je podle plánu předposlední kapitola, a tak se Vám snad i líbila. Za každičký komentář bych chtěla předem moc poděkovat, protože je to jedna z věcí, která mi pomáhá v tvoření. Děkuji! :*

 ______________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 53. kapitola - Ostrov: