Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 31. kapitola - Příprava na cestu

18.12.2011 (12:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6586×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

31. kapitola

Organizování cesty

Bella

Stáli jsme v koupelně a Edwardovy zuby si pohrávaly s mým spodním rtem. Jemně ho okusoval a já měla možnost celkem zřetelně pocítit jejich nebezpečnou ostrost. Přesto jsem byla vláčná jak rozteklá zmrzlina uvězněná v jeho pažích.

Zatočila se mi hlava a já si na okamžik pomyslela, že to asi bude tím omámením, které na mě tenhle ničema pokaždé praktikoval. Teprve až když se mi nebezpečně zhoupnul žaludek, měla jsem vážné podezření, že se v něm to kakao snad multiplikovalo a teď se snaží najít si cestu ven.

Odtrhla jsem se od Edwarda tak rychle, až se mi opětovně roztočil svět. Zhluboka jsem se nadechla, ale nepomáhalo to. Nahoru mi stoupaly ty nechutně sladké sliny. Jasná známka toho, že tohle už nezastavím. Obyčejné respirační cvičení nemělo valnou odezvu, takže aniž bych to nějak hlouběji promyslela, ruce mi vystřelily kupředu a pokoušely se toho upíra přede mnou vystrnadit ven.

Bez úspěchu.

Držel se země jak betonovej patník a já najednou věděla, že pokud se v co nejkratší době nepřemístím k záchodu, ozdobím tak tričko mojí milované mramorové soše.

Tvářil se vyděšeně a já určitě taky. Ale ani omylem proto, že mi bylo zle, to už se mi stalo několikrát. Spíš proto, že on tu pořád stál a pozoroval mě.

„Vypadni,“ zavrčela jsem z posledních sil. Nesouhlasné zakroucení hlavy. Do prdele, tak už vypadni! Nechci, abys to viděl!

Přesvědčit se však, jestli mého přání uposlechl, už jsem neměla jaksi čas. Kakao se chvatně rozhodlo, že se mu uvnitř nelíbí, a že venku to jistě bude o moc lepší.

V dalším momentě už jsem klečela skloněná nad mísou a zdobila její vnitřek. Do očí mi tou námahou hrkly slzy. Sakra! Moje tělo se nedokázalo soustředit na nic jiného, než vyprázdnění žaludku. Matně jsem ještě cítila, jak se mi k zádům lepí něco chladného a… Vlasy se mi ve výhledu taky nehoupaly.

Držel je Edward.

Sakra!

Ne! On je pořád tady?

„Jo,“ odpověděl tiše.

Zhrozeně jsem zaúpěla a snažila se od něj osvobodit, ale bylo to naprosto marné. Klečel rozkročený kolem mě a koleny věznil moje lýtka. Jednou dlaní, kterou měl položenou pod mými prsy, mě zároveň podpíral a druhou přidržoval vlasy. Jeho studený dech mi na krku vykouzlil husí kůži a pomohl mi tak se uklidnit. Tím jsem měla na mysli žaludek, nervy byly rozhodně na pochodu. Už jen proto, že tu byl se mnou.

Tohle se nemělo stát.

„Nedělej si starosti, miláčku,“ broukl a jeho chladivé rty se přitiskly k mojí šíji. „Beztak za to můžu já,“ pípnul omluvně, ale mě v první chvíli jeho slova nedošla. To až poté, co jsem se konečně zvedla, spláchla, vyčistila si pořádně pusu a opláchla obličej. Potřebovala jsem se té odporné pachuti v ústech zbavit.

Edward mi ve všem sekundoval a já si nebyla jistá, jestli mě to má těšit nebo naopak štvát. Teď odskočil do kuchyně a tak jsem měla vteřinku pro sebe. Některé věci by vidět rozhodně neměl, vždyť je to proboha upír, který určitě víc jak lidi nenávidí jejich zažívací problémy…

„Můžeš s tím už laskavě přestat!?“ postěžoval si mírně naštvaně a postavil přede mě skleničku s vodou. Asi bych neměla nic pít nebo jíst, ale neodolala jsem a vyklopila to do sebe téměř na jeden hlt.

„Je mi nějak mizerně. To mlíko muselo být prošlý,“ postěžovala jsem si mu. Ale zlobit jsem se na něj nedokázala, přeci jen byl upír a oni si už stěží pamatují, kdy jsou potraviny zkažený a kdy ne. Všechno jim smrdí skoro stejně. Třebaže Elli mi tvrdila, že prošlé potraviny zapáchají dvojnásob. To ať mi povídá. Já moc dobře vím, jak neodolatelně může staré jídlo vonět… Ble!

Edward si mě vyhoupnul do náruče a odnesl do postele. Zatáhl závěsy a jeho rty se mi lehoučce otřely o čelo. A než jsem stačila popřemýšlet nad tím, že se mu vlastně vůbec nedivím, že mi nedal normální pusu, ucítila jsem jeho ústa na těch mých. Koutky samozřejmě vytočeny vzhůru. A jako by mi dal kopanec do zadku, chvatně jsem se od něj odtáhla. Tohle už bylo přes příliš. Z oka mi utekla jedna drobná slza, která se nakonec vpila do polštáře.

„Odpočiň si,“ pověděl potichu a dlaní se lehce prošel po mých vlasech. Potěšeně jsem si oddechla, ale jakmile se jeho záda začínala vzdalovat, srdce se mi vystrašeně rozbouchalo. Nechtěla jsem zůstat sama. Bylo to hloupé, vím to, ale nemohla jsem si pomoct.

Zůstaň, prosím, vyhrkla jsem zbaběle a on se ve vteřině přesunul za moje záda. Natisknul se ke mně, a jakmile jsem znovu získala pocit bezpečí, hlava mi opět s klidem dopadla na polštář. Cítila jsem jeho paži pod ním a druhou okolo mého pasu. Byla jsem v sedmém nebi.

„Jsi si jistá, že zítra můžeš jet se mnou?“ optal se starostlivě.

Jo, vylezlo ze mě jen souhlasné zabrblání a tělo i mysl se v jeho chladném uvěznění konečně oddaly spánku. Potřebovala jsem nabrat síly, protože až budu Elli oznamovat, že pojedu s Edwardem dřív, no… Bude to mela.

Oči se mi samovolně zavřely a za víčky se z ničeho nic začal odvíjet maratón obrázků.

Zdálo se mi o tom Carlisleovi. Vlasy měl úplně stejné jako můj otec a bledou kůži taky. Zlaté oči a příjemné vystupování. Byli si tak podobní, vlastně jsem ho vzhledem úplně přirovnala k mému otci, ačkoliv mohl vypadat úplně jinak. Nebyli dvojčata, ale kdo z nich dvou byl starší, tak to mi bylo záhadou.

Ocitla jsem se v jeho náručí a on na mě překvapeně, přesto s láskou, kterou můžete dát jen potomkům, oddaně koukal. Srdce se mi tou ohromnou radostí rozbušilo jak pomatené. Stáli jsme uprostřed velké místnosti, která vypadala jako obývák, a prozatím jsme tam byli úplně sami. Pak se ale někdo v povzdálí začal hádat.

Carlisle mě od sebe v zápětí jemně odstrčil a začal se mi ztrácet v husté mlze.

Bouchnutí dveří a…

„Isabello,“ křikl někdo rozzuřeně. Posadila jsem se na posteli tak zbrkle, až se mi znovu lehce zatočila hlava. „Bello, co to má znam-,“ Zbytek už Elli nedořekla, protože ji z mého pokoje vytáhl rozzuřený Edward. Vrčel, jako by právě dostal vzteklinu a já po nich jen vyděšeně koukala.

Tady něco nehrálo.

„Nikam beze mě nepojede, rozumíš?“ Poslouchala jsem rozčílený hlas mé sestřičky a hrdelní vrčení mojí lásky.

„Nejsi její matka, navíc Bella už se rozhodla,“ dohadoval se a byl neoblomný jako kus skály.

„Bastarde jeden!“ štěkla Elli a tón hlasu, kterým to řekla, jasně sliboval, že z tohohle se jen tak nevyhrabe.

„Radši se uklidni, seš moje sestřenice a nerad bych ti ublížil. Pokud nám ale budeš bránit, budu nucený…“

Dál už jsem neposlouchala a s hystericky chvějícím se srdcem vpadla do kuchyně. Ti dva stáli naproti sobě, jejich nosy se téměř dotýkaly a vzájemně na sebe vztekle vrčeli. Ani omylem jsem nechtěla, aby si cokoliv udělali. Tohle bych si nikdy neodpustila.

Bezhlavě jsem se vtrhla mezi ně, s očima naprosto vyděšenýma, ale kdo by se nebál? Stát v cestě dvěma pořádně rozčíleným upírům? Nezůstal by po mě mastnej flek.

„Snažíš se mi ji ukrást?!“ obvinila ho Elli.

„Tak to není,“ bouřil se naštvaný Edward.

„Necelé dva týdny zpátky pro tebe byla jen pouhý dobytek, pokud se nemýlím… A teď?“

„Ji miluju, a to je to nejdůležitější,“ objasnil chvatně.

„A dost!“ utrhla jsem se na ně já. Prozatím ze mě ještě neudělali krvavej lívanec, takže myslím, že jsem do toho jejich rozhovoru taky měla co říct. „Elizabeth, pojedu s Edwardem, protože už jsem se tak rozhodla a nedokážu si představit, že bych se od něj musela na delší dobu odloučit. A ty? Jakmile prodáš podnik, přidáš se k nám. Nikdo ti nikam neuteče,“ ubezpečovala jsem moji sestru.

„Ale ta cesta za hranicemi je nebezpečná, copak si nepamatuješ?“

„Vím to, ale nakonec po každé straně jsou ochranné stříbrné pásy a ty multifunkční lampy, které mají pohybové senzory a s každým venkovním pohybem vypustí stříbrnou mlhu. Bezpečněji než takhle, to už mimo hlídané město ani nejde. Navíc mám můj přívěsek,“ dodala jsem jistě, ačkoliv její semínka strachu u mě vzklíčila bez velkých problémů.

„Ano, ale když budeš muset na záchod? Natankovat? Nebo co já vím… Bude to nebezpečné pro Edwarda,“ vyhrkla a tímhle mě dostala. Měla naprostou pravdu. Co když budu muset na malou? Jakože při tak dlouhé cestě to bylo víc jak jisté.

„Pojedu rychle, abychom v opevnění na severu byli co nejdříve,“ pronesl ubezpečujícím hlasem, když se na mě samolibě usmíval. Měla jsem chuť mu říct, ať si to jeho arogantní chování pro jednou strčí za klobouk, tedy spíš někam hlouběji, ale když ono mu to tak moc slušelo. Kdyby to neudělal, nebyl by to už on. „Upíři nemají rychlostní limity.“

„A Bella není nerozbitná,“ zaprskala dopáleně Elli.

„Už s tím laskavě přestaň! Děláš tady jako by mi na její bezpečnosti nezáleželo, což mě teda hluboce uráží!“ vybouchnul navztekaně můj upíří přítel. Když byl takhle naštvaný, vždycky mě ta jeho ledová tvář tak rozpálila, že jsem ani netušila, čí vlastně jsem. Koutek mu zacukal, když po mě nakrátko šlehl pohledem a moje tváře jako obvykle zrůžověly. Že já se ještě vůbec snažím nečervenat…

„Kdybych Bellu nepojal jako moji partnerku, mohla bys mě klidně nařknout z čehokoliv, ale teď si tohle opravdu vyprošuju!“ Pokračoval stále celý naštvaný. Elizabeth ze sebe vypustila jen jakési bezradné zavrčení a jeho oči zaplály zadostiučiněním. Podle té tiché komunikace mezi nimi jsem měla jasno, kdo vyhrál. Edward. Jak jinak, že?

„Fajn, ale vyjedete zítra dopoledne, abyste tam dorazili ještě téhož dne. Nechci, aby Bella cestovala v noci, protože kdyby se cokoliv stalo, nic by neviděla…“

„Dobře!“ odsouhlasil jí to. „Jen si ještě ráno skočím na rychlý lov a jakmile se vrátím, okamžitě vyrazíme.“

„Takže jsem ráda, že jste se nakonec dohodli a já si tím pádem můžu jít zabalit,“ pověděla jsem klidně a stejně ledabyle odkráčela do mého pokoje. Uvnitř sebe jsem doslova cítila zmatený guláš všeho. Věděla jsem, že Elli mi bude strašně moc chybět, ale bez Edwarda bych to asi nezvládla. Což bylo opravdu zvláštní. Znala jsem ho jen chvíli a už ke mně přirostl takovým způsobem, jakým Elizabeth vlastně nikdy.

Ona pro mě byla jako sestra, on byl můj partner, milenec a vlastně i přítel. Konečně jsem v sobě nacházela odvahu mu věřit. Ačkoliv pro mě některá jeho gesta byla stále těžko stravitelná.

Podle mojí mámy, i kdybych prošla proměnou, vždycky by mi zůstaly lidské potřeby. Takovéhle to bohužel bylo. Nadpřirozená bytost, která se více podobala člověku než například upírovi. Bude se přes to moct Edward přenést? Nebo by mě zkusil přeměnit ještě teď, dokud jsem víc lidská, než kdy pak budu?

Netušila jsem, jak naši budoucnost vidí on a jestli chce mít po svém boku upírku nebo tvora, v kterého má proměna nakonec dospěje.

Jakmile za mnou bouchly dveře pokoje, všimla jsem si, že už v něm není takový nepořádek jako předtím. Někdo to tu musel malinko uspořádat a já přesně věděla, kdo to byl. Srdce sebou znovu šťastně zatřepotalo jak nepokojná křídla kolibříka.

Pohledem na hodiny jsem zjistila, že jsem usnula na dost dlouho. Na to, že už byly čtyři odpoledne, bych měla mít hlad, ale zatím nic. Vlastně, když nad tím teď tak uvažuju, možná že něco malého bych zakousla a… Dveře se rozletěly a na prahu se zjevil Edward.

„Ty si zabal a já ti mezitím něco přichystám,“ pověděl mile a mně se v hrudníku opětovně rozbušilo. Sice se usmíval, ale jak postoj, tak i tvář byla nepřirozeně ztuhlá. Jistě měl strach stejně jako já, ale jednou za hranicemi, všechno bude v pořádku. Jeho tělo jemně ochablo a on se jedním téměř neviditelným pohybem přesunul až úplně ke mně.

Objal mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se nedokážu nadechnout. Ne, bylo to jen chvilkové. Jeho pevné paže zjemnily a tvář ponořil do mých vlasů. S naprostou blažeností ze mě vylezlo jen jednoduché vydechnutí.

Tohle byl můj osobní ráj.

*

Udělala jsem všechno tak, jak chtěl Edward, což bylo zabalit si jen to nejnutnější. Zbytek mi později měla dovézt Elli. Nemělo by mi tolik vadit, že mi ostatní věci později dobalí právě tahle upírka, ale přesto se mi to lehce příčilo. A tak hned, co jsem snědla ten nášup, co donesl můj upír, pustila jsem se do nutných příprav na odjezd. Jeden kufr byl o chvíli později napěchovaný jen tím nejdůležitějším, bez čeho bych se neobešla a pak se moje rozjetá balící nálada jala zaplňovat i všechno ostatní.

Zbylá cestovní zavazadla se dmula vnitřním náporem a teď už téměř prázdný pokoj zdobilo i několik obrovských krabic. Poličky, skříň, komoda… No prostě úplně všechno bylo připraveno k opuštění tohohle místa.

Naplňovalo mě to nepochopitelným smutkem. Vždyť už jsem stejnou situaci zažila tolikrát…

Měla jsem se vydat vstříc novému a neznámému ve společnosti toho, koho jsem milovala jak ještě nikoho. Jaká asi bude budoucnost? I když to bylo momentálně nepodstatné, protože prvně nás čekala cesta na sever. A ta musí dopadnout dobře!

Žádné zastávky na záchod… Jen na to pomyslet a už jsem byla rozklepaná jak vyděšenej ratlík. Co když to nevydržím? Budu muset. Nakonec by bylo příliš riskantní zastavovat a pustit dovnitř třeba jen trochu venkovního vzduchu… Nebo pojedu mým autem a Edward svým. Beztak to Volvo uvnitř města používat nesmí, vzhledem k tomu, že tu nemá rezidenci, přesto by to takhle bylo podstatně jednodušší. A bezpečnější pro nás oba.

Edward

Už jsem měl dost pozorovat to její horečné balení, protože se ani nepřišla navečeřet, ačkoliv jsem dokázal pochopit, proč to dělá. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mi třeba taková Alice připravovala kufry. Její všetečné prsty někde poblíž mých deníků? Tak to ani omylem. Tedy ne, že by normálně do mého království lezla, to ne. Ovšem pokud by se jí dostalo mého požehnaného povolení dostat se do mých osobních věcí, neváhala by ani setinu sekundy. Potvora.

S Eliz jsem celé odpoledne, až do večerních hodin probírali různé verze a podrobnosti cesty. Nezbytné informace o bezpečnosti, ale také o společném pohodlí. Mě a Belly. Jasné bylo jen jedno. Mazlík bude muset vydržet bez jejích lidských potřeb.

Upíři měli buď svá auta uzpůsobená k cestě po těchhle chráněných cestách, nebo prostě využívali okolních tras. U mě připadala jediná varianta. Bellina bezpečnost znamenala i cestování chráněnou oblastí. I kdybych se měl vystavit tomu stříbrného prášku, ale mého mazlíčka dovezu v pořádku a hlavně celého.

Nedokázal jsem pochopit, jak ji mohla nechat Eliz jet samotnou. Tohle bylo nemyslitelné.

„Edwarde, mohl bys to udělat jako já s Bellou,“ zopakovala už po několikáté a tím ukončila moji zdánlivě rozvážnou chvilku. Pěst naprosto spontánně uhodila do desky jídelního pultu, až všechno to čistě připravené nádobí poskočilo. Všechno se ve mně vzteky bouřilo. Copak bylo normální, abych někoho, na kom mi opravdu záleží, vystavil takovému nebezpečí?

„Přestaň okamžitě soptit a raději uvažuj. Je to naprosto jednoduché. Tvoje auto je na podobné věci připravené, protože ho upravoval upír. Není pro člověka. I moje BMW-éčko je pro náš druh a ne pro lidi. Tím spíš ji vystavíš nebezpečí. Když vydýchá vzduch, co pak? Ty nebo ona…“

„A co teda navrhuješ? Abych se vydal po nějaké venkovní nechráněné silnici a Bellu nechal jejímu osudu?“ prsknul jsem rozladěně ještě celkem potichu. Nechtěl jsem, aby náš rozhovor slyšel i mazlíček, přece jen by se neměl před cestou zbytečně zatěžovat a rozrušovat. A pak ráno jí navíc nebylo nejlíp… Až to tady dořešíme, tedy pokud se nám tohle někdy podaří, tak teprve pak ji obeznámím s našimi plány.

Snad už to bude brzo!

Elizabeth si rozrušeně povzdechla, ale z ničeho nic se v jejích očích prohnal jeden světlý záblesk, který dával jasně najevo, že ji něco napadlo.

„Mohl bys ji nechat řídit její auto a s tím tvým jet hned za ní,“ sdělila mi triumfálně a hned na to se i stejným způsobem usmála. Ale copak bych mohl nechat Bellu řídit tak daleko? Zvládla by to vůbec? A já bych jí ani nemohl nijak pomoct. Co kdyby vyjela ze silnice, usnula za volantem nebo něco horšího… Vnitřnosti se mi nesouhlasně nad touhle možností kroutily, ale zdálo se to prozatím jako jediný rozumný nápad. Nic lepšího na obzoru nebylo. „Víš, jak se Bella už najezdila? Dokonce jsme jednou musely použít i nechráněnou trasu a nebudu ti vyprávět ten horor a strach, který jsem celou tu dobu zažívala. A určitě nejen já…“

„Cože?“ vřísknul jsem zuřivě. Takhle debilně riskovat. Měl bych ji na místě skopat do jedné malé kamenné kuličky a pak by si možná moje sestřenka uvědomila, že to jde chovat se i rozumně a zodpovědně.

„Nedívej se na mě tak! Bylo to v prvním období, kdy se tyhle silnice teprve vymýšlely,“ vřískla mi zpátky úplně stejně. Načež si to do kuchyně naštrádovala i unavená Bella. Snažila se dokonce zastavit jedno zívnutí, přesto marně. Bylo něco kolem desáté večer a ta malá potvora ještě ani nevečeřela.

Jak má mít na zítřek sílu?

I když bych se mohl o něco pokusit…

Chvatně jsem si stoupnul, políbil mého utahaného miláčka na čelo a pokynul, aby se posadila na mé místo. Zahřáté bohužel nebylo, ale zato jsem jí alespoň připravil večeři. Těstoviny se zeleninou. Ovšem nevařil jsem já, nýbrž moje drahá sestřenka. Ona už to beztak měla v malíčku. Já bych ukuchtil tak leda něco nejedlého a pak by Belle bylo zase špatně.

Raději si to na triko nevezmu.

Zaplnil jsem jí talíř a stejně tak i skleničku, zatímco mě Eliz pozorovala, jako by mi na hlavě vyrašila tykadla. No nemohl jsem se moc divit. Dřív bych jí nepomohl vůbec s ničím, ačkoliv byla můj druh. Natož obskakovat někoho, kdo pro mě byl jen pouhým člověkem. Ne tak úplně, ale skoro…

Nikdy se ještě v mojí blízkosti nevyskytly ani potraviny. A teď?

Myslela na to, jak moc jsem se změnil.

Už delší dobu jsem nad tím uvažoval a došel k názoru, že menší obměna u mě skutečně nastala. Ovšem všechno jen v mezích mého mazlíčka. Pokud by se na mě jakákoliv jiná lidská žena pokoušela praktikovat nebo si dovolovat tak, jak to dělá Bella, už by možná po téhle malé planetce nechodila. I když… Pravda bohužel byla i taková, že moje dřívější zuřivá nátura jaksi změkla, takže těžko říct, jak bych se zachoval.

Byl jsem opanovaný jen jedinou bytostí, v jejíchž křehkých rukou bylo všechno. Držela opratě od mého těla, mysli, srdce a v neposlední řadě i duše. Panovala nade mnou a vlastně si to ani pořádně neuvědomovala, nebo to bylo dáno tím, že ona kralovat nechtěla. Můj naprostý protiklad. Já potřeboval kontrolu nad každým, nad všemi a díky mému daru se mi to i dařilo. A Bella…

Sakra! Zaměřil jsem se na ni, ale její mysl mi najednou začala přeskakovat. Slyšel jsem jen něco a někdy tam měla totálně prázdno. Proč jsem si toho nevšimnul dřív? Vyděšeně jsem si uvědomil, že určitě bude potřebovat tu upíří krev, aby neprošla proměnou. Kolem srdce se mi sevřel svěrák a snažil se o to, abych poprvé v mé existenci zkolaboval. Jistě toho upír schopný je, když se dostane do určitého věku. Mohl bych začít trpět i senilitou?

Ne, uklidni se a přemýšlej. Okřikl jsem se zuřivě.

„Bello, je ti dobře?“ optal jsem se starostlivě, ale ani tu špičku ledovce mého strachu jsem ukrýt nedokázal. Polkla a pak mi s úsměvem na rtech oznámila, že se cítí úplně skvěle. Obočí se mi nesouhlasně vyhouplo vzhůru a ona mi to raději i odpřísáhla, ačkoliv nemusela. Pořád jsem měl částečný náhled do její hlavinky, třebaže mě tyhle divné výpadky dost znervóznily. Nebylo to dobře!

S hlavou plnou pochybností a ustrašených myšlenek jsem se doštrachal do koupelny. V tichosti jsem zavřel oboje dveře a s odhodlaným pohledem skenoval místečko na mém zápěstí. Chtěl jsem to zkusit, i když by mě to připravilo o část mých sil. Ovšem jestli to zkusit teď nebo později, až bude cesta za námi… Netušil jsem. Co by bylo lepší?

Upřímně jsem neznal nikoho, kdo by se kdy pokousal tak, aby začal krvácet. Samozřejmě až na Bellina otce, ale ten nakonec musel. Hlavou se mi prohnalo takové množství povzbuzujících myšlenek, že jsem si automaticky přitáhl zápěstí až k ústům. Otevřel je a…

„Edwarde!“ zaječela vystrašená Bella hned kousek ode mě. Jak to, že jsem ji ksakru neslyšel? „Tohle nesmíš! Oslabilo by tě to!“ vyhrkla celá ustrašená. Myslí jsem zachycoval jen útržky jejího samo-obviňování se ze smrti otce. Nechtěla mě mít na svědomí. A to ani nemusela…

„Ale…“ namítnul jsem.

„Žádný ale, tohle se nikdy nestane. Můj otec za tu stejnou blbost zaplatil vlastním životem a ty-, nikdy!“ rozčilovala se. Tep se jí v okamžiku vyšvihnul k nebeským výšinám a tváře zrudly. Tentokrát ale ne studem.

„Nemyslím si, že zaplatil vysokou cenu. Přece tady po sobě něco důležitého zanechal a já mu nemůžu než být zavázaný a pomáhat mu v tom, co on začal,“ pověděl jsem uctivě. Byl jsem neskutečně vděčný za jeho oběť, protože kdyby to neudělal, ani já bych nikdy nepoznal to pravé štěstí.

Bella a její chabá lidská síla by mě v mém konání stejně nikdy nezastavila. Měl jsem jasně seřazené priority a tou hlavní bylo udržet ji v plné síle pomocí jakékoliv potřebné zbraně. Pokud jí měla být moje prolitá krev… Budiž! Z mého hlediska to bylo to poslední. Otázka však byla, jestli to vůbec dokážu. Potřeboval jsem se ujistit o tom, že moje city k Belle jsou tak silné, jak si myslím. Ačkoliv to, že jsem si ji svým způsobem označil, by mi mělo napovědět, že dokážu všecičko, co si jen umanu. A krvácet? Neměl by být problém, ale ne před ní. Co kdyby to opravdu nevyšlo?

„Edwarde!? Co tady proboha děláš?“ vyjela na mě Eliz. Ještě ta mi tady chyběla.

„Nic, jen se snažím pomoct,“ utrhl jsem se na ně naštvaně. Jo, přesně takhle jsem se momentálně cítil. Copak ani jedna nechápala, že tohle prostě vyzkoušet musím?

„Okamžitě toho nech,“ nakázala mi pevným hlasem moje sestřenka, přesto v něm bylo slyšet i smítko hrdosti. „Tohle můžeš zkoušet, až budete v bezpečí,“ doplnila rozladěně. „Před cestou si musíš uchovat všechny potřebné síly!“

„Jenomže co Bella?“ namítal jsem dopáleně.

„Ona už tuhle situaci zažila tolikrát, že ani netušíš,“ pověděla smířlivě a v mysli si prošla všechny jejich rozlučky před cestou. A pak že nemám tušení? Leda tak kulový…

„A já nechci, abys to kdy zkoušel,“ vydechla zděšeně moje malá starostlivá Bella, čím mě jen pohladila po tom svalu, který už patřil jen jí. Měl jsem na mysli srdce.

„To už nech na něm!“ pokárala ji Eliz.

„Tak to teda ne! Nebude kvůli mně riskovat! To prostě nepřichází v úvahu, protože to jednoduše nedovolím!“

V tu chvíli jsme na ni oba koukali způsobem, že může klidně říkat, cokoliv jen chce, ale podle jejího se stejně nakonec nepojede. Eliz jen protočila oči a v duchu si pomyslela, ach ta láska, ale stejně mi byla vděčná. A já momentálně jí za to, že se mi o Bellu celou tu dobu tak svědomitě starala. Od teď přebírám žezlo, třebaže jak znám Elizabeth, nebude se jí to ani trošičku líbit. Nakonec je to ale jedno, ona už je jen moje žena, takže…

„Tak to teda nikdy!“ vyštěkla usoptěně Bella a rychlými kroky vypochodovala z koupelny. Poslouchal jsem jak mysl mojí sestřenky, která ke mně promlouvala naší tichou komunikací, tak i tu načučenou holku odvedle, která sebou právě plácla do peřin. S obličejem ještě zabořeným do přikrývky bezmocně zafuněla, pak se ale zbrkle otočila a já se mohl jen domnívat, na co právě myslí!

Zatraceně!

Jak to, že to najednou takhle vynechává?

Odkýval jsem sestřence její variantu, že pojedeme každý svým autem. Ačkoliv to moje ještě stále parkovalo na oficiálním návštěvním parkovišti. Prozatím se po mě nikdo nesháněl. U odchodu ale Bellu odhlásím, abych ji pak přehlásil u nás. Už nikdy mi neuteče. Nenechám si ji odvát z mého nekonečného života. Už nikdy…

Když jsem konečně dostal volno a Elizabeth odešla, mohl jsem začít s plánem jak si udobřit mého navztekaného mazlíka. Nejenže se poslední dobou chovala vážně divně, teď se k tomu dokonce přidalo i vynechávání mého daru. Proč by to na ni nemělo platit tak jako doposud?

Možná je to tím naším spojením?

Stává se imunní vůči mému daru?

A budu to mít stejně proti její kavalérii, až bude neobyčejná?

Tolik otázek a žádná kloudná odpověď. Nic, co by se dalo logicky vysvětlit. Alespoň se pokusím si mazlíčka udobřit, což bylo vždy to nejdůležitější hned po tom, abych ji udržel v bezpečí a naživu.

Nakráčel jsem tiše do pokoje. Povalovala se na posteli, otočená čelem k oknu a tudíž zády ke mně. Ještě jsem slyšel tiché kapky stékající ji po obličeji. Plakala. Kvůli mně? Právě teď jsem měl její hlavu uzavřenou, ale každý kretén by pochopil, že je smutná. Nešťastná.

Budu se muset snažit, abych alespoň na něco přišel. Však moje zbraně neměly nikdy dovolenou, takže jakmile jsem se k ní ze zadu natisknul, mírně vyděšeně sebou cukla. Zahájil jsem útok na její hrdlo a zasypal ho tolika polibky, že i nešťastná Bella mi pomaloučku začínala tát.

„Edwarde, slib mi, že to nikdy neuděláš!“ zaprosila potichu. Neodpověděl jsem. Vlastně, netušil jsem co odpovědět, protože lhát se mi zdálo sprostý, ale pokud bude naléhat a ulehčilo by jí to, sklouznu i k jedné nepravdě. To nikoho ještě nezabilo. A já sám je dřív používal tak hojně.

„Prosím, slib mi to!“

„Fajn, nepokusím se o to… prozatím,“ dodal jsem tichounce.

„Edwarde!“ zabručela naštvaně a chvatně se mi v náručí otočila. Najednou jsem koukal do těch jejích mokrých očí a bylo mi mizerně. Z úst mi utekl jeden povzdech a jazyk se pod tou nestydatou lží, kterou nechtěl vypustit, kroutil jak vzteklej červ.

„Slibuju, že se o to nepokusím,“ pověděl jsem pevněji, přesto mi každé slovíčko dělalo náramné problémy. Překřížené prsty za jejími zády, ale tenhle slib anulovaly, takže jako úplnej bídák jsem se cítit nemusel. „A teď se pořádně vyspi. Já si zajdu na lov,“ vypadlo ze mě už zase normálně.

„Vždyť si byl včera v noci,“ postěžovala si Bella a její kuriózní prstíky už mi stačily rozepnout dva knoflíčky. Pohotově jsem ji zastavil, protože to co jsem chtěl já, by ji jisto jistě spíš utahalo a ona potřebovala odpočívat a nabrat energii na zítřejší cestu. A ačkoliv ten dole dost nesouhlasně protestoval, nasadil jsem mu pomyslný roubík a umlčel tak jeho choutky. „A já potřebuju uspat,“ postěžovala si nemravně a políbila mě tak vášnivě, až ten nešťastný roubík vzplál a vypařil se. Sakra! Pokusil jsem se to napravit s náhubkem. To by mohlo vyjít a taky že ano, ačkoliv jen o chlup…

Stáhnul jsem Bellu ze sebe a ona si mě uraženě přeměřila. „Jak chceš, ale nezapomeň, že tohle si budu pamatovat,“ vyprskla naštvaně a trhanými pohyby se nasoukala pod peřinu. Ta její náladovost mě naprosto vyváděla z rovnováhy. Navíc jsem alespoň na okamžik viděl do té její hlavičky, ale teď? Zase černo! Jak tohle dělá? Z módu nadržená se v okamžiku přepne na ten naštvaná? A navíc mi i brání v mém drzém vyzvídání v její mozkovničce.

Ach jo.

Nahnul jsem se a políbil ji do těch úžasně vonících kadeří. Jestli si myslela, že ji nechci, tak to se pekelně sekla. Každé vlákno mého nesmrtelného těla po ní toužilo, ale vystavit ji tak nebezpečí? Ani omylem. Až bude ta dlouhá cesta za námi, vynahradím jí všechno, teď ale půjdu raději na lov, jinak bych to asi nerozchodil…

„Dobrou, zlatíčko,“ zašeptal jsem stále skloněný.

„Hm…“ odfrkla hnusně a zabublala se víc pod peřinu.

„Neboj, příště ti to vynahradím,“ pošeptal jsem temně, až jí divoce poskočilo v hrudníku a dech zrychlil. Musel jsem se odtud dostat dřív, než nebudu schopný odejít a dám jí tak všechno po čem jen touží. Nakonec je to přece můj mazlíček. Moje polovička. Má žena a kde je ona, tak je navždy i můj domov.

Právě se přetáčela, a tak jsem co nejrychleji utekl z pokoje a potichu za sebou zavřel dveře. Když jsem téměř opouštěl byt, ještě jsem slyšel něco jako ‚Tsss‘ a další její neidentifikovatelné pohyby. Nebo jsem radši nechtěl přemýšlet, co to tam dělá…

Vyběhnul jsem ven. Vstříc mojí neexistující žízni, přesto jsem si musel být jistý, že zítra všechno dopadne dobře. A pak to její chování. Jakmile jsem nebyl uvnitř ní, byla jako dynamit. Ne, že by mi to nevyhovovalo. Jenomže kvůli tomu zítřejšímu odjezdu se mi to tentokrát skutečně nehodilo. Nemohl jsem ji připravit o její chabé síly jen proto, že bych si taky rád užil.

S hlubokým nádechem jsem se rozběhl směrem k lesu a pak hradbám.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 31. kapitola - Příprava na cestu: