Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 25. kapitola

14.02.2011 (13:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5102×

Nevyřčená slova lásky – 25. kapitola

Edward:

„Edwarde, nezáleží nám na tom, co bylo, jsi náš syn a my tě chceme zpět. Rodině, u které bydlíš, zavoláme a můžeš se vrátit k nám,“ vysvětlil mi Charlie, přičemž každé slovo zdůrazňoval zřetelněji…

V této chvíli jsem nebyl schopen vysvětlit, jak se cítím. Ve mně se mísilo tolik pocitů, ale nemohl jsem z nich ani jeden vybrat. Oni mě chtějí zpět? Syna, za kterého se styděli? Chtějí mě vzít Cullenům?

„Myslíte to vážně?“ zeptal jsem se nevěřícně. Renée se usmála a přikývla. Pohladila mě po tváři a políbila na čelo. Doufala v to, že se otočím, zapomenu na můj dosavadní život, který se hodně změnil, a půjdu s nimi domů jako jejich hodný synáček.

„Milujeme tě, chceme být opět rodina,“ řekl Charlie a objal Renée. Proboha, to se mi snad jen zdá. Sním nebo blouzním? Jedno z toho určitě, jinak to není možné. Nohy měly tíhu olova, ale postavil jsem se. Ruce si zkřížil na prsou a shora si je prohlížel, byli malí a nezkušení jako mušky, ale ani to mě neobměkčilo.

„Co si jako myslíte?“ vybuchl jsem. „Potkáme se tu po čtyřech měsících, div, že mě poznáte, nic jste se nedozvěděli, co jsem dělal do této doby, ale chcete mě zpět? Sakra, proberte se!“ zařval jsem; všichni v kavárně na mě koukali.

„Edwarde, co se děje?“ vzlykla Renée. Byla to moje matka, ale už jsem k ní necítil takovou lásku, už jsem ji nemohl oslovit ‚mami‘, aniž bych potom přemýšlel, zda si to nezaslouží někdo jiný. Někdo, kdo i přes moje manévry, trapasy s láskou a nálady strpěl mé chování a vždy mě povzbuzoval.

„Ne! Nic! Jen si teď vybavuji, že bys chtěla svého syna, kterého jste zaživa pohřbili. Vždyť jste mi udělali pohřeb, chápete to?“

„Zlatíčko, mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ vysvětloval mi Charlie.

„Chabé, velice. Každý otec s matkou by své dítě hledali, dokud by se o tom nepřesvědčili stoprocentně. Zklamali jste, přiznejte si to!“ Renée na mě ublíženě koukla a chtěla mě chytnout za ruku. Ucukl jsem. Nechtěl jsem její dotyk cítit.

„Promiň, ale ne. Už ne! Mrzí mě to, mám vás rád, jsem šťastný, že jsem vás potkal, ale nemůžete po mně chtít, abych opustil svou rodinu. Nemůžu! Miluju je, chci s nimi být a nic na světě mě nepřesvědčí, abych od nich odešel,“ řekl jsem jim natvrdo. Nechtěl jsem z toho dělat aférku. I pro mě to bylo velmi těžké; nikdy je už neuvidím.

„Miluješ je hodně?“ zašeptala zlomeně Renée. Nechtěl jsem jí lhát, přikývl jsem. Schoulila se do klubíčka a plakala do náruče Charlieho. Trhalo mi to srdce, chtěl jsem ji ubezpečit, že to není tak špatné, ale já na to neměl náladu ani sílu. Prostě ne! Zavrtal jsem se hlouběji do křesla a hleděl na ně. Ublížil jsem jim, prolétlo mi hlavou.

Charlie se na mě podíval skelným pohledem. „Jdi! Jdi za svou rodinou, pokud ji tak miluješ. My to přežijeme, bude nám stačit, když budeme vědět, že žiješ a máš se dobře. Šťastný život, Edwarde.“ Po obličeji mu stekla slza. Postavil se a objal mě. Jeho objetí bylo tak… studené. Jakoby na mě byl nahněvaný, ale nemohl jsem poručit svým citům, nemohl jsem jít proti nim.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Ale ani jeden z nich se neohlédl. Neslyšeli to. Políbil jsem Renée na líce a pomalým krokem se vzdaloval z kavárny. Za sebou jsem slyšel jen slova chlácholení, tišení, tlumené vzlyky a křiky na mou osobu. Nevnímal jsem je. Označili byste mě za studeného, nemilosrdného psa, ale já to nedokázal. Prostě jsem k nim ztratil tu lásku, kterou jsem dříve cítil. A nikdy, nikdy si nebudu vyčítat, že jsem se takhle rozhodl. Udělal jsem správně.

Rozběhl jsem se upíří rychlostí a mířil domů. Jedině ten dům, ve kterém pobývali Cullenovi, jsem mohl označit jako domov.

*****

Vstoupil jsem do dveří a naslouchal hrobovému tichu. Že by všichni odešli na lov? Zul jsem si boty, což jsem obyčejně nedělal, a vydal se do obývacího pokoje. Když v tom, zpoza rohu, vyskočila Rosalie a držela mě ve svém objetí jako klíště.

Vyděšeně jsem na ni hleděl, ruce jsem měl podél těla, nebyl jsem schopen je ovinout kolem pasu.

„No tak,“ pobídla mě. Vzala mé ruce do svých a položila si je na záda.

„Bože můj, tak jsem se bála, že bys nakonec odešel, tohle už nám nesmíš dělat,“ lamentovala a její objetí bylo čím dál tím silnější. Nerozuměl jsem slovům, která na mě chrlila, aniž by mi dala vysvětlení.

„Rose,“ vzdychl jsem a odtáhl se od ní, „co se stalo? Proč jsi jako na trní?“ V jejích očích hrál úžas a nesouhlas. Nestačila mi odpovědět, do náruče mi skočila Alice a za ní hned Esmé. Tvrdě mě objala; dalo jí práci, aby ovinula paže po celém objemu mého těla.

„Děkuji ti, Bože,“ zamumlala Esmé. Políbila mě na tvář a dvakrát ji pohladila. Už jsem nebyl ani překvapený, když se ke mně přihrnul Carlisle a začal mě drtit ve svém objetí. Bral jsem to jako samozřejmost do té doby, než mi to někdo vysvětlí, pokud budou tak ochotní.

„Tohle už mi nikdy nedělej!“ zavrčela Alice. „Víš, jaký jsem měla strach? Hrozně velký, neviděla jsem tě,“ vzdychla.

„Proč? Vždyť jsem byl jen v centru,“ obhajoval jsem se.

„O to tu šlo,“ vyhrkl Emm, zatímco si držel Rosalie těsně u sebe.

„Nechápu. Je něco špatně?“ zeptal jsem se a podíval se na Esmé; její tvář mi vždy prozradila nejvíce, nemluvě o jejích myšlenkách.

„Bála jsem se, že…,“ zastavila se.

„Že?“ pobídl jsem ji, ať pokračuje.

„Ach, Edwarde, byl si se svými rodiči, viděls je po takové době. Nedivila bych se, kdyby ses k nim připojil, a na nás bys zapomněl. Přeci jenom jsme tvoje náhradní rodina, která tě jen zachránila, ale nemůže ti vynahradit rodiče,“ šeptala. Její slova mě bolela. Nečekal jsem, že mi věří tak málo, ale dalo se to očekávat.

„Nikdy! Nikdy bych vás nevyměnil. Miluju vás, všechny, jste pro mě vším. Nemůžu odejít, nejde to, i kdybych chtěl. Přirostli jste mi k srdci,“ řekl jsem jim pravdu, čímž jsem si vykouzlil proud ‚slz‘ a sladká objetí.

„Já… nechci rušit, ale nemyslíte, že je na čase se chystat na ples? Nechci potom riskovat to, že nás bude Alice honit s kartáčem na vlasy a lakem na vlasy,“ zaškaredil se Emmett. Všichni se sborově zasmáli. Atmosféra byla… rodinná.

Carlisle s Esmé odešli do pracovny, chtěli být chvilku spolu. Ani se jim nedivím, za poslední dobu si toho vytrpěli mnoho. Chtěl bych jim to nějak vynahradit, ale jak? Ještě bych jim ublížil a o to nemám zájem, napáchal jsem více škody než užitku.

„Edwarde, pojď, myslím, že jsi na řadě, na tobě se Alice vyřádí,“ řekl Jasper a zasmál se společně s Emmettem. Alice už se opírala o zábradlí a hněvivě šlehala blesky po svém manželovi.

„Jen abych si do parády nevzala tebe, broučku,“ řekla kysele a Jasper se zajíkl. Věděl, že to jeho drahá myslí vážně – byla schopná všeho, co si o tom budeme povídat.

Objal jsem Emmetta, Jaspera a spolu jsme se vydali po schodech do holčičích pokojů, kde na posteli ležely vaky, v nichž byly naše obleky a jejich šaty. Zavřel jsem na chvíli oči a zkusil si představit Bellu v těch krásných šatech, které by jí dokonale seděly. Byla by nádherná, její bledá pokožka by kontrastovala s látkou, její hnědé oči by hleděly na všechny s takovou úctou a morálkou a její oblé rty, červené, sladké, chutné…

„Edwarde!“ zařval mi u ucha Emmett. Trhl jsem sebou a lehce se pousmál. „Sedni si na to křeslo, jdeš první,“ podotkl a už se tlemil mému přiblblému úsměvu. Posadil jsem se na židli, nade mnou se tyčila Alice s nůžkami a hřebenem. Zhrozil jsem se.

„Pane bože, Alice! Co to se mnou chceš provádět?“ zajíkl jsem se. Na tváři jí hrál splašený úsměv. Otočila mi hlavu proti zrcadlu a namočila mi moje bronzové kadeře. Její prsty se lehce prohrabovaly mým hnízdem a sem tam mi zastřihla trčící porost.

Když byla hotová s mým účesem, divil jsem se, jak je možné, že na zemi bylo mnoho bronzových vlasů, načež jsem necítil ani jedno škubnutí, či nepříjemné tahání. Bylo to příjemné, když mě vískala ve vlasech a sčesávala je na jednu stranu.

„Drž!“ poručila mi a hlavu si otočila do úhlu, který jí vyhovoval. Bláznivá Alice, pomyslel jsem si a držel jako malé, poslušné dítě, jež se bojí maminky.

„Alice, nevidíš, že se tě chudák bojí?“ smál se Emm na celé kolo a tím vlnu smíchu vyslal i na Jaspera.

„Oba ven!“ zahřměla Rosalie a už je strkala na chodbu i s vaky. „Tohle si zkuste, až to budete mít na sobě, přijďte se ukázat,“ poručila. Kluci na ni koukali, jako by spadla z Marsu. „Mám vám do těch košilí a kalhot pomoct?“ zeptala se arogantně. Pak už jsem viděl jen vyběhnutou cestičku, po které si to kluci mířili co nejdál od nás.

„Tak, to bychom měli.“ Zatleskala a ztratila se v koupelně. Alice si pořád pohrávala s mými vlasy, i když nevím, co tam s nimi kouzlila, lepší už to nebude.

„Sakra, nechce to držet. Ještě na tebe budu muset použít lak, který používáme na čalounění,“ zaklela. Jako bych to neříkal. Rosalie se vynořila z koupelny s bílou lahví a strojkem na holení. Hned mi došlo, že to bude asi pro mě, asi těžko by sebe šla holit.

„Rose, ne!“ ohradil jsem se. „Já to dělat nebudu.“

„Edwarde, kdo řekl, že ty? Navíc, nenechám tě jít na ples s chloupky na obličeji,“ srazila mi hřebínek. Přejel jsem si rukou po obličeji, přičemž jsem sebou škubl a vysloužil si pohlavek od Alice.

„Drž, nebo tě ostříhám do hola,“ poručila mi. To je horší než na vojně. Rosalie ke mně přistoupila a skoro celý obsah mi vystříkala na obličej. Všude jsem měl bílou pěnu, zápach mě štípal do nosu, pořád jsem sebou šil a Alice se mě snažila krotit.

„Edwarde, jestli sebou nepřestaneš vrtět, půjdeš s polovinou obličeje neoholený, chceš vypadat jak bezdomovec ve smokingu?“ zeptala se mě. Na mou odpověď nečekala.

„Ne, nechceš! Tak toho nech,“ poručila mi a opět se dala do práce. Zavřel jsem oči a křečovitě sevřel křesílko. To vydržím, ještě hodinu a nechá mě jít. Doufejme…

*****

„Tadá,“ zatrylkovala Alice a spustila ze mě bílé prostěradlo, měl jsem náhled na celé moje tělo, které bylo pokryté hedvábím černé barvy. Byla to krása. Vidět sebe jako maturanta, poprvé v životě. Asi jsem to prožíval více než ostatní, přeci jenom oni už za sebou takové události měli.

„Sluší ti to,“ zašeptala Esmé a políbila mě na čelo. Mateřský polibek plný lásky, něhy a pokory.

„Děkuji, ale měla bys pochválit Rosalie s Alice, kdyby mě nechali jít jako vandráka, styděla by ses za mě.“ Usmála se a pokývala hlavou.

„Vždycky jsi byl krásný, i kdyby na tebe daly šaty ze zlata, pořád bys byl můj starý, dobrý Edward. Mám tě ráda takového, jaký jsi, a to většina, Edwarde.“ Objal jsem ji a sledoval plující šaty po schodech, ve kterých se pomalinku vznášela Rosalie. Bože…

Měl jsem ten pocit, že mi vypadly oči. Byla neodolatelně krásná. Kam se na ni mohly hrabat miss, ona byla víc než to. Dokud jsem se letmo nedotkl její paže, myslel bych si, že sním. Lehce se usmála a pokývala mi hlavou, jako by mě chtěla ujistit, že je opravdu ona.

Nestačil jsem nic říct, neboť se po schodech snesla další princezna v žluté látce. Alice vypadala pohádkově sladce. Její rozježené vlasy vlály každým směrem, její úsměv ozářil každého a to nemluvím o jejím půvabu.

„Nekoukej mi tak na ženu, nemám to rád,“ napomenul mě Jasper a usmál se, abych si nepřipadal uražený. Nechtěl jsem mu ji okoukat, ale čišela ze mě závist. Ne kvůli tomu, že by měli Alice s Rosalie, nikdy bych jim je nezáviděl, ale to, že oni budou na plese se svou milovanou a já se budu snažit zapomenout na svou milovanou. Na plese, který pro mě má znamenat první maturitní ples, zakončení mého školního života…

„Měl by sis dojet pro Jessicu, bude nervózní,“ poradila mi Alice a do ruky mi strčila klíčky od auta. Políbil jsem ji na líčko, Rosalie na čelo a vydal se do garáže. Dvojité zavrčení od mých krásných bratrů jsem samozřejmě slyšel a musel se pousmát. Že by i upíři žárlili?

*****

Narovnal jsem si sako, zapnul si knoflíčky a decentně zaklepal na dveře. Nestačil jsem si rozmyslet, co vypustím z pusy, a dveře se rozlétly. Rázem mi na krku visela Jessica a její parfém, který mě křiklavě štípal do nosu, jsem se snažil ignorovat.

„Bála jsem se, že bys nakonec nepřišel,“ drmolila ústy. Nejraději bych to udělal, věř mi, ale něco jsem ti slíbil a na ten ples chci jít, takže tuhle myšlenku jsem hned zavrhl.

„Slíbil jsem to,“ zašeptal jsem, až jsem měl obavy, jestli mě slyšela.

„Odběhnu si pro kabelku a hned jsem tu, neuteč mi.“ Mrkla na mě a vytratila se. Pomalým krokem jsem se vydal k autu a zkoušel zahnat chmury, které se mě zmocňovaly. Cítil jsem úzkost, měl jsem pocit, že ji jen využívám, ale je tu ještě jedna otázka. Vadí jí to?

„Jsem tu, můžeme vyrazit?“ Kývl jsem hlavou a otevřel jí dveře. Jessica s úsměvem nasedla. Chtěla mi dát pusu, ale uhnul jsem a pousmál se. Trochu se zamračila, ale nedbal jsem na to. Jestli bylo její ego poraněné, to byla moje poslední tíživá myšlenka.

Pneumatiky zakvílely a rozjeli jsme se směr škola. Po celou tu dobu jsem na sobě cítil její pohled. Jessica byla krásná, šaty jí dokonale zvýraznily postavu, její vlasy spleteny do drdolu, zelené oči, ale pořád to nebyl typ dívky, kterou bych chtěl. Pořád jsem je všechny porovnával podle… Belly.

„Edwarde, ples je tady, kam to jedem?“ zeptala se Jessica. Strhnul jsem volant na pravou stranu, akorát jsem se vešel do cestičky na parkovišti. To bylo o fous. Mohl jsem si svoje zlatíčko nabourat.

„Jsi v pohodě?“

„Jo, nic se neděje,“ zavrčel jsem a vyšel z auta. Všude byl cítit vzduch nasátý voňavkami. Obešel jsem auto a otevřel jí dveře. Ovinula ruku okolo mé paže a přivinula se ke mně. Instinkt mi radil, abych ji odročil, ale neudělal jsem, neposlechl jsem jej.

Spolu jsme kráčeli cestičkou, kde byl vystlaný červený kobereček. Mimické svaly jsem vytáhl do úsměvu a snažil se působit uvolněně. Možná, že jsem je oklamal, ale Alice si mě prohlížela z koutku, kde stála s Jazzem, a jen kroutila hlavou nad mou hloupostí.

Ubližuješ jen sám sobě, poslala mi v myšlenkách a natiskla se více na Jaspera. Jako bych to nevěděl.

„Edwarde, půjdeme si zatancovat?“ zaprosila Jessica a táhla mě na parket. Musel jsem se podvolit, je možné, že při tanci přijdu na jiné myšlenky, i když tomu nedávám moc velkou šanci, za pokus to stojí.

Chytl jsem ji za pas a přitáhl si ji na své tělo. Cítil jsem její chtíč, teplotu i přerývaný dech. Ovinula paže kolem mého krku a začali jsme se pohupovat do rytmu hudby. Nejsem žádný tanečník, ale Jessica mi neustále šlapala na nohy. Zavřel jsem oči a snažil se to ignorovat. Zkusil jsem myslet na své přání. Znovu ji vidět…

Bella:

Možná, že jsem byla úplně padlá na hlavu, ale pocit, že znovu uvidím svou rodinu, podám si s ní ruce, obejmu je a uvidím jeho, mi stahovala žaludek. Toužila jsem po tom, moje hlava dělala něco jiného, moje srdce si dělalo něco jiného. Byla jsem uprostřed rozhodnutí, když se mi ozval hlásek v hlavě…

Co tím můžeš ztratit? Tvá rodina tě přijme, vždyť jsi viděla, jak na tebe vzpomínala, čeho se bojíš? Přinejhorším tě odsoudí za tvé unáhlené rozhodnutí, ale vždy je cesty zpět. A další pozitivní důvod je, že znovu uvidíš Edwarda!

Ano, Edward! Když jsem si na něj vzpomněla, začalo mě šimrat v podbřišku. Musím tam jít! Musím ho znovu vidět, byť jen na pár minut, abych si znovu osvěžila jeho krásu. Nemůžu se schovávat za zdmi, které mě dělí jen pár kilometrů od mé rodiny a… lásky.

Sáhla jsem po kufrech a už volala na recepci, že chci taxíka. Popadla jsem kabelku, utřela si oči, které byly skoro černé jako uhel. Musela jsem si je odlíčit, příště si budu pamatovat, když brečím, sundat řasenku z očí.

„Mohu vstoupit?“ ozvalo se za dveřmi.

„Jistě,“ pípla jsem. Přispěchal mladík s bujnou kšticí, vzal moje kufry a začal se s nimi cpát ze dveří. Byl to zajímavý pohled, ale na tohle jsem neměla čas.

„Buď se s tím dostanete ven, nebo ustupte a vezmu si je sama,“ řekla jsem tlumeně. Zaskočilo ho to a přidal na tempu.

Za pár minut jsem seděla v autě a myslí popoháněla kola, aby přidala. Řidiči jsem vrazila do rukou balík peněz, vytáhla si kufr a běžela ke dveřím, které jsem neviděla dobrý měsíc, ale připadalo mi to jako celá staletí.

Než jsem sáhla na kliku, utřela jsem si slzu, která mi kanula po obličeji. Tiše jsem otřela dlaň o dřevo a zaklepala. Nevím, v co jsem doufala, jestli mi někdo otevře, nebo bude zamčeno, ale vyčkávala jsem.

Posbírala jsem všechnu odvahu a rozechvělým pohybem jsem zaklepala. V ten moment, co se má ruka dotkla dveří, se za nimi objevila Esmé. V obličeji utrápený výraz a vlasy sčesané v drdolu. Pusu jsem otevírala na sucho. Ani hláska mi z hrdla nevyšla.

„Be-l-lo?“ zeptala se koktavě a přidržovala se dveří. Směle jsem se usmála a snažila se zahnat myšlenky, které se mi honily hlavou jako zběsilé.

„Sním?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Zlatíčko, Esmé, kdo to je?“ zeptal se Carlisle a po pár minutách se objevil za ní. Jeho obličej se protáhl a bez rozmýšlení se mi vrhl kolem krku. Pustila jsem kufr, kabelku a pořádně ho stiskla v náruči. Opět jsem se cítila doma. Byla jsem s nimi.

Esmé ho plácla po rameni a odstrčila ho. „Je to i má dcera, nech mi ji na chvíli,“ kárala ho. Usmála jsem se a se slzami v očích jsem ji objala. Esmé mi vzlykala do trička a hladila mě po zádech. Zdála se být klidná, jako by se jí vrátily všechny radostné vzpomínky, události, když její ruka strnula a zděšeně mi pohlédla do obličeje.

„Musíš se tam dostat dříve, než se něco stane. Nesmíš ho nechat, aby udělal hloupost, nikdo o tobě neví,“ vyřkla s podtónem hysterie. Než jsem si dala všech pět dohromady, zapojil se Carlisle.

„Všichni jsou na plese. Edward je tam s… Jessicou!“ Ta slova mi podlomila kolena.

Než mě začnete soudit za provedení kapitoly a zakončený konec, chci se omluvit, že kapitola není napsaná tak, jak bych chtěla. Zkoušela jsem to přepisovat vícekrát, abych do toho vložila pocity, ale vždy mi tam něco ujelo a vezlo se to celé. Proto se nebudu divit, když mi napíšete kritiku, kterou si zasloužím.

¤ Na příští kapitolu jsem si připravila setkání s Edwardem a Bellou. ;-)

¤ S oblečením mi radila Contaester, moc jí děkuju.

KQC → 26. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 25. kapitola: