Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 6. Zlý sen

18.03.2010 (16:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 15628×

Procházela jsem směrem k východu a přitahovala jsem si bundu blíž ke krku, když jsem si všimla osoby postávající kousek ode mě.

„Zlato, co tady děláš?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ usmál se na mě zářivě Aaron a přešel ke mně. Chvíli jsem na něj překvapeně zírala, ale pak jsem mu skočila okolo krku.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady,“ smála jsem se.

„Jsem rád, že jsi ráda, že jsem tady, a taky jsem rád, že tě zase vidím. Hrozně se mi po tobě stýskalo. Už tě nesmí ani napadnout, nechávat mě tady takhle dlouho samotného!“

„Už nikdy, nikdy, nikdy,“ šeptala jsem a dívala se do jeho nádherných očí. Aaron se ke mně sklonil a přitiskl své sametové rty na mé. Byl to nádherný pocit, být znovu v jeho náručí a cítit jeho blízkost.

Po chvilce se odtrhl a zářivě se na mě usmál.

„Pojedeme?“ Horlivě jsem přikývla a sklonila se pro své tašky, které mi ovšem blesku-rychle Aaron vzal. Znovu mě překvapila jeho rychlost, ale nic jsem neřekla. Vzala jsem si tedy jen svou kabelku a následovala jej z haly ven. Usadila jsem se do taxíku a počkala, než Aaron uklidí mé tašky do kufru. Pak už jsme jen po vzájemné domluvě nadiktovali mou adresu a konečně vyjeli od letiště zpět do centra. Těšila jsem se, až budu zase doma ve své posteli v náručí Aarona. Zasněně jsem se dívala z okénka ven a pozorovala auta, která nás předjížděla. Najednou mé tělo ztuhlo. Vedle taxíku totiž bleskově projelo stříbrné Volvo? Nechtěla jsem uvěřit, že řidič toho auta měl bronzové vlasy. Ne, určitě neměl! Měl je hnědé! A stříbrné Volvo má kde kdo! Po silnicích jich určitě jezdí fůra a já mám jen pouhé vidiny vyvolané návštěvou Forks, kde mi obživly všechny moje dávno ztracené vzpomínky.

„Zlato, děje se něco?“ zeptal se Aaron a pohladil mě po ruce.

„Ne, ne, nic,“ usmála jsem se a odtrhla svůj pohled od aut uhánějících za mým okénkem.

Když jsme konečně dotáhli všechny mé tašky úspěšně do bytu, složila jsem se na pohovku v obýváku a zavřela oči.

„Jsi unavená?“ ptal se mě Aaron. Cítila jsem, jak se pohovka prohnula pod jeho vahou, když se posadil ke mně.

„Hmm,“ zamručela jsem.

„Tak pojď, vezmu tě do postele.“ Pod mé tělo se podsunuly Aaronovy ruce a zvedly mě stejně lehce, jako bych byla pírko. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a přitiskla na něj své rty.

„Omlouvám se, dneska se mnou nic nebude.“

„Nevadí. Mně stačí, když tě mám u sebe,“ zasmál se Aaron uvolněně. Pak mě položil na postel, zul mi boty a svlékl bundu a kalhoty. Nakonec mě přikryl dekou a lehl si vedle mě.

„Klidně spi. Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha.

„Taky tě miluju,“ odpověděla jsem stejně tiše. Chytila jsem jeho ruku, která ležela na mém boku, stiskla ji ve své a v klidu usnula.

Stála jsem v temné uličce. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale nikoho jsem neviděla. Lampa, která zářila nad mou hlavou, zablikala. Srdce mi bušilo jako o závod a zrychlilo ještě víc, když jsem uslyšela dusot nohou. Zpoza rohu vyběhl asi třicetiletý muž a v očích měl vepsaný strach.

„Stalo se vám něco?“ ptala jsem se, ale muž se při zvuku mého hlasu ani neohlédl. Stále utíkal uličkou směrem ke mně a ohlížel se za záda. Nechápala jsem, co se děje. Muž byl už velice blízko mě, každou chvilkou do mě přeci musí narazit! Ale on proběhl přímo mnou! Co se to děje? A pak mi to došlo, on mě nevidí! Jsem jen přízrak, duch, jen nestranný pozorovatel. Ale proč mám tohle vidět? Čeho mám být svědkem?

Najednou se zpoza rohu vyloupla druhá postava a mířila si to rychle k tomu muži. Ten ještě více zrychlil, ale nevšiml si popelnice, která mu stála v cestě, a za velkého rámusu dopadl na zem. Ve vteřině u něj stála ta tajemná postava zahalená celá v černém.

„Myslel sis, že mi utečeš, Antonio?“ zeptal se. Ten hlas a rysy mi byly povědomé, tmavé vlasy, vysoká postava, svalnaté ruce, útlý pas. Nechtělo se mi věřit, že by se mi znovu vloudil do snu. Tajemný muž trochu natočil hlavu a jeho tvář ozářila pouliční lampa. Zalapala jsem po dechu, byl to Aaron. Chytil vzpouzejícího se Antonia, který ležel v kaluži své vlastní krve, za triko a zvedl jej na nohy. Antonio se po něm ohnal pěstí, ale Aaron zdatně uskočil. Na tváři mu však přistálo pár kapek mužovi krve. Měla jsem strach o Aarona, ale něco mi říkalo, že bych se ho měla spíš bát.

„Aarone?“ zkusila jsem promluvit, ale stejně jako prvně, nikdo se po mém hlasu neotočil.

„Už jsi toho zavinil dost,“ sykl Aaron do vyděšené zkrvácené tváře. „Ta dívka, které jsi ublížil, to byl poslední hřebík do tvé rakve, a to doslova.“

„Co si myslíte, že jste zač? Soudce?“ štěkal Antonio, ale v jeho očích byl strach.

„Však to brzy poznáš,“ varoval ho Aaron a podíval se mu zpříma do očí. „La muerte te devore,“ zašeptal temně. Antoniovy oči se protočily a on padl bezvládně k zemi.

Vymrštila jsem se do sedu a hluboce dýchala. Celé tělo jsem měla polité potem. Byl to jen sen. Jen pouhý sen. Výplod mé fantazie. Můj srdeční tep se dostával pomalu do normálu. Pohlédla jsem vedle sebe v domnění, že spatřím spícího Aarona, ale ne. V posteli jsem byla sama. Rozhlédla jsem se po ložnici, ale byla jsem tady jen já. Vstala jsem a šla do kuchyně. Myslela jsem si, že Aaron chystá třeba snídani, ale nebyl ani tam. Najednou bouchly dveře. Nakoukla jsem do předsíně, kde stál Aaron s čerstvým pečivem v náručí.

„Šípková Růženka se nám probrala?“ pousmál se Aaron. „Dobré ráno,“ popřál mi a políbil mě.

„Krásné ráno,“ usmála jsem se a objala ho okolo krku. Něco mě však upoutalo na jeho tváři.

„Panebože! Teče ti krev!“ Vyděšeně jsem se dívala na krvavou skvrnu na jeho tváři.

„Krev?“ zeptal se pochybovačně Aaron a podíval se do zrcadla. Já se mezitím sháněla po nějakém ubrousku, či kapesníku, abych mohla to krvácení zastavit.

„Uklidni se, žádná krev mi neteče,“ smál se Aaron mému počínání a vskutku, žádná krvavá skvrna jeho obličej nezdobila.

„Ale… Já ji viděla,“ mluvila jsem zmateně a lustrovala Aaronův obličej.

„To se ti asi něco zdálo. Vidíš, jsem úplně v pořádku,“ usmíval se na mě Aaron a předvedl mi svou dokonalou tvář ze všech úhlů a stran. „Pojď se najíst, přinesl jsem ti čerstvé pečivo,“ přerušil Aaron mé zvědavé pozorování a šel do kuchyně, odkud se ozvalo jen tiché „kruci“, které jsem nejspíš neměla slyšet. Co se to tady děje?

Sedla jsem si ke stolu, kam přede mě naservíroval Aaron kouřící kávu a čerstvé muffiny. Jeden jsem si vzala do ruky a začala z něj uždibovat. Přitom jsem nepřítomně zírala z okna. Vzpomněla jsem si na ten sen. Byla to hloupost, ale Aaron tam měl na tváři stejnou krvavou skvrnu, jakou jsem viděla dnes. A já si jsem jistá, že jsem ji viděla. Přeci mě můj zrak nešálí. Určitě tam ta krev byla a nejspíš nebyla Aaronova. Tiše jsem zalapala po dechu.

„Bells?“ vytrhl mě Aaron ze zamyšlení a pohladil mě po ruce.

„Co?“
„Mluvím na tebe už skoro pět minut a ty nic. Co se děje? Stalo se něco ve Forks nebo v Jacksonvillu?“ ptal se Aaron. Přemýšlela jsem, zda bych mu měla říct o Edwardovi. Samozřejmě, že mu neřeknu, že můj bývalý přítel je upír, ale měl by vědět, co jsem ještě před pár měsíci prožívala.

„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsem našla toho mrtvého muže?“
„Ano?“ odpověděl Aaron podezíravě a zkoumavě se na mě zadíval. Co se mu honí hlavou?

„Když jsi mě pak odvezl domů, políbili jsme se.“
„Ano, vím. Tenkrát ses ode mě odtrhla.“
„Ano, a ty jsi řekl, že víš, že mi někdo ublížil. Víš, když jsem se přistěhovala do Forks, žila tam jedna rodina. Doktor Cullen, jeho žena a jejich pět adoptovaných dětí, kteří s námi chodili do školy. Byli výjimeční, krásní a ve škole se všech stranili. Po čase jsem se s jedním z nich, s Edwardem, dala dohromady. Zamilovala jsem se až po uši a spolu s ním a jeho rodinou jsem prožila chvíle, na které do smrti nezapomenu. Byli jsme nevyvážený pár, já průměrná a on neskutečně krásný a dokonalý. Vždy jsem se divila, proč si vybral zrovna mě, když mohl mít kteroukoliv dívku.

A pak na oslavu mých narozenin se udála jedna, hmm, záležitost s jeho bratrem. Šlo mi tenkrát o život, ale byla to nehoda a vlastně má vina. Edward byl potom hrozně skleslý, ale myslela jsem si, že se to všechno zase spraví. Pár dní po tom incidentu jsme se šli projít do lesa. Věděla jsem, že je něco špatně, Edward se choval velice podivně a byl odtažitý, ale nechtěla jsem si připustit možnost, že by se mohlo něco na našem vztahu změnit. Edward však usoudil, že k sobě nepatříme. Pověděl mi, že odjíždějí. Chtěla jsem jet s nimi, chtěla jsem být stále po jeho boku, ale odmítl mě. Řekl mi, že mě nemiluje a nechce mě a pak odešel.“ Setřela jsem zbloudilou slzu a podívala se na Aarona.

„To je mi moc líto.“
„Neříkám ti to proto, abys mě litoval. Když Edward odešel, sesypala jsem se, ale chtěl, abych žila dál normální život, a tak se zrodila Bella tolik odlišná té, která žila pro Edwarda. Tahle Bella vymetla každý večírek, opíjela se a nakonec po střední škole nastoupila rovnou do práce. Vlastně to je to jediné, co jsem udělala za ta léta správného. To jediné se mi vyplatilo, protože teď jsem tady. Než jsem tě poznala, myslela jsem si, že už nikdy nebudu moci někoho milovat tak, jako jsem milovala Edwarda. Držela jsem si všechny muže od těla, protože jsem se bála, že by mi provedli něco podobného, a navíc jsem nedokázala otevřít své srdce nikomu jinému. Stále patřilo jen a jen Edwardovi.

Když jsem byla ve Forks, navštívila jsem jejich starý dům a našla tam společné fotky, které mi vzal, abych snáz zapomněla. Víš, zjistila jsem, že zapomenout se nedá, ale dá se žít dál a já už nechci být ta zlomená Bella, kterou tehdy zanechal v lese, a nechci být ani ta, kterou jsem se stala po jeho odchodu. Chci tím říct, že ty jsi ve mně probudil mé staré já, které sice stále oplakává Edwardův odchod, který nepřestane bolet, ale nahrazuje ho pocit silnější, který ten smutek vytěsňuje z mého srdce. Je to láska, kterou k tobě cítím. Já..., musela jsem ti to celé povědět, abys pochopil mé zdráhání ze začátku. Musíš vědět, že jsem poškozené a odhozené zboží, které se dlouhá léta snaží opravit, a až tobě se to daří. Neberu tě jako jeho náhradu. Ty si to nejlepší, co mě v poslední době potkalo, a já před tebou nechci nic tajit.“ Věděla jsem, že stále před ním tajemství mám, ale alespoň trochu se mi ulevilo, když jsem mu směla říct o Edwardovi a jeho rodině.

„Lásko, jsem rád, že jsi mi to řekla. Je mi moc líto, co ti ten kluk provedl, ale mně můžeš věřit. Nikdy bych tě takhle neopustil. Na to tě až příliš miluju.“ Aaron mě objal okolo pasu a já zapomněla na všechna svoje trápení. Zapomněla jsem na Edwarda, jeho odmítnutí, na ten hrozný sen, který mě doposud sužoval. Zapomněla jsem na okolní svět a užívala si jen Aaronovu bezprostřední blízkost.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem a políbila ho. Aaron mě objal okolo pasu a vnikl jazykem do mých úst. Nebránila jsem se, chtěla jsem ho cítit co nejblíže. Aaron mě vzal do svého náručí a nesl do ložnice, aniž by na chvíli oddělil naše rty.

***

„Tolik jsi mi chyběla,“ šeptal Aaron, hladil mě po nahých zádech a líbal na krku, šíji, ramenech a nakonec se dočkaly i mé rty.

„To i ty mně,“ usmála jsem se.

„Víš, mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení?“
„Hmm, vlastně je to zároveň vánoční dárek.“

„Taky pro tebe něco mám.“ Vymanila jsem se z jeho náruče, oblékla si něco málo na sebe a šla do své šatny, kde na nejvyšší poličce ležel poslední dárek, který ještě nebyl v rukách svého majitele.

„Nevěděla jsem, co ti dát. Ale chtěla jsem nějaký užitečný dárek, který bys jen tak neskladoval doma. Tak snad se ti bude líbit.“

„Od tebe by se mi líbilo cokoliv,“ usmál se Aaron, políbil mě a vytrhl mi dárek z ruky. Myslela jsem si, že ho ihned rozbalí, ale vytáhl balíček, který byl nejspíš určený mně.

„Ty první,“ usmál se a podal mi zabalený dáreček. Vzala jsem ho do ruky a opatrně ho rozbalila z balicího papíru. Uvnitř se ukrývala podlouhlá sametová krabička. Zalapala jsem po dechu.

„Aarone?“

„Jen to otevři,“ pobízel mě a v jeho očích byly jiskřičky. Otevřela jsem tedy sametovou krabičku a uvnitř byla… obálka? Zvedla jsem ji do rukou a pod ní se ukrýval překrásný řetízek.

„Ten je krásný,“ vydechla jsem okouzleně, odložila obálku z rukou a vyndala řetízek s přívěskem srdíčka, který jiskřil v odrazech slunečních paprsků.

Řetízek

„Chtěl jsem ti dát něco, co ti mě bude připomínat a můžeš to mít stále u sebe.“

„Já na tebe myslím pořád.“ Pohladila jsem ho po tváři a vrátila se zpět k řetízku. „Zapneš mi ho, prosím?“ Aaron vzal řetízek opatrně do svých rukou. Zvedla jsem své dlouhé vlasy a odhalila krk, aby mi mohl Aaron řetízek zapnout. Po chvíli jsem ucítila studený chlad kovu na své hrudi a Aaronovy rty na krku.

„Mockrát ti děkuji.“

„A to ještě není všechno.“ Zamračila jsem se, ale pak jsem si vzpomněla na obálku, kterou jsem předtím odložila. Rozlepila jsem ji a vytáhla z ní letenku.

„Aspen?“ zeptala jsem se a začala se smát.

„Vadí to? Proč se směješ?“ ptal se vyděšeně Aaron. Zakryla jsem si pusu rukou a snažila se uklidnit.

„O-otevři dárek ode mě,“ řekla jsem mu se smíchem. Aaron vzal do ruky balíček ode mě a rozbalil ho. Uvnitř se ukrývala malá krabička.

„Prvně tu obálku,“ poprosila jsem ho, když začal zkoumat krabičku. Aaron mě poslechl, rozbalil obálku a začal se smát.

„Thajsko?“ zeptal se se smíchem a já přikývla. Oba dva jsme si dali Silvestrovský pobyt. Až na to, že já jsem vybrala slunce a moře a Aaron hory.

„A co teď budeme dělat?“ zeptal se mě Aaron a stále se široce zubil.

„Já myslím, že bychom měli jet na ty hory. Je přeci Silvestr a k tomu by měli patřit hory a sníh. Thajsko můžeme přesunout na jiný termín,“ usmála jsem se.

„A nevadí ti to?“ ptal se Aaron.

„Vůbec ne. Hlavně, že budu s tebou. A na horách jsem nebyla ani nepamatuji.“ Pohladila jsem ho po tváři a políbila.

„Dobře.“

„A kdy jedeme?“

„Zítra,“ zašeptal Aaron a políbil mě na ušní lalůček.

„Nechtěl by sis otevřít ještě ten druhý dárek?“ zachvěla jsem se.

„Hmm, nevím, co je teď lepší,“ pokračoval Aaron v líbání. Uchichtla jsem se a odvrátila hlavu.

„Chci vědět, co na to říkáš.“
„Co ještě jsi mi mohla dát, když už jsem dostal dovolenou až v Thajsku?“ zeptal se Aaron, ale natáhl se pro krabičku a otevřel ji. Vytáhl klíče a tázavě se na mě podíval. Vzala jsem mu je z ruky a zahleděla se na ně.

„Jsou od mého bytu. Víš, chtěla jsem, až se vrátíme z Thajska, vlastně hor, abys nechodil k sobě. Chci tě mít tady u sebe. Chci, abys mohl kdykoliv přijít a mohl si sám otevřít a jednou třeba považovat můj byt za svůj.“

„Bell, nechci ho považovat za svůj,“ protestoval Aaron, „ale za náš.“ Široce jsem se na něj usmála, klíče odhodila na stolek a ruce mu obmotala okolo krku.

„Hrozně moc tě miluji, víš to?“

„Tušil jsem to,“ usmál se a spojil naše rty. Pomalu jsem se položila na postel a stáhla Aarona na sebe. Objížděla jsem rukama kontury jeho zad a užívala si jeho toužebné polibky. Najednou Aaron opustil mé rty a přesunul se na krk a níž. Tam mu však vadilo tričko, které jsem si na sebe oblékla, a tak už se za chvíli válelo na zemi. Začal se věnovat mým ňadrům a bříšku, které zasypával sladkými polibky, a já se prohýbala pod vlnami rozkoše. Dráždil mě, líbal všude, kam jen dosáhl, ale nedovolil mi, abych se chvíli věnovala já jemu.

„Aarone,“ zaprosila jsem vzrušeně. Aaron se potutelně usmál a poslední kusy našeho oblečení odletěly na druhý konec pokoje. Vnikl do mě a pomalu se ve mně začal pohybovat. Vyhledala jsem jeho rty a spojila je ve vášnivém polibku. Aaron zrychlil a já mu zaťala prsty do zad. Společně jsme ve stejnou chvíli dospěli k vrcholu a zakřičeli jméno toho druhého. Potom, co jsme se ještě chvíli mazlili a laskali, si mě Aaron položil na svou hruď, spokojeně odpočíval a sem tam mě políbil do vlasů. Hladila jsem ho po vypracovaných svalech na břiše a užívala si ten blažený pocit po milování.

Musela jsem pak asi na chvíli usnout, protože když jsem se probrala, za okny už byla tma. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Aarona, který se na mě zářivě usmíval.

„Spal jsi?“

„Ne, pozoroval jsem tě. Byla jsi tak roztomilá.“ Můj úsměv na chvíli zmizel. Připomněl mi totiž Edwarda, který mi to říkával skoro každé ráno. Když jsem si na něj vzpomněla, stáhly se mi vnitřnosti.

„Děje se něco?“
„Vůbec ne,“ usmála jsem se a políbila ho. „Měla bych si jít vybalit a znovu zabalit,“ zasmála jsem se a vstala z postele. Oblékla jsem si Aaronovu košili, která ležela nejblíže, a rozepnula zip kufru, který ležel na lenošce před postelí. Špinavé oblečení jsem házela na zem a čisté spolu s ostatními věcmi, které jsem musela uklidit, na postel. Aaron se z ničeho nic natáhl a vzal do ruky balíček fotografií, které jsem hodila na postel spolu s kosmetikou.

„Vypadáš tady šťastná,“ promluvil po chvíli, co si prohlížel mou fotografii, na které jsem byla zvěčněná společně s Alicí.

„Byla jsem. Alice byla má nejlepší kamarádka, byla jako má sestra.“

„A tohle je Edward?“ ptal se Aaron, když otočil další fotku.

„Ne, to je Emmett,“ usmála jsem se. „Edwardův bratr. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jaké šílenosti byl schopný vymyslet.“

„To je ten, který tě ohrozil?“

„Ne. To byl Jasper a já mu nic nezazlívám. Nemohl za to.“ Aaron přikývl a otočil další fotku. Byla to ta roztržená, na které jsem byla původně s Edwardem.

„To je on? Edward?“ Nebyla jsem schopná slova, a tak jsem pouze přikývla. Aaron si ho pečlivě prohlížel a na čele se mu vytvořila vráska. Nakonec otočil na poslední fotku. Na ní byla celá rodina Cullenových a já v objetí Edwarda, který mě zrovna líbl do vlasů.

„Jsou všichni tak bledí a mají stejné oči. Neříkala jsi, že byli adoptovaní?“ zeptal se Aaron a v jeho hlase jsem zaslechla podivný podtón, jako kdyby tušil že…? Ne, to je hloupost.

„Jasper a Rose jsou dvojčata, Edward je synovcem Esme a ta bledost je kvůli Forks, slunce tam moc nesvítí,“ vymýšlela jsem si rychle výmluvy, ale i mně se zdály průhledné. Aaron však už nic nekomentoval.

„Slušelo vám to spolu. Vypadáte tam tak šťastní. Ve vašich očích se zračí bezmezná láska. Musela jsi ho opravdu hodně milovat, vlastně celou jeho rodinu,“ spekuloval. Musela jsem se odvrátit, aby neviděl slzy, které mi stékaly po tvářích. Ano, milovala jsem je všechny do jednoho, i Rosalii, ale oni mě opustili. Nechali mě svému osudu a už mě nechtěli nikdy vidět.

„Bell, promiň. Nechtěl jsem tě rozrušit. Jsem blbec. Neuvědomil jsem si, že ti to takhle ublíží,“ omlouval se Aaron a hladil mě po vlasech a zádech. Setřela jsem si slzy z tváří a opřela se o něj.

„Nevadí, nic se nestalo.“

„Nechci, abys byla smutná. Už o tom nebudeme mluvit, třeba nikdy, ano?“ Přikývla jsem a na chvíli zavřela oči, abych vytěsnila ty fotografie ze své hlavy.

„Tak jdeme balit?“ zeptala jsem se po chvíli a s úsměvem na tváři jsem vyskočila z postele.

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 6. Zlý sen: