Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesprávná láska - 6. kapitola

29.12.2010 (21:45) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1722×

(Alice)

Ležím na posteli a nade mnou se sklání Edward. Jako vždycky upřeně zírá na místo, odkud se mi proudem valí krev.

Zdálo se mi to už tak často, že jsem si byla jistá, že je to sen. Dokonce bych se možná dokázala probudit, ale v tom se výjev změnil v noční můru. Najednou už nebylo úniku.

V místnosti se objevil Jasper. Z ničeho nic stál u Edwarda, chytil ho za rameno a odhodil od mého bezvládného těla. Neohlížel se, kam Edward dopadl, ani jestli už vstal.

A to byla chyba.

Snažila jsem se křičet, varovat ho, ale z úst mi nevyšla ani hláska. Edward ho zezadu popadl za hlavu a prudce trhnul. Jasperova tvář měla překvapený výraz, ale Edwardovi se už bránit nedokázal.

Hlava se skutálela k nohám postele, zatímco tělo se zhroutilo na podlahu. Edward odněkud vytáhl sirku a hodil ji na pozůstatky svého bratra. Tělo v mžiku vzplálo.

Odvrátila jsem tvář od té hrůzné scény, ale na víc jsem se nezmohla. Mé tělo bylo příliš vyčerpané, jak bojovalo proti vlastním zraněním. Z oka mi vytekla jediná slza.

Edward se na mě podíval vítězoslavným pohledem. Už mu nic nestálo v cestě.

Pohltila mě tma…

Prudce jsme se posadila. Tep se mi vyšplhal do závratných výšin, nedokázala jsem se uklidnit.

Ani jsem si neuvědomila, že se mi z očí valí slzy, ale můj hlídač zřejmě ano. Jediné, co jsem z něj zaregistrovala, byly medově blonďaté vlasy, ale i to stačilo, aby mi ze srdce spadl těžký balvan.

Žije, nic se mu nestalo. Edward je tisíce kilometrů daleko a vrátí se až za několik měsíců. Můžu si oddechnout.

Ale stejně jsem se nedokázala uklidnit.

„Jsi v pořádku? Vypadáš vyděšeně…“ Měl starostlivý výraz, ale zřejmě to byl jen slabší odvar hrůzy v mé tváři.

„Byl to jenom sen,“ zašeptala jsem ve snaze přesvědčit o tom hlavně sebe. Ale to se mi bohužel nepodařilo.

Znova a znova jsem před očima viděla Jaspera – přesněji řečeno jeho utrženou hlavu, s nevidomým výrazem, a nad ním Edwarda s ďábelsky planoucíma očima. Urputně jsem bojovala s přívalem slz, ale nakonec jsem rezignovala a zhroutila se Jasperovi v náručí.

„Bylo to… tak živé a Edward… já jsem nechtěla, ale on tě…“ zakoktala jsem se. To poslední slovo jsem nedokázala vyslovit.

„Nic to nebylo, jenom sen. Nemysli na to, za chvíli už to bude v pořádku,“ utěšoval mě.

Schoulila jsme se do klubíčka a pokusila se znovu usnout, jenže Jasper mě pořád rozptyloval. I když jsem zavřela oči, přemýšlela jsem, jak to že může mít tak dokonalý obličej. Jaké by bylo se ho dotknout?

Tak na to Alice rozhodně nemysli.

Začala jsem se vehementně soustředit na spánek, ale jako kdybych měla průhledná víčka. Přísahám, že i když jsem zavřela oči, viděla jsem, jak se na mě dívá tím svým dokonalým pohledem. Nakonec jsem to vzdala. Moje mysl byla příliš vyburcovaná noční můrou, navíc spát, když se můžu dívat na Jaspera, by byl téměř hřích…

(Jasper)

Když se Alice probudila, byla vyděšená. Nejspíš se jí zdálo o Edwardovi, soudě podle té paniky. Snažil jsem se ji uklidnit, ale spíš se mi povedlo dohnat ji k hysterickému záchvatu. Když začala koktat něco o mém drahém bratříčkovi, viděl jsem rudě. Jak se ten zmetek opovažuje, takhle ji strašit? I když v tomhle konkrétně nemá prsty, stejně si to s ním vyřídím, pomyslel jsem si. Nejdřív ale musím uklidnit Alice.

„Nic to nebylo, jenom sen. Nemysli na to, za chvíli už to bude v pořádku.“ Zvědavě se na mě podívala těma svýma velkýma vykulenýma očima. Jak to ta holka dělá, že je vždycky tak roztomilá?

Schoulila se a chvíli to vypadalo, že už konečně zase usne (tentokrát bez nočních můr), jenže bohužel měla jiné plány.

To vůbec není unavená? Myslel jsem, že lidi obvykle uprostřed noci spí, ale ona nic, jenom na mě koukala těma zářivýma očima, což mě dohánělo téměř k šílenství.

Bylo mi jasné, že se k ní musím chovat opatrně. Edwardův výprask přežila jen tak tak, měla neuvěřitelné štěstí. A takový upír s vrtkavým sebeovládáním, byť vegetarián, pro ni nebyl zrovna nejvhodnější společnost.

Z přemýšlení mě vytrhl dotek na ruce. Chtěl jsem se na ni podívat, ale rychle ucukla a předstírala spánek. Co to, proboha, dělá? Měla tak zmatené emoce, že i já jsem z toho měl v hlavě guláš, a to jsem je vnímal zeslabeně.

Nakonec jsem to nechal být. Alice usnula (alespoň jsem si to myslel), a tak bylo až do rána ticho. Očekával jsem, že bude spát dlouho, takže jsem byl poněkud překvapený, když na mě už krátce po sedmé poulila ty svoje kukadla.

„Jakože ještě nespíš? Myslel jsem, že jsi unavená…“

„Ty bys měl taky spát a přitom tady sedíš naprosto v pohodě.“ To musí do našeho „malého“ upířího problému pořád šťourat? Zřejmě pochopila, že o tomhle nechci mluvit.

„No tak promiň. Já si ale nemůžu pomoct, jsi hrozně tajnůřstkářský.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Chtěla bych se zeptat ještě na něco. Proč mě Edward tak nenávidí?“

Ta otázka mě docela zarazila. Nečekal jsem, že se zeptá zrovna na tohle, spíš že bude dál šťourat nějaké podrobnosti o upírech.

„No, nedá se říct, že tě zrovna nenávidí. On prostě… nemá rád lidi.“ To je náhodou pravda, jako upír lidi přímo nesnáší (i když to samé se nedá říct o jejich krvi).

„Dobře. Pokud mi teda nehodláš říct pravdu, zeptám se jinak. Kdo je Isabella?“

Kam na to chodí? Nejdřív téměř zjistí, kdo jsme a teď chce ještě vyhrabat problém s Edwardovou dávnou láskou?

„Jak jsi na to přišla? Co všechno o ní víš?“

„Nevím nic, jinak bych se asi neptala. Jednou jsem slyšela, jak se o ní s Edwardem bavíte a od té doby mě to zajímá.“

„Dobře, ale připrav se, že je to na dlouho.“

Přikývla.

A tak jsem vykládal. Vyprávěl jsem jí, jak se Edward s tou nešikovnou hnědovláskou poznali, a jak se sblížili. Vynechal jsem tu část, že Bella objevila naše tajemství, ale příběh i bez toho dával smysl. Prostě láska až za hrob, jak by to nazval Carlisle.

Pokračoval jsem a popisoval jí, jak to bylo ke konci jejich vztahu. Jak jsme se kvůli Edwardovi odstěhovali přes půl Evropy, protože nikdo nechtěl být v blízkosti jejího zlomeného srdce. Věděl jsem, že si nedokáže představit, jak byla Bella zoufalá, a jak jsem kvůli tomu trpěl já, citlivý na všechny emoce. Říkal jsem Edwardovi, ať ji tam nenechává a vrátí se, ale můj bratr přesto tvrdošíjně trval na tom, že jí už nesmíme překážet v životě.

Ale neřekl jsem jí tu poslední část. Za několik let potom jsme dostali zprávy, že Bella je mrtvá. Edward se zhroutil, dokonce uvažoval, že pojede do Itálie. Ale nakonec se ukázala pravda. Bella jednou v lese narazila na upíra, který ji přeměnil. Prý se zamilovali a po roce odpluli do Ameriky, kde žijí jako nomádi – z lidské krve.

Podíval jsem se na Alice a překvapilo mě, že měla na tvářích slzy. Potlačil jsem nutkání jí je setřít.

„Jaspere, že bys to neudělal?“ Vrhl jsem na ni nechápavý pohled. „Neopustil bys mě, že ne? Nikdy?“

„Jak tě to napadlo?“

„Edward k tomu taky neměl skoro žádný důvod a stejně od ní odešel. Já nechápu, proč se vlastně bavíš zrovna se mnou? Vždyť můžeš mít kteroukoliv ženu na stovky kilometrů daleko, s tvým vzhledem a postavením to není problém. Ale ty sis vybral zrovna mě, manželku svého bratra, a snažíš se mě před ním ochránit, i když já ti nemám na oplátku co nabídnout. Pořád čekám, kdy se na mě vykašleš a odejdeš. Kdy pochopíš, že je to marná snaha a necháš mě na pospas Edwardovi.“

Jak mohla přijít na takovou pitomost? Ona to asi vážně nemá v hlavě v pořádku.

„Alice, poslouchej mě.“ Zvedl jsem jí hlavu a přinutil ji dívat se mi do očí.

„Já nedělám chyby svého bratra. Do teď jsem nepochopil, proč to udělal, ale nehodlám si z něj brát příklad. Neopustím někoho, koho… na kom mi záleží jako na tobě. Nenechám Edwarda, aby ti ubližoval, to přece víš, nebo ne. Nikdy už nedostane příležitost ti říct jediné ostré slovo.“

Zavrtěla hlavou.

„Pořád čekám, kdy si uvědomíš tu osudnou chybu, že já jsem ti k ničemu. Ale nebudu se na tebe zlobit, chápu tě.“

Snažil jsem se něco namítat, ale nedala si říct. Už jsem docela vážně zvažoval, že s ní zajdu do lesa a vezmu ji hlavou o strom, aby se konečně probrala, ale ihned jsem to zavrhl. Přece jenom lidská lebka je křehčí než upíří.

„Když se nad tím zamyslíš, je to naprosto nelogické a –“ Nedal jsem jí možnost to doříct…

Pokud někdo dočetl až sem, chci se omluvit za ten konec. Myslím, že většina z vás si to domyslí (že by Edward paroháčem?), ale já už jsem se prostě nedokázala přinutit to napsat. Tyhle scény opravdu nesnáším (při čtení je většinou přeskakuju) a mám dojem, že by to tam docela kazilo. Takže pokračování už záleží jenom na vaší fantazii...

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesprávná láska - 6. kapitola: