Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesprávná láska - 2. kapitola

21.11.2010 (20:45) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2091×

Rychle jsem knihu zaklapla a vyběhla z místnosti. Slyšela jsem Edwarda dupat po schodech, zřejmě měl svou obvyklou náladu. Do našeho společného pokoje jsem doběhla právě včas, aby mě Edward neviděl. Srdce mi splašeně bilo.

Dveře se otevřely jen pár vteřin poté, co jsem se posadila na postel a snažila se nasadit co nejpřirozenější výraz, který by nedával najevo můj strach. Edward totiž vypadal opravdu hrozivě. Na nepřirozeně bledé tváři měl výraz naprostého odporu. Rty stažené do úzké bledé linky. Oči byly temně černé a moje instinkty mě nutily před ním utíkat. Neskutečně jsem se ho bála.

„Musím si s tebou promluvit.“

 V hlase měl další dávku zhnusení a zloby, i když se snažil o klidný, uhlazený tón. „Nelíbí se mi tvé výlety z domu, kdy se neohlášeně vytratíš a pak celý den lelkuješ v zahradě. Takže jsem se rozhodl jinak. Přes den budeš doma, pokud budeš chtít ven, ohlásíš se mi. Dále si přeji, abys se začala více vzdělávat. Tvé vědomosti jsou v některých oblastech opravdu nedostačující, a protože já ani Carlisle na něco takového nemáme čas, jako tvůj učitel se nabídl Jasper. Osobně ho moc nechápu, ale budiž. Budeš ho ve všem poslouchat, pokud ti něco nařídí, okamžitě to splníš.“

Na tváři měl chladný výraz, naprosto bez emocí. „To je všechno, můžeš jít. A Isabello…“ překvapeně jsem trhla hlavou. On sebou cukl, a na vteřinku mu přes dokonalou masku bez emocí pronikl takový smutek, že jsem zavrávorala. Hluboký a bolestivý. Takový, který se vám zažere hluboko pod kůži a až do smrti vás neopustí. „Běž, Alice. Vypadni!“ vystrašeně jsem utekla.

„Alice, už to máš spočítané?“ Vzhlédla jsem od hustě popsaného papíru a zavrtěla hlavou. Jasper se nade mnou sklonil a rychle příklad přepočítával. Dávalo mi to docela zabrat.

Už od první třídy jsem chodila na prestižní školu. Vždycky jsem byla premiant třídy, ta s nejlepšími známkami. A nikdy jsem se nemusela učit. Prý jsem byla „přirozeně geniální“. Ale teď mi to najednou nestačilo. To, co jsem uměla, byl jen zlomek toho, co mě Jasper učil a co sám věděl. Musela jsem se mořit se složitými rovnicemi, biflovat se francouzská a španělská slovíčka nebo nazpaměť učit cizí planety. Bylo to těžké, ale bavilo mě to. Částečné protože jsem se skoro nikdy nepotkávala s Edwardem. To mi opravdu nechybělo. Stačilo mi, že s ním musím sdílet jednu ložnici, víc jsem nepotřebovala.

Ten druhý důvod byl daleko lepší. Jasper.

Vzhlédla jsem od rozpočítaného příkladu a na chvíli se zamyslela. Jasper byl jednou z mála věcí, co jsem v tomto pochmurném, nepřívětivém domě měla ráda. Milovala jsem, když mi vyprávěl, když vysvětloval, co jsem nepochopila. Byl na mě milý, nechoval se jako Edward, který se mnou zacházel jako s hadrem na podlahu, nebo jako Carlisle, který o mě doposud neprojevil zájem a ani jednou se mnou nepromluvil. Jasper byl jiný.

„Alice, posloucháš mě?“

„Omlouvám se, nějak jsem se zamyslela…“

„To nevadí, stejně už s tím pro dnešek skončíme. Ale říkal jsem si, jestli by ses nechtěla projít, když je venku tak krásně?“

„Ráda, ale Edward mi zakázal chodit ven, pokud mi to nepovolí…“ hlesla jsem zklamaně.

„Dnes to nevadí. Nic se nedozví.“

Usmála jsem se nad vidinou zase chvilku bloumat v zahradě. Jasper mi galantně přidržel otevřené dveře a já se zhluboka nadechla. Zahrada byla cítit rozkvetlými stromy a trávou. Uvědomila jsem si, že ta vůně už mi dlouho chyběla. Přinejmenším ty týdny, kdy jsem žila u Cullenů. Jasper vedle mě se rošťácky usmíval. Zřejmě pochopil, co se mi honí hlavou.

„Je to lepší než být celý den zavřená v domě, že?“ Horlivě jsem přikývla. „Všiml jsem si, že ty nemáš Edwarda moc ráda…“ Mlčela jsem, překvapena tou otázkou. Nevěděla jsem, jak odpovědět, abych nelhala a zároveň neřekla o Edwardovi nic, co by mohl použít proti mně.

„On, zdá se, nemá rád mě,“ zašeptala jsem nakonec.

„Není to tak, že by neměl rád tebe. Nemá rád obecně nikoho. Otec ho k tomu sňatku donutil, Edwardovi nic jiného nezbývalo.“ Mlčky jsem přikývla. Zrovna jsme došli k přírodnímu jezírku. Posadila jsem se na lavičku, Jasper se mnou. Chvíli jsme jenom nepřítomně zírali do vody. Podívala jsem se na něj. Na tváři měl zamyšlený výraz. Když mě jakoby nepřítomně chytil za ruku, ke svému překvapení jsem ani neucukla.

„Alice já… Promiň, ale mám schůzku s jedním obchodním partnerem. Rád bych tu ještě zůstal, jenže už nemám čas, musím jít.“ Měl podivně černé oči. „Takže se uvidíme zítra…“ otočil se a rychlým krokem odešel.

Zpátky do domu jsem se vrátila až za dlouho. Líbilo se mi být venku, i když jsem se bála trestu od Edwarda, takže když se od příjezdové cesty ozval dusot koňských kopyt, musela jsem si pospíšit. Vešla jsem zadním vchodem a rychle vyběhla po schodišti, abych se s Edwardem nemusela potkávat.

Rozrazila jsem první dveře, které mi přišly pod ruku. Ranní salon. Nebylo to moc praktické, ale svého manžela jsme opravdu vidět nemusela.

Ozvaly se kroky. Zuřivý dusot po schodech. Určitě je to on. A pak nějaké hlasy. Šeptání. Jeden Edwardův, ale ten druhý jsem nepoznávala. Zřejmě patřil nějaké ženě, na Jaspera nebo Carlislea byl moc vysoký. Pak výkřik hněvu. Ihned mi naskočila husí kůže. Edward mě bude hledat.

Určitě. A to nikdy neznamenalo nic dobrého. Zvuk otevíraných a zavíraných dveří. A ticho. Nic dalšího se neozvalo. Pomalu jsem  ze své úkrytu vyšla. Možná opravdu nehledal mě. Doufám.

Když ticho prořízl zuřivý výkřik, nadskočila jsem leknutím. Vcházel z Jasperova pokoje.

„Necháš ji na pokoji!“

„Má svobodnou vůli, ty jí nemůžeš poroučet.“ Podivila jsem se, že slyším Jaspera. Neměl by být pryč?

„Můžu a tobě můžu zakázat se k ní přibližovat, což taky udělám. Vůbec nechápu, proč se s tou nickou bavíš. Vždyť na ulici najdeš lepší, ochotnější.“ Posměšný tón.

„Je mi z tebe nanic. Já se o nic takového nesnažím, je mi jí líto. Bojí se tě.“

„To by měla. Jinak nebude poslouchat.“

„Ubližuješ jí?“

„Dělám si s ní, co uznám za vhodné. Do toho ti nic není.“ Lapnutí po dechu. Rána.

Rána, při které by se měly lámat kosti. Ale nikdo nekřičí… Někdo dupe ke dveřím. Snažím se utéct, ale nejsem dost rychlá. Edward mě vidí. Jde ke mně, něco křičí. Nerozeznávám slova, jsem hypnoticky připoutána k jeho tváři. Oči mu planou temným zlým světlem. Černým. Pak dopadne první úder…

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesprávná láska - 2. kapitola: