Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 22. kapitola

19.08.2011 (10:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2898×

22. kapitola – Čas rány nezhojí

(pohled Belly)

Čas se pro mě stal alternativním pojmem. Bez něj neměl smysl. Stal se nežádoucím pojmem číslo jedna. Nejvíce ze všeho jsem se děsila spánku a volného času. Každá vteřina, minuta, hodina, den, měsíc a rok bez něj byl pro mě utrpením. Najednou jsem chápala, proč byl otec takový, jaký byl. Už jsem mu to nezazlívala. Ale on měl proč žít, měl mě. Já neměla nikoho.

Možná to byla hloupost, ale ten první týden po tom, co Aro řekl to jedno jediné slůvko, co mi zničilo život, jsem se modlila, aby se ukázalo, že jsem těhotná. Abych měla pro koho žít. Aby mi tady nechal kousek sebe. Abych si ho měla čím připomínat, abych se nemusela denně přetvařovat a zůstávat dál naživu jen kvůli jednomu hloupému slibu. Proklínala jsem ten den, kdy jsem mu to slíbila. Ale věděla jsem, že mu to dlužím.

Nesčetněkrát poté jsem Alici prosila, aby se na něj napojila. Kdybych alespoň věděla, že je někde šťastný, možná by se mi lépe usínalo, i když ta bolest tu bude stále. Ale Alice mi pokaždé řekla, že se s ním spojit nemůže. Prý to nejde. Vůbec ho necítí. Co mělo zas tohle znamenat? S otcem i matkou už se spojila, ale ani ti mi nebyli schopni o něm nic říct. Jenom stále kladli důraz na tu moji mizernou přísahu. Ať žiju, nebo spíš přežívám dál.

Od té doby jsem zase přestala nosit podpatky a vyzývavé věci. Na co, když on už tu není a on byl ten jediný, komu jsem se v tom chtěla líbit? Můj šatník byl teď tvořen převážně černou barvou. Jane z toho byla na mrtvici, ale neodvážila se mi odporovat.

Chodila jsem po hradě jako duch a nebyla jsem v tom sama. Sulpicie taky už chodila jen v černé a oplakávala svého syna stejně jako já. Aro ji jen zoufale pozoroval. Přestože pro syna také truchlil, nenechal se žalem tak úplně ovládat jako ona, nebo já. Alice na tom také byla trochu lépe než já, i když truchlila pro Caia. Trávila jsem s ní hodně času, to ona mě vždy podporovala a dovedla mě, sice jen na chvilku, ale vytrhnout z mých vzpomínek a mého smutku. Byla to také ona, kdo už toho měl jednoho dne dost. Řekla, že se mnou něco musí udělat. Zamluvila si letenky někam daleko a sdělila mi, že do týdne je zpátky.

Aro ji pustil. Žádné nebezpečí jí nehrozilo. Z té rumunské bandy zůstal jen jejich stvořitel a ještě jedna upírka, která byla po celou dobu zahalená a vůbec neútočila. Ano, my tady jsme byli v bezpečí. Všichni padlí upíři, má rodina se obětovala pro nás. Nevěděla jsem, co je za den, začínala jsem se propadat do stejné mrtvolné, znuděné a nemluvné masky jako kdysi můj otec. Jenže z té jsem ho vytrhla já. Mě neměl kdo.

Bez špetky zájmu jsem vzhlédla, když se otevřely dveře do trůnního sálu a v nich stála Alice. Nevím, jak dlouho byla pryč, ale byla jsem ráda, že ji vidím. Bez ní to bylo ještě horší. Pozdravila strýce a tetu a zamířila ke mně.

„Ahoj, zbal si věci, odjíždíme, už jsem to domluvila.“

„Jak to myslíš? Nějaká další akce?“ Do očí se mi vloudila naděje z náhlé možnosti smrti.

„Ne, ty houpá, jen ty a já. Už mě nebaví koukat se na tebe. Jak tu den po dni sedíš a ničíš se. Musíme tam odněkud z hloubi vydolovat tu starou Bellu.“ Alice se usmívala.

„To se ti nepovede.“ Stará Bella, Jasperova Bella, už dávno nežije. Zemřela spolu s ním a oživnout se ji už nikdy nepodaří jako jeho.

„No, nevím, pokusím se. Vyber si zemi, kam chceš letět, kde chceš žít, vyrážíme studovat na střední. Už mě to tu nebaví, stejně jsem tu zůstávala jen kvůli tobě.“

Ale mně se nikam nechce! Nemohla jsem opustit tohle místo. Tady jsem mohla věřit, že někdy existoval. Tam někde ve světě pro mě bude neskutečný, jakoby ani nikdy nebyl, to nemůžu dopustit. O pomoc jsem se obrátila k Sulpicii.

„Jen jeď, holčičko, Jasper by si to tak přál. Nesnesl by vidět tě takhle trpět. Nechtěl by to. Jeď.“ Aro přikývl.

„Já odsud nemůžu, kdo by vládnul za mě? A za Alici?“

„Alec a Jane, už jsme se dohodli,“ konstatoval suše Aro a dál se probíral nějakými papíry. Podívala jsem se na oba dotyčné. Omluvně se na mě podívali.

„Vážně to potřebuješ, Bello. Jsi mladá, nemůžeš takhle zahodit život. Víme, že jste se milovali, ale musíš jít dál,“ promluvila Jane.

„Jo, dohodli jste se, ale beze mě! A hlavně, že vy jdete dál! Truchlíte pro něj, pro ně, stejně jako já. Proč já bych neměla?!“ Zase jsem neměla daleko k hysterii.

„Ty se ještě můžeš zamilovat. Zapomenout. Rány se po čase zhojí, vy poloupíři to máte snadnější.“ To byl Alec. Zakroutila jsem hlavou, takhle lehké to není.

„Bello, udělej mi to k vůli, prosím!“ žadonila Alice a zkusila na mě psí oči. Neměla jsem náladu, ani energii na hádky.

„No fajn. Ale nehodlám se o nic starat.“ Alice se vítězně usmála.

„Ani nemusíš, jen se rozhodni, do jaké chceš jet země. Pak už je všechno na mě.“ Chvilku jsem to zvažovala. Najednou jsem přesně věděla, kam chci jet.

„Rumunsko.“ Pokud mám opustit místo, co mi ho tak připomíná, chci mu být co nejblíže, protože on tam někde byl pochován. Radši jsem si nepředstavovala jak.

„To není dobrý nápad.“ Alice zakroutila hlavou.

„Proč? Bojíš se?“ Já mu prostě chtěla být co nejblíže, a pokud tam ti dva přeživší ještě někde jsou, ať si pro mě přijdou. Ráda přijmu smrt, jen abych mohla znovu být s ním.

„O sebe ne. Já vidím budoucnost a komunikuji s mrtvými. Varovány budeme včas před nebezpečím, navíc ty máš oba dva štíty. Ale bojím se o tebe, Bello. Mohlo by to tak pro tebe být horší než lepší.“

„Ber, nebo nech být.“ Neměla jsem náladu se víc dohadovat na tohle téma.

„Jak chceš. Jdi si zabalit.“

„Jane!“ Kývla a sedla si na trůn místo mě. Na Alicin se posadil Alec. Naposled jsem pohlédla na strýčka a tetu a vydala se do hlubin hradu, ke svému pokoji.

Jakmile jsem v něm osaměla, donutila jsem Jane, aby mi dala nový pokoj bez vzpomínek a do toho jistého křídla hradu už jsem nikdy nevstoupila. Jedinou společnost mi dělal v pokoji Ťapka, který už byl dnes v důchodovém věku. Dám ho nastarost Jane, nebudu ho brát sebou, už to není mladý králík.

Jak Alice řekla, zabalila jsem si a snažila se nepřemýšlet nad tím, že posledně, když jsem se balila k odchodu na střední, měla jsem s sebou jiného společníka. Oči se mi i přes mou snahu zalily slzami. Dál jsem se zkusila zuřivě věnovat balení a vyprázdnit si myšlenky. Na konci šatníku jsem narazila na tři černé vaky s oblečením. Nepamatovala jsem si, co v nich je, a zvědavě jsem otevřela první vak.

V tu chvíli jsem pocítila vztek, beznaděj, bezmoc, bolest, žal, podivný pocit nenaplněnosti. Roztrhala jsem ten pytel na kousky i s oblečením uvnitř a sesula se na zem, kde jsem začala naplno plakat. Vzlykala jsem na studené podlaze a slzy jakoby neměly konce.

V tom vaku byla jedna z těch košilek, co mě kdysi přinutila koupit Jane. Kvůli Jazzovi, abych se mu líbila. Teď už mi byla k ničemu. Nikdy bych pro nikoho jiného něco takového na sebe nevzala a on už mě v ní stejně neuvidí. Vzteky jsem roztrhala i druhý pytel s oblečením. Můj povyk ale asi někdo slyšel.

„Bello! Proboha, proč si ničíš šaty?“ Jane přišla blíž a vzala mě kolem ramen. Pak jí padl pohled na roztrhané kousky látky u mých nohou.

„Proboha to jsou… ne. Já Heidi roztrhám na kousky! To ona ti sem stěhovala šatník. Bello, klid, všechno bude dobré… prosím, uklidni se!“ zuřivě šeptala Jane, zatímco jsem jí plakala na rameni.

„Nic nebude dobré, Jane!“

„Ale bude, jednou ano, věř mi.“

„Jane, copak to nechápeš? Já ho milovala, miluju! On byl můj život a je pryč! Kdybych nesložila tu pitomou přísahu, kdybych si nebyla jistá tím, že pokud se zabiju, půjde polovina z vás za mnou, kdybych si byla jistá, že až se zabiju, budu s ním, nikdo, nic by mi nezabránilo zabít se! Jsem tu jen kvůli němu, protože on si to tak přál.

Ale tohle nejde vydržet… stále doufám, že se něco stane. Akce, nehoda, já nevím, prostě něco… a tohle věčné mučení skončí. Můj život bez něj ztratil smysl. Je jedno, že jsem poloupír, my také nezapomínáme a moje láska k němu se nikdy nezmění! Kdybych mohla vrátit čas, udržela bych ho tu třeba násilím, vás všechny, tátu, i když ten se má teď pravděpodobně líp, protože je s mámou.

Ale já si ani nejsem jistá, že je někde šťastný, Jane, a že je tam s nimi, protože Alice ho nevnímá! Jakoby se prostě propadl! Jakoby už nikde neexistoval. Tohle vědomí mě ubíjí. Bez váhání bych za ním šla komkoliv, jen kdybych věděla kam! Už to nikdy nebude takové jako dřív. Představ si, co bys dělala, kdybys byla na mém místě?! Nebo kdyby se něco stalo Santiagovi? Jak by ti bylo, co by byla první věc, co bys udělala?“ vysypala jsem na ni všechno, co mě po ta léta stravovalo zevnitř.

„Požádala bych Demetriho aby mě zničil. Nehleděla bych na rozkaz Ara. Nějak už bych našla způsob, jak se zabít,“ zašeptala potichu a začala vzlykat také. I ona milovala Jaspera, ale spíš jako bratra, nebo syna, protože ona nás vlastně také vychovala. Po několika hodinách sezení na zemi a brečení se mi začala zavírat víčka. Cítila jsem něčí studené ruce a pak teplou a pohodlnou postel. Víc už jsem nebyla schopna vnímat a po letech upadla poprvé do bezesného a klidného spánku.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 22. kapitola: