Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 21. kapitola

14.08.2011 (14:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3265×

21. kapitola – Jen jedno slovo…

(pohled Belly)

 

Od té noci jsem skoro všechen svůj čas trávila s Alicí. Přinutila mě vyjít z mého pokoje a žít skoro normálně, jakoby tu byl Jazz se mnou. Plnila jsem si své povinnosti prozatímního vládce a ve zbytku času si povídala s Alicí. Ale ani ona nedokázala zahnat všechny chmury a noční můry.  

Je to už skoro čtrnáct dní a výprava se ještě nevrátila. Strýčkové ani otec se ještě nevrátili. Moje srdce se ještě nevrátilo a toulá se bůhvíkde. Měli se vrátit jen o týden později, ale oni nikde. Sulpicie i já už jsme byly jako na trní, počítaly jsme dny a Alice jen bezmocně přihlížela našemu utrpení.   

V očích měla neskutečně bolestivý výraz. Věděla něco, co my ne a já jsem neměla odvahu se jí zeptat, co ji tak děsí. Už ani její rozhovory mě nedovedly povzbudit, rozptýlit. Měla jsem o Jaspera i otce čím dál tím větší strach. Strach, který se mi zažíral až do morku kostí a odmítal se jich pustit. Byla jsem rozhodnutá, pokud se do pátku nevrátí, zajedu si pro ně sama. Odmítala jsem si připustit, že by… že by nedodržel své slovo.  

* * *

V noci jsem toho opět moc nespala, a tak jsem teď usínala na otcově trůnu, když někde v hradu bouchly dveře. To mě probralo a já se lépe usadila.  

Hluk se přibližoval. Nejistě jsem se podívala na Sulpicii. Ta kývla na Aleca, aby se připravil, kdyby náhodou hrozilo nějaké nebezpečí. Jane vycenila zuby a zavrčela.  

Pak se rozrazily i dveře do sálu. Stálo v nich pět upírů v roztrhaných šatech od krve a bláta. Z hrdla se mi vydral křik. Ihned jsem stála před Arem.  

„Jasper?! Otec?!“  

„Padli…“ Víc ze sebe nedostal. Podklesla mu kolena. To už ho objímala Sulpicie, která vzlykala a plakala bez slz. Utěšovala sebe, manžela i mě. Jane se vrhla na pomoc Santiagovi, Alec pomáhal Demetrimu a Renatě. To byli jediní přeživší. 

Zhroutil se mi svět. Cítila jsem, jak mě objímají několikery studené paže. Nevnímala jsem jejich konejšivé doteky, nevnímala jsem naprosto nic. Vybavila se mi slova, co mi přetlumočila Alice od matky.  

Máš se řídit tím, co jsi někomu slíbila. Nesmíš tu přísahu porušit.

Teď už jsem matku chápala. Ona předem věděla, že to Jazz nepřežije. Stejně jako Alice. I ona to věděla a nechávala si to pro sebe. Nechala je jít! Proč?

 
Moje vzlyky nabraly na síle a hysteričnosti. Chtěla jsem jen jedno.  

Smrt. Chtěla jsem být zase s Jazzem, ale to mi nebude dopřáno. On svůj slib nesplnil, bylo by fér, kdyby ani já ne, ale nedlužím mu toho trochu moc náhodou? Zemřel, když mě chtěl chránit. Navíc by se tu pak našlo víc upírů, co by šli za mnou. To jsem nemohla připustit. Splním svůj slib. A budu doufat, že sama smrt si mě najde brzy sama.

(pohled Osudu)

 

Otevřel jsem knihu, ve které byly napsány osudy všech lidí a začetl se. Někdy mám tolik práce, že už se ani nedokážu pozastavit nad něčím životem. Možná proto, že mě ani žádný nezaujme. Ale osud téhle rodiny mě donutil pozastavit se nad ní. Věděl jsem, co bude dál, ale nemohl jsem se na to už dívat. Je vůbec možné, aby se na jednu rodinu sneslo tolik neštěstí? 

Sledoval jsem truchlící dívku nad jejím otcem a milým. Sledoval jsem truchlící rodiče nad ztrátou syna. Sledoval jsem vždy odmítanou dceru, jak nakonec truchlí a pláče pro svého otce, který jí nikdy ani neřekl, že je pro něj to nejdůležitější v životě. Sledoval jsem další formy smutku. Nad ztracenými přáteli, spolubojovníky i nepřáteli. Všechno to nepřátelství, hašteření, to všechno by tahle rodina vrátila zpět, nikdy to neudělala, aby je nemusela ztratit.

 
Tohle není spravedlivé. Někdo žije jen krátce a život má plný štěstí. Tahle rodina žije věčně a zatím se na ni štěstí ani neusmálo. Ale já jsem osud. Já přeci můžu něco napravit.

 
Pozorně jsem se zadíval na další budoucnost téhle veliké rodiny. Co na tom, že to byli upíří, každý si zaslouží štěstí. Viděl jsem v jejich budoucnosti ještě pár zásadních okamžiků, co měly dopadnout špatně. Ale to už nedopustím, tahle rodina už si zaslouží trochu štěstí.

 
Vzal jsem pero ze stolu a začal napravovat budoucí škody. Bude to ještě dlouho trvat, než se jim vrátí štěstí, ale ono si je najde, o to už se postarám…

Tak jo, kolik z vás je na mě naštvaných a kolik mě chce také zabít? :D

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 21. kapitola: