Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 15. kapitola

25.06.2010 (20:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1891×

Alice:

Seděla jsem na předním sedadle vedle Rosalie, která trvala na tom, že bude řídit.

„No tak, Alice, nazpátek můžeš řídit ty.“ Snažila se mě obměkčit, protože jsem si plánovala, že budu řídit já, ale ona mi to překazila.

„To víš, že budu řídit já! Kdybych to neviděla, tak tě budu tak dlouho přemlouvat, až mi to konečně umožníš,“ řekla jsem vítězně a Elis se rozesmála. Musely jsme se začít smát taky, protože ona má vážně nakažlivý smích. Dojely jsme do Seattlu a zastavily jsme v jednom z největších nákupních středisek, které se tu nacházely. Elis si zhluboka povzdychla a vylezla spolu s námi z auta.

„Takže, kam zamíříme teď?“ zeptala se Elis a snažila se, aby to znělo zcela přirozeně. Nejdřív byla trochu naštvaná, protože měli s Edwardem jiné plány, ale nový šatník je důležitější!

„Dej mi chviličku a hned ti to řeknu,“ odpověděla jsem jí a zavřela jsem oči. Viděla jsem Elis, která je oblečená v nádherných šatech. Vedle ní stála Rose, která na sobě měla úzké džíny a top z lehké látky. Je to jasné!

„Jdeme navštívit obchody s oblečením, protože tohle se vám zaručeně bude líbit!“  Vyšly jsme z parkoviště, které se nacházelo v podzemních prostorech a došly jsme až k výtahu, který nás vyvezl do luxusních částí obchodního domu.

„To je neuvěřitelné!“ vydechla Elisabeth, když spatřila překrásnou výzdobu, která se kolem nás nacházela. Nedivila jsem se, že ji to zaujalo, protože ještě nikdy nic takového nemohla vidět, zatímco my si to užíváme velmi často. Tedy, já určitě!

„No, neříkala jsem to?“ usmála jsem se na ni a přesunuly jsme se do jednoho z obchodů, jehož výlohy lákaly k nahlédnutí dovnitř. Vzala jsem oblečení, které se mi líbilo a u kterého jsem viděla, že Elis bude velmi slušet a všechno jsem jí podala.

„Ty jsi se zbláznila, Alice,“  řekla, když viděla tu hromadu nejrůznějšího oblečení. Lehkým úsměvem a mávnutím ruky jsem ji poslala do kabiny, aby všechno vyzkoušela. Rose si mezitím také zkoušela oblečení a já jsem si vybrala to, co jsem viděla, že mi bude slušet a ani jsem to nezkoušela. Čekala jsem, až se Elis převlékne a po chvíli se roztáhl červený závěs kabinky a ona vyšla v krásných modrých šatech, které obepínaly její útlou postavu a velmi jí slušely. Viděla jsem, jak se tváří a i přes nejistotu, kterou cítila, si sama jistě přiznala, že jí to sluší. Zatleskala jsem a usmála jsem se na ni.

„Vypadáš vážně úžasně! Je to ještě lepší, než v mém vidění!“ Usmála se.

„Já ti nevím, Alice. Ty šaty jsou vážně krásné, ale já se v nich necítím dobře. Jistě by vypadaly lépe na Rosalii, než na mně,“ řekla bez špetky ironie. Ta její naivita mě rozesmála. Vypadala úžasně, ale měla obyčejný strach. Zvláštní vlastnost upíra...

„Tak to sotva!“ odfrkla Rosalie. Chtěla jsem se začít divit, že by Rose řekla, že je Elis hezčí a že jí ty šaty sluší mnohem více, ale ona nezklamala.

„Modrá není moje barva, takže si myslím, že bych v nich lépe nevypadala,“ řekla a já s Elis jsme se rozesmály. Chudák Rose nevěděla, co řekla tak směšného. Další oblečení už jsem Elis nenutila zkoušet, protože jsem už dopředu viděla, že jí padne dokonale.

„Alice,“ zašeptala Elis, když vylezla z kabinky. „Zešílela jsi? Tolik peněz za takový kousek látky? To je snad žert, ne?“

„Elis, to je nejvyšší možná kvalita a skvělá značka. Nezapomínej, že za století našeho života jsme si dostatek našetřili. Kde myslíš, že normálně nakupuji? Samozřejmě, že v takovýchto obchodech! A potom, mé vidění se hodí pro správné předpoklady pro růsty akcií, takže se nemusíš bát, že bychom takovou trochou peněz rodinu zruinovaly.“ Zatvářila se chápavě, ale nebyla přesvědčená. Ach, to je poprvé, co by se někdo bál, jestli nezruinuje rodinu!

Elisabeth:

Alice došla k pultu a naskládala na něj veškeré oblečení, které se jí líbilo. A že to byla pořádná hromada! Prodavačka nejdříve byla trochu překvapena, ale potom začala zboží skládat do tašek a když nakonec vyslovila cenu, tak jsem myslela, že omdlím! Alice se zatvářila, jako kdyby kupovala něco nesmírně levného a vytáhla z peněženky zlatou kreditní kartu, která sama o sobě říkala, že její majitelé nejsou žádní chudáci! Žena, která stála za pokladnou si ji vzala do rukou a s její pomocí zaplatila naši útratu. Potom jsme vyšly z obchodu a Alice nás táhla do dalšího, kde se nám zaručeně bude líbit. Nevím, jak dlouho jsme běhaly po obchodech a sháněly ty nejkrásnější šperky a nejlepší a nejpohodlnější boty, ale domů jsme se vracely až když byla všude tma. Podívala jsem se na Alice, která seděla na místě pro řidiče a na tváři se jí usadil spokojený úsměv. Tahle dívka je ta nejbláznivější a nejúžasnější sestra, jakou jsem si kdy mohla přát. Stejně tak Rosalie, i přes své někdy trochu namyšlené nálady je úžasná a je ochotná pomoci a poradit, když je to potřeba. Opřela jsem se a pozorovala jsem, jak se za okny míhají světla domů. Později už byla všude tma, kterou osvětlovala jen světla aut, která projížděla kolem nás, ale v takovéhle noční hodině už téměř nikdo nejezdil. Pomyslela jsem na Edwarda a cítila jsem, jak se mi na tváři, při pomyšlení na jeho tvář rozlil úsměv. Myslela jsem na jeho úsměv, který tolik zbožňuji.

„Za chvíli ho už uvidíš,“ řekla pobaveně Alice a Rosalie se zasmála.

„Neboj se, Rose, i ty se za chviličku dočkáš Emmetta.“ Zasmála jsem se.

„Ještě řekni, že ty na Jaspera nemyslíš!“ vyprskla Rose, ale myslela to dobře.

„Myslím. Máte pravdu,“ usmála se, „Nejsme bláznivé? Nejsme s nimi jenom několik hodin a myslíme na ně! Ale ne, že se k nim hned rozeběhnete a budete jim vyprávět, jak vám hrozně chyběli!“ rozesmála se, ale měla pravdu. Nemusí vědět všechno, tedy Edward většinou ví vše, ale u mě se to nedozví, protože mé myšlenky neodhalí. Jedna z výhod toho, že jsem tak mocná. Uslyšela jsem zaznění hromu, které mě probralo z mých myšlenek a pozorovala jsem kapky deště, které se spouštěly z nebe a dopadaly na naše auto. Miluji déšť, už jako malá holka jsem se ráda brouzdala deštěm a domů jsem chodila mokrá jako myš. Dnes ale není den, kdy bych se chtěla hodiny brouzdat v dešti. Dnes chci strávit hodiny s Edwardem. Jen on a já. Jen my. Nic víc a nic míň.

Přijížděly jsme k domu a světlo, které z něj vycházelo bylo jediné osvětlení, které tu bylo. Tohle byla dokonalá samota, kterou miluji. Z domu jsem uslyšela zvuky, které vycházely z televize. Rozpoznala jsem, že se jedná o nějaký zápas, takže mi bylo jasné, kdo se dívá. To bude jistě Emmett a možná se k němu přidal i Jasper. Carlisle bude nejspíše ve své pracovně a nebo bude s Esme. Dalším zvukem byla krásná a tichá melodie. Neměla jsem problém s tím, abych ji identifikovala, protože se mi zapsala hluboko do srdce, stejně jako ten, kdo ji hraje. Edward hrál skladbu, kterou pojmenoval po mně. Všechny jsme se usmívaly a nadšeně jsme vstoupily do domu. Ruce jsme měly ověšené taškami, které byly plné nejrůznějších potřebných věcí. Tedy podle Alice, ale musím přiznat, že nakonec tahle dámská nakupovací jízda nebyla vůbec špatná. Právě naopak. Bylo to něco, co jsem dosud neznala a co jsem potřebovala. Musím potom Alici a Rosalii poděkovat.

„A hele!“ zavolal Emmett. „Ona to přežila. A já jsem si vsadil na to, že už s Alicí nikdy na nákupy nepojede a ona se snad i usmívá!“ vyprávěl Em smutně.

„A co jsi prohrál?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se střetla pohledem s Edwardem a věnovala jsem mu ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem dokázala vytvořit. Vypadal tak úžasně!

„Emmett bude muset Esme předělat celou zahradu a bude na sobě přitom mít oblečení, které měly otroci v Egyptě!“ vysvětlil Jasper a my jsme vyprskli smíchy. Tak to si nesmím nechat ujít! Položila jsem tašky na jedno z křesel a došla jsem za tím, za kým mě mé srdce táhlo.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsme se chytili za ruce. Usmál se.

„Ahoj.“ Dívala jsem se do jeho očí, které byly černé jako uhel a říkaly mi, že by měl jít na lov. Při té myšlence jsem ucítila silnější pálení v krku a bylo mi jasné, že bych měla jít, abych zítra nikomu neublížila. Edward sklonil svou hlavu, aby mě mohl políbit a já jsem mu velmi ráda nastavila rty. Vnímala jsem jeho hebké rty i jeho mramorovou kůži. Objala jsem ho kolem krku a oddala jsem se tomu nádhernému polibku.

„Musím si odnést do pokoje všechny ty věci, které Alice nakoupila,“ řekla jsem potom, co jsme se od sebe odtáhli. Přikývl a vzal všechny tašky. Snažila jsem se, aby mi je dal, ale bezvýsledně. Byl to gentleman a zkrátka dokonalý muž.

14. kapitola - Shrnutí - 16. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřemožitelní 15. kapitola: