Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 5. kapitola

27.07.2010 (08:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3537×

5. kapitola – Nebezpečí

(pohled Belly)

Jak jsem předpokládala, porada stála za to. Všichni nás seřvali na tři doby, ale nejvíc strejdové. Nejhorší je, že vůbec nechápu, co se to s nimi děje, jsou poslední dobou jako vyměnění. Buď mají přehnaně milou náladu anebo na nás řvou! Kolikrát bych chtěla být zase mrně, tehdy na nás všichni byli hodní a bylo jim jedno, s kým se kamarádíme. Akorát, že podle mamky, jsme dřív mohli navázat přátelství jen mezi lidmi, co už oni znali a věděli, že nám neublíží.

Jak si ale mohou myslet, že by nám s Alicí ublížili? Damian a Thomas takový nejsou. Na ně jsem se mohla spolehnout, tak proč jim mamka s taťkou a strýčky taky nevěřili? Babička Esme byla v téhle věci nestranná a děda Carlisle řekl, že se do toho nebude plést, rozhodnutí je prý na rodičích.

A jak si myslíte, že rozhodli? Samozřejmě jsme se s nimi nesměly už vůbec bavit, ale tentokrát jsme byly pod dozorem.

Od té doby mě na hodinu občanky někdo doprovázel a nepustil mě sednout do třídy, než uviděl na konci chodby učitele, pak zmizeli upíří rychlostí na své hodiny. Obvykle mě doprovázel taťka, který měl další hodiny ve stejné budově, ale jiném patře.

Asi jste si mysleli, že bych se s Damianem mohla bavit o hodinách, že? Omyl. Strejda Edward mě varoval, že mě bude sledovat přes mysl ostatních lidí ve třídě. Asi si myslíte, že jsem pitomá, že jsem nezaštítila mysli všech lidí ve třídě, ale ono by to bylo asi trochu nápadné. Myslela jsem si, že mi s tím jenom vyhrožuje, ale pak mě na obědě seřval, že jsem Damianovi jenom kývla na pozdrav. Po hodině mě obvykle vyzvedával strejda Jazz, ten měl další hodinu tam, co já, jen v jiné třídě. Připadala jsem si, jako ten nejvzácnější poklad, co má ochránce, jen aby se mu něco nestalo.

Nedalo se to vydržet. Naštěstí Damian asi pochopil, co se děje, takže se, se mou bavit znovu nepokoušel. Bylo mi s toho do pláče. Kdykoliv Damian nebo Thomas prošel okolo kohokoliv z naší rodiny, vrčeli na ně a vraždili je pohledem.

Všimla jsem si, že také Damian má na tváři smutný úsměv, kdykoliv mě vidí.

Proč já sakra musím mít tak starostlivou rodinu! Alice na tom nebyla lépe, také ji hlídali na každém kroku. Kolikrát za mnou přišla v noci, si popovídat. Rodiče to nepostřehli, protože se věnovali jiným činnostem, to samé Carlisle s Esme. A strejdové? To nevím, ale většinou chodili na lov, a pokud zjistili, že za mnou Alice v noci chodí, si povídat, nijak to nekomentovali. Alespoň za to jsem jim byla vděčná.

Ještě horší než moje trápení, bylo sledování, jak se trápí Alice. Alice se zase trápila i kvůli mně. Bylo to oboustranné, jako už odmalička. Když něco trápilo jednu, trápilo to i tu druhou a většinou jsme si navzájem pomohly. Jak si ale pomoct teď? Jsme bezmocné. A jít proti celé rodině, kterou stejně nadevše milujete? Zkuste si to.

Zkoušely jsme to s Alicí nějak obejít, ale jakmile padlo rozhodnutí, Alice měla vizi, že se nám to stejně nepovede. Docházely nám nápady. A tak jsme se už přes měsíc otápěly v tomhle bezvýchodném trucování, rodiče z nás nedostali kloudné slovo. Už jsme s toho opravdu zoufalé, ale oni jsou neúnavní…

„Bello!“ Vytrhla mě Alice ze zamyšlení.

„Ano?“ zeptala jsem se, protože jsem neměla páru, na co se mě ptala.

„Už deset minut tu k tobě mluvím a ty nereaguješ! Už jsem se bála, že si upadla do komatu!“ vysvětlovala mi.

„Ne, jen jsem se zamyslela,“ ušklíbla jsem se, „Na, co ses mě ptala? Taky se ušklíbla, dost dobře totiž věděla, nad čím jsem přemýšlela.

„Jen jestli se mnou nechceš zajít na lov, co ty na to?“ ptala se.

No, proč by ne. Rozptýlení bych potřebovala jako sůl. Utápět se pořád v myšlenkách není zrovna dvakrát dobrý způsob trávení času, i když ho máte nekonečno. Zvedla jsem se tedy z podlahy a pohlédla na Alici.

„Jo, půjdu… a nezazávodíme si? Potřebuju se nějak odreagovat!“ Uchechtla se.

„Na to samé jsem se chtěla zeptat já tebe,“ řekla a mírně se pousmála. Zvedlo mi to trochu náladu, už dlouho jsem neviděla, aby se usmívala, i když já mám co říkat. Taky jsem se na ní pousmála a šly jsme.

Sešly jsme svojí normální rychlostí do obýváku. Byl tam jenom strejda Jazz. Přešly jsme k němu, zatímco on nás zvědavě pozoroval. Slovo si zvala Alice.

„Ahoj, strejdo Jazzy. My jdeme na lov, kdyby se po nás ptali rodiče, vyřiď jím to prosím, ano?“ zeptala se a použila při tom psí oči. To ona opravdu uměla. Bohužel se strejda Jazz zase začal tak divně tvářit a byl jako v transu. Po chvíli se probral.

„Jasně, užijte si to,“ řekl a nasměroval si to k pohovce, bohužel zakopl a svoje vlastní nohy, což se u upíra jen tak nevidí. Stačil se naštěstí chytit té pohovky a v tu ránu byl znovu na nohou.

Radši jsme ho tak nechaly a šly do lesa. Nemohla bych na to přísahat, ale mám ten dojem, že jsem ho zaslechla si něco mumlat pro sebe. Znělo to jako: No, tak se přeci seber, Jaspre. Je to ještě dítě!

To by mě zajímalo, jak to jako myslel. Vždyť už jsme obě dospělé. A mluvil vůbec o nás? Ta jeho věta mi nedávala moc smysl. Alice to asi nezaslechla, protože se ani neohlédla, ani nevypadla zadumaně, nebo vyjeveně, nebo tak nějak. Takže jsem to brzy přestala řešit a radši se naplno věnovala lovu. Ulovila jsem si jednu větší pumu a pak ještě jednu srnku, i když je moc nemusím. Alice skolila dvě srnky a jednoho zdatného jelena. Byly jsme už najedené, a tak jsme si řekly, že si teda zazávodíme.

„Tři, dva, jedna, start!“ odstartovala to Alice a my běžely, měly jsme doběhnout až na jednu loučku, kterou jsme nedávno objevily a rády tam chodily, nikdo jiný o ní totiž nevěděl.

Doběhly jsme tam. Alice napřed, já za ní v těsném závěsu. Takže vyhrála. Ale moc dlouho se neradovala. Na loučku totiž ještě někdo vstoupil.

Byli to upíři. Jedna žena a jeden muž. Žena měla dlouhé rudé vlasy a na tváři nepřátelská úsměv. Měla na sobě jednoduché Jeany a bílé tričko s dlouhým rukávem. Slušelo jí to, ale nelíbila se mi. Tu bych si rozhodně za kamarádku nevybrala.

Muž měl delší blond vlasy stažené do ohonu. Na rozdíl od té ženy se usmíval přátelsky. Byl oblečený podobně jak ona.

Začala jsem se bát. Všechno na nich mi hlásalo -  nebezpečí!

Podívala jsem se na Alici. Bylo na ní vidět, že má taky strach.

Ti dva se k nám začali přibližovat. Pomalu, jako ke kořisti, aby se nevyplašila. Věděla jsem, že v boji proti nim bychom neměly nejmenší šanci. Jednak nás to nikdo neučil, jednak jsme neměly takovou sílu, jako upíři.

„Co po nás chcete?“ Musela jsem se zeptat. Muži s tou ženou se na chvíli zastavili a pobaveně se ušklíbli.

„Zabít vás,“ řekl ten muž a roztáhl rty do ďábelského úsměvu a mě bylo jasné, že se tak i stane, protože rodiče jsou touhle dobou už doma a sem tak rychle nedoběhnou, i kdyby o nich nějak věděli.

4. díl ; shrnutí ; 6. díl

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 5. kapitola: