Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose - 34. kapitola

28.08.2011 (11:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2646×

34. kapitola – Útěk nebo útok?

(pohled Edwarda)

Přehrál jsem si celý jejich předešlý rozhovor z myšlenek Esmé a vše vysvětlil Emmettovi a Jasperovi, než jsme se vydali k nim. Jejich odvaha a oddanost rodině mě překvapila, z každé myšlenky těch dvou upírek jsem cítil, že doopravdy touží znovu vidět svoji sestru…

„Jak se tam tedy dostaneme?“ zeptal jsem se, když se skoro všichni usadili. Jen já, Jasper, Rose a Charles jsme zůstali stát.

„Kousek za městem by měla být opuštěná kaple a tam tajný vchod, nebo východ, to už záleží jen na nás.“

„Pomohou vám nějak vaše dary? Říkaly jste přece, že jste nadané, že?“ zeptala se Rose.

„Během let jsme si své dary dokázaly procvičit. Možná je neumíme ovládat tak dokonale, jako bychom se to naučily ve Volteře, ale zdokonalily jsme se. Já si umím vypůjčit dar kohokoli v okruhu asi pěti kilometrů kolem mě, aniž by to zjistil,“ šeptala Margaret, aby ji neslyšeli zvědaví lidé kolem.

„A já zase umím léčit. Dokážu vyléčit umírajícího člověka i upíra. Tedy pokud už doopravdy nepřišel jeho čas, protože někdy to prostě nejde zachránit. Lidi myslím, u upírů se mi to zatím povedlo vždy. Takže bych také mohla být užitečná,“ usmívala se Hannah.

„To ano,“ potvrdil Carlisle a dal se s ní do debatování o medicíně a lékařství, protože, jak s nadšením zjistil, Hannah byla vystudovaná zdravotní sestra.

*   *   *

Let byl snad ještě delší, než ten předešlý, ale za dvě a půl hodiny jsme byli na letišti v Římě. Všichni jsme si přetáhli kapuce přes hlavu. Esmé, Rose, Margaret a Hannah dokonce šátky přes obličeje, a co nejrychleji jsme utíkali z areálu letiště, pak jsme se vymotali i z města a zastavili kousek za ním, kde začínal les, což bylo perfektní.

„Tak, město je za námi…. A vy víte, kde přesně je ta kaple?“ zeptal se Emmett.

„Myslím, že vím, protože když jsme s Hannah utíkaly, všimla jsem si jí. Běžely jsme totiž kolem,“ konstatovala Margaret.

„A cestu si pamatujeme,“ ujistila nás Hannah s úsměvem.

„Tak dobrá, teď holt poběžíme a snažte se, aby vás nikdo neviděl. Hlavně, až budeme poblíž Volterry,“ nařídil Charles a mě napadlo, proč si s Carlislem tak dobře rozuměli. Vůdcovství měli ti dva prostě v povaze.

(pohled Carlislea)

Byl jsem rád, že jsem po tolika letech spatřil starého přítele, ale zrovna v takové situaci… Nevěřil jsem vlastnímu štěstí, že souhlasili, že nám pomůžou zachránit Bellu a Alici, i když to dělali i kvůli sobě…

Netěšila mě však vyhlídka na boj, který bude nevyhnutelný, protože Aro nenechá holky jen tak odejít a my budeme mít hodně štěstí, jestliže přežijeme…

Ale teď se tím nesmím trápit, musím se soustředit na běh a na boj, až tam budeme.

Asi po dalších dvou hodinách jsme se dostali až k Volteře. Hannah s Margaret nás neomylně vedly. Za chvilku už jsme zahlédli opuštěnou kapli. Zastavili jsme u ní a rozhlédli se kolem, jestli tu přece nejsou nějací upíři.

„Tak, jak se dostaneme dovnitř?“ optal se Jasper.

„To přesně nevíme, v té knize bylo psáno, že je někde uvnitř schovaná tajná páka, nebo něco takového. Musíme hledat,“ vysvětlil Charles. Hannah trošku posmutněla, ale Margaret ji objala a ty dvě se zase pomalu daly do kupy.

„Tak šup, nesmíme otálet! Musíme ten vchod najít!“ popoháněla nás Esmé a my se dali do hledání. Kaple byla docela malá. Sotva jsme se tam všichni vešli, ale klíč ke znovushledání s mými vnučkami byl někde tady uvnitř a já ho hodlal najít.

Po půlhodině hledání však zatím nikdo na nic nepřišel. V celé kapli byly jenom holé stěny, kromě dvou obrazů a oltáře, na němž stále soška Marie. Napadlo mě, jestli by třeba nemohla být nějaká páka, nebo něco - cokoliv - za tou soškou. Vydal jsem se tam, ale nic nenašel.

Zkusil jsem tedy poslední věc, co mě napadla. Zvednout sošku. Ale ono to nešlo. Jakoby tam byla přilepená.Všiml jsem si ale, že se mírně otočila. Že by byla přišroubovaná?!

Otočil jsem soškou do prava o 180°. Najednou se ozvala ohromná rána. Rosalie a Hannah vyjekly. Jen tak tak utekly z místa, kde se v ten moment odkryla podlaha, pod kterou se celou tu dobu schovávalo schodiště. Dole byla černočerná tma a my v ní stejně viděli.

„Tak… Jdeme na to,“ zašeptal Emmett a pomalu začal sestupovat dolů. My ho následovali. Za chvilku už se musel Emmett i my ostatní sehnout, jak jsme byli vysocí a tyto chodby byly postaveny pro nepoměrně nižší lidi. Dole nebylo žádné bludiště, ale jen jedna chodba, co se stále klikatila, stáčela k východu a občas zahnula. Místy to vypadalo, jakoby nechybělo mnoho k tomu, aby se propadla, ale zatím ten strop držel, díky bohu. Než bychom odklidili trosky, trvalo by to dalších pár hodin a na to žádný z nás neměl ani pomyšlení a nebyl na to ani čas.

(pohled Belly)

Seděla jsem ve svém kamenném vězení jako na trní a čekala, až dostanu signál. Na chodbě se najednou spustil povyk. Jako blesk jsem se vyřítila ke dveřím a schovala se za ně. Slyšela jsem, jak někdo nadává na tu poloupíří nešikovnost, a že si to někdo nechává hezky líbit. Příčilo se mi to, co jsem teď měla udělat, ale nebyla jiná možnost.

Otevřely se dveře a dovnitř měla být vpuštěna Stephanie i s jídlem. Dveře se zavřely a Steph hrála své divadélko. Jídlo, nebo spíš jeho zbytky, položila na postel a chvíli počkala, než se začala urychleně dobývat ven. Strážný jí pustil a ptal se, co se děje.

„To ta holka, ona tu není! Utekla!“

„To je nemožné, musí tam někde být!“ zavrčel strážný a vřítil se do pokoje. Stephanie proklouzla kolem něj a zavřela dveře, aby nebyl ven slyšet ten hluk, co nastane. Než se strážný stačil vůbec otočit a zaregistrovat, že ho tu zavřela, skočila jsem mu na záda, vzala do rukou jeho hlavu a trhla. Ozval se příšerný skřípavý zvuk a jeho tělo se sesulo k zemi, což vydalo docela hlasitý zvuk, který byl, díky zavřeným dveřím, však na chodbě skoro neslyšný. Z obavy, že by se mohl dát zase dohromady a z toho, že by se mohl nějak dostat ven, nebo je ještě jinak varovat, jsem ho rychle roztrhala na kusy.

Pak jsem zaklepala na dveře morzeovkou, že je vše v pořádku, Stephanie vešla a znovu zavřela dveře, aby mi pomohla naházet zbytky strážného do ohně. Unikala mi však jedna věc, a to ta, jak se teď dostaneme ven.

„Kolem téhle hodiny tudy vždy prochází Damian, kontrolovat, zda jsi v pořádku. Před dveřmi stojí máma, ale vypadá jako tenhle strážný,“ zašeptala velice potichu a poukázala už jen na zbytky popela. Přikývla jsem a počkala pár okamžiků, než se ozvalo krátké zaklepání na dveře, na které Steph odpověděla podobným zvukem. Dveře se otevřely a Steph opatrně nakoukla ven. Opravdu tam stál ten strážný, co jsem ho před chvilkou zabila. Usmála jsem se na Kairu a najednou pocítila takové zvláštní šimrání. Netrvalo dlouho a nestála jsem tam já, ale Demetri, Stephaniin přítel.

Steph se na mě zakřenila. Všichni tři - Kaira, už teď ve své podobě - jsme vyrazily přes Volterru na její druhý konec vysvobodit Alici. Problém by byl, kdyby chodbou okolo mé cely náhodou prošel nějaký upír a nahlásil to, že strážný zmizel, ale podle Kairy tam měli obyčejní upíři přístup zakázán, snad kromě těch, co právě byli pověřeni hlídkou.

Snažila jsem se tvářit sebejistě, jak mi kladla na srdce Steph, co šla vedle mě právě v podobě Draga, protože měla momentálně být se mnou u mě v cele a hlídat mě. Celou cestu jsme na nikoho nenarazily, až na posledním rohu, kde měla být Alicina cela. Měly jsme připravené i divadélko, co tu děláme. Alicin pokoj byl blízko k východu do města. To byla výhoda, kterou jsme chtěly využít.

Alec a Jane se na nás podezřívavě podívali. My se raději daly do hraní divadla. Protože nás Kaira ujistila, že oni se o zařizování svatby nestarají, byla to dokonalá výmluva.

„Stejně si myslím, že bílé lilie by byly lepší, než růže! Vždyť je to svatební kytice,“ trvala na svém Kaira.

„Mně je to docela jedno, hlavně ať už to máme z krku,“ konstatovala Stephanie vedle mě hlasem Draga.

„Nechápu, proč to musíme zařizovat zrovna my,“ povzdechla jsem si já Demetriovým hlasem a sledovala, jak nás míjejí Alec s Jane bez špetky podezření ve tvářích. Skvěle, vyšlo to.

Jakmile zašli za roh, začala druhá část našeho plánu. Strážný, co hlídal před Aliciným pokojem, měl  slabost pro Kairu a ta toho teď plně využila. Poupravila se a vyšla za roh. Začala se strážným koketovat a ten si to nechal líbit, protože si ho dřív ani nevšimla. Po chvilce se podívala na hodinky.

„Ach, to už je tolik, budu muset jít, ještě potřebuju někomu říct, aby mi spravil přívod vody do pokoje, poslední dobou tam teče jen strašně horká voda a v tom se nedá koupat,“ postěžovala si.

„Já bych vám pomohl, ale momentálně nemůžu,“ zabědoval strážný a díval se na pokoj před sebou s ohromnou nenávistí.

„To je škoda… Ale nakonec, proč byste nemohl? Vždyť, ona se odtamtud jen těžko dostane, ne? A já bych vám byla za pomoc velmi vděčná…“

Strážný ještě chvilku váhal, ale nakonec se šibalsky usmál, nabídl Kaiře rámě a vyrazili spolu do jejího pokoje. Jakmile byli z doslechu, ještě jednou jsme se rozhlédly a otevřely dveře. Ven vyšly Alice a Gia. Obě dvě na tvářích úsměv, že náš plán zatím vychází.

Problém byl, že Stephanie dokázala změnit podobu jen dalším dvěma osobám, kromě sebe. Takže se  postarala o Alici a sama riskovala s Giou život, kdyby si jich tady někdo všiml. Alice, v podobě Draga, měla stále zasněný výraz, protože kontrolovala budoucnost.

Sraz byl přesně za pět minut u západního východu z hradu, který byl nejméně hlídaný, a o který už se měli postarat Drago s Demetrim. Asi v půli cesty nás dohnala Kaira, která byla pořádně rozcuchaná a trochu mokrá, ale jinak v pořádku.

„Co je s ním?“ ptala se jí Gia.

„Koupe se v pořádně horké vodě,“ zasmála se potichu a přidala do kroku, aby nám stačila. Hrad byl, jak prorokovaly holky, vylidněný, ale stejně jsme si dávaly veliký pozor a oddechliysi teprve tehdy, když jsem došly k východu, kde už čekali Demetri a Drago. Po strážných ani stopy. Šibalsky se usmáli na své polovičky, nad námi s Alicí se pousmáli a my se konečně vrátily do svých normálních podob. Díky bohu, nelíbilo by se mi být muž.

Steph a Gia běžely obejmout kluky, ale Kaira je nenechala.

„No tak, na tohle bude mít dost času pak, teď se odtud musíme dostat!“ zašeptala naléhavě.

„Ale odsud se nedostanete,“ ozvalo se potichu za námi a my nadskočili. Rychle jsme se všichni otočili a pohlédli do tváří Aleca, Jane a Felixe.

Všichni jsme taky sborově zavrčeli a chtěli se na ně vrhnout, když ti tři nastavili ruce před sebe, jako že se vzdávají. Zírali jsme. Alice ztuhla.

„My vám nechceme ublížit. Nelíbí se nám Arova krutovláda - stejně jako vám. Ale odtud se vážně nedostanete, protože Aro nechal pro jistotu povolat všechny upíry z misí, kteří momentálně hlídají město. Z města se prostě nedostanete.“

„A jak o tom víte?“ zavrčel Drago.

„Protože to po nás Aro právě teď vyžadoval také. Tady jste momentálně v bezpečí, ale jakmile vyjdete tam nahoru, mají rozkazy zabít kohokoliv, kromě Belly a Alice. A zrádce Aro nešetří.“

„A co mám teda podle vás dělat?“ zašeptala nazlobeně Stephanie.

„To je jednoduché. Vzbouřit se uvnitř. Stráží je tu dnes jen pomálu, protože to by nikdo nečekal. A než se dostanou dovnitř? Můžeme zabarikádovat vchody, je nás na to dost. Navíc už se blíží další pomoc, to ti Alice může potvrdit,“ řekla vyrovnaným hlasem Jane.

Alici se najednou vyjasnil pohled a vyjekla.

„Bello! Rodiče a kluci nás přišli zachránit! Právě teď jsou někde blízko, pravděpodobně kus pod Volterrou v jedné z tajných chodeb, co objevili! A nejsou sami, jsou s nimi ještě další tři upíří! A asi nadaní!“ Alice mě běžela obejmout.

„Vždyť to říkám,“ přikývla Jane.

„Ale jak to víš?“ zeptala jsem se.

„Protože mi bylo jasné, že vaši rodiče si to domyslí… A taky jsme poslali pro pár dalších přátel. Nečekala jsem, že se střetnou, ale tím lépe. Rozhodně vás budou chtít zachránit.“

„Proč by na nás mělo záležet třem cizím upírům?“

„Na vás ne. Ale na Kaiře a Stephanii s Giou jim záležet bude.“ Kaira a holky na ní nevěřícně pohlédly. Jane si povzdechla.

„Těsně před porodem, jsem se s tebou spřátelila Kairo. A ty jsi mi dala svůj náramek, kdyby se něco stalo, abych ho buď dala tvým sestrám, pokud by se vrátily, nebo tvým dětem jako památku na tebe. Chtěla jsem ti ho pak vrátit, ale protože se ti vymazala paměť, nemělo to už smysl. A minulý týden mě něco napadlo. Poslala jsem ho tvým sestrám, ano, máš dvě sestry. Margaret a Hannah. Věděla jsem, že jakmile si budou jisté, že jsi naživu, budou riskovat i svůj život, aby tě zachránily,“ Jane dovyprávěla a mně už konečně všechno zapadlo do sebe.

„Takže podle vás se máme vzbouřit?“ zavrčel Demetri. Slovo si vzal tentokrát Alec.

„Ano, nás je jen deset a dalších sedm upírů se sem za chvíli dostane. V hlavním sále je akorát Aro, se svými bratry, jejich ženy a Damian s Thomasem. Taky je tu ještě Heidi, ale ta nijak zvlášť nadaná  není, kromě své krásy. Možná se tu najde pár strážných, tak okolo dvaceti, ale většina z nich bude roztroušená po hradě a u vchodů. Navrhuji se rozdělit a začít s jejich odstraněním. Pak bychom mohli napadnout vládce v trůnním sálu a konečně je tak zprovodit z tohohle světa.“

„Je to nejrozumnější řešení, vzhledem k tomu, kolik máme mezi sebou mocných darů,“ připojil se Felix. Podívala jsem se na Alici.

„Vyjde to?“

„To nevidím, protože jsme se k tomu ještě všichni nerozhodli,“ zašeptala.

„Co jiného nám zbývá?“ zašeptala Gia a Stephanie s Kairou přikývly.

„Chci vidět svoje sestry, i když si je nepamatuji. Věřím ti Jane, ale jestli nás podvedeš…“

„Své kamarádce bych to nikdy neudělala.“

„Tak proč se ode mě držela dál po těch sedmnáct let?“

„Ty to nechápeš? Aro to zakázal, všem nám zakázal navázat s vámi hlubší vztahy. Drago s Demetrim byli výjimka, protože jim došlo, že tak si vás možná udrží tady ve Volteře.“

„Dobrá… Takže jdeme do toho,“ konstatovala Kaira nakonec a my všichni svorně kývli.

„Naše a vaše rodina vylezou ven jednou chodbou ve sklepeních. Okolo jsou cely, víte někdo, kde to je?“ ptala se Alice, když se probrala z dalšího tranzu.

„Já to vím. Dovedu vás tam,“ řekl Felix.

„Fajn, asi se rozdělíme. Zlikvidujte co nejvíc stráží. Za dvacet minut se všichni sejdeme v hlavním sále a asi víte, co tam.“

„Já a moje dcery si vezmeme na starost první patro,“ řekla Kaira.

„Já s Alicí a Felixem dorazíme do sklepení, a pak ho prohledáme i s naší rodinou,“ plánovala jsem i já.

„My s Jane se vezmeme na starosti zahrady, tam totiž jako jediní z vás nevzbudíme žádný rozruch, protože jsme tam byli přiděleni,“ přidal se Alec a usmál se.

„A já s Dragem si vezmeme na starosti přízemí!“ uzavřel to Demetri, oba naposledy políbili své lásky a vydali se do přízemí.

„Honem, musíme tudy,“ naléhal Felix a už běžel dlouhou chodbou pryč. My s Alicí jsme ho okamžitě následovaly. Můj mozek teď běžel na plné obrátky. Ještě pře pár dny se mi ani nesnilo o tom, že bych odtud mohla utéct, nebo si tu najít přátele. Teď odtud utíkám, ba co víc, pomáhám se vzpourou. Konečně dostane Damian co proto. Ale je můj. Jestli dojde na boj, zabiju ho já!

(pohled Rose)

Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo, tou dlouhou a úzkou chodbou. Utíkala jsem za svými holčičkami. Musím je vysvobodit, když už jsem jim tak blízko, prostě musím!

Po chvilce do chodby prosvitlo trochu světla a objevily se další schody, tentokrát nahoru. Já s Emmettem jsme běželi úplně vpředu naší malé skupiny. Tam jsme spatřili jako první další padací dveře. Po pravé straně byla páka. Esmé za ni zatáhla a dveře se odklopily.

Nahrnuli jsme se nahoru a začali se rozhlížet, kdeže jsme to vlastně vylezli. Vypadalo to na nějaké sklepení. Pár upírů tu bylo zavřených a zírali na nás jako na zjevení.

Už, už chtěli někteří z nich něco říct, když se ozval šramot. Okamžitě jsme se s rodinou i ostatními skryli do stínů a čekali. Co jsem však uviděla, mě dostalo do kolen. Do místnosti vběhl Felix a za ním Alice s Bellou.

„Myslíš, že jsou ještě dole?“

„Ne, ty dveře jsou otevřené!“ zasyčel Felix a stoupl na jednu dlažební kostku. Bez jakéhokoliv hluku se dveře zase zavřely. Zírala jsem na ně před sebou a nebyla jsem sto se pohnout.

„Mami, tati?“ zašeptala Bella a vyšla na světlo. Byla nezdravě bledá a vyhublá, ale jinak byla v pořádku. Na nic jsem nečekala, vyřítila se ze stínu a už držela ji i Alici v objetí. Za okamžik už je držel i Emmett.

„Mami, tati… Dost… Dýchat!“ zachrčely holky a my je okamžitě pustili.

„Holky, vy jste utekly?! Jakto? No, to je jedno, teď se odtud musíme okamžitě dostat!“

„A co naše sestra?!“ vyjekla Hannah. Bylo mi jí líto, ale holky pro mě byly přednější. Bella se ošila a rozhodným hlasem řekla.

„Mami, my nikam nejdeme. Musíme jim pomoct. Právě Kaira a její dcery nás zachránily, dlužíme jim to. Za chvíli se chystají napadnout všechny v hlavním sálu. A čekají na naši pomoc.“

„To je šílenství! To nepřipustím!“ zavrčel Emmett.

„Není! Tati, copak to nechápeš? Když teď utečeme, jen nás po času znovu najdou a tentokrát to zařídí tak, abychom už vážně nemohly utéct! Je to naše jediná šance, je zničit. Stráže jsou někde po městě, tady je jich už jen pár, ty snadno vyřídíme. A ty v hlavním sále už pak nebudou problém.“

„Ale je nás jen deset a ani nevíme, jestli můžeme Felixovi věřit!“ poukázala jsem na Felixe stojícího opodál.

„Můžeme a nejsme sami. Nahoře čeká dalších sedm mocných upírů, mezi nimi i Alec a Jane. Taky Kaira, Stephanie, Drago, Demetri a Gia. Pomohou nám, nesnáší to tu stejně jako my. Chtějí je zničit, nebo sesadit. Prosím,“ zašeptala Bella to poslední slovo a sledovala nerozhodnost v mých očích. Ty argumenty byl dost pádné, to přiznávám. Svěsila jsem hlavu.

„Dobrá,“ zašeptala jsem, Emmett mě vzal kolem pasu a my vyrazili ze sklepení.

(pohled Alice)

Máma s tátou se bez pokynů vydali na průzkum sklepením a ostatní se taky nějak rozešli. Než se tak však stalo, objala mě ještě Esmé a Carlisle, stejně jako Bellu. Jako poslední si mě přivlastnil  Jasper a nevypadalo to, že by mě hodlal pustit.

„Měl jsem o tebe takový strach, už nikdy tě nikam nepustím samotnou!“ zašeptal a dál mě drtil v objetí.

„Já vím, ale teď jim musíme pomoct,“ zašeptala jsem naléhavě zase já, odtáhla jsem se od něj a pohlédla na upíří vězně.

„Jste tu vězněni neprávem, týráni žízní, mučeni. Nechcete se jim za to pomstít? Dnes máte jedinečnou možnost, pojďte s námi a zvítězíme nad nimi. Pak budete zase volní!“ pronesla jsem k vězňům. Bylo jich tu asi dva tucty.

„Kdo nám zaručí, že se k nám pak nezachováte stejně, jako oni?“ zeptal se jeden z nich.

„Nikdo, budete nám muset věřit.“ Upíři hleděli jeden na druhého a rozmýšleli se.

„Dobrá,“ řekl po chvilce ticha jeden z nich a asi dalších pět se jich přidalo. Ostatní jsme propustili též, ale ti se vydali svojí cestou. I přes moje varování, že je tam možná čeká smrt, jelikož polovina Volterských upírů právě pobíhá venku, mě ujistili, že oni se nedají a pomohou nám alespoň tak, že se probijí ven a pár těch zmetků vezmou s sebou, když už nic.

Nemělo je cenu dál přemlouvat, a tak jsme vyrazili prozkoumat hrad. Šla jsem s Jasperem a tátou, máma šla s Bellou a Edwardem. Kupodivu dnes jim nijak nevadilo, že se držíme za ruce nebo tak. Buď jim to bylo momentálně jedno, nebo vážně nevím…

Vtom jsme uslyšeli hlas a schovali se za roh, za jednu ze soch.

„Ta svatba je až za hodinu, nechápu, co šílí!“ vrčel jeden za strážných na malou krabičku. Táta a Jazz se na mě nevěřícně podívali, já jen zakroutila hlavou a nechala strážného jít. Kdyby tenhle nedorazil bylo by to trochu nápadné.

„Jaká svatba, kruci?“ zavrčel táta.

„Původně moje a Belly. Teď se z toho stal pohřeb. Jejich!“ zavrčela jsem a vyrazila dál, než mě chytl za ruku Jazz.

„Tvoje stavba s kým?!“ zavrčel.

„S Thomasem. Bella si měla brát Damiana. Jsou “dědici“ Ara a Caia. Sňatkem s námi měli potvrdit své oddané služby Volteře a zároveň nastoupit na trůn.“

Táta i Jasper sborově zavrčeli.

„Ale ty už jsi vdaná! Za mě!“ zavrčel Jazz.

„Já vím, ale jim to bylo zřejmě fuk!“ zavrčela jsem tentokrát já a akorát včas se schovala za roh, když okolo prošla nějaká upírka. Na nic jsem nečekala a vrhla se na ni. Skočila jsem jí, tiše jako myška, na záda a trhla. Potom jsem ji odvlekla do pokoje, zapálila krb a spálila ji. Táta a Jazz na mě jenom zírali.

„Kde ses tohle naučila?“

„Demetri a Drago nám s Bellou dávali hodiny boje, abychom se odtud byly schopny dostat. Tohle umět tenkrát, když nás napadli James s Victorií, zachránily bychom se s Bellou samy, vy nám nadále zakazovali kontakty s těma parchantama a všechno by bylo fajn,“ zašeptala jsem a hodila do ohně poslední kus ruky. V ohni to zapraskalo.

Pomalu a opatrně jsem zase nakoukla do chodby a my se vydali zase dalšími chodbami, co nejblíže k trůnnímu sálu.

(Pohled Belly)

Naše malá skupinka – já, máma, Edward a dva upíří vězni – jsme se potichu přesouvali chodbami a zabíjeli každého upíra, který nám přišel do cesty. Už jsme mířili k trůnnímu sálu, protože jsme se před ním měli sejít za dvě minuty.

Zabočili jsme za poslední roh a tam jsme uviděla stát Kairu s Giou, Steph, Dragem a Demetrim. Jane a Alec právě prošli tajnou chodbou a objevili se po naší pravici.

Na nic jsem nečekala a šla obejmout Steph, tolik mi za těch pár dnů přirostla k srdci. Trochu nám to ale stěžovali Demetri a Edward, ani jeden nás očividně nechtěl pustit.

„Kde je Alice?“ zeptala se máma šeptem ostatních.

„Ještě nedorazili,“ šeptla na oplátku Gia a Steph je hledala v dálce očima.

„Byl dobrý nápad vypustit vězně. Někteří nám pomůžou tady, ostatní venku.“ Ten upír, co se chopil iniciativy ve sklepeních se znovu ozval.

„Co se s námi stane, až bude po všem?“

„Budete volní,“ slíbila Jane a Alec přikývl. Vězeň nevypadal, že by jim moc věřil, ale nechal se tou představou na chvilku ukolébat.

Zpoza rohu se najedou vynořila babička s dědou a s nimi další tři vězni. Unaveně jsem se opřela o stěnu a napjatě vyčkávala, kdy dorazí Alice a modlila se, aby teď nikdo ze síně nevycházel ven.

Málem jsem vyjekla – a za to jsem měla fakt chuť si nafackovat – když se za mnou pohnula zeď a odtamtud vyskočil Felix, Margaret, Hannah a Charles. V ten samý okamžik se na rohu ukázala Alicina střapatá hlava.

„Nějaké problémy byly?“ zeptal se Felix.

„Ne, jen nás zdržel upír, co nesl snubní prstýnky,“ zašeptal Jasper a já s Alicí jsme se přitom slově otřásly. Stálo nás to dohromady dvacet upírů a čtyři poloupírky. Vevnitř byli vládci, manželky, ti dva parchanti, upír s prstýnky, Heidi, a podle Jane i Renata, a možná nějaká osobní stráž Ara a jeho bratů. Měli jsme počítat i s nějakou Arovou zálohou upírů pro podobné případy, ale nikdy jich nebylo víc než  deset, protože nikdo si nepomyslel, že takhle početná skupina, jako my, se pokusí ohrozit Volterru.

Jestli jsem počítala správně, mohli jich tam být okolo dvaceti šesti. Neměli jsme převahu, ale  měli jsme mocné dary na své straně. Otázka byla – stačí nám to proti několika, po staletí cvičeným , upírům?

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose - 34. kapitola: