Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 9. kapitola - Návštěva

Nejsi ten pravý - 9. kapitola - NávštěvaTak, přínáším 9. kapitolu s názvem Návštěva. Bella má v téhle kapitole poněkud dobrou náladu, ale na konci se jí opravdu zkazí, právě díky té návštěvě. Děkujeme za komenty u předchozí kapitoly a doufáme, že se vám tahle bude také líbit a ohodnotíte jí pořádným počtem komentíků. Vaše Hanulka a Petronela :)

9. kapitola - Návštěva

 

Bellin pohled

Aro byl celý přepadlý. Strachoval se o svého syna, až to bylo dojemné, ale já jsem se potajmu skvěle bavila. Jediné, co mi trochu dělalo starosti, byl Caius. Ví o mých podlostech, nebo na mě zkouší nějakou hru? Však já si to nějak nenápadně zjistím. Musím to zjistit. Kdyby to Caius věděl a Aro se ho jen nepatrně dotknul, no, řekněme, že bych měla fůru problémů a to, o co se tu celou dobu snažím, by přišlo vniveč.

„Měli bychom jít do sálu,“ promluvil nakonec Aro. Nějak mi nedošlo, že celou dobu stojíme na chodbě před vchodem do něj. Od té doby, co Aro mluvil o Edwardovi jako o bláznu, jsem přestala vnímat čas a přitom to byly sotva dvě minutky.

„Jistě,“ přikývla jsem a následovala Ara do poloprázdného sálu. Ten přešel celou místností a posadil se na svůj trůn. Stoupla jsem si za něj a porozhlédla se okolo. Caius na mě upíral svůj pronikavý pohled a zvláštně si mě měřil. Klid Bello, ještě není jisté, že by to věděl. A jak by se to vlastně dozvěděl?

 

O pár chvil později za námi zavítal Edward. Tvářil se trochu sklesle, oči měl přišpendlené k zemi a vůbec nevnímal, co se děje okolo něj.

„Edwarde, slyšel jsem, že jsi měl nějaké problémy s pokojem?“ ozval se pobavený hlas Caia a můj manžel ztuhl. Edward se díval rozpačitě na Ara, ten se zase střelil zoufalým pohledem po mě a já se s těžko skrývaným úšklebkem podívala na Edwarda, který mě uvěznil ve svém pohledu. Caius se začal smát. Inu, pohled na nás to musel být vtipný.

„Vše už je v pořádku. Neměj starosti, bratře,“ ozval se nakonec po minutě tíživého ticha Aro. Položila jsem mu ruku na rameno a nepatrně stiskla. Chtěla jsem, aby věděl o mé ‚podpoře‘. Kdyby se jen dozvěděl o tom, že tyhle starosti jsem mu na jeho královská bedra snesla já, nejspíš by mě na místě rozcupoval. No, to nejspíš ne, ale nedopadlo by to pro mě zrovna dobře. A vzhledem k tomu, že má Caius možné podezření o mé vině, bych měla začít vymýšlet lži na mou obhajobu. Kruci, tohle jsem nějak nedomyslela. Proč mě nenapadlo, že by se to Aro mohl dozvědět?  Jediné, co by mohlo zabrat, bylo zapírání a mé ženské zbraně. Tak bych si mohla Ara naklonit. Pokud zjistím, že Caius něco ví, nebylo by možná od věci naklonit si i jeho přízeň. On ani Marcus mě dvakrát nemuseli. Ani nevím proč.

„Měli bychom se vrátit k naší poradě. Pokud bude tahle válka trvat ještě dlouho a my pořádně nezpevníme naše opevnění, lidé proniknou do hradu. Možná bychom se do toho měli nějakým způsobem vložit, protože jinak přijdeme i o střechu nad hlavou.“ Aro byl z takové varianty opravdu rozmrzelý.

„Nebuďme ukvapení. Proti blbosti i bohové bojují marně,“ promluvil vševědoucně Caius a znovu se na mě zkoumavě zadíval. „Že, Isabello?“ Jen jsem s tichým polknutím přikývla. Tohle už opravdu zavání průšvihem.

„Aro, pokud bys mě na chvíli omluvil, slíbil jsem Heidy, že jí s něčím pomohu,“ omluvil se Caius a spolu s Arovým přikývnutím odešel. Zkoumavě jsem se dívala za jeho zády a pak mi svitlo.

„Miláčku, omluvíš mě na chvíli?“ zeptala jsem se a vlepila Arovi krátký polibek. Hned na to jsem vyběhla ze sálu. Měla jsem štěstí, Caius nikam nechvátal, takže si v klidu vykračoval chodbou, ruce spojené za zády. Chybělo už jen hvízdání.

„Caie?“ zavolala jsem za ním. Zmateně se otočil, ale zpomalil, abych ho došla.

„Co potřebuješ, drahá Isabell?“optal se mě sladkým hlasem, až mi z toho bylo zle.

„Jen… Jen jsem se chtěla zeptat, co ti na mě vadí?“ přešla jsem rovnou k věci a zadívala se na něj. Caius se zastavil v půli kroku a vrhl na mě nepříjemný pohled. Chytil mě za ruku a vtáhl do nějaké místnosti.

„Co mi vadí?“ optal se rozrušeně. „Vadí mi, že jsi mě připravila o mou moc. Celá léta, než se můj pomatený bratr do tebe zamiloval, mělo mé slovo velkou váhu, stejně jako Arovo, ale od té doby, co ses tu objevila ty, mě i Marcuse odstavil na druhou kolej. Získala jsi vše, co jsem měl celá ta léta. Připravila jsi mě o mou moc.“

„A – ale vždyť, Aro si stále cení tvého názoru a stále svou moc máš,“ protestovala jsem.

„Mýlíš se,“ sykl Caius.

„J – já, mrzí mě, co jsem provedla,“ snažila jsem se o kajícný tón.

„Už jsem si na to zvykl,“ povzdechl si Caius.

„Mohl by ses na mě přestat zlobit? Nechci, aby mě můj švagr nenáviděl,“ usmála jsem se, snad přesvědčivě.

„Nebudu se zlobit,“ pousmál se Caius a objal mě okolo ramen. Páni, s chlapy to vážně umím. Pak mi hlavou probleskl výborný nápad.

„To jsem ráda, musíme držet jako rodina pohromadě. Zvlášť teď, když je tu Edward.“

„Jak to myslíš?“

„Nepřijde ti zvláštní, že se po dlouhých letech z ničeho nic objeví a nejde mu o nic jiného, než poznat svého otce? Během kratičké doby, si stihl Ara obmotat okolo prstu. Za chvíli nás Edward všechny vyšachuje a nakonec se postará i o Ara. Nevěřím mu ten jeho naivní úsměv,“ šeptala jsem.

„Myslíš, že tomu klukovi jde o moc?“

„A o co jde nám ostatním?“ zeptala jsem se a zvedla obočí.

„Máš pravdu,“ přikývl.

„Víš, mám takový plán,“ přiznala jsem po chvíli ticha, kdy byl Caius zahrabaný ve svých myšlenkách.

„To celé je tvoje práce, že ano?“

„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se nevinně a Caius se uchichtl.

„Nemyslel jsem si, že bych měl pravdu, ale ty jsi opravdu podlá,“ smál se Caius a promnul pramen mých vlasů.

„Tak to prrr! A abys věděl, dělám to pro Ara,“ zvýšila jsem trochu hlas a odstrčila jsem jeho ruku. „Jedno, po druhém. Pomůžeš mi zbavit se Edwarda a já ti slíbím, že získáš stejné postavení, jaké jsi měl před mým příchodem.“ Caius se na mě chvíli zkoumavě díval, ale nakonec přikývl.

„Dobře. Vše musí probíhat nepozorovaně. Aro, ani Edward nesmí vědět, kdo za tím vším stojí. Teď toho bylo nějak moc, ale až se naskytne příležitost, přísahám, že tě ze svých plánů nevynechám.“

„Dobře, ujednáno,“ souhlasil Caius a na stvrzení naší spolupráce jsme si podali ruce. Caius se natáhl i pro kratičký polibek, ale já se jeho rtům, které rozhodně neměly skončit na mé tváři, vyhnula.

„Musím se vrátit zpátky,“ zašeptala jsem a provlíkla se okolo zaraženého Caia. Tak, to bychom měli. Dostala jsem na svou stranu silného koně. Caius si nejspíš myslí, že naše spojenectví znamená něco víc. Upřímně, to bych šla z bláta do louže. Když už mám být provdaná za někoho z Volturiových, zůstane jím Aro. Nemiluji svého manžela, ale vytvořila jsem si k němu jakýsi vztah. Nedaly se přesně popsat mé city k němu, ale měla jsem ho z části ráda. Na druhou stranu jsem byla zklamaná, že jsem nikdy nepoznala pravou lásku. Mé zklamání mi však vynahradilo mé postavení, které bylo teď Edwardem ohroženo. Jako Arův syn by, kdyby se mému manželovi nedejbůh něco stalo, na trůn usedl on a mě jako jeho macechu by zadupal do země. To jsem přeci nemohla dovolit.

 

Vrátila jsem se do sálu a chvíli jen tak postávala a pozorovala jejich debatu. Bylo to vážně nudné. Pořád probírali to samé dokola. Válku. Jasně, týkalo se to i mě, ale stejně to bylo nudné.

„Bello, co kdyby si šla s Demetrim na chvíli trénovat. Stejně tady vedeme jen zbytečné debaty. Vidím, že tě to nudí,“ obrátil se na mě po chvíli Aro. Trošku jsem zrudla. To na mě bylo tak poznat, že mě to nebaví?

„Asi máš pravdu. Mohla bych si trochu protáhnout svaly,“ přitakala jsem.

„Ty ti protáhnu rád sám, ale někde jinde,“ zavrněl mi Aro do ucha a vášnivě mě políbil.

„Tak třeba večer.“ Snažila jsem se zahnat ten zhnusený obličej, který se mi dral na tvář, a pokusila se usmát.

„Buď opatrná a pokus se Demetrimu dát co proto,“ zasmál se Aro a poslal mě pryč.

 

Demetri na mě čekal u dveří ze sálu a na tváři měl potměšilý úsměv.

„Zase tě dneska dostanu na lopatky,“ posmíval se mi. V jeho společnosti jsem byla uvolněná. Byla jsem zase ta stará Bella.

„Toho se nebojím. Jane tě dneska bude seškrabávat z podlahy.“

„Hohohó, to vypadá na pořádný souboj,“ smál se Demetri a otevřel mi dveře do tréninkové místnosti. Sundali jsme si pláště, aby nám nepřekážely v pohybu a začali kroužit místností.

„Těšíš se na pořádnou nálož?“ zeptal se mě Demetri.

„Mám stejnou otázku,“ usmála jsem se na něj sladce a bedlivě pozorovala jeho pohyby. Už párkrát se mi podařilo dostat ho na lopatky, ale vždy to bylo ohromné štěstí.

 

Stále jsme okolo sebe kroužili, když se otevřely dveře. Demetri zvedl ruce a já se narovnala. Nebyla jsem mrcha, abych na něj útočila, když není připravený. Pohlédla jsem ke dveřím, a tam stál Edward.

„Nerad ruším, ale myslel jsem, že budeme mít trénink,“ ozval se nesměle.

„Nic se neděje,“ usmála jsem se.

„Zatím si stoupněte támhle, pane, já dám tady na frak naší královně,“ zasmál se Demetri a zase věnoval plnou pozornost mě.

„To se ještě uvidí,“ zasmála jsem se a přikrčila. Poznala jsem tu chvíli, kdy Demetriho přestalo bavit vyčkávat a zaútočil. Bojoval hlavou, nebyl zbrklý, ale já také ne, vždyť mě to sám učil. Demetri mě nešetřil, neohlížel se na to jaké má kdo postavení, to jsme odložili, když jsme si svlékli pláště. Uštědřil mi pár dobrých ran, při kterých jsem měla pocit, že odletím na druhý konec místnosti. Pak jsem začala útočit já. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale nic jsem si z toho nedělala. Demetri se bránil, seč mu síly stačily, ale já jsem byla nabitá energií a po chvíli jsem dostala Demetriho do tlaku. Už jen odrážel mé útoky a na vlastní se nezmohl. Zrovna se ohnal po jedné mé ráně a otočil se. Využila jsem toho, srazila ho na zem a odvrátila mu hlavu, jako bych jí chtěla utrhnout. Demetri ležel a ani se nepohnul.

„Dobrá, vyhrála si,“ vydechl poraženě. Pustila jsem ho a hlasitě vypískla.

„Haha, já tě porazila,“ pištěla jsem, smála se a poskakovala. Demetri se bleskově postavil na nohy a smál se mému počínání.

„Opravdu jsi dobrá,“ potěšil mě komplimentem.

„Však jsem měla nejlepšího učitele,“ usmála jsem se a kompliment mu vrátila.

„Ale Bello no tak, začnu se červenat.“

„Dobře, už mlčím. Teď si vezmi do parády tady Edwarda,“ smála jsem se celá rozjařená mým vítězstvím a Edwarda postrčila kupředu. Ten se zdál mým chováním trošku zaskočený, ale po chvíli už se s Demetrim dali do boje.

 

Pozorovala jsem Edwarda, každý jeho pohyb. Uhýbal se Demetrimu a sám mu zasadil pár dobře mířených ran. Podívala jsem se do jeho tváře, v které se zračilo ohromné soustředění. Čelo se mu svraštilo a vytvořilo se na něm pár drobných vrásek. Smaragdové oči se soustředily na každý pohyb jeho protivníka a hebké rty byly stáhnuté do jediné tvrdé linky. Bronzové vlasy mu poletovaly okolo hlavy a díky rychlosti se mu na hlavě vytvořil roztomilý rozcuch. Sledovala jsem jeho potěšený úsměv, když se mu podařilo Demetriho zasáhnout, mé srdce se rozbušilo a na tváři se mi roztáhl stejný úsměv. Pokračovala jsem ve svém zkoumání dál a zaměřila se na jeho svalnaté paže. Nebyly svalnaté příliš, oproti Demetrimu vypadal Edward jako tyčka, ale mě se to líbilo. Neměla jsem ráda příliš svalnaté muže. Muselo by být krásné nechat se objímat takovými pažemi. Kruci, Bello na co to myslíš?! Vyletěla jsem ze sedu, do ruky popadla svůj plášť a spěšně jsem opustila místnost.

‚Na co to ksakru myslíš?!‘ křičela jsem na sebe v duchu a vrtěla nechápavě hlavou. Odkdy si představuji, jaké by to bylo v Edwardově náručí? Ano, je hezký, dokonce víc než to a je to poloupír stejně jako já, ale kruci, vzpamatuj se! Jsi vdaná, máš manžela a vysoké postavení, o které tě právě Edward připravuje, tak už na něj ksakru přestaň myslet! Jenže, ono to tak dobře nešlo.

Z mých úvah mě vytrhlo až zavolání. Procházela jsem zrovna okolo recepce, kde seděla lidská dívka. Její krev voněla a já si uvědomila, že už jsem dlouho nebyla na lovu.

„Akorát jsem poslala někoho z gardy, aby vás našel. Volá váš otec.“ Vzala jsem si od ní telefon a pohledem jí vyprovodila.

„Ano?“ ohlásila jsem se.

„Bello, to jsem já,“ ozval se hlas mého otce.

„Co se děje, tati?“ ptala jsem se vystrašeně. Vždyť jsem s ním mluvila ráno. Snad se nic nestalo.

„Víš, uvažoval jsem o našem ranním rozhovoru a rozhodl se, že přijedu, co nejdříve.“

„Tati, to je skvělé. Neviděla jsem tě už hrozně dlouho. A kdy přiletíš?“

„Za tři dny. Už jsem rezervoval let.“

„Budu se na tebe těšit. Buď prosím opatrný. Nezapomeň, že všude zuří válka. Nechám pro tebe pak poslat někoho do Florencie, aby sis nemusel zatěžovat hlavu s dopravou.“

„Bello, ale já-.“

„Promiň tati, musím jít. Všechno mi řekneš za tři dny, ano? Ahoj, mám tě ráda,“ rozloučila jsem se rychle s tátou, položila telefon a rozběhla se do trůnního sálu.

 

Vrazila jsem tam jako velká voda a veškerý hovor najednou utichl.

„Omlouvám se, ale volal táta, za tři dny přiletí,“ informovala jsem Ara a šla pomalu k němu.

„Skvělé, dlouho jsme Carlisla neměli možnost vidět,“ usmál se Aro a šel mi naproti. „Těšíš se, že?“ zeptal se, když ke mně došel a sevřel mě ve svém náručí.

„Strašně moc. Tátu jsem neviděla hrozně dlouho. Chybí mi.“
„Teď si ho užiješ až, až. Tak na co čekáš, utíkej všechny komandovat, ať je to tu na příjezd mého tchána vycíděné,“ smál se Aro a popoháněl mě.

„Dobře,“ usmála jsem se, políbila ho a vyběhla ze sálu. Zabouchla jsem za sebou dveře a chtěla se rozběhnout, ale nabourala jsem do kamenného těla.

Zavrávorala jsem, ale silné paže mě zachytily. Vzhlédla jsem a spatřila Edwarda, který se na mě pobaveně culil.

„Kam tak chvátáš?“

„Musím jít všechno zařídit. Za tři dny přijede táta. Chápeš, jak je to skvělé? Neviděla jsem ho ani nepamatuji.“ Edward mě stále držel okolo pasu a já nadšeně poskakovala.

„Tak jo, hlavně se uklidni,“ smál se Edward. Bylo příjemné cítit jeho ruce na svém těle. Blaženě jsem se usmívala a podívala se mu do očí, byly tak překrásně zelené. Kruci Bells!

„Ehm, já musím jít.“ Odvrátila jsem svůj pohled, Edward spustil své ruce z mého těla a já se rozběhla chodbou.

 

Má dobrá nálada se mi po chvíli vrátila a já si to zamířila k Jane.

„Ahojky, můžu dál?“ strčila jsem hlavu do dveří, ale raději jsem se nepodívala. Nechtěla jsem jí vidět s Demetrim při něčem pikantnějším.

„Jasně, pojď dál,“ ozvala se Jane. Vešla jsem tedy do jejího pokoje a spatřila Jane, jak leží na posteli a zrovna odkládá knížku. Posadila jsem se na kraj postele a podívala se na svou kamarádku. Už to bylo dlouho, co jsem si s ní povídala. Už je to hodně dlouho.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se.

„Normálně, ale pochybuji, že kvůli tomu jsi přišla. Tak co se děje, Bello?“

„Přijede táta, a tak jsem se jen chtěla zeptat, jestli mi nechceš pomoci připravit hrad na jeho návštěvu. Bude to příjemná změna v těchto temných dobách a mohly bychom spolu zase trávit čas, jako dřív,“ pousmála jsem se. Bylo mi líto, že jsme se tak odcizily, ale mohla za to má i Janina vytíženost.

„Dobře, tak kde začneme?“ usmála se Jane a v očích jí planuly jiskřičky.

 

Tři dny utekly jako voda a hrad byl připravený na návštěvu mého otce. Vše bylo uklizené, pokoje byly připravené a já už jen s úsměvem chodila po hradě a dolaďovala poslední chybičky. Demetri už vyjel na letiště, aby tam počkal na tátu a bezpečně ho dovezl sem. Zamířila jsem do sálu, kde bylo vše vyzdobené. Ani nevím, proč jsem si s tím dělala takovou hlavu. Asi, abych tátovi ukázala, jak skvělé to tady je a on tu zůstal se mnou. Chtěla jsem ho mít u sebe a být zase jeho malá holčička.

„Celá se chvěješ,“ usmál se Aro a omotal své ruce okolo mého pasu.

„To je jen nedočkavostí.“ Otočila jsem se k němu čelem a věnovala mu vášnivý polibek. Asi za to mohla má dobrá nálada, že jsem byla takhle Arovi povolná a sama se nabízela. Pak jsem si opřela hlavu o jeho hruď a pohled mi padl na Edwarda, který nás celou dobu pozoroval. V jeho pohledu se mísilo tolik pocitů, měla jsem pocit, že jsem zahlédla žárlivost?

„Už jsou tu,“ zašeptal nakonec Aro a já odtrhla pohled od Edwarda a otočila se směrem ke dveřím. Tam stál Demetri a vedle něho můj otec.

„Tati!“ vykřikla jsem a bez rozmyslu jsem se mu vrhla okolo krku.

„Bello, tak rád tě zase vidím.“ Celá blažená jsem se usmívala a užívala si náruč táty, když mi pohled padl na drobnou ženu stojící za ním. Chvilku jsem na ní zírala. Měla dlouhé hnědé vlasy, které se jí vlnily okolo bledého obličeje. Zlaté oči se na mě mile dívaly, nos zdobila menší bambulka a rty byly roztáhnuté do vřelého úsměvu. Byla opravdu moc pěkná, ale která upírka ne?

„Ehm, tati? Já myslela, že přijedeš sám?“ zeptala jsem se tiše, ale bylo jasné, že mě Elise, jak jsem si domyslela, slyšela. Odstoupila jsem od táty pár kroků a trošku naštvaně jsem si ho měřila.

„Chtěl jsem ti říct, že přijedeme oba, ale ty si mě do telefonu nenechala mluvit,“ smál se táta a objal Elise okolo pasu. Píchlo mě u srdce. „Zlatíčko, dovol, abych ti oficiálně představil Elise.“

„Moc mě těší, že tě konečně poznávám, Bello,“ usmála se na mě mile Elise a objala mě. Dobře, tak tohle bylo trošku moc.

„Taky mě těší,“ odvětila jsem odměřeně a stejně tak jí pozorovala. Elise nebyl můj pohled příjemný, a tak se vrátila po bok otce, který ji znovu objal okolo pasu.

„Carlisle, drahý příteli, tak rád tě po těch letech znovu vidím. Vítej,“ ozval se honosný hlas mého manžela, který se objevil vedle mě a přivinul si mě k sobě.

„Také tě rád vidím,“ usmál se táta, ale ruku Arovi nepodal.

„Carlisle, Elise, jsem rád, že se znovu vidíme,“ ozval se hlas Edwarda, který se postavil vedle nás.

„Edwarde, jsem rád, že jsi do Volterry našel cestu a seznámil se se svým otcem,“ usmál se táta na Edwarda.

„Jo jo, jsme šťastná rodinka,“ odpověděla jsem uštěpačně, protože veškerá má dobrá nálada byla pryč. „Gabrielo, nelelkuj tam a běž připravit slečně Elise pokoj, nepočítali jsme s tím, že můj otec přijede s doprovodem,“ zvýšila jsem hlas na jednu upírku, která se přede mnou nepatrně přikrčila.

„Jistě, paní.“ Uklonila se a odcupitala ze sálu. Vrátila jsem se pohledem zpět k tátovi, který si mě zkoumavě prohlížel.

„Vlastně, o něčem jsem s tebou chtěl mluvit,“ ozval se nervózním hlasem a mě bylo jasné, že nic příjemného to nebude.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Víš, takhle brzo jsme přijeli hlavně kvůli tomu, abychom ti něco oznámili.“ Proč mě tak štvalo, když mluvil v množném čísle?

„Požádal jsem Elise o ruku,“ vyslovil táta slova, která jsem nikdy v životě nechtěla slyšet. Měla jsem pocit, že mé srdce vynechalo jeden úder. Aro mě povzbudivě stiskl, ale já jsem stále zírala jako vyoraná myš.

„Co – cože?“

„Budeme se brát,“ zopakoval táta ta hrozná slova. Ne, to ne!

„Ne,“ zašeptala jsem nevěřícně a do očí se mi hrnuly slzy. „Nemůžeš si ji vzít! Já ti to nedovolím! Nemůžeš si ji vzít!“ křičela jsem a vztekle dupala.

„Bell?“ zašeptal nevěřícně táta.

„Ne, já to nedovolím. Nemiluješ ji, máš jí jenom jako náhradu za mámu! A abyste věděla, já nahrazovat mámu nepotřebuju, takže si ty úsměvy a objetí schovejte pro někoho jiného!“ křičela jsem vztekle.

„Bells!“ zakřičel táta.

„Co?! Je to pravda! Nemůžeš si ji vzít! Co máma? To už si na ní zapomněl?“ vykřikla jsem a slzy si brázdily cestu přes mé tváře. Vytrhla jsem se z Arova náručí a utíkala pryč. Utíkala jsem do našeho pokoje, kde jsem se svalila na postel a plakala. Nemůže si tu ženskou vzít! Nemůže. Co maminka? Vždyť miloval jen jí. Vždy mi tvrdil, že už žádnou ženu nebude milovat tak jako mou maminku. Tak proč na svá slova zanevřel? Proč na ní zapomněl? To ona byla žena jeho života, jeho existence.

 

Vztekle jsem bušila pěstmi do polštářů a plakala. Pak se ozvalo zaklepání na dveře. Nijak jsem nereagovala, dál jsem ležela na posteli a vzlykala.

„Bello?“ ozval se hlas táty.

„Co chceš?“

„To, co jsi řekla v sále, nebylo vůči Elise vůbec pěkné. Vlastně k nikomu ses tam nezachovala hezky,“ napomínal mě táta.

„No a co? Třeba taková prostě jsem! Nejsem ta hodná Bellinka, která se ti stulila do náručí. Vyrostla jsem, tati, ale na rozdíl od tebe jsem nezapomněla na mámu!“ Zase jsem křičela, ale bylo mi to jedno, ať to slyší třeba celá Volterra.

„Já jsem na ní přeci také nezapomněl,“ obhajoval se táta.

„Ne? A proč si teda bereš tuhle ženskou?“

„Tahle ženská,“ zahřměl táta, „má jméno. Jmenuje se Elise. Beru si jí, protože ji miluji, ale to nemění nic na tom, co jsem cítil a stále cítím k tvé matce. Byla láskou mého života. Teď se mi ale naskytla možnost to štěstí znovu najít a já si ho nenechám proklouznout, tak jako tvou matku. A ty to budeš respektovat!“ zahřměl a jeho poslední slova se rozléhala po pokoji.

„Carlisle, nekřič prosím na mou ženu,“ ozval se za mým otcem Aro.

„Tvá žena, je má dcera a nezapomeň, jakým způsobem si jí získal. Lituji svého rozhodnutí. Neměl jsem tě provdat. Změnila ses Bello. Takhle jsem tě nevychoval a tvá matka by si nepřála, aby ses takhle chovala. Zklamala si mě.“
„Ty mě víc. Horší ženskou už sis vybrat nemohl?“ prskala jsem. Viděla jsem na tátovi, že se nadechuje, aby mi něco řekl. On zvedá ruku, aby mi dal facku? Aro ho chytil za zdvihající se ruku.
„Tak dost, bít mou ženu nebudeš. Carlisle, poprosím tě, abys opustil naše pokoje. Nechej Bellu to vstřebat.“ Táta po mě švihl posledním pohledem a odešel.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Aro a přisedl si ke mně, když táta odešel. Objala jsem ho okolo krku a přikývla. Nebyla jsem schopná mluvit. Vzlykala jsem a z očí se mi řinuly slzy.

„Ššš, to bude dobré.“ Aro mě hladil po zádech a do vlasů mi vtiskl polibek. „Víš, co? Lehni si a spi. Zítra se na to budeš dívat třeba jinak.“ Přikývla jsem a nechala se od Ara přikrýt pokrývkou dek. Políbil mě na čelo a nechal mě o samotě.

Byla jsem ráda, že mě můj manžel podpořil, ale nedokázala jsem to ocenit. Proč se musím takhle s tátou hádat? Proč? A proč si jí bere? Vše je teď tak zmatené. Mé podivné příměří s Caiem, hádka s tátou, jeho brzká svatba a nesmím zapomenout na mé zmatené city vůči Edwardovi. Co se to jen děje?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 9. kapitola - Návštěva:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!