Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 10.kapitola - Nemůžu, ale chci

Nejsi ten pravý - 10.kapitola - Nemůžu, ale chciLidičky, opět se chci omluvit, že to trvalo takhle dlouho, ale múza na sebe nechala opravdu hodně dlouho čekat a ještě delší dobu jsem ji musela přemlouvat. Proto pevně doufám, že vás kapitola nezklame a necháte tady nějaký komentář, předem moc děkujeme Petronela a Hanulka

10. kapitola- Nemůžu, ale chci

 

Bellin pohled

Ležela jsem na posteli a po tvářích mi stékaly slzy. Snažila jsem se usnout tak, jak mi Aro radil, ale nemohla jsem, protože jsem měla zlost. Nevěděla jsem, na koho se zlobím víc, jestli na tátu a to, že se hodlá oženit anebo na sebe a svou reakci na tu zprávu. S otcem jsem se viděla po tak dlouhé době a hned to musí skončit hádkou. Navíc tak hroznou.

Přemýšlela jsem, na koho se zlobím víc, když v tom někdo zaklepal na dveře. Ani jsem se nenamáhala odpovědět a chvíli bylo ticho, možná že ten dotyčný odešel, napadlo mě, ale potom jsem zaslechla, jak dveře zavrzaly a někdo vešel dovnitř. Nechtěla jsem nikoho vidět a tak jsem přitiskla víčka pevně k sobě a předstírala, že spím. Ani to, však dotyčného neodradilo. Cítila jsem, jak se druhá strana postele trochu prohnula, když si na ni sedl a tak jsem se nepatrně nadechla, abych zjistila, s kým mám tu čest.

„Otevři oči, Bello. Stejně vím, že jsi vzhůru,“ promluvil na mě Aro. Nemělo cenu něco předstírat a tak jsem je tedy otevřela a podívala se na něj. Po tváři mi stekla jedna osamělá slza a Aro mi ji hned setřel. „Tvůj otec i Elise se právě zabydlují. Nechtěla by sis s nimi promluvit?“ Mluvil na mě jako na malé dítě.

„O čem bych s nimi měla mluvit?“

„No, já nevím. Třeba o tom, jak ses chovala k Carlisleovi, nebo o tom, jak jsi mluvila o Elise? Carlisleovi je to líto.“ Zastával se otce.

„A co je mu líto? To jak jsem mluvila o Elise nebo že mi nestačil dát facku?“ zeptala jsem se kousavě a čekala jsem, co mi na to řekne. Měla jsem zlost a věděla jsem, že se nechovám dobře, že se nechovám tak, jak mě otec vychoval, ale ten život tady mě hodně změnil a já jsem se nechtěla stát tou slabou holčičkou, která se z ničeho nic stala královnou a ani nevěděla, co to obnáší.

„Bello,“ promluvil a podíval se na mě jako na nezbedné dítě, „moc dobře víš, že ho jenom naštvalo to, jak ses chovala k Elise. Nikdy by to neudělal, kdyby ses nechovala jako malá,“ řekl nahlas to, co jsem věděla, ale… ale pořád jsem byla hrdá.

„Já se chovala jako malá?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„A ne snad?“ oplatil mi otázku otázkou. „Vím, jaké to pro tebe muselo být, ale i tak ses mohla zachovat líp. Teď vás to oba mrzí a trápíte se.“

„Proč si myslíš, že mě to trápí?“

„Slyšel jsem tě plakat a i kdybych tě neslyšel, tak to poznám, protože tě už nějakou dobu znám.“ Ano, nějakou dobu mě sice zná, ale neví, jaká ve skutečnosti jsem. Vídáme se stále jenom v trůnním sále, kde stávám za jeho trůnem jako nějaká ozdoba a potom jenom v ložnici, když na něho přijdou chutě na manželské radovánky. Kysela jsem se na něho usmála.

„Ano, opravdu mě znáš,“ řekla jsem a Aro vůbec nepoznal tu ironii v mém hlase.

„No vidíš. My mezi sebou přece nemáme žádná tajemství, a proto taky vím, jak moc tě ta hádka s otcem trápí.“ S tou první částí jeho slov jsem však souhlasit nemohla, ta druhá už byla více na místě, ale i tak jsem prostě za tátou jít nemohla a nemohla se mu jenom tak omluvit. Malá část mě samotné si přála, padnou mu do otevřené náruče a schovat se tam jako malé děvčátko, kterému se všichni smějí, protože má trochu větší nos nebo proto, že nosí brýle.  Ale druhá část mě se té první vzpírala, zadupávala ji a křičela na ni, že taková už nějakou dobu nejsem a pokud se k tomu starému já vrátím, už nikdy nebudu moct být znovu hrdá královna stojící po boku svého muže.

„Máš pravdu, žádná tajemství, ale… ale já s tátou opravdu nemůžu mluvit,“ řekla jsem s povzdechem a čekala na jeho reakci.

„A kdyby on přišel za tebou, promluvila by sis s ním?“

„Kdyby přišel, tak bych si s ním samozřejmě promluvila, ale musí přijít z vlastní vůle, ne že za ním půjdeš ty a řekneš mu, že za mnou má přijít. To nechci.“ Nechci, aby si myslel, že za mnou musí chodit jenom proto, že ho o to Aro požádal. Pokud bude sám chtít, tak přijde. Já sama za tím chci jít, ale nemůžu, mé druhé já je totiž silnější.

„Jak myslíš, stejně bych do toho Carlislea nenutil.“

„To je dobře,“ řekla a jsem a Aro se ke mně natáhl, aby mě políbil. Byla jsem pořád trochu vykolejená z toho, jak se moje dvě já dohadovaly, že jsem se nijak nebránila a polibek mu opětovala. Hned na to se Aro s omluvným výrazem zvedl a nechal mě s mými myšlenkami samotnou.

 

„Dále!“ zavolala jsem, když někdo zaklepal na dveře. Tak trochu jsem doufala, že je to táta, ale mýlila jsem se. I on se musel za posledních pět let hodně změnit, obvykle tyhle rodinné spory nesnášel, a když už nějaké vznikly, hned se je snažil urovnat. „Co chceš?“ zeptala jsem se Edwarda, který vešel do pokoje.

„Chtěl jsem tě jenom vidět. Celý den si tu zavřená,“ řekl a já se na něj překvapeně podívala. To jako myslí vážně?

„Copak, snad jsem ti nechyběla?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo moc kousavě. Edward mi totiž pořád věřil a nebylo by vůbec dobré, kdybych jeho důvěru tak snadno ztratila.

„Budeš se smát, ale jo. Neměl jsem si s kým promluvit.“

„A co tě tak trápí, že to nemůžeš říct nikomu jinému než své maceše?“ zeptala jsem se ho a přešla jsem od okna, kde jsem celou dobu stála a koukala ven, k sedačce, posadila se a poklepala na místo vedle sebe. Edward s mírným zaváháním nakonec přešel blíž a sedl si vedle mě.

„Ono to vlastně není tak závažné, že bych o tom nemohl s nikým mluvit, ono to je totiž všechno kvůli jednomu mému příteli. Neznáme se moc dlouho, ale on se moc trápí a já bych mu chtěl pomoct a nevím jak.“

„A já ti mám říct, co máš udělat, jo?“ zeptala jsem se a Edward přikývl. „Tak nevím, jestli já jsem zrovna ta pravá na udílení rad, ale neměl by sis s tím přítelem nejdřív promluvit a zjistit, co ho trápí?“ Bylo to první, co mě napadlo. Vždyť, každému se přece uleví, když se někomu se svým trápením svěří.

„To by mohlo pomoct. Tobě by taky pomohlo, kdyby ses svěřila.“

„To si nemyslím. Mně nepomůže nic.“ Nesouhlasila jsem s jeho slovy.

„Možná se pleteš a právě to, že se něčím užíráš a nikomu to neřekneš je přesně to, co tě trápí. Možná bys to všechno měla někomu říct,“ řekl a já konečně všechno pochopila.

„A ty máš být ten, komu se mám svěřit. Chápu to dobře, že?“ zeptala jsem se a v hlase mi zazníval zase chlad. Edward se chystal, že něco řekne, ale potom to raději vzal a zavřel pusu.

„Nemusím to být zrovna já. Třeba… třeba by sis mohla promluvit s tátou. Myslím s Carlislem. Sám jsem s ním mluvil a nechápu, co se s ním stalo, protože jsem měl pocit, jako bych mluvil do zdi, přestože bylo vidět, že se trápí.“

„Kdo tě poslal? Aro? Je to tak, že jo? Aro tě poslal, abys mi domluvil jako malému děcku. To jsem si mohla myslet!“ vyhrkla jsem naštvaně a postavila jsem se.

„Uklidni se, Bello. Nikdo mě neposlal a táta už vůbec ne. Je celou dobu v sále a něco tam s bratry řeší, myslím, že něco ohledně války a jejich strategie, kdyby znovu ohrozili hrad. Přišel jsem sám od sebe, protože se mi Carlisle po dlouhé době přemlouvání svěřil s tím, co jsi řekla Elise,“ řekl a stáhl mě vedle sebe na pohovku.

„Aha…“ kloudnější odpověď mě nenapadla.

„Tvůj táta se trápí, že se k sobě chováte jako dva cizí.“

„Já to vím. Vím, že se chovám k tátovi hnusně, vím, že křivdím Elise. To já všechno vím! Ale já za ním nemůžu jenom tak přijít a říct mu, že se omlouvám. Tohle zas ty nechápeš. Já prostě nemůžu… nemůžu,“ řekla jsem a slzy jsem měla na krajíčku.

„Proč bys nemohla, je to přece tvůj otec?“ zeptal se trochu nechápavě.

„Ano, je to můj otec a já jsem pořád jeho dcera, ale za těch pět let, co tu žiju, jsem se změnila a ta změna je trvalá a nenávratná a právě proto, za ním nemůžu jít a omluvit se mu,“ řekla jsem a znovu se rozvzlykala. Seděla jsem zhrouceně na sedačce a brečela si do dlaní. Snažila jsem se být silná už moc dlouho a teď, teď to ze mě najednou všechno vyplaví ty slzy.

„Nevím, co myslíš tou změnou, ale podle mě jsi pořád takovou, jakou mi tě tvůj otec vykreslil, když jsem ho potkal. Mluvil o tobě moc hezky a chvíli jsem dokonce nevěřil, že by někdo takový mohl skutečně žít, ale potom jsem přijel sem a potkal tebe. Mohl jsem tě poznat a věř, že jsi pořád ta samá Bella, ta Bella, která před pěti lety odešla od otce, aby se provdala za mého tátu.“

„Neznáš mě, Edwarde a právě proto říkáš tyhle věci. Tohle už já nejsem. Opravdu jsem se změnila a nikdo, ani ty, tvůj otec nebo Jane, nikdo na tomhle hradě mě skutečně nezná a dokonce ani já se sama v sobě mnohdy nevyznám.“ Přiznala jsem něco, co pro mě bylo těžké. Pořád jsem slyšela ty dva hlasy, které se někde uvnitř mě praly o slovo. Jeden si moc přál, abych se otci omluvila, ale ten druhý říkal, že se mu omluvit nemůžu, dokud on sám nepřijde.

„Pojď, půjdeme si trochu protáhnout těla za Demetrim. Vybiješ ze sebe tu zlost a potom si s čistou hlavou promyslíš, co budeš dělat.“ Změnil najednou Edward téma rozhovoru a já jsem mu za to byla docela vděčná. I tak se dozvěděl víc, než věděl Aro. Mého manžela nikdy nenapadlo, že bych se mohla změnit a pořád si myslel, že jsem stejná jako to nezkušená holčička, která do hradu před pěti lety přišla.

 

Společně jsme se tedy vydali za Demetrim, který opět udílel lekce boje tentokrát však zkušenějším upír, kteří se nedali jenom tak srazit na kolena jako ti, kteří sem přijdou poprvé. Přesto jsem si však byla jistá, že bych je přeprala, kdyby na to přišlo.

„Ehm, Demetri?“ promluvila jsem, když opět probíral teorii útoku, než přijde k praktické ukázce. Demetri se ke mně a Edwardovi otočil a na oba se usmál.

„Běžte, dnešní hodinu odložíme na zítra,“ rozkázal ostatním v hale a mě vůbec nepřišlo líto, že některé další ochuzujeme o tak skvělého trenéra jako je Demetri a myslím, že ho to také zrovna dvakrát nebavilo, být celou dobu zavřen v téhle hale, kde od rána až skoro do ráno dalšího dne cvičil gardisty.

„Nevadí, že jsme přerušili tvou hodinu?“ zeptal se ho Edward.

„Ale kdepak, jsem rád za příjemnou změnu. Královno…“ přešel ke mně a políbil mě na ruku, jako to dělali kavalíři v minulosti a teď už jenom v dívčích románech. Za tohle jeho gesto jsem ho měla nejraději, znovu jsem si připadala jako obyčejná holka, která večer usíná s románem pod polštářem a nechává si zdát o svém princi na bílém koni. „…Edwarde,“ řekl a podal mu ruku na přivítání.

„Víš, potřebuju tady královnu přivést na jiné myšlenky a tak jsem si říkal, že taková malá rvačka není zrovna na škodu,“ řekl Edward Demetrimu a mrkl na mě?! Edward na mě vážně mrkl, pobaveně jsem se jeho gestu usmála.

„To nebude problém,“ souhlasil s ním Demetri a tak jsem si tedy rozvázala plášť a hodila ho k jedné stěně. Myslela jsem, že budu bojovat s Demetrim, ale ten jenom záporně zavrtěl hlavou, „Pokud vím, Edward tě chtěl přivést na jiné myšlenky tak budeš dneska trénovat s ním,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku a já střelila pohledem na Edwarda. Ten trochu zděšeně těkal pohledem mezi mnou a Demetrim.

„No, tak… tak fajn. Sundej si plášť a jdeme na to,“ řekla jsem Edwardovi po krátké úvaze, přece jen by mě zajímalo, jestli je vážně tak dobrý i bez své schopnosti.

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptal se mě nejistě.

„Souhlasím s Demetrim, tebe to napadlo, tak budu cvičit s tebou,“ pokrčila jsem nenuceně rameny a počkala, až si tedy taky sundá plášť. Tohle bude ještě zábava, problesklo mi hlavou, když se ke mně Edward pomalu a nejistě blížil.

Když došel až doprostřed haly, začala jsem se soustředit čistě na trénink a začala jsem na Edwarda útočit. On před mými útoky jenom uhýbal a odrážel je, couval před mnou a už jsme dávno nebyli ve středu haly, byli jsme čím dál tím blíž ke dřevem obložené stěně. Když ta stěna zastavila Edwardův ústup, měla jsem toho tak akorát dost, tohle mě nebavilo.

„Pokud je tohle všechno, co tě Demetri naučil, tak si můžeš jít sednou a já se procvičím s někým, kdo mi bude aspoň trochu rovnocenným soupeřem, Demetri můžeš?“ otočila jsem se na Demetriho a ten k nám tedy přišel.

„Myslel jsem, že tvůj nefunkční dar tě nebude omezovat.“ Otočil se na Edwarda.

„To mi nevadilo, jenom je mi proti srsti udeřit ženu. Promiň Bello, ale je to tak, prostě tě nedokážu udeřit,“ omlouval se mi.

„To je ale tvůj problém, až budeš muset bojovat o vlastní život, bude ti jedno, jestli ten s kým bojuješ, je žena nebo muž, jediné co budeš chtít je přežít. Nebudeš se ohlížet na žádné předsudky a prostě to uděláš,“ řekla jsem mu trochu mrazivý tónem a přesunula se za Demetrim do středu haly. V zádech jsem cítila Edwardův pohled, ale neotočila jsem se, znovu jsem se začala soustředit na boj. Teď už to nebude tak jednoduché, Demetri je ctihodný soupeř.

Odrážela jsem jeho útoky a sama jsem v nestřežených chvílích útočila na něj.  Jednou jsem však nebyla dostatečně opatrná a skončila jsem na zemi a už to vypadalo, že bych prohrála, když jsem použila trochu nesportovní taktiku a Demetriho jsem kopla. Tím jsem ho donutila couvnout a sama jsem se mohla postavit a pokračovat v boji.

„To nebylo sportovní,“ zúpěl Demetri, když se vzpamatoval.

„Kdo řekl, že bojujeme podle pravidel?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Jak myslíš, do teď to bylo podle pravidel, ale teď sis sama řekla o to, abych už nebyl tak mírný jako doteď,“ řekl a znovu na mě zaútočil. Viděla jsem, jak se ke mně blíží, a periferním viděním jsem si všimla, jak se Edward zvedl a zděšeně se na něj dívá.

Ani jsem se nenadála a už jsem letěla vzduchem. Demetri využil toho, že jsme odhodili všechny pravidla. Rozplácla jsem se na zemi jak široká tak dlouhá a vlasy mi zakryly celý obličej, takže jsem neviděla, jestli se blíží další rána nebo ne. Rukama jsem začala odhrnovat vlasy a snažila se zorientovat, když se mi před očima objevila něčí ruka. Vyjela jsem pohledem trochu výš a viděla Edwarda, který mi ji nabídl, aby mi pomohl stanout. Podala jsem mu tedy svou a nechala se zvednout ze země. Sotva jsem však stála, trochu jsem zavrávorala a najednou jsem se octla v Edwardově náručí.

„Díky,“ špitla jsem a dívala se do jeho zelených očí.

„Rádo se stalo,“ odpověděl mi, ale stále mě nepouštěl ze svého objetí a udržoval náš oční kontakt. To vše však trvalo jenom několik vteřin, dokud k nám nepřišel Demetri a taktně si neodkašlal. Odtáhla jsem se od Edwarda a podívala se na něj.

„Chci se ti omluvit, moc jsem neodhadl sílu,“ řekl mi Demetri a pohledem provrtával podlahu. Já se na něj jen usmála.

„Sama jsem si o to přece řekla, ne?“

„To je pravda, takže se vlastně nemám proč omlouvat. Budeme ještě pokračovat?“

„My dva ne, já si musím ještě něco zařídit, ale měl by dát další hodinu Edwardovi, příště s ním budu trénovat já a chci, aby něco uměl,“ řekla jsem Demetrimu, přešla jsem ke stěně, vzala plášť, přehodila si ho kolem ramen, zavázala pod krkem a vydala se ven ze sálu. Pořád se mi však trochu třásla kolena, když jsem si vzpomněla na to, jak mě Edward držel v náručí.

 

Procházela jsem chodbami až do míst, kde jsem nechala otci připravit pokoj. Čím blíž jsem však byla, tím menší kroky jsem dělala, až jsem se nakonec zastavila před dveřmi do jeho pokoje, odkud se ozývaly nějaké zvuky. Slyšela jsem tátův hlas a něčí kroky.

„Bello, nebuď srab,“ zašeptala jsem a zhluboka jsem se nadechla. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, když v tom se dveře otevřely a já se dívala do tátova obličeje. Překvapeně na mě hleděl a já na něho asi taky.

„Bello?“ promluvil, jako by nevěřil, že mě tady vidí.

„Jsem to já. Můžu dál, tati?“ zeptala jsem se trochu přiškrceně a táta s pohledem přišpendleným k mé maličkosti ustoupil ze dveří a tak jsem mohla vejít do pokoje, který jsem s takovou radostí pro něj chystala.  Elisa seděla na pohovce pod oknem, a když mě zahlédla, jak vcházím do pokoje, rozhodla se vyklidit prostor a zvedla se.

„Nechám vás tu o samotě,“ řekla a odešla z pokoje.

„Děkuju,“ řekla jsem jejím směrem a Elisa se na mě ještě otočila a věnovala mi milý úsměv, potom však odešla a zavřela za sebou dveře. Táta pořád stál u dveří a sledoval mě, já jsem byla z toho našeho nadcházejícího rozhovoru dost nervózní a tak jsem dvakrát přešla po pokoji, než jsem si sedla na pohovku a složila ruce do klína. „Můžeš si za mnou sednou?“ zeptala jsem se a poklepala na pohovku, konečně se tedy pohnul a sedl si vedle mě.

„Víš, zrovna jsem se chystal jít za tebou, trochu jsi mě překvapila.“

„Věř, že jsem překvapila i sama sebe, ale můžeš poděkovat Edwardovi, že tu teď jsem, protože on na tom má největší podíl,“ řekla jsem a zkoumala své ruce.

„Edwarde je moc milý mladík, oblíbil jsem si ho,“ přiznal nahlas něco, co jsem věděla. I Edward se o tátovi vyjadřoval jenom v tom nejlepším, takže jsem o tátových slovech ani v nejmenším nepochybovala.

„Ano, to je, ale… ale kvůli němu tu nejsem. Chtěla… chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem řekla. Nějak jsem na to nebyla připravená a trochu dost mě to zaskočilo, proto jsem se chovala tak nemožně,“ začala jsem se omlouvat a stále jsem sledovala svoje ruce.

„Asi to nebyla jenom tvoje vina. Neměl jsem to na tebe vybalit tak najednou.“

„No, to asi neměl,“ řekla jsem s úsměvem, „ale asi to už nezmění ani jeden z nás. A teď jsem vlastně ráda, že mě Edward přesvědčil jsem jít, protože se s tebou konečně můžu přivítat tak, jak se patří.“ Vzhlédla jsem k němu a táta měl v očích pobavené jiskřičky, které mi tolik chyběli. Objala jsem ho kolem krku a rozvzlykala jsem se štěstím.

„Nebreč, jsi přece velká,“ řekl táta pobaveně, ale já byla jistá, že kdyby mohl tak brčí jako želva.

„Asi… asi bych se měla omluvit i Elise, že?“ zeptala jsem se, když jsem si utírala mokré tváře. „Jenom, ty ji opravdu miluješ, co?“ řekla jsem nahlas něco, co mě napadlo, když jsem si uvědomila, že mi kvůli ní chtěl dát facku.

„Ano. Vím, že ti Elisa nikdy nebude moc úplně nahradit Esme, kterou jsi nemohla vlastně ani poznat, ani já na tvou mámu nikdy nezapomenu, a není to jenom tím, že jsem upír a mám dokonalou paměť. Tvoje máma pro mě byla hodně důležitá osoba a Elise se ji nesnaží zaujmout její místo, jenom je se mnou a já si v Americe nepřipadám tak sám, navíc ani nevíš, jaké to je, když se vrátím z nemocnice a doma mě vítá žena.“ Řekl to takovým tím způsobem, že nebylo potřeba dalších slov.

„Já to chápu, tati.“ A byla to pravda. Potom jsme si ještě chvíli povídali a já se nakonec omluvila i Elise, která se potom vrátila do pokoje. Objala mě, řekla něco v tom smyslu, co táta a já se potom odebrala do svého pokoje. Teď jsem si byla jistá, že budu už moct normálně usnout.

Avšak než jsem se dostala do svého pokoje, zatáhla mě něčí ruka do postraních dveří a já se octla v tmavém pokoji. Několikrát jsem zamrkala a potom poznala i toho dotyčného. Byl to můj švagr.

„Jak pokračují tvé plány s Edwardem?“ zeptal se šeptem a já na něj chvíli nechápavě hleděla, potom jsem si však vzpomněla na naši zajímavou dohodu a usmála se na něj.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 10.kapitola - Nemůžu, ale chci:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!