Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 5. kapitola - Nový domov

24.01.2010 (09:15) • Hanulka, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5156×

5. kapitola - Nový domov

Isabella

Táta na mě povzbudivě mrknul a do rytmu hudby jsme se vydali za Jane, která šla dva kroky před námi.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu, abych se rozhlédla po obrovském sále. Všude stáli upíři a sledovali jen mě. Ženy okouzleně vydechly, když si prohlédly mé drahé šaty. Pátrala jsem zrakem dál, až jsem úplně vpředu spatřila svého budoucího manžela. Nepřipadalo mi správné vdávat se za někoho, koho vlastně vůbec neznám. Takovéhle sňatky se konaly ve středověku ne ve třicátých letech dvacátého století, kdy ženy získávaly na autoritě. Jenže Aro nebyl z dnešní doby. Po tomhle světě chodil snad už tisíc let a byl svědkem mnoha událostí, které se zapsaly do dějin. A právě tohohle muže si beru. Nejmocnějšího upíra na světě. Vlastně by mě to mělo těšit, vždyť se ze mě stane pomyslná královna upířího světa, jenže stojí mi to za to, když budu žít bez lásky? Ale kdo ví, třeba se do svého manžela přeci jen zamiluji a prožiji krásnou věčnost po jeho boku.

Uličkou jsme prošli během krátké chvíle, tedy alespoň mě to tak připadalo. Už zbýval jediný krok, který mě dělil od manželského slibu. Otec mi pevně stiskl ruku a políbil mě na tvář.

„Mám tě rád, dceruško,“ zašeptal dojatě a předal mou ruku Arovi gestem starým jako sám svět. Aro se na mě usmál a já se pokusila mu jeho úsměv opětovat. Vznikl z toho spíš takový škleb.

„Vážení hosté, drazí snoubenci. Sešli jsme se zde, abychom spojili tento pár ve svazek manželský. Má někdo námitky?“ zeptal se kněz a jeho hlas se nesl sálem. V duchu jsem doufala, že se nějaký protest ozve, ale sálem se rozléhalo hromové ticho.

„Můžeme tedy přistoupit k slibům,“ pousmál se na nás kněz. Otočila jsem se na Jane a podala jí svou kytku. Po tváři mi stekls slza a Jane se na mě povzbudivě usmála. Otočila jsem se zpět a vložila svou ruku do Arovi nastavené.

„Aro Volturi berete se zde přítomnou Isabellu Cullenovou a přísaháte, že ji budete ctít v chudobě i bohatství, v nemoci i ve zdravý dokud se točí tento svět?“

„Ano,“ odpověděl posvátně Aro a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Po tváři mi stekla další slza. Střelila jsem pohledem po tátovi, který mě bolestně pozoroval.

„A nyní se táži vás, Isabello Cullenová. Berete si zde přítomného Ara Volturi a budete ho ctít v chudobě i bohatství, v nemoci i ve zdravý dokud se točí tento svět?“ Zhluboka jsem se nadechla, ale odpověď se mi zadrhla v krku. Nejradši bych z plných plic vykřikla ne, ale věděla jsem, že by to stálo život, jak mě tak mého otce.

„Ano.“

„Z moci mi svěřené vás prohlašuji mužem a ženou. Můžete políbit nevěstu.“ Aro se ke mně naklonil a přitiskl své rty na ty mé. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Připomínalo mi to polibek, který jsem vždy dostala od otce, když mi přál například k narozeninám. Necítila jsem nic. Doufala jsem v nějakou explozi pocitů, ale nedočkala jsem se. Pousmála jsem se na Ara a společně s ním se ohlédla na naše hosty, kteří propukli v hlasitý jásot.

Gratulanti se hrnuli k vyvýšenému pódiu, na kterém jsme stáli s mým manželem. Byl to zvláštní pocit, být vdaná. Cítila jsem se podivně sevřená, necítila jsem tu volnost. Možná, kdybych se vdala z lásky, cítila bych něco jiného, ale vdát se z donucení? Mohla jsem jen doufat, že si k Arovi časem vytvořím alespoň nějaký cit. První k nám dorazili Arovi bratři a vítali mě do rodiny. Tedy Marcus, tomu se tohle celé zdálo jedno, ale Caius se netvářil zrovna přívětivě. Kdo ví, třeba se to časem zlepší a příjme mě do své rodiny, jako Arovu právoplatnou manželku. Pak byl na řadě můj otec.

„Mám tě moc rád, holčičko moje,“ šeptal mi do vlasů a pevně mě svíral ve svém náručí. Bylo mi jasné, že kdyby mohl plakat, možná by plakal stejně jako já. Pak mě pustil ze svého hřejivého náručí, setřel mi slzy z tváří, políbil na čelo a odešel. Věděla jsem, že vždy budu patřit k němu, do naší rodiny, ale papírově jsem od této chvíle patřila Arovi.

Pak už jsem jen přijímala gratulace od celé gardy a spousty dalších upírů, které jsem nikdy v životě neviděla. Všichni se ke mně chovali uctivě a ukláněli se, což mě přivádělo do rozpaků. Jakmile se už všichni gratulanti přemístili do jiného sálu, nabídl mi Aro rámě, do kterého jsem se zavěsila, a odváděl mě pryč.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme procházeli chodbami.

„Uvidíš má drahá,“ usmál se na mě Aro a zastavil se před dvoukřídlými dubovými dveřmi, za kterými se ozýval šramot. Zmateně jsem se dívala na ty dveře a snažila se rozpoznat, co se za nimi děje, když se ozval něčí hřmotný hlas.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil vládce upírského světa, Isabellu a Ara Volturiovi.“ Pak se dveře otevřely a já pohlédla do místnosti plné lidí, kteří se nám ukláněli. Isabella Volturi, jak zvláštně to znělo. Kdyby mě tak někdo oslovil, myslela bych si, že mluví na někoho jiného a ne na mě. Aro lehce zatáhl za mou ruku a vstoupili jsme do sálu, kde se o pár chvil později rozehrála hudba, a začaly dlouhé oslavy naší svatby. Aro mě vyzval k prvnímu manželskému tanci a odvedl mě doprostřed tanečního parketu, kde mě k sobě pevně přivinul a začal tančit. Vzpomínala jsem na svou minulou návštěvu Volterry, kdy jsem přesně takhle s Arem tančila, ale tehdy jsem byla šťastná. Připadala jsem si dospělá, protože mě všichni v těchto hradbách brali vážně, ale teď jsem si přála být zase tou malou holčičkou, která se stulí svému otci do hřejivé náruče. Jenže ta léta byla navždy pryč a já měla po boku Ara navždy zůstat dvacetiletá.

K tanci mě ten večer ještě mnohokrát vyzval snad každý upír, který se zúčastnil oslav. Všimla jsem si, že většina upírů v sále v rukou drží sklenky s červenou tekutinou, kterou byla jistojistě lidská krev. Jednou mi Aro sklenku nabízel, ale vysvětlila jsem mu, že svého způsobu stravy se nehodlám vzdát. Aro mě přemlouval, ale já si stála za svým názorem. Kdo řekl, že to se mnou bude mít jednoduché? I když starost o mého otce mi nedovolovala moc si vyskakovat, ale v tomhle jsem ustoupit nehodlala. Aro nakonec rezignoval a dál se bavil s hosty. Mě si chvílemi všímala Jane, ale měla tady svého Demetriho, za kterým jsem ji posílala. Přeci nebude trávit čas se smutnou nevěstou, když ho může strávit po boku své lásky. Jak moc jsem jí záviděla. Zamilovala se a Demetri ji svou lásku opětoval. Pohled na ně rozbolel mé nešťastné srdce.

Pohlédla jsem na svého otce, který se vesele bavil se svými známými. Bolest u srdce se ještě znásobila, když jsem si uvědomila, že mě za pár dní opustí a já nevěděla, kdy ho zase uvidím. Mohla jsem jen doufat, že můj manžel, jak divně tohle slovo znělo, mi dovolí tátu jednou za čas navštívit. Bylo mi ho líto. Po tolika utrpeních jsem mu byla světlem jeho existence a teď jsem ho opustila i já.

„Smím prosit?“ zeptala jsem se táty, když jsem k němu přišla.

„Samozřejmě,“ usmál se táta a odvedl mě na parket, kde jsme začali tančit.

„Tati, vážně si to nechceš rozmyslet? Mohl by si tady zůstat,“ lákala jsem ho, ale předem mi byla jeho odpověď známá.

„Opravdu ne. Vrátím se zpátky do států. Vím, že ti tady bude dobře a o mě se bát nemusíš. Budu chodit do práce a jednou za čas se vždy uvidíme. Tady opravdu zůstat nemůžu.“

„Já vím, ale chtěla jsem to zkusit. Budeš mi tolik chybět.“

„I ty mě, sluníčko.“

„Mám tě ráda, tati,“ pousmála jsem se přes slzy a opřela si hlavu o jeho rameno. Tančili jsme spolu dlouho. Užívala jsem si naposledy tátovi přítomnosti.

„Carlisle, mohu ti sebrat svou manželku?“ zeptal se se smíchem Aro.

„Jistě, Aro. Hodně štěstí holčičko,“ popřál mi ještě jednou táta, políbil mě na čelo a odešel.

„Zatančíme si?“ zeptal se Aro. Jen jsem kývla na souhlas a vsunula svou ruku do jeho. Po konci písničky si Aro vložil mou ruku do svého rámě a odváděl mě z místnosti.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„Ukážu ti naše pokoje a třeba bychom tam mohli i zůstat,“ pokrčil rameny Aro a vedl mě spletitými chodbami Volterského hradu. Vešli jsme do luxusně zařízeného pokoje. Byly tady už od pohledu měkké sedačky, dlouhé police plné knih, velká okna, podél nichž splývaly rudé závěsy. Z tohoto pokoje vedly další dveře do velké ložnice. Uprostřed byla velká postel s nebesy. Posadila jsem se na ní a pohladila hedvábné povlečení. Aro stál nade mnou a pozoroval mě. Vzhlédla jsem k němu a zadívala se do jeho rudých očí. Přemýšlela jsem, jestli mě někdy přestanou děsit. Byla jsem zvyklá na tátovi zlaté a své tmavě hnědé v odrazu zrcadla, ale takovýhle očí jsem se vždy vyděsila.

Aro se ke mně sklonil, rukou mě chytil za krkem a přitiskl se na mé rty. Tentokrát to bylo jiné, než polibek u oltáře. Cítila jsem větší touhu a vášeň, ale bohužel byla jen z jeho strany. Já necítila nic. Pak mě povalil na postel a vnikl jazykem do mých úst. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nelíbil se mi ten pocit, když si Aro pohrával s mým jazykem, ale snažila jsem se spolupracovat. To ho zřejmě vzrušilo ještě víc. Bloudil rukama po mém těle, ale překážely mu mé šaty. Chtěla jsem se z nich vysvléknout, ale Aro učinil po svém. Jediným trhnutím ze mě šaty serval a líbal každičký kousek mého těla.

Cítila jsem jeho vzrušení, ale já jsem byla stále chladná. Nakonec zajel svou rukou pod mé spodní prádlo a laskal nejcitlivější část mého těla. To mě přimělo prohnout se v zádech jako luk, ale to bylo vše. Necítila jsem touhu, abych Ara žadonila, aby pokračoval a netrápil mě. Své první milování jsem si vždy představovala jinak. Aro ze sebe nedočkavě strhl veškeré oblečení a oddálil od sebe má kolena. Surově do mě vnikl a mě vhrkly slzy do očí. Dívala jsem se do stropu, pohybovala se stejně jako on a po tvářích mi kanuly slzy. Tohle nebyl ten akt lásky, jaký jsem si vždy představovala a o jakém jsem četla. Mělo to být romantické, něžné a hlavně z lásky, ne z donucení.

Aro laskal má prsa a divoce přirážel, dokud se nesvalil vedle mě.

„Líbilo se ti to,“ zašeptal a políbil mě na ucho. Zachvěla jsem se, když mě na rozpálené kůži ovál jeho chladný dech a přikývla jsem.

„Můžeme si to zopakovat,“ pronesl smyslně Aro.

„Později, jsem unavená.“ S těmi slovy jsem si přes sebe přehodila lehkou přikrývku a zavřela oči. Mé slzy stékaly na polštář a já se snažila polykat vzlyky. Nakonec jsem vyčerpáním usnula.

Otevřela jsem oči do velmi luxusního pokoje a nevěděla, kde to jsem. Pak mi před očima proběhly vzpomínky posledních dní a utkvěla tam ta úplně poslední na sténajícího Ara. Pootočila jsem hlavu, abych se podívala, zdali vedle mě leží můj manžel, ale nebyl tam. V celém pokoji jsem byla sama. Zvedla jsem se z postele a potichu zaúpěla. Každá částečka mého těla mě bolela a má kůže byla hrozně citlivá. Zalezla jsem do koupelny, kde jsem se na sebe podívala v zrcadle. Rty jsem měla napuchlé a na mé ruce a stehnech se skvěly malé modřinky. Byla jsem sice upír, ale také napůl člověk mimořádně náchylný na modřiny. Zalezla jsem do sprchy a pustila na sebe proud horké vody, která bubnovala do mého bolavého těla a obličeje.

Se zavřenýma očima jsem vypnula sprchu a natáhla se pro ručník. Mé ruky se dotklo něco chladného, až jsem ucukla. Zjistila jsem, že to byla ruka, která mi podávala ručník. Otřela jsem si oči a pohlédla na Ara, který se na mě blaženě usmíval. Omotala jsem si ručník okolo těla a vylezla ze sprchy. Aro mi obmotal ruce okolo pasu, přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat. Hrála jsem s ním jeho hru, v tomhle směru jsem musela být poslušnou manželkou. Pak přejel dlaněmi po mých pažích a lehce je sevřel. Sykla jsem do jeho úst a třela si místo, kde mě stiskl. Aro vybral přesně to stejné místo jako včera a bolestně mi zmáčkl modřinu.

„Omlouvám se, ale kdyby si byla plnohodnotný upír, nemuselo by se nic z toho stát. Mohl bych tě sám přeměnit…“

„Ne, děkuji. Ráda zůstanu pouhým poloupírem. Vyhovuje mi to. Mohu spát, snít a jíst lidské jídlo.“

„Jak si přeješ, ale pořádně si to promysli,“ usmál se na mě Aro, políbil mě a odešel.  Opřela jsem se o umyvadlo a dívala se na sebe do zrcadla. To tak, stát se upírem a ztratit polovinu svého lidství, na které jsem byla víc než pyšná.

Život ve Volteře se nepočítal na hodiny nebo dny, počítal se na měsíce a roky. Tak rychle tady život utíkal, tedy jak komu. Jako Arova manželka a právoplatná vládkyně Voltery jsem se musela zúčastňovat všech soudů a porad. Bylo mi proti srsti odsuzovat jiné upíry, ale chápala jsem, že pokud by to nikdo nedělal, na světě by vládl hrozný chaos, a můj manžel to zvládal naprosto dokonale. Za to jsem na něj byla pyšná.  Sice jsem Ara nemilovala, ale za ta léta jsem se jej naučila mít ráda. Byl v podstatě hodný, i když se tak před ostatními nechoval a naučil mě spoustu věcí. Vlastně byl něco jako otec a manžel v jedné osobě.

Stála jsem před zrcadlem a znechuceně se dívala na svůj oděv. Od mé svatby uběhly čtyři roky a já si stále nezvykla na ten šílený černý plášť, který jsem byla nucena nosit. Aro věděl o mé nechuti, ale bylo to mou povinností. Dříve jsem nosila krásné barevné šaty, a teď jen a jen černou. Ten plášť jsem musela nosit vždy a všude, krom slavnostních bálů a svých loveckých výprav, na kterých mě vždy někdo doprovázel a znechuceně se na mě díval.

Roky ve Volteře mi utekly docela rychle a já si na tamní život pomalu zvykala. Plnila jsem své povinnosti manželky, vládkyně a kamarádky. Ale jediná věc mi tady scházela. Můj otec. Otočila jsem se od zrcadla a s hlavou svěšenou jsem šla chodbami do sálu a přemýšlela, jak Ara poprosit o návštěvu Ameriky a mého otce.

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 5. kapitola - Nový domov: