Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 19. kapitola - Zrádce

Nejsi ten pravý - 19. kapitola - Zrádce19. kapitola je tady, vážení :). Musím vám oznámit jednu smutnou zprávu, už následuje jen jedna kapitola a Epilog - uteklo to, že?
V této kapitole se vydáme s Bellou do Volterry a s Edwardem budeme prožívat jeho pochyby v Americe.
S Petronelkou jsme moc rády za vaši přízeň a moc děkujeme za všechny komentáře :).
Teď už jen zbývá popřát příjemné počtení a připojit přání o připsání komentíku. Mockrát děkujeme, vaše Hanulka a Petronelka :).

19. kapitola – Zrádce

 

Edwardův pohled

„Bello,“ zašeptal jsem nevěřícně za mizejícími zády. Zůstal jsem ležet na zemi a absolutně nechápal, co se stalo. Nechápal jsem, jak jsem se ocitl na chodníku, aniž by se mě Bella dotkla. Mohl to být snad její štít? Ale vždyť se s ním ani neučila zacházet? Mohla by její dokončená proměna způsobit větší intenzitu štítu, že není potřeba velké výuky, aby s ním dokázala pracovat? Bellina přeměna… Stále jsem nechápal, jak to mohl Carlisle dopustit. Proč to vůbec Bella udělala. Vždyť milovala spánek, byla ráda, že může jednou za čas jíst lidské jídlo. Tenhle život se jí líbil, tak proč chtěla změnu? Nejsem hloupý, abych si myslel, že to bylo jen kvůli Volteře. Viděl jsem strach a paniku v jejích očích, ale ona se nebála jen o Volterru. Bála se především o mého otce. Je to pouze z úcty jako manželovi, nebo ho natolik miluje, že podstoupila přeměnu, nechala se připravit o svou lidskou část, na které si zakládala kvůli své matce, která pro ni obětovala svůj život, jen kvůli tomu, abychom ji pustili do Volterry a ona zjistila, jestli je otec v pořádku?

Udělala by to samé pro mě? Nebo je snad vše nadobro ztraceno? Přišel jsem s jejím odchodem o ni a její lásku?

 

Bellin pohled

Běžela jsem lesem a nechávala za sebou zlomeného Edwarda. Bylo mi to moc líto, nechtěla jsem mu ublížit, ale jinak jsem nemohla. Myslela jsem, že svým rozhodnutím, posunout svůj vztah s Edwardem dál, jsem se jednoznačně rozhodla, ale nebylo to tak. Můj strach o Volterru, o Ara mi ukázal, kde je můj skutečný domov. Nejednalo se ani tak o Volterru, i když ta pro mě znamenala hodně, ale můj domov bude kdekoli, kde bude můj manžel, kterému patří má úcta, oddanost, láska a rozhodně mé srdce.

Když jsem se dostala zpět k civilizaci, zpomalila jsem do chůze a nenápadně se zapojila do proudu lidí, kteří spěchali po ulici. Odchytila jsem si projíždějící taxi a jela na letiště. Doufala jsem, že mi bude štěstí přát a najde se nějaké volné místo v letadle. Pomalu jsem si zvykala na přemíru pachu lidské krve, i když jsem ji nikdy nevnímala tolik jako právě teď. S tím jsem však musela počítat, stala jsem se plnohodnotným upírem. Už nebudu potřebovat lidské jídlo a pití, nyní mi bude stačit pouze krev. A já byla rozhodnutá ani jednou nesklouznout k zabíjení lidí.

Zaplatila jsem taxi a spěchala do letištní haly.

„Dobrý den, slečno, mohu vám s něčím pomoci?“ optala se mě žena za přepážkou.

„Ano, potřebuji letět prvním letadlem do Florencie.“ Žena přikývla a rozložila si po stole papíry.

„Je mi líto, slečno, ale všechna místa do Florencie jsou obsazená.“

„Prosím, musíte tam něco najít, je to naléhavé.“ Sáhla jsem do kabelky a vytáhla dvacet dolarů, které jsem položila na pultík. „Prosím,“ dodala jsem znovu a úpěnlivě se jí zadívala do očí. Byla jsem si jistá, že v mých očích viděla strach a paniku.

„Podívám se, co zmohu,“ odpověděla žena a vzala si peníze.

„Děkuji,“ usmála jsem se na ni vděčně a trpělivě čekala, mezitím co žena pečlivě studovala papíry. Po chvíli se usmála a zvedla svůj pohled ke mně.

„Měla bych tady poslední volnou letenku do Říma. Je to nejblíže, co k Florencii mám.“
„Skvělé,“ vydechla jsem úlevně a žena ihned začala vyřizovat mou letenku. O chvíli později už jsem seděla v odletové hale a čekala, až nás vyzvou do letadla.

 

Když jsem se usadila do pohodlného sedadla v letadle a připnula si pás, přestala jsem vnímat vše okolo sebe a v duchu se tiše loučila.

Loučila jsem se se vším, co mi bývalo domovem. Má zlá předtucha, že se ve Volteře děje něco hrozného, sílila s krátícími se kilometry, které mě stále dělily od Itálie, Volterry, mé druhé rodiny a mého muže. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně, když jsem vše, co mi bývalo drahé, zanechala v Americe. Táta s Elise jsou zase šťastní a Edward se ze všeho také vzpamatuje. Bude potřebovat trochu času, ale pak si najde nějakou milou dívku, která ho bude milovat tak, jak si zaslouží, a na mě zapomene.

Přemítala jsem, jaké neštěstí potkalo Volterru. Dolehla na ni snad tíha lidské války? Zachvátily ji plameny a můj manžel je uvězněn v hořícím hradu bez možnosti úniku? Nebo snad zaútočili Rumuni, naši dávní nepřátelé? Ani jedna z možností se mi nelíbila.

Let byl neskutečně dlouhý. Ujišťovala jsem se, že je to nejrychlejší způsob dopravy, ale i tak mi bylo úzko při pomyšlení na hrůzy, které se mohou doma právě teď odehrávat. Domov. Již delší dobu považuji za své útočiště italskou Volterru, kde jsem se nešťastně provdala za muže, do něhož jsem se v průběhu společně strávených let zamilovala.

 

 

Edwardův pohled

Vstal jsem ze země a oprášil si kalhoty. Se svěšenými rameny jsem se doloudal zpět do domu, kde v obývacím pokoji seděli Carlisle s Elise. Posadil jsem se do volného křesla a netečně koukal z okna. V myšlenkách jsem byl s Bellou, i když jsem si byl jist, že ona teď myslí na mého otce a Volterru, která se jí na rozdíl ode mě stala domovem. Mě tam držela pouze úcta k otci a láska k Belle. Nikdy jsem se tam ale necítil doma.

Z mého ponurého rozjímání mě vytrhl až zvonek u dveří.

„Dojdu tam,“ odtušila Elise a došla otevřít. Po chvíli se vrátila s dopisem v ruce.

„Je pro Bellu. Zpáteční adresa je do Volterry.“ Střelila po mně pohledem a já okamžitě vyskočil na nohy.

„Dej mi to,“ naléhal jsem na Elise, která se tázavě podívala na Carlislea a po jeho přikývnutí mi dopis předala. Roztrhnul jsem známou obálku a rozevřel list složený uvnitř. Okamžitě jsem poznal otcovo písmo a začetl se do dopisu.


 

 

Bellin pohled

Po dlouhých předlouhých hodinách začalo letadlo klesat. Za dvacet minut se budu moci vydat na cestu Toskánskou krajinou až k Florencii a Volteře. Nejdéle mi však bude trvat cesta z Říma, kde si nemohu dovolit svou upíří rychlost. I když možná by si toho v téhle strastiplné době nikdo nevšiml. Letadlo těžce dosedlo na runway a já už rozepínala pásy. Letuška po mně šlehla nevrlým pohledem, a tak jsem ho zase s povzdechem zapnula. Uběhlo deset minut, než se letadlo úplně zastavilo a dveře do horka se tonoucího Říma se otevřely. Vyletěla jsem z letadla jako neřízená střela, doslova proběhla halou a odchytila taxíka, jehož řidiče jsem plynnou italštinou nasměrovala k severní hranici města, tudíž přes celé centrum.

Když auto konečně zastavilo, nechala jsem řidiči tučné spropitné – ve špatných časech během války si přeci musíme pomáhat – a vystoupila z auta.

„Grazie!“ ozval se za mnou řidičův hlas a já jen mávla rukou. Jakmile taxík zmizel za rohem, sešla jsem z chodníku a zamířila do lesa, kde jsem se konečně mohla pořádně rozběhnout. Byla jsem vděčná, že mám na sobě pohodlné kalhoty, které mi koupila Elise, protože za Velkou louží to byla právě horká novinka.

Uháněla jsem lesem neuvěřitelnou rychlostí, která se zvýšila díky mé přeměně. S takovou bych měla být ve Volteře za méně než hodinu, což mi stále dělalo starosti, ale měla jsem aspoň pocit, že něco dělám na rozdíl od čekání a sezení v letadle.

Byla jsem pár kilometrů od Volterry, když jsem zaslechla tiché hlasy. Zarazila jsem se a schovala se za strom. Upíři, kterým patřily ty hlasy, stáli asi sto metru ode mě a pokud bych si jich všimla jen o chvíli později, vlítla bych přímo do nich a jejich smrtelné náruče, jak mi napovídala rumunština, kterou jsem rozpoznala z jejich rozhovoru. Tiše jsem se vrátila zpět a snažila se najít jinou cestu do hradu. Pak jsem si vzpomněla na tajnou chodbu, kterou jsem chodila na lov, a o níž jsem věděla jen já a Aro.

Přikradla jsem se na loučku a zkontrolovala, zdali je vzduch čistý. Když jsem nikoho neobjevila, rychle jsem přeběhla ke starým dřeveným dveřím a tiše, tak aby nevrzaly, jsem je otevřela a zase pevně uzavřela. Rychle jsem se rozběhla temným průchodem a počítala kroky, po kterých bych měla dojít až ke konci. Včas jsem se zastavila a zatáhla za páku, která odklonila obraz, jenž skrýval tajný vchod. Vyšla jsem ven z temného tunelu a obraz znovu pevně přiklopila. Teprve pak jsem se rozhlédla známou chodbou, která byla liduprázdná. Dala jsem se do běhu a mé mokré podrážky hlasitě pleskaly o kamennou podlahu. Další zvuk, který rozčísl hrobové ticho, bylo tiché vzlykání, jež vycházelo ze dveří, kolem nichž jsem právě proběhla. Vrátila jsem se a nakoukla dovnitř.

„Jane?“ zeptala jsem se překvapeně hromádky neštěstí, která se krčila v rohu místnosti, objímala si kolena a vzlykala. Přešla jsem k Jane a dřepla si před ni. „Jane, co se stalo?“ Jmenovaná zvedla hlavu a chvíli na mě jen zírala.

„Bello?“ vydechla a její vzlyky ustaly.

„Ano, jsem to já. Copak se stalo?“ ptala jsem se trpělivě.

„D-Dem-metri,“ rozvzlykala se nanovo.

„Co je s Demetrim?“

„Je pryč,“ šeptla. „Zemřel, kvůli mně.“

„Ne…,“ vydechla jsem nevěřícně, ale ihned jsem se vzpamatovala a soucitně se podívala na svou přítelkyni. „Jane, je mi to moc líto.“ Demetri zemřel, a co ostatní? „Jane, jsou ostatní v pořádku? Felix, Alec, Marcus, A-Aro?“ Poslední jméno se mi zadrhlo v krku. Nevypadalo to, že by mi Jane byla schopná dál odpovídat, a tak jsem se rozběhla do hlavního sálu. Demetri je pryč. Můj trenér a věrný přítel navěky odešel. On, neporazitelný bojovník, který mě všemu naučil. Útroby se mi bolestně sevřely při představě, že už ho nikdy nespatřím procházet chodbami s rošťáckým úsměvem na tváři, že už za ním nebudu moci jít ve chvílích nudy na trénink a v okamžicích nejistoty pro drahocennou radu. Zaplašila jsem chmurné myšlenky a soustředila se na středobod mého vesmíru.

Divoce jsem rozrazila dveře vedoucí do trůnního sálu, až se všichni uvnitř vyděšeně otočili a zaujali obranné postoje.

„Královna,“ vydechl kdosi překvapeně, ale nezjišťovala jsem, kdo to byl, mě zajímal někdo úplně jiný. Rozhlížela jsem se a pak ho konečně spatřila. Seděl na svém trůnu a nevěřícně na mě shlížel.

„Aro,“ šeptla jsem úlevně a pospíchala k němu.

„Bello?“ zeptal se vyvedený z míry a vyšel mi vstříc. Objala jsem ho okolo krku a pevně se k němu tiskla. Arovy ruce se omotaly okolo mého a pasu a mnou se rozlévala příjemná úleva. Je naživu. Můj milovaný manžel je živý a zdravý! Má mysl doslova křičela radostí. Kousek jsem se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí. Pak mé rty vyhledaly jeho a spojily je v tolik vytoužený polibek.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a užívala si sevření jeho paží.

„Bello, co tady děláš?“

„Měla jsem hrozný strach. Nikdo tu nebral telefony. Měla jsem špatný pocit od té doby, co jsme odjeli.“

„Je tu i Edward?“ zeptal se a podíval se za má záda.

„Ne, Edwarda jsem donutila zůstat u táty.“

„To je dobře. A tebe pustili?“ uchichtl se Aro.

„Měla jsem s tím obrovské potíže.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.

„Tvé oči a srdce,“ zalapal po dechu.

„Ano, je konec polovičnímu lidství.“

„Ale proč?“

„Dělilo mě od mého manžela a zabraňovalo mi bránit můj domov.“

„Pokud si myslíš, že tě nechám bojovat, tak mě moc dobře neznáš, protože nepřichází v úvahu, že by ses zapojila. Už teď jsme ztratili Demetriho a tvou ztrátu bych neunesl.“

„Potřebujeme každého, kdo je bojeschopný. Navíc mám svůj štít, nikdo se mě nedotkne,“ uklidňovala jsem Ara.

„Už s ním umíš zacházet?“ zeptal se překvapeně.

„Ano, má proměna ho posílila natolik, že jsem se ani nemusela učit s ním pracovat. Cítím, jak mě obepíná, je to docela jednoduché.“

„Kdy skončila tvá přeměna?“

„Hmm…, před necelým dnem.“

„Bello, proč jsi zahodila svou lidskou část? Milovala jsi jídlo, spánek…“

„Tebe miluji víc,“ vysvětlila jsem jednoduše a Aro se pousmál.

„Také tě moc miluji.“

 

Z této idylické chvíle nás vyrušil až příchod Felixe.

„Pane, paní,“ uklonil se zdvořile, „už se chystají k útoku.“

„Bello, je na čase, abys odešla.“

„Ne!“ vykřikla jsem. „Zůstanu. Potřebujete mě tu.“

„Pane, musíme jednat rychle,“ naléhal Felix. Aro se na mě se strachem podíval. Bojoval sám se sebou, ale já jsem nehodlala odejít a on to tvrdohlavé rozhodnutí viděl v mých očích. Poraženě svěsil ramena.

„Felixi, máme dostatek mužů?“

„Ne, pane,“ odpověděl sklesle, ale v jeho hlase zazníval hněv. „Potřebovali bychom pár schopných bojovníků,“ přiznal Felix, „ale snad to mladí gardisti zvládnou.“

„A co Caius?“ navrhla jsem tiše.

„Nepřichází v úvahu!“ odmítl rázně Aro.

„Aro, potřebujeme každého. Je to tvůj bratr, také mu na Volteře záleží. Jistě rád pomůže,“ přesvědčovala jsem svého manžela, i když mi to bylo proti srsti, ale snažila jsem se najít řešení. Felix jasně řekl, že potřebujeme schopné bojovníky, a to Caius přesně je. Aro byl chvíli tiše, než přikývl.

„Felixi, veď obranné jednotky a hodně štěstí.“ Felix přikývl a odešel. Aro se mezitím otočil na Marca, který seděl na svém trůnu. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Nic jiného nám nezbývá.“

„Dobrá. Bello, jdeme pro mého bratra,“ zasyčel, chytil mě za ruku a společně jsme se vydali do podzemí, kde momentálně v jedné z prohnilých kobek trávil Caius svou věčnost. Aro otevřel těžké kovové dveře a vešel dovnitř. Držela jsem se ve stínu za ním a rozhlížela se po zevnějšku prochladlé a plísní prolezlé místnosti.

„Bratře, co potřebuješ?“ optal se slizký hlas v temném koutě, odkud se po chvíli vyloupl Caius.

„Ehm,“ zarazil se Aro, „tvou pomoc. Tedy ne já, ale Volterra.“

„Moc dobře vím, co se děje. Kohopak to máš za zády? Ááá, zdravím, půvabná Isabello.“

„Caie,“ odtušila jsem mrazivě.

„Pomůžeš nám ubránit brány Volterry, našeho domova?“ zeptal se tvrdě Aro.

„Jistě,“ přitakal Caius a natáhl ruku směrem k Arovi. Aro přistoupil blíž a hodlal ji přijmout, když mi došlo, co se po jejich stisku stane.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně, ale už bylo pozdě. Jejich ruce se setkaly, Aro měl nepřítomný výraz a Caius? Ten se jen na mě potměšile ušklíbl.

 

Edwardův pohled

„Je od Ara,“ promluvil jsem tíživě, když jsem dočetl a podal dopis Carlisleovi. Posadil jsem se zpět do křesla a snažil se potlačit pocit viny. Věděl jsem, že můj otec miluje Bellu, ale až takhle? Skutečně je ten muž, jenž na první pohled působí chladně a netečně, schopen popsat takové množství lásky do pár řádků? Opravdu on?! Aro, můj otec, vládce celého upířího světa je tolik poblázněný tak lidským pocitem, jako je láska? Neuvěřitelné. Je to právě ten důvod, proč by si měl zasloužit Bellinu lásku? A cítí ke mně Bella vůbec něco? Ne, to je hloupá otázka. Musí ke mně něco cítit po tom všem, co jsme spolu prožili, po našich tajných schůzkách, letmých dotecích, vzácných ukradených chvilkách, po našem milování…

„Bože můj,“ zalapala Elise po dechu při čtení. Pohlédl jsem na Carlislea, jak odložil dopis na stůl a slepě koukal do jednoho bodu. Hlava mu hýřila myšlenkami tak rychle, že jsem nebyl schopen žádnou pochytit.

„Jedu do Volterry,“ prohlásil jsem pevně.

„Ne, Edwarde! Aro jasně řekl, že máš zůstat tady, že jedině tady jsi v bezpečí.“

„Ale co Bella?! To ji tam jen tak necháš?“ křičel jsem vztekle.

„Edwarde, uklidni se, samozřejmě, že ne, ihned tam odjedu a přivedu Bellu zpět. Doufám,“ zašeptal a otřásl se při představě mrtvé Belly.

„Jedu s tebou!“ rozhodl jsem pevně.

„Edwarde,“ vzdychl Carlisle.

„Ne, Carlisle, já jedu, ať chceš nebo ne.“

„Dobrá,“ přikývl poraženě. „Jdu zavolat na letiště a rezervovat dvě letenky.“

„Tři!“ vyhrkla Elise.

„Ne,“ šeptl Carlisle.

„A to tady mám zůstat, nevědět, co se s vámi děje?! To ani náhodou!“ rozčilovala se Elise.

„Lásko, nechci o tebe přijít.“

„Nic se mi nestane. Budu s tebou,“ šeptala Elise a pohladila Carlislea láskyplně po tváři.

„Prosím,“ vydechl zkroušeně.

„Ne,“ zavrtěla odmítavě hlavou Elise. „Jedu.“

 

Bellin pohled

Zděšeně jsem pozorovala oba bratry. Jeden měl na tváři výraz čirého uspokojení a ten druhý? Při pohledu na jeho grimasy mi bylo do pláče. Pohlédl na mě ztrápenýma očima a já viděla, jak se mu hnusím.

„Aro, nech mě to prosím vysvětlit.“

„Ne, Bello,“ odpověděl tiše a zavřel oči.

„Prosím, Aro. Musíme si o tom promluvit, chci ti to vysvětlit!“

„Ne, Isabello! Nechci nic slyšet, myslím, že jsem viděl dost!“

„Ne! Vůbec ne! Nevíš, jak to je. Aro, prosím,“ žadonila jsem mezi vzlyky. Aro se otočil a s posledním zhnuseným pohledem vyběhl ven. „Aro!“ křičela jsem a běžela za ním.

„Nech toho, Bello. To už stačilo. Ale mám jednu otázku. Čím jsem si to zasloužil? Podvedla jsi mě, byl bych to ochoten skousnout, ale s mým vlastním synem?!“ zakřičel.

„Aro, já tě žádám, abys mě to nechal vysvětlit.“ Prudce mě popadl za ruce a přitáhl k sobě.

„Tak čím jsem si to zasloužil?“ sykl mi do obličeje.

„Nechtěla jsem ti ublížit, miluji tě. To celé s Edwardem byla chyba. Obrovská mučivá chyba. Měl toho se mnou tolik společného, chápal mě a já tomu pocitu podlehla. Ale nevíš, jak moc jsem si to vyčítala. Tolik jsem si vyčítala a stále vyčítám, jak jsem ti ublížila. Aro, prosím, věř mi. Miluji tě.“

„Je mi z tebe na nic,“ odpověděl mrazivě a pustil mé paže. Odvrátil se ode mě a já zůstala stát.

„Aro,“ šeptala jsem zmučeně a vzlykala. Za mými zády se ozval obrovský rachot, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Stále jsem sledovala vzdalujícího se manžela, mou lásku. Jeho ovšem ten hluk upoutal. Otočil se a já v jeho tváři viděla zděšení.

„Bello!“ zakřičel a rozběhl se zpět ke mně. Zděšeně jsem obrátila hlavu a viděla hordu upírů, kteří se na nás valili s lačnými výrazy v tváři. Rumuni.

 

Edwardův pohled

Carlisle chodil po své pracovně a snažil se sehnat letenky na nejbližší let do Itálie. Slyšel jsem jeho rozrušení, jeho obavy, musel se hodně přemáhat, aby na slečnu do telefonu nezačal křičet. Stál jsem u okna a díval se ven. V lese za domem vládl klid. Vítr si pohrával s listy stromů, ptáci poletovali po obloze a kdesi v nitru lesa pobíhala volně zvířata. Byl to obrovský rozdíl od bouře, která se odehrávala uvnitř mě. Otočil jsem se a pohlédl na Elise, která seděla na pohovce a byla duchem nepřítomná. Probíral jsem se jejími myšlenkami; měla hrozný strach o Bellu, brala ji jako svou vlastní dceru a nedokázala si představit, co by se stalo, kdyby… Ne, to ne! Něco takového bych nepřežil. Bella slíbila, že bude v pořádku, má přeci svůj štít, nikdo se jí ani nedotkne. Ano, správně, bude v pořádku, nikdo na ni s jejím darem nemůže, uklidňoval jsem sám sebe, ale... nevěřil jsem svým slovům.

„Elise, musíme jít, letadlo letí za hodinu,“ vzkázal jsem Carlisleova slova. Elise přikývla a vstala z pohovky. U dveří jsme se střetli s Carlislem, který měl všechny potřebné doklady. Bolestně se podíval na Elise a já slyšel, jak bojuje sám se sebou. Cítil se provinilý, že nechal Bellu odjet, a nechtěl, aby Elise jela s námi. Nechtěl ohrozit její život.

„Jdeme,“ povzdychl si nakonec a rázně vykročil z domu. „Myslím, že běh bude nejrychlejší,“ promluvil nahlas. Přikývl jsem a všichni jsme se nenápadně vydali k lesu. Jakmile domy za námi zmizely, rozběhli jsme se a já v duchu doufal, že nepřijdeme pozdě. Vydrž, Bello, jdu si pro tebe.

 

Bellin pohled

Aro se postavil přede mě a skryl mě za svá záda. Periferním pohledem jsem viděla, jak se k nám přidal Felix a pár dalších gardistů. Vymanila jsem se z Arova ochranného objetí a stoupla si po jeho boku. Viděla jsem, jak se natahuje po mé ruce, aby mě mohl za sebe znovu ukrýt, ale já na něj jen krátce tvrdě pohlédla. Snažila jsem se do toho pohledu dát veškeré své plány a doufala, že pochopí. Aro krátce přikývl a nechal mě předstoupit před naši skupinu. Rumuni se zastavili a zvědavě si mě prohlíželi.

Zavřela jsem oči a soustředila se na energii, jež se kolem mě soustředila. Pohlédla jsem nenávistně na své protivníky a vyslala pevný štít před sebe. Všichni zalapali po dechu, když štít odhodil Rumuny ke zdi a tam je pevně přišpendlil. Potěšeně jsem se usmála a kývla na Felixe, aby se o ně postaral. Pohlédla jsem na Ara, který celou situaci nevěřícně pozoroval.

„Myslím, že tě bude potřeba i jinde,“ přiznal konsternovaně a já se pousmála. Aro mi úsměv opětoval, ale když si uvědomil, na koho se usmívá, ihned se jeho obličej stáhl do nepřístupného, ledového výrazu. Ten pohled ranil mé srdce, ale Aro mě popadl za ruku a táhl mě na druhou stranu zpět k hlavnímu sálu, odkud se ozývaly zvuky souboje. Jakmile jsme se dostali do hlavního sálu, Aro pustil mou ruku a šel na pomoci Marcovi, jenž stál proti přesile. Dala jsem se taky do boje a snažila se ze všech sil, abych nepošpinila Demetriho památku.

„Pane, postupují zahradami a zabíjejí všechny, potřebujeme tam pomoci,“ křikl nějaký upír, jenž rychle vběhl do sálu a zase kvapně zmizel. Vycítila jsem Arův pohled a přikývla. Aro i s Marcem zmizel a já zůstala v trůnním sále po boku našich dalších bojovníků, mezi nimiž jsem zaznamenala i Caia. Najednou do sálu vstoupil Santiago, náš přítel, jež mi měl pomoci s mým darem.

„Santiago? Co se děje?“ optala jsem se zmateně, když jsem za ním spatřila přicházet nezměrné množství rumunských bojovníků.

„Překvapení,“ zvolal Santiago a nechal pevně uzavřít dveře trůnního sálu. „Jsem rád, že vás tu mám jako na talíři. Váš milovaný manžel tu není, aby vás ochránil, a ten zbyteček vašich věrných rychle pozabíjíme.“

„To vy!“ vykřikla jsem zděšeně. „To vy jste zrádce! Jak jste mohl?“

„Tak jako Jidáš zradil Krista,“ odpověděl mrazivě. „Rychle to skončíme a vy, má drahá královno, půjdete se mnou.“

„Mýlíte se,“ odpověděla jsem a nenávistně přivřela oči. Snažila jsem se znovu sebrat veškerou energii, abych vyslala svůj štít, ale nemohla jsem ho nalézt. Najednou mě nic neobklopovalo, nebyla tu žádná neviditelná síla, která by mě chránila. Santiago se hlasitě rozesmál.

„Váš štít, má drahá, vám tentokrát nepomůže. Můj dar dokáže dary všech ostatních otupit a vyřadit je z provozu. Takže, půjdete se mnou dobrovolně?“

„To radši zemřu.“

„Ach, jaké melodrama,“ povzdychl si Santiago a kývl na dva své společníky. „Zajmout,“ křikl a ukázal na mě.

„Ne!“ zvolal pevně Caius a postavil se přede mě. Nebýt to tak vážná situace, asi bych vyplašeně zvolala: Cože?!

„Caie, nedělej to těžší, než to je. Zemřeš, pokud se nám postavíš.“

„Tak ať,“ sykl a vrhnul se na dva upíry, kteří šli proti nám. Zbytek našich přátel, jež tu s námi byl, šel Caiovi na pomoc a já jen zděšeně sledovala bojující chumel těl. Než jsem se nadála, kdosi mě popadl okolo pasu a táhl pryč. Vzpouzela jsem se, bránila, ale oproti Santiagovi, který se hlasitě smál, jsem byla slabá. Vlekl mě volterrskými chodbami k zahradám, kde bojoval můj manžel.

 

Vešli jsme do stínu stromů v zahradách a já spatřila Ara v sevření dvou upírů, kteří se ho chystali zabít.

„Ne!“ vykřikla jsem.

„Nebojte, má drahá, nenechám vás se na to dívat,“ klidnil mě Santiago a kývl na upíry, kteří drželi Ara. Snažila jsem se Santiagovi vytrhnout a pomoci svému manželovi, který nás zděšeně pozoroval.

„Ty, Santiago?“ šeptl nevěřícně.

„Ach, ano. Stefan s Vladimirem jsou štědří. Nabídli mi odměnu, pokud jim pomůžu, a tu si právě odvádím.“

„Ne!“ vykřikl Aro a snažil se vytrhnout svým věznitelům.

„Sbohem, příteli,“ rozloučil se Santiago, přehodil si mě přes rameno, ačkoliv jsem se vzpínala, bušila do něj a všemožně kroutila, abych se dostala z jeho sevření, a přeskočil hradby Volterry. Z mého hrdla se hrnuly poražené vzlyky, ztratila jsem vše. Domov, svobodu a hlavně… hlavně svého manžela, jehož křik mi stále zněl v uších.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 19. kapitola - Zrádce:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!