Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 20. kapitola - Já jsem Volterra!

Nejsi ten pravý - 20. kapitola - Já jsem Volterra!Předposlední kapitola je tady. Kdo by se toho nadál, že? Už nám zbývá jenom Epilog, ale teď zbytečně předbíhám, protože je tu 20. kapitola s podtitulem "Já jsem Volterra!".

Snad se vám tedy kapitola, kde se Bella bude snažit utéct Santiagovi a kde Aro bude bojovat s Rumuny o Volterru, kapitola plná intik, pocitů zklamání, zrady, nenávisi a lásky, líbit. Užijte si ji a dole nechte nějaký ten komentář, jaké pocity ve vás kapitola vyvolala.

Příjemné počtení vám přejí Petronela a Haňulka

20. kapitola - Já jsem Volterra!

 

Bellin pohled:

Snažila jsem se vykroutit ze Santiagova sevření, ale neměla jsem jedinou možnost. Věděl, jak mě má držet, abych mu nemohla nijak ublížit a ještě aby se mu dobře cestovalo. Díky tomu, že jsem nemohla použít ani štít, jsem se cítila bezbranná a poražená, protože jsem nedokázala ochránit to, co jsem nejvíc milovala.

„Přestaň sebou házet, je to nepohodlné pro tebe i pro mě,“ upozornil mě po nějaké době naší společné cesty.

„Tak mě pust a budeme spokojení oba dva,“ odsekla jsem mu.

„To by se ti líbilo, královničko? Ale já tu nejsem od toho, abych plnil tvé příkazy. Teď patříš mně a nikdo mi tě nevezme,“ řekl a já se ho znovu pokusila praštit, ale stejně jako v posledních minutách snad každou vteřinu se mi to nepovedlo.

„Kam mě to vedeš?“ zakňourala jsem poraženecky, když jsem z dálky zaslechla moře, a jen co jsem se trochu víc nadechla, ucítila jsem i sůl. Blížili jsme se k moři, ale Santiago se vyhýbal všem městům i vesnicím, takže jsem si nemohla ani udělat nějakou představu, kam může mít namířeno.

„Domů,“ odpověděl a já se zděsila, že by mě mohl vzít do Rumunska. Co bych si tam počala? Bez nikoho známého, s pocitem hnusu ze sebe samé a ještě ve společnosti toho zrádce!

„Já tam nechci!“ začala jsem se mu znovu vzpouzet.

„Neboj, bude se ti tam líbit a teď si pospěš, není to daleko,“ řekl rozhodným hlasem a zatáhl mě za paži, abych přidala do kroku a my byli u něj „doma“ co nejdříve. Nedokázala jsem si ani představit, co myslel tím, že to není daleko, ale začala jsem pečlivěji zkoumat krajinu, která se kolem nás míhala, abych se snadněji orientovala, až se pokusím o útěk. Budu to muset aspoň zkusit, už jenom kvůli Arovi musím dokázat, že jsem žena, která je hodna jeho lásky a úcty.

 

Edwardův pohled:

Už z dálky jsem cítil kouř a slyšel hukot plamenů, ale nechtěl jsem si připustit, že to hoří Volterra a místo, kde by se teď měla Bella nacházet. Nechtěl jsem si připustit, že někde tam bojuje o svůj život i můj otec.

Vyběhli jsme na malé návrší, které nás dělilo od města, a spatřili to, co jsme předtím pouze cítili ve vzduchu. Z města lenivě stoupal tmavý hustý dým, který stínil ve výhledu. Plameny olizovaly přední hradby, které byly na několika místech pobořeny nebo úplně zničeny.

„Ach… přišli jsme pozdě,“ zavzlykala Elise, jen co mě a Carlislea doběhla.

„Ne! Bella tam určitě někde je a teď možná potřebuje naši pomoc!“ nehodlal jsem se vzdát tak předčasně jako Elise a znovu jsem se rozběhl, abych mohl překonat tu poslední vzdálenost, která mě dělila od trosek města. Chvíli na to mě znovu následoval Carlisle, který se stejně jako já nevzdával naděje, že je Bella naživu. Oba jsme o ni měli velký strach, ale já se to snažil nedat až tak moc najevo.

„Buď opatrný, přestože je všude kouř, svítí slunce, lidé by si mohli všimnout…,“ začal Carlisle, když jsme se přiblížili k pobořeným hradbám a vítr k nám zahnal kouř z nedalekého ohně.

„Carlisle! Bella tu teď možná bojuje o život a ty teď řešíš takovou malichernost, jako je naše prozrazení?!“ vyštěkl jsem po něm až se Carlisle spolu s Elise zhrozil. „Pro-promiň, nechtěl jsem po tobě křičet. Je mi jasné, že je důležité, abychom zůstali v utajení, ale pokud to nepůjde jinak, jsem ochotný se prozradit,“ řekl jsem trochu klidněji a přeskočil zbytky bývalých hradeb.

 

Arův pohled:

„Bellóóó…!!!“ volal jsem za ní, když ji Santiago táhl sebou pryč. Pryč ode mě. Chtěl jsem se za nimi vydat, ale do cesty se mi postavili Santiagovi poskoci, tedy možná patřili spíš jenom k Stefanovi a Vladimirovi, ale zrovna teď pomáhali Santiagovi! Vždyť jsem ho považoval za přítele!

Tohle další prozření mě dneska už podruhé dostalo do kolen. Nejdříve Bella a ta její zrada přímo s mým synem a teď ještě Santiago a ta jeho proradnost. To, jak se spolčil s odvěkými nepřáteli trůnu, to, jak mi ukradl Bellu, přestože jsem jí řekl, že je mi z ní nanic a v tu chvíli jsem ji ani nechtěl vidět, ale tehdy jsem byl zaslepen tím pocitem zklamání a zrady a neuvědomoval jsem si, že by se někdy to chvilkové přání mohlo stát skutečností.

Teď jsem měl však úplně jiné přání. Znovu ji uvidět, a aby byla živá a zdravá. To jsem ale musel nejdříve zvládnout mé současné protivníky, abych se mohl vydat za Santigovým pachem a potom si to s ním vyřídil. Ženu mi nikdo krást nebude, to nedovolím! Všichni ještě poznají, kdo je to Aro!

Stačilo si vzpomenout na boje, kterých jsme se s bratry účastnili, dokud jsme se na trvalo neusadili a nenechali ochranu našeho tajemství na talentovanějších. Bylo to hodně dávno, ale upíří paměť nezapomíná, což se mi teď velmi hodilo. Svět mě toho naučil hodně a já jsem to teď mohl po tak dlouhé době lenivění využít.

„Vzdejte to, stejně nemůžete vyhrát,“ snažil jsem se ty dva upíry, kteří teď stáli proti mně, přesvědčit. Ale oni si nedali říct.

„Vzdát byste to měl vy, pane, celá Volterra se už vzdala, jste poslední, kdo vzdoruje, nemáte šanci. Jsme v přesile,“ odpověděl mi zdvořile jeden z útočníků a já se během toho musel vyhnout útoku toho druhého. Jeden se mě snažil kvůli útoku toho druhého rozptýlit, ale nedařilo se mu to.

„Dokud se nevzdám já, Volterra se nevzdá. Já jsem Volterra!“ vykřikl jsem a utrhl jednomu z těch dvou ruku a odhodil ji, jak nejdál jsem mohl. S jednou rukou se mu bojovalo mnohem hůř, a tak jsem ho měl rychle roztrhaného, a když jsem se otočil na jeho kolegu, zjistil jsem, že jsou z něj také jenom kousky a na jeho místě stojí Caius.

„Pleteš se, bratře, my jsme Volterra,“ řekl a vedle něj se postavil i Marcus.

„Ani nevíte, jak rád vás vidím, bratři, avšak ani vy teď nemáte pravdu, ještě nám tu chybí Bella,“ odpověděl jsem jim sklesle.

„Neboj se, uvidíš, že ji společnými silami najdeme, teď ale musíme najít Stefana a Vladimira, zatím se drží v povzdálí, ale pokud se nám podaří s nimi skoncovat jednou pro vždy, tak už budeme mít klid a všichni ostatní se stáhnou,“ ujal se slova Marcus a já věděl, že má pravdu. Budeme muset zjistit, jak jsme na tom s počty bojeschopných členů gardy.

„Máš pravdu. Dokud nepadneme my, nepadne ani Volterra,“ pozměnil jsem svá původní slova a společně jsme se vydali chodbami hradu až k místům, kde se ozývaly zvuky boje. Nehodlal jsem tohle Stefanovi a Vladimirovi prominout.

 

Bellin pohled:

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme velkými vraty vstupovali do nějakého nádvoří. Trochu mi to připomínalo Volterru, ale opravdu jenom hodně malinko. Tohle nebyl můj domov, tohle byl domov Santiaga a nikdy se mým domovem nestane, to raději zemřu, stejně už nemám pro co žít.

„Vítej doma, královno,“ přivítal mě slavnostně, ale tituloval mě s jistým sarkasmem v hlase. Pro něj jsem královna nebyla. Královnou jsem vlastně nebyla už pro nikoho, ani pro Ara. A to mě bolelo ještě víc, než kdyby nám prostě Rumuni sebrali Volterru a mě s Arem jenom vyhnali. S tím bych se dokázala smířit mnohem lépe, než se ztrátou Arovy lásky a důvěry.

„Tohle není můj domov,“ odsekla jsem mu a konečně se mi podařilo vytrhnout se z jeho příšerného sevření.

„Uvidíš, brzy se jím stane. Stejně už jiný domov nemáš. Z Volterry nezůstane nic, ani jeden jediný kámen nebude na místečku, nikdo z Arovy gardy nepřežije, dokonce ani nikdo z vládců. O to se Stefan s Vladimírem postarají a potom budou vládnout oni. Nastolí svou vládu nad naším světem a nic nebude tak, jak to bylo do teď. Všechno se změní. Pro všechny,“ řekl výhružně. Z jeho plamenného proslovu, kde můj domov přirovnával k nějaké neválné zřícenině mě až mrazilo v zádech. Viděla jsem sama nejlíp, jak jsou hradby pobořené, Demetri je mrtvý a rozhodně není jediný. Jane a Alec… Aro… Nevěděla jsem, co se s ním stalo, a to mě užíralo mnohem víc než jistota, že je třeba i mrtvý.

„Lžeš!“ vyštěkla jsem na něj a začala se po tom nádvoří rozhlížet dokola, abych zjistila, kudy budu moct utéct. Hlavní brána, kterou jsme sem vešli, byla už zavřená a já zvažovala, jestli bych měla vůbec nějakou šanci, ji otevřít a utéct, než by mi v tom stačil Santiago zabránit.

„Nelžu, stejně jako ti můžu slíbit, že odtud neutečeš,“ řekl a stál až příliš blízko. Poslední slova mi skoro šeptal do ucha. Opět mi svíral ruku, ale tentokrát se mi ji bez větší námahy podařilo vytrhnout. Vydala jsem se k velké bráně a čekala, jak Santiago zareaguje. Ten však bez pohnutí stál tam, kde jsem ho nechala. Neslyšela jsem za sebou jediný šum, který by mi jasně řekl, že se Santiago pohnul byť jenom o kousek. Nad hlavami nám kroužili racci a pokřikovali, kus od nás narážel mořský příboj na skálu, na které se i tříštil. Stačilo by, kdybych se dostala k moři, potom by mě už nemohl zastavit.

Došla jsem tedy až k bráně, když ze stínu vystoupili dva strážci, měli na sobě tmavě modré pláště, které jim zakrývaly i hlavy. Neviděla jsem jim do tváří, ale bylo mi jasné, že měli jasné rozkazy a ty rozkazy zněly, že mě nesmí pustit ven.

„Takže jsem tu teď jako ve vězení?“ zeptala jsem se, a když jsem se vydala kolem hradeb, vystupovali ze stínu další a další strážci.

„To záleží jenom na tobě a tvém chování, jestli bude pro tebe tohle místo domovem nebo vězením,“ odpověděl mi naprosto klidně a stejně klidným krokem došel až ke mně. „Teď ale buď tak laskavá a následuj mě dovnitř,“ pobídl mě a nabídl mi rámě. Jenom jsem si ho opovržlivě prohlídla, a tak ruku stáhl a já ho tedy následovala dovnitř. Potřebovala jsem si to tu prohlídnout a zjistit, jak moc to tu je střežené, a najít nejsnazší místo pro můj útěk.

 

Arův pohled:

Spolu s bratry jsme pomohli jedné bojující skupině, která se octla v nevýhodné pozici, a podařilo se nám odtud osvobodit několik členů gardy, avšak ti patřili k těm netalentovaným, kteří se mohli bránit pouze bojem. Ale i tak jsme na to už nebyli sami jako mušketýři. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Tohle heslo by nemuselo být tak špatné.

„Pane,“ přispěchala nám naproti Jane s několika dalšími členy gardy, „nepřítel postupuju od severu, hradby tam skoro nejsou a už jsme ztratili příliš mnoho mužů, musíme se stáhnout k jihu,“ začala rychle a já se podíval na bratry. Ti jenom přikývli.

„Řekni všem, které potkáš, ať se stáhnou, my musíme najít ty, kteří za tím vším stojí,“ odpověděl jsem jí rozhodně.

„Pane, to je čiré šílenství!“ zaprotestovala, když jí došlo, co jsem řekl.

„Už jsem řekl. My se postaráme o Stefana a Vladimira, na vás bude nám krýt záda z povzdálí. Jane, tvůj dar se bude hodit jinde,“ řekl jsem a ještě než stačila něco dodat, vybral jsem si další tři muže, kteří nás měli doprovázet a zbytek jsem poslal s Jane.

„Je jasné, že jsou na severu, ale jak se přes všechny ty hordy jejich následovníků dostaneme?“ zeptal se mě Marcus. Jako bych snad byl Vševědoucí.

„Nemám nejmenší tušení, ale nějak to přece jen budeme muset zvládnout. Vyvázli jsme z mnoha bojů, když budeme držet pospolu, tak se nám to podaří. Naše dary nám sice k ničemu nebudou, ale Stefan ani Vladimir taky žádné nemají,“ rozváděl jsem myšlenky za pochodu.

„To máš sice pravdu, ale přece jen jsme si měli vzít Jane a všechny, na které jsme narazili,“ protestoval Caius. Tyhle řeči o tom, že to my tři nezvládneme, se mi nelíbili.

„Zvládneme to i bez ní. Ona bude potřebná někde jinde. A už nechci slyšet nic o tom, že to nezvládneme! Stefana a Vladimira zničíme sami!“ zvýšil jsem na něj trochu hlas a pak bylo už ticho. Nikdo neprotestoval. Oba bratři mlčeli jako zařezaní, a tak jsem mohl v klidu začít plánovat. Netušil jsem sice, kde přesně se Stefan s Vladimirem nacházejí, ale znal jsem tuhle zemi skvěle a to pro nás bude výhoda.

 

„Myslím, že vím, kde jsou!“ vykřikl jsem po chvilce uvažování. „Jane říkala, že jdou od severu, to znamená, že Stefan s Vladimirem by mohli být někde tam a posílat své posluhovače odtud. Kousek za městem je místo, kde by měli celou Volterru jako na dlani.“ Díval jsem se bratrům do očí a viděl, jak jim docházejí má slova.

„Tak tedy jdeme!“ zavelel Marcus a my se rozběhli zpět chodbou za Jane k jižním hradbám. Bylo nutné obejít celé město, abychom nepadli do rukou nepřátel. Brzy jsme minuli bojující skupinku u jižních hradeb, která si nás ani nevšimla. Po očku jsem sledoval Jane a Felixe, jak zarputile bojují, a protáhl se probořenými hradbami ven. V ulicích města vládl chaos. Slunce se naštěstí schovávalo za mraky, ale lidé pobíhali po ulicích a nechápali, co se to na hradě děje. To budu muset řešit později, nejdříve musíme Volterru dostat znovu do našich pevných rukou, nějaké věrohodné vysvětlení se pak najde. Zuří přeci válka i mezi lidmi, ne? Svedeme to na bombardující letectvo.

Proplétali jsme se mezi lidmi, černé pláště za námi vlály a lidé se po nás vyděšeně ohlíželi. Jakmile jsme se dostali pryč z města, dali jsme se lesem na sever a snažili se využít nejvyšší rychlosti, které jsme byli schopni. Ale i tak jsem cítil, že se k nám někdo přibližuje, ale nebyl to nikdo z tábora nepřítele. Ten nebo spíš ti dotyční přicházeli ze západu.

„Stůjte,“ zašeptal jsem a gestem ruky všechny zarazil.

„Co se děje, bratře?“ zeptal se Caius a já mu jen naznačil, kterým směrem se má dívat. Blíži se k nám tři páry nohou. Jedny byly trochu rychlejší, a když jsem se zaposlouchal pečlivěji, zaslechl jsem i tlukot srdce, ale pouze jeden. To mohlo tedy znamenat jenom jediné.

„Otče,“ zaslechl jsem Edwardovo napůl odlehčené zvolání, když jsem ho zahlédl vybíhat z lesa. Chvíli na to k nám doběhl i Carlisle s Elise.

„Aro, co se tu proboha děje? Kde je Bella?“ začal hned s otázkami. A nebylo se čemu divit. Volterra nikdy nebyla v horším stavu než zrovna v tuhle chvíli. Vypadala uboze a postrádala svou majestátnost. A to všechno jenom kvůli nenasytným upírům lačnících po moci.

„Rumuni využili války mezi lidmi, aby mohli bojovat i s námi a kde je Bella…, tak to je správná otázka, protože nemám nejmenší zdání, ale hodlám to co nejdříve zjistit,“ odpověděl jsem mu popravdě a spatřil Elisin zděšený pohled a nebyla sama. Zpráva, že se Bella ztratila, vyvolala obavy i na tvářích jak Carlislea tak i Edwarda.

„A jak to že ses ji nevydal ještě hledat?!“ začal se rozčilovat Edward. Teprve teď jsem se na něj skutečně podíval. Vypadal stále stejně jako před svým odjezdem do Států, ale v mých očích se změnil. Už to nebyl Edward, znovunalezený syn, kterému jsem chtěl možná jednou podstoupit vládu. Teď to byl jeden z těch zrádců. Nezradil sice Volterru, jako takovou, ale zradil mou důvěru a to se neodpouští!

„Nemluv!“ rozkřikl jsem se po něm a měl jsem chuť ho dokonce udeřit, ale musel jsem se ovládat. Stejně stačilo, že si Edward v mých myšlenkách přečetl, co si o něm myslím a nebylo to rozhodně nic lichotivého.

„Je mi to jasné,“ přitakal, aby mě ujistil, že mé myšlenky vzal na zřetel.

„To jsem rád, teď ale nemáme čas na vybavování. Promiň mi, Carlisle, že tebe ani tvou nastávající nemůžu vhodně přivítat, ale sám vidíš, že mám starostí nad hlavu, takže se teď držte někde v povzdálí, než všechno vyřešíme,“ navrhl jsem mu.

„To nepřichází v úvahu, Aro. Jsme jedna rodina, musíme si pomáhat,“ řekl rozhodně a společně s Elise se zařadili ke členům gardy.

„Carlisle má pravdu, jsme jedna rodina, musíme si pomáhat,“ řekl i Edward.

„Nemluv mi o rodině. Ty o tom nic nevíš,“ znovu jsem se na něj obořil, až mi musel Marcus položit ruku na rameno a já se mohl trochu uklidnit. Tohle nedopadne dobře. Všechno to ve mně vřelo zradou Santiaga, Bellinou a Edwardovou zradou a vším, co se zrovna dělo kolem.

„Ano, ví,“ odpověděl na něčí nevyslovené myšlenky Edward a mně bylo jasné, kdo se ptal a na co se také ptal. Byl to samozřejmě Carlisle, který se okamžitě zatvářil velmi zadumaně.

„Až to všechno skončí, měli bychom si promluvit, Aro,“ řekl, když jsem kolem něj procházel. Jenom jsem bezhlesně přikývl a znovu jsme se všichni mohli rozběhnout vstříc našim nepřátelům, které jsem chtěl všechny do jednoho zničit. Nezasloužili si slitování, když se rozhodli zničit naši říši.

 

Bellin pohled:

Santiago se ke mně choval mile. Dokonce se mnou neposílal ani stráže. Nechal mě po svém hradě pohybovat se naprosto svobodně. Buď si tolik věřil, že mu neuteču, anebo se zase natolik spoléhal na stráže, že by mi nedovolili utéct.

„Dovolil jsem si ti nakoupit nějaké šaty. Klidně použij i sprchu, musíš být po cestě celá špinavá a rozlámaná,“ řekl, když mě dovedl k mému novému pokoji. Jen co jsem tedy vešla dovnitř, uviděla jsem na posteli jedny z nových šatů, o kterých mi cestou říkal.

„Ty sis musel opravdu věřit, že mě sem dostaneš,“ odpověděla jsem mu.

„To máš pravdu, v jednu chvíli mě sice znepokojilo zjištění, že nejsi ve Volteře, ale potom ses tam k mému velkému štěstí objevila a já tě tak nemusel hledat po celém širém světě,“ odpověděl a usmál se na mě. Já mu jeho úsměv oplatila kyselým šklebem.

„Kdybych neměla o Ara strach, tak bych tam nebyla.“

„Není to teď jedno? Aro, tak ten je teď určitě na prach, stejně tak i jeho bratři a celá ta slavná Volterra. Nechápu, jak jim ta jejich vláda mohla vydržet skoro tři tisíciletí. Vždyť jsou tak slabí, dokonce i Stefan s Vladimirem je dokázali porazit,“ povzdechl si melodramaticky, ale tohle všechno byla jenom maska a navíc ještě ne dokonalá. „Ale to je teď opravdu jedno. Aro padl a s ním i Volterra, teď jsi moje,“ řekl vítězně.

„Nejsem tvoje a dokud nezničíš i mě, tak si piš, že Ara pomstím, pokud máš pravdu a on je skutečně mrtvý. Pomstím se tobě i Stefanovi a Vladimirovi. Znovu obnovím Volterru a znovu pozvednu rod Volturiů. Pokud však mrtvý není, tak si zapamatuj jednu věc. On si pro mě přijde,“ obeznámila jsem ho se svými plány.

„Ó, tak to už se teď velmi bojím, vaše výsosti,“ poklonil se mi posměšně a nechal mě o samotě v tom až přehnaně nazdobeném pokoji. Nebyl tak velký, jaký jsem sdílela s Arem doma ve Volteře, ale byl až nevkusně přezdobený. Všechny ty cetky na komodách, nočním stolku i psacím stole!

Raději jsem se šla podívat do koupelny, tam by to tak přezdobené být nemělo. A opravdu nebylo. Protější stěně dominovalo velké zrcadlo, ve kterém jsem okamžitě spatřila svůj odraz. Tváře jsem měla začmouzené od dýmu, vlasy rozcuchané, ale jinak jsem byla celkem v pořádku.

To, co jsem řekla Santiagovi jsem myslela smrtelně vážně. Najdu způsob, jak odtud uprchnout a zjistit, jestli je Aro naživu nebo ne. Všechna svá slova jsem hodlala do posledního splnit, jako že se jmenuju Isabella Cullen Volturi! „Slibuju, Aro, že se pomstím všem našim nepřátelům a ty mi v tom pomůžeš, lásko,“ zašeptala jsem do ticha koupelny a ještě jednou jsem se odhodlaně podívala do zrcadla, kde jsem opět viděla tu královskou Bellu, jakou pro tuhle chvíli musím být.

 

Chtělo to vymyslet nějaký plán, jak se dostat z tohoto hradu a taky zjistit, kde to vlastně jsem. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že jsme někde u moře, což mi potvrzovaly vlny tříštící se o skály.

Pomalu se blížila noc a já stále seděla v okenním výklenku a sledovala nebe, jak pomalu nabírá svou nejtemnější barvu a přemýšlela. Možná, že zrovna v tuhle chvíli se na nebe dívá i Aro. Třeba právě oba hledíme na pomalu zapadající slunce, které stále trochu rozsvěcuje naši pokožku. V tohle jsem doufala, nechtělo se mi věřit, že když jsem si uvědomila svou skutečnou lásku ke svému muži, měla bych čelit té nejkrutější pravdě v podobě jeho smrti. Byla jsem si jistá, že bych to nezvládla.

Ještě před několika týdny, možná i měsíci by mi to možná bylo jedno. Nechala bych vládu na Arových bratrech a sama bych odjela do Ameriky za tátou. Potkali bychom tam spolu Elis a já se nemusela chovat jako uražená manželka, když ji táta poprvé přivedl do Volterry.

Všechno by před pár měsíci bylo jinak. Nepoznala bych Edwarda a ani opravdovou lásku, kterou jsem možná cítila už hodně dlouho, ale která o sobě nedala vědět, dokud jsem nepoznala Edwarda a neokusila chuť zakázaného ovoce a jeho láska mi na několik chvil nepobláznila hlavu. Tehdy jsem si uvědomila, že mé city k Arovi nejsou jenom tolerantní, vzhledem k okolnostem, které nás spojily. Náš vztah byl mnohem hlubší, pomalu se vytvářel už od chvíle, kdy jsem ho poprvé, jako malá holčička uviděla, když nás zachránil. Už tehdy jsem s ním byla spojená nějakým poutem, které teď přerostlo v bezmeznou lásku.

Teď jsem tu ale seděla sama, koukala na to nebe a vzpomínala. Zrovna v tuhle chvíli jsem neměla myšlenky na to, abych vymýšlela nějaký plán útěku. Uchýlila jsem se do svého nitra, kde jsem měla ukryty všechny vzpomínky. Jak ty pěkné, tak i ty méně pěkné, jako byla právě chvíle mého narození a úmrtí mé mámy.

 

Arův pohled:

Naším tempem jsme se k místu, kde měl Stefan s Vladimirem umístěn velitelský stan, dostali velmi rychle. Oba naši úhlavní nepřátelé se se spokojenými úsměvy dívali na to dílo zkázy, které jejich zákrokem vzniklo. Sám jsem si dovolil jeden pohled na hrad, který byl mým domovem snad po tisíciletí a teď mi připomínal pouhou zříceninu.

„Co bude teď?“ zeptal se Carlisle, který stejně jako já sledoval Voltérru, zahalenou v hustém závoji tmavého kouře a všude po okolí byli vidět i vyhublí lidé s nevěřícnými pohledy. Nevěděli, co se v jejich městě děje, ale zároveň se obávali toho, že se cizí oddíly vojsk dostali až sem a jejich město bude zabráno.

„Počkáme,“ rozhodl jsem, když jsem odtrhl zrak od toho výjevu.

„Na co bychom měli čekat?“ zeptal se netrpělivě Caius. Sám chtěl, stejně jako já i Marcus, zachránit náš domov. Vyrvat ho ze spárů nepřítele, který se ho rozhodl násilím zmocnit. Byl stejně dychtivý boje jako já a mnoho ostatních, kteří zůstali ve městě, aby ho bránili přímo na místě.

„Pomalu se stmívá a Stefan s Vladimirem se jistě vydají na obhlídku dobitého území. Tím jsem si jist. Teď budou ještě ostražití, ale když chvíli počkáme, poleví v ostražitosti a my poté zaútočíme,“ vysvětlil jsem mu svůj plán.

„Souhlasím s Arem,“ přitakal Marcus a ostatní jenom přikývli, že je jim plán jasný. Potom jsme museli jenom čekat. Naše čekání nemělo trvat dlouho, ale i tak jsme si sedli a já se zadíval na nebe, které se zbarvovalo do červena, jako tekoucí krev, které se však z mrtvých těl mých bojovníků nemůže rozlít. Nebeská červeň nahrazovala krev, která by se za normálních okolností vpíjela do prachu vyprahlé země a barvila ji tak do červena.

Seděl jsem na místě, ale myšlenkami jsem se toulal hodně daleko. Myslel jsem na Bellu a zároveň jsem trochu vzpomínal. Na naše první setkání, na chvíli, kdy poprvé, celá nadšená, přijela do Volterry na ples. Na náš první tanec, na svatbu, na společně strávených pět let… a také na tu hořkou pravdu o mém synovi a jejich zradě.

Pohledem jsem sklouzl z nebe na Edwarda. Seděl bokem od naší skupinky a díval se do země. Poté, co jsem se však na něj podíval, mi pohled oplatil. Vycítil, že se na něj dívám, anebo jenom mu to prozradily mé myšlenky, přesto mi pohled pevně opětoval. Hleděl jsem tedy do jeho zelených očí, které mě okouzlily na jeho matce.

Při vzpomínce na ni, se Edward jenom hořce usmál, ale já dál vzpomínal, na ni a na ty dva společně strávené dny. V myšlenkách jsem mu ukázal všechno, dokonce i ty nejintimnější chvíle s ní. Bylo mi to jedno, musel pochopit, že pro mě nebyla jenom hračkou, ale rozhodně pro mě nebyla tím, co Bella.

Pak jsem se v myšlenkách opět přesunul k Belle. Stále jsem Edwardovi hleděl do očí a ukazoval mu naše první setkání, které se událo jenom o několik dní poté, co jsem se setkal s jeho matkou.

Vzpomínky rvaly mé srdce na kusy, ale nemohl jsem si pomoct. Potřeboval jsem, aby věděl, jak mi jejich zrada ublížila. Byl jsem dokonce takový sobec, abych si i přál, aby cítili nějaké provinění, za to, co mi provedli. Jak společně pošlapali všechno pěkné, co jsem se snažil s Bellou vytvořit za dobu, co jsme byli manželé.

Teď jsem se dokonce utvrdil v tom, že pořekadlo „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ je pravdivé. Kdybych se po tom jediném doteku, když jsem podával Caiovi ruku, nedozvěděl všechno, co se odehrávalo za mými zády, asi bych nikdy nikomu neuvěřil, kdyby mi něco podobného tvrdil. Tolik jsem byl zamilovaný do Belly, až mě ta láska oslepila. Jenže, jak se zdálo, nebyl jsem pro ni ten pravý, ten, se kterým by chtěla strávit celou věčnost… a to mě zničilo.

„To nesmíš udělat!“ vyhrkl Edward rychle, když se mé myšlenky jen okrajově dotkly myšlenky na konec. Na definitivní konec toho všeho, té bolesti, té zrady i marné lásky. Konce mé věčnosti.

„Co se děje?“ reagoval rychle Carlisle a všichni zostražitěli.

„Aro… tati… to nesmíš myslet vážně. Dovol, abych ti něco vysvětlil, nevíš vůbec nic…,“ protestoval Edward, ale já neměl náladu ho teď poslouchat.

„Dost, je na čase dokončit to, proč jsme sem přišli,“ zarazil jsem ho a poté vstal. Všichni ostatní se po mém příkladu také zvedli a mohli jsme vyrazit. Nebe pomalu přestávalo být červeně rudé a tmavlo. Tma nám však neskýtala o to větší pocit bezpečí, pro upíra ani nebylo možné se ukrýt.

 

Měl jsem pravdu, nikdo z nepřátel nečekal náš útok. Byli tím překvapeni, pokládali nás za zničené a tím pádem Volterru za dobitou, ale v tomhle se přepočítali. Dokud nejsem já a mí bratři na popel, tak Volterra nebude patřit nikomu jinému.

Přestože se Stefan s Vladimirem pokládali za vítěze, nedovolili si zůstat sami a tak jsme si k nim museli začít probíjet cestu. Zůstali jsme stát několik kroků od nich a jejich doprovodu a čekali. Jak jsem předpokládal, zdáli se být značně překvapeni tím, že nás zde vidí. Jejich překvapení se jasně zračilo na jejich tvářích.

„Na co čekáte? Na ně… zničte je!“ rozkázal najednou Stefan a ostatní, co zatím postávali kolem něj a Vladimira se konečně rozpohybovali a dali se do plnění rozkazu svého velitele. Vrhli se na nás snad všichni a tak jsme se museli bránit.

Nejjednodušší to měl však Edward. V boji byla jeho schopnost nedocenitelná, vyhýbal se ranám nepřítele, ale kvůli jeho poloupírství nebyl ještě tak rychlý, aby se vyhnul všem jeho ranám. Poté dokonce zapojil i několik Demetriho triků, jak zneškodnit nepřítele. Hned jsem je také poznal.

Mým nepřítelem nebyl, bůh ví jak zdatný bojovník a tak jsem nemusel použít žádný z těch bojových fíglů, které jsem se za tu dlouhou dobu, co jsem mohl všem upírům nahlížet do myšlenek, naučil. Přemohl jsem ho stejně snadno, jako toho, co mě ohrožoval na hradě.

„Kde je Stefan a Vladimir?“ zeptal jsem se Caia, když jsem zjistil, že místo, kde ještě před několika málo okamžiky stáli, je prázdné.

„Nemám nejmenší tušení, asi utekli,“ odpověděl a začal se smát. „Jsou to srabi. Ty jejich Rumunské prdele bychom stejně nakopali jedna dvě, tak co?“ zeptal se, když si všiml mého naštvaného výrazu.

„Nemůžeme je nechat utéct! Můžou se pokusit Volterru zničit!“ začal jsem se rozčilovat a snažil se mezi všemi pachy ostatních upírů najít ty dva povědomé, které by mě dovedly za těmi zbabělci, kteří si mysleli, že budou moc vládnout celému našemu světu. Nesmějí mi utéct! Dneska jim to neprominu… navíc mi musí říct, kam zmizel Santiago, s tím jsem své účty také ještě nesrovnal.

„Musíme za nimi,“ řekl s chladnou hlavou Carlisle. Na souhlas s jeho slovy jsem přikývl, a aniž bych kontroloval, jestli jsme všichni, nebo se přece jen nějakému z nepřátel podařilo někoho z nás roztrhat, jsem se vydal za tou povědomou nasládlou vůní, které mě měla přivést přímo k Stefanovi a Vladimirovi.

 

„Rozhodně nemůžou být daleko,“ ujistil jsem všechny, když jsme postupovali již pět minut vytrvale k severu. Bylo tedy nasnadě, že se přece jenom dali na útěk, ale přišlo mi to hodně zvláštní. Podařilo se jim, dostat nás skoro nechráněné až k nim. Měli velkou možnost, nás zničit, Volterra je skoro na prach a oni místo toho, aby zasadili poslední ránu, utečou.

„Myslíš, že je v tom nějaká léčka?“ promluvil Edward, který od incidentu s mými myšlenkami na konec, nepřestával sledovat, co se honí v té mé hlavě.

„Nevím, ale přijde mi to přinejmenším hodně zvláštní, jak rychle zmizeli,“ odpověděl jsem mu, ale jasně jsem tou jednou větou vysvětlil i všem ostatním, na co Edwardovi odpovídám.

„No, přinejmenším je to opravdu divné,“ přitakal Marcus.

„Mějte se všichni na pozoru, nevíme, co od nich teď můžeme čekat. Vlastně jsem od nich ani nečekal tenhle útok. To, že se po tolika staletích proberou z té své kamenné strnulosti a pokusí se zničit svět, který jsme vybudovali a chránili!“  Stále jsem nad tou drzostí žasl. Rumunům stále nestačilo, že jejich zem je pokládána za kolíbku upírů, alespoň lidé ji za ni považují, a naše město je v tomto případě jenom bezvýznamné. Chtěli všechnu moc upírského světa koncentrovat k nim, ale to jsem nehodlal dovolit.

„Tati… pozor!“ zaslechl jsem najednou Edwarda, jak na mě volá a probral se ze svých myšlenek, ale to už bylo pozdě. Před námi stála dvakrát tak větší skupina upírů, než před chvílí a já je teď pozoroval ze země, na kterou mě svalila nějaká neznámá moc. Pokoušel jsem se postavit, ale nemohl jsem.

„Mysleli jste si, že jsme utekli?“ podivil se Vladimir.

„Mělo mi být jasné, že je tohle všechno jenom léčka,“ procedil jsem skrz zuby a snažil se jakkoliv pohnout, abych se mohl dostat opět na nohy a mohl si to s nimi vyřídit osobně. Stále jsem je pokládal za zbabělce, když se neumí bránit sami.

„Ne, milý Aro, tohle jsme tak nějak neplánovali. Podle plánů, jste měli zemřít už v hradě a my se Stefanem jsme měli jako vítězové vejít do města, kde bychom vyhnali všechny vaše přívržence a stali se vládci,“ odpověděl mi Vladimir.

„Jste blázni, jestli si myslíte, že vám Volterru necháme bez boje,“ zasyčel jsem znovu a má slova všechny v řadách nepřítele rozesmála.

„A co bys ty a ti tví bratři mohl udělat, abys nám v tom zabránil?“ zeptal se pohrdavě Stefan a přešel až k nám. Na zemi jsme leželi teď všichni, jako bychom byli svázání neviditelnými provazy, které nám nedovolovaly se pohnout ani o malinký kousek, natož se bránit, když Stefan jednomu z gardistů utrhl hlavu.

„Jste zbabělci!“ zavrčel na ně Caius.

„Ne, nejsme, jenom si umíme vše skvěle naplánovat,“ řekl Vladimir a jako uklidňující gesto položil Stefanovi ruku na rameno. To, že je Caius nazval zbabělci, se mu moc nelíbilo.

„Kdybyste nebyli zbabělci, bojujete s námi sami a ne pomocí nějakých darů,“ řekl jsem pro změnu já a snažil se přijít na to, který z upírů z té jejich velmi početné skupinky může ovládat tak mocný dar. Avšak všichni stáli vyrovnaní jako sochy v dvou řadách za sebou a dívali se před sebe.

„Tohle si nenechám líbit, Vladimire, urážet se nenechám!“ rozkřikl se na celé prostranství Stefan. „Odpoutej Ara!“ štěkl na gardisty a já se konečně mohl pohnout. Dokonce ani potom, jsem nedokázal rozpoznat, který z přítomných ten dar má. Nepohnul se ani o milimetr. Zato Stefan na mě okamžitě vystartoval. Byl ze svého titulu zbabělce celý bez sebe. Nelíbilo se mu to, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Jeho zloba ho samotného při boji ochromí, tím jsem si byl jist.

 

Má jistota však byla velmi nemístná. Stefan sice zuřil, ale jako by si při boji zachovával chladnou hlavu. Útočil a zároveň se kryl. Jeho výpady byly stále rychlejší, ale ani já jsem ještě nepatřil do starého železa a nakonec se mu na pomoc vydal i Vladimir.

„Chce vládnout, ale nechováte se podle pravidel!“ zařval na ně Caius.

„Fajn, chceš pravidla? Máš je mít,“ odpověděl sebejistě Vladimír a mávl někam za sebe rukou. Pak jsem zahlédl, jak se všichni zvedli ze země a jak se Caius vrhl na Vladimira, avšak ani Stefanovi následovníci nezaháleli a vrhli se na nás.

 

Bellin pohled:

Noc pomalu postupovala. Od moře se hnal noční vánek a přinášel ke mně vůni soli, oliv a pomerančů. Někde v dálce, jsem zaslechla i cikády, jak započali svůj noční koncert. Avšak i nadále jsem seděla ve výklenku a dívala se na nádvoří, kde podél stěny stáli stráže.

Venku se nic nedělo, všude vládl noční klid, když jsem v té tmě zaznamenala pohyb. Okamžitě jsem zbystřila, a když jsem se zaměřila na postavu dotyčného, zjistila jsem, že je to Santiago. Dva strážním za ním vlekli vzpouzejícího muže, který se svým strážím snažil vytrhnout, ale nedařilo se mu to.

Se zatajeným dechem jsem sledovala, co se tam děje a ještě jsem si k tomu pootevřela okno. Skrytá, za okenním křídlem jsem měla o všem přehled a slyšela, co všechno se venku děje. Najednou se otevřela brána a na nádvoří vešli další tři upíři. V rukou něco nesli, ale když to položili na zem, zjistila jsem, že je to dřevo. Nechápala jsem, na co jim teď bude.

Potom jsem opět pohledem vyhledala Santiaga. Rozmlouval se strážemi a najednou, jako by vycítil můj pohled, se podíval do okna a usmál se.  Musel mě vidět. Okamžitě jsem zavřela okno, ale i nadále jsem sledovala ten výjev. Na nádvoří se rozhořel oheň a já o chvíli později spatřila i tvář vězně.

„Nééééééé!!!!!!!!“ vykřikla jsem ve chvíli, kdy mu Santiago utrhl hlavu a hodil ji do ohně. Po hlavě následoval i zbytek těla…

 

Arův pohled:

Bylo jich moc. Neměli jsme šanci se jim ubránit, a kdyby Stefan s Vladimirem chtěli, tak jsme mrtví hned, ale oni si s námi chtěli pohrát. Byl jsem, však odhodlám zasadit jim hodně ran, než nastane konec.

„Sbohem, Bello…,“ zašeptal jsem a vrhl se znovu na Stefana, který na mě rozzuřeně vrčel a kroužil kolem mě. Kromě něho jsem nikoho víc nevnímal. Nikdo si nedovolí na mě zaútočit, dokud nebude Stefan v bezprostředním ohrožení existence.

„Rozluč se se životem, Aro!“ zavřel na mě a svalil mě na zem…

 


Tak, obdivuju ty z vás, kteří tuhle kapitolu dočetli až do konce. Měla totiž úctyhodnách 5 702 slov a ve wordu to bylo 11 stran. Tímto také končí předposlední kapitola této povídky a jediné, na co zbývá čekat je Epilog.

Snad se tedy kapitola líbila a necháte nám nějaký ten komentík, který si snad po tak velkém výkonu, jako bylo napsat tak dlouhou kapitolu, snad i trochu zasloužíme. Moc se na vaše názory těšíme.

Takže pro dnešek se s vámi loužíme, nashledanou u poslední kapitoly, Petronela a Haňulka, papa


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 20. kapitola - Já jsem Volterra!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!