Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 16. kapitola - Americké štěstí?

29.06.2010 (10:30) • Petronela, Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3949×

16. kapitola - Americké štěstí?

Bellin pohled:

Hrozně jsem se na tátu a Elis těšila, ale odjížděla jsem s těžkým srdcem kvůli problémům, ve kterých tu Ara nechávám. Netušila jsem, co měl znamenat Edward na Caiově trůnu, ale byla jsem rozhodnuta to z Edwarda při vhodné chvíli vymámit, ale i tak jsem problémy, kvůli kterým musíme oba pryč, nezlehčovala. Kdyby se nedělo něco vážného, tak by mě přece neposílal na jiný kontinent, abych byla v pořádku.

„Konečně se nebudeme muset skrývat,“ zašeptal mi v letadle do ucha Edward a vzal si do dlaně mou ruku. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a radost z toho, co Edward řekl, že jsem na malou chvíli zapomněla na manžela.

„Ano, to máš pravdu, ale i přesto mám strach,“ přiznala jsem se.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se starostlivě a druhou rukou mě pohladil po tváři.

„Já vlastně nevím…,“ řekla jsem potichu a usmála se na Edwarda. Nechtěla jsem, aby se trápil i on, když je teď šťastný. Vlastně ani jeden netušíme, jak dlouho naše společné štěstí v Americe bude trvat.

„Lásko, musíš vstávat,“ zaslechla jsem v polospánku Edwardův laskavý hlas a potom ucítila jeho ruku na tváři, jak mi odhrnuje spadané prameny vlasů. Usmála jsem se na něj a teprve potom otevřela oči. „Jsme na letišti, musíme vysednou,“ vysvětloval svůj budíček. Já se jenom nahlédla do kulatého okénka a uviděla tu velkou prosklenou budovu.

„Zpátky doma,“ řekla jsem blaženě, přestože to nebyla zase tak úplná pravda. Díky tomu, že táta nestárl, musel náš dřívější domov opustit, a teď jsem vlastně jela do neznámého domu.

„Vzkázal vůbec Aro tátovi, že přijedeme?“ zeptala jsem se, když jsme procházeli koridorem do letištní haly, kde jsme si měli vyzvednout své věci.

„To nevím, ale myslím, že se to brzy dozvíš,“ odpověděl mi s tím svým pokřiveným úsměvem na rtech a stiskl mi povzbudivě ruku. Od chvíle, kdy jsme opustili italské letiště, ji ani na malý okamžik nepustil. Bylo to příjemné, Aro mě moc často za ruku nedržel, a když tak to bylo jenom obřadní gesto.

„Není tu,“ řekla jsem trochu zklamaně, když jsme se vyzvedli tašky a v hale na nás táta ani Elis nečekali. Ale co, možná jim jenom Aro zapomněl zavolat, aspoň budou o to víc překvapení, až nás tu uvidí.

„Neboj se, táta mu jenom zapomněl dát vědět. Uvidíš, že bude nadšený, až tě uvidí přicházet,“ dodal, objal mě kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. Byl tak bezstarostný a veselý, že jsem se v jeho přítomnosti ani nemohla mračit a myslet na zlé věci. Zase jsem si připadala jako za těch starých dobrých časů, kdy jsem žila s tátou.

S Edwardem jsme nasedli do jednoho z černých taxíků stojících u letiště, Edward nadiktoval řidiči adresu, kterou jsem vlastně ani já sama neznala, zatáhl sklo oddělující nás od řidiče a já se mohla opět stulit do jeho náručí a sledovala jsem okolí města, které jsem vůbec neviděla.

„Kde vlastně táta bydlí? Někde za městem?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme projeli další křižovatkou a vyjížděli z centra města někam k sídlištním částem.

„Uvidíš, už to není vůbec daleko,“ řekl, a tak jsem dál sledovala cestu a představovala jsem si, jak může jeho dům vlastně vypadat. Jestli se bude hodně podobat tomu v Chicagu nebo bude úplně jiný. Určitě na něm půjde poznat Elisin vliv, ale i tak… hrozně jsem se domů těšila, už to bylo hodně dávno, kdy jsem se naposledy někde cítila doma, tedy skutečně doma.

Arův pohled:

„Vážně si myslíš, že je to s těmi Rumuny tak vážné, žes musel Isabellu i Edwarda posílat do Ameriky?“ zeptal se mě trochu pochybovačně Marcus, když jsme opět seděli na trůnu a já zrovna vzpomínal na Bellu. Když tu nebyla ona a ani můj syn, přišel mi teď ten hrad takový prázdný a až moc tichý, když jsem neslyšel jejich dvě bijící srdce.

„Nechtěl jsem to před Bellou říkat, aby neměla zbytečný strach, ale ano,“ přiznal jsem.

„Myslíš, že ji to nenapadne?“ pokračoval ve vyptávání a mně bylo jasné, že Bella na to dřív nebo později opravdu přijde, nikdy nebyla hloupá.

„Napadne, ale doufám, že už to bude za námi. Teď musíme prvně projednat, co podnikneme. Stefan s Vladimirem se nevzdají jenom, když je požádáme a už teď dělají nepořádky na hranicích. Nesmíme dovolit, aby se lidé o nás dozvěděli, ale pokud v tom budou ti dva pokračovat, tak se to brzy všichni dozvědí,“ řekl jsem a nešťastně se podíval na Marca.

„Musím přiznat, že si vybrali opravdu skvělou příležitost,“ přiznal.

„Ano, to vskutku vybrali. Díky válce mezi lidmi se ty naše boje neprozradí tak brzy, protože je všude chaos, ale teď poraď, co budeme dělat? Pokud něco nevymyslíme, tak je dlouho za hranicemi neudržíme a pokud se dostanou až sem…,“ zaváhal jsem. Byli až nečekaně silní a bylo těžké Marcovi něco takového vysvětlit. Kdo neviděl, co jejich novorození a poněkud starší příznivci dokázali, nešlo to přesně vysvětlit.

„Dobře. Svoláme poradu a domluvíme se na dalším kroku,“ rozhodl klidným hlasem Marcus a já se na něj vděčně usmál a pak se zahleděl na prázdný trůn po mé levici a musel jsem se zamračit nad vzpomínkou, jak mě zradil. Teď bych ho však potřeboval, vždy míval dobré nápady, ale toho se nedočká!

„Děkuju, bratře,“ řekl jsem a vstal z trůnu. Potřeboval jsem něco vymyslet, ale žádný nápad se nezdál tak dobrý, aby nám zajistil mír. Teď jsem docela chápal ty lidské červy, když se snažili bojovat. Avšak, nechápal jsem, proč se prostě jejich říše nespojily, aby byly silnější. Páni, to je nápad, musíme kontaktovat všechny a požádat je o pomoc.

„Aro, Marcu, C…,“ začali všichni z gardy, když se dostavili do sálu a já se na počátku třetího jména zarazil. Všichni si uvědomili svou chybu, a tak raději zmlkli. Chtělo to trochu času a možná se o něm nebudou už všichni zmiňovat, všichni si na tu změnu prostě budou muset zvyknout a především já.

„Můžeme tedy začít s poradou,“ odvedl řeč jinam Marcus a já mu byl vděčný.

„Správně! Všichni zřejmě tušíte, proč tu teď jste a o čem se budeme radit. Rumuni se znovu rozhodli nám ukázat svou neochvějnou moc a my jim to musíme překazit. Neznám jejich plány, ale pokud se dostanou do Itálie, nic už je zřejmě nezastaví.“ Shrnul jsem všechny informace do několika krátkých vět a všichni vyčkávali.

„Potřebujeme nápady. To je důvod, proč jste tu. Chce to strategii,“ řekl znovu Marcus a já si vlastně až teď všiml, jak mu Caiův nedobrovolný pobyt ve vězení prospěl. Zapojoval se více do rozhovorů a nenechal mě v tom plácat se sám.

Bellin pohled:

Projížděli jsme dál tichými ulicemi a pomalu opouštěli centrum města a mířili do poklidných, rodinnými domy osazených, částí města. Edward mi přejížděl rukou po paži a každou chvíli mě políbil do vlasů.

„Tak jsme tady,“ houkl na nás taxikář a Edward mu okamžitě zaplatil požadované peníze, zatímco já jsem vysedla z auta a jenom sledovala ten dům, kde teď můj táta bydlí. Byl tak jiný než náš dům v Chicagu a moc jsem v něm nepoznávala tátův vkus. Je vidět, že buď žije s Elise už nějakou dobu, nebo jí nechal volnou ruku jak ve výběru domu, tak v jeho zařízení.

Dům stál jako poslední v řadové zástavbě a na verandě se mu v mírném vánku houpala bíle lakovaná houpačka, kterou jsem si jako malá vždy u domu přála, ale táta tohle mé přání nikdy nesplnil, ale ani tak jsem mu to neměla za zlé.

„Půjdeme dovnitř nebo tu počkáme do rána?“ zeptal se Edward, který už s taškami v ruce stál vedle mě a stejně tak jako já si prohlížel dům. Podívala jsem se po něm, vzala si od něj svou tašku, přestože velmi protestoval, a pomalu jsem se vydala k domu. Neměla jsem strach, to ne, ale možná jsem pociťovala jistý ostych, vracím se domů, kde mi vlastně nic nepatří, dokonce ani žádné vzpomínky, které by se vázaly k tomuto domu nebo aspoň místu. Všechno tu bylo cizí, ale i tak z domu čišela jistá vstřícnost a laskavost a já zatoužila tátu konečně obejmout, přestože to není ještě ani zdaleka moc dlouho, co odjel z Volterry.

„Pojďme dovnitř,“ rozhodla jsem a spolu jsme se vydali po úzkém chodníčku směrem k domu. Uvnitř byla tma, a tak jsem se v tuhle chvíli jenom obávala, jestli jsme nepřijeli zrovna ve chvíli, kdy nikdo není doma.

Přechytla jsem si tašku do druhé ruky a potom jsem zaklepala. Chvíli bylo ticho, ale poté jsem z nitra domu uslyšela něčí kroky. Podle jejich lehkosti to musela být Elis. A jak se o minutu později ukázalo, měla jsem pravdu. V domácích šatech s květinovým vzorem a šátkem ve vlasech nám otevřela a zůstala doslova s pusou dokořán, když nás uviděla.

„Bello, Edwarde,“ řekla jenom a střídavě nás pozorovala, „Aro se to…,“ zaváhala.

„Ale kdepak, nic neví, naštěstí, jenom má nějaké starosti se svými nepřáteli, a tak si říkal, že je vhodná čas, abychom vás s Edwardem navštívili,“ usmála jsem se na ni a chvíli na to už mě Elis svírala v těsném objetí a tiše vzlykala. Pustila jsem tedy tašku, která s žuchnutím dopadla na zem, a taky jsem Elis objala.

Společně jsme potom šli dovnitř a já se hned začala shánět po tátovi. Chtěla jsem se s ním přivítat, ale musela jsem s tím počkat, protože byl bohužel ještě v nemocnici.

„Tak proč jste tedy tu?“ zeptala se Elis a nadskakovala nedočkavostí.

„Táta měl o nás dva strach, a tak nás poslal sem. Navíc Bella ti má přece pomoc s tou plánovanou svatbou, takže je to dobrý důvod pro návštěvu, ne?“ odpověděl jí Edward a mě tím vlastně znovu připomněl, že jsme nechali Ara ve Voltéře.

„Proč má o vás strach?“ položila další logickou otázku.

„Zase se ozvali Rumuni. Nechtěla jsem odjet, ale Aro si nedal říct. Ale, tak když už jsme tu, tak ti připravíme tu nejlepší svatbu. Musíš mi říct všechny nápady a přání. S penězi si nedělej starosti,“ utnula jsem ji hned, když bylo vidět, že se chystá protestovat kvůli financím.

Potom jsme už jenom probírali všechno možné, Edward pustil nějakou černou krabici, ve které se začaly pohybovat obrázky a pojmenoval to jako nějaký film, což byly pohybující obrázky lidí a co jsem ve Voltéře neměla možnost poznat, a tak mě to velmi nadchlo, ale rozmluva s Elis byla stejně zajímavá, a tak se Edward moc do našeho rozhovoru nezapojoval. Hodiny od našeho příjezdu už značně pokročily a táta měl zpoždění, když mi zakručelo v břiše. Elis se hned omluvila, že nám nic nenabídla, a tak odešla do kuchyně, nachystat nám aspoň snídani. Stulila jsem se tedy Edwardovi do náruče a sledovala s ním chvíli film, když mi začaly těžknout víčka a já se s jedním velkým zívnutím ponořila do říše snů.

„Jsem doma, lásko,“ zaslechla jsem v polospánku něčí velmi povědomý hlas.

„Pšt,“ tišil ten hlas někdo další. Hned na to se zavřely dveře a ozvaly se nějaké kroky. „Vzbudil bys ji, chtěla na tebe počkat, ale chudák usnula. Byla vzhůru celou noc,“ promluvila teď Elis a mě hned napadlo, na koho to asi mluví, ale víčka jsem měla stále moc těžká, abych se otevřela a přivítala se s tátou.

„Dobrý den, Carlisle,“ zaslechla jsem ještě Edwardův hlas. Stále jsem mu ještě ležela v náručí a rozhodně se mi odtud nechtělo.

„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se táta a Edward mě opatrně položil na polštáře a přikryl nějakou dekou. Potom mě nechali všichni dál spát a odešli někam do vedlejší místnosti, protože jsem ještě přes vedlejší stěny mohla slyšet jejich tichý rozhovor a Edwardovo vysvětlovaní toho, proč jsme přijeli bez ohlášení.

Moc jsem toho ale ani potom nenaspala. Sice se snažili být potichu, ale i tak jsem měla nějaký slabý spánek. Pořád jsem pod zavřenýma očima viděla Ara a všechny možné a i nemožné scénáře toho nebezpečí, které mu hrozí a měla jsem o něj i Marca docela strach.

„Bello, klid, to byl jenom zlý sen,“ tišil mě tátův hlas stejně jako před mnoha lety, když jsem byla ještě malá holčička a zdála se mi nějaká noční můra. Tohle teď ale bylo natolik rozdílné a natolik skutečné. Měla jsem o svého muže opravdu velký strach, ale teď, když jsem byla v tátově pevném objetí, ten strach trochu polevoval na intenzitě.

„Tati, jsem tak šťastná, že jsem doma,“ zašeptala jsem do jeho hrudi.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi konečně tu. Není to sice dlouho, co jsme odjeli z Itálie, ale i tak se mi hodně stýskalo. Elis to se mnou skoro nemohla vydržet. Měl jsem strach, že by se válka mohla dostat až k vám a něco se vám stalo…“ Chrlil jednu větu za druhou o tom nebezpečí, ve kterém je země mého muže, ale i tak jsem v jeho objetí nepocítila ten tíživý strach. Všechno bylo v nejlepším pořádku, přesně tak jak mělo.

„Chtěla jsem na tebe počkat, než přijedeš z nemocnice, ale nějak jsem usnula,“ omluvila jsem se mu, když se trochu odtáhl a dal mi trochu prostoru i k mluvení.

„To je v pořádku, Edward mi všechno vysvětlil,“ odbyl to mávnutím ruky. „Myslím, že bychom mohli odnést tvé věci do tvého pokoje, ale…,“ zarazil se a nejistě se podíval na Elisu, ta na něho jenom spiklenecky mrkla a táta trochu neochotně pokračoval, „je tady menší problém s počtem postelí. Víš, když jsem čekal, že přijedeš, myslel jsem, že buď přijedeš sama, anebo s Arem, takže je v tvém pokoji jenom jedna postel a kromě té naší je to také jediná postel v domě, takže nevím, kde bude Edward spávat.“ Takže tohle ho trápí. Bylo mi jasné, že mu Elis nic neřekla, a protože je táta trochu purista, tak by se to ani neměl dozvědět. Věřil na manželský slib a jeho porušení bylo nepřípustné.

„To je v pořádku, Carlisle. Ta pohovka vypadá taky velmi pohodlně, takže pokud to nebude vadit, usídlil bych se na ní,“ odpověděl naštěstí velmi pohotově Edward a já se na něj za to hned usmála.

„Pokud ji shledáváš pohodlnou, problém v tom nevidím,“ řekl táta mile a potom mi pomohl odnést tašky do mého pokoje, který se i přesto, že se táta už minimálně dvakrát stěhoval, vůbec nezměnil a pořád vypadal jako v den, kdy jsem odcházela.

„Tos nemusel, tati,“ řekla jsem, když jsem uviděla, že se nic neměnilo. Dokonce i na mém nočním stolku ležela ta jediná mámina fotka, což mě hrozně dojalo. Uprostřed postele seděl můj plyšový méďa, kterého jsem se ani v osmnácti nedokázala zbavit a úplně se odloučit od svého dětství, ale to byla jediná věc v jinak typicky dívčím pokoji.

„Nic se nezměnilo, chtěl jsem, aby sis, kdekoliv bychom se přestěhovali, vždycky připadala doma,“ řekl a dal mi pusu do vlasů. Vzala jsem si od něho tašku a položila ji na postel. Teď jsem se ji rozhodně nehodlala vybalovat.

„Já bych se cítila doma kdekoliv, kde bys byl ty,“ odpověděla jsem mu a táta potom odešel do přízemí, kde se ještě Edwardovi omlouval za to, že pro něj nemá pokoj. Bylo mi však jasné, že na pohovce moc času nestráví. Na to jsem moc dobře Edwarda poznala. Pokud nemá za zády svého otce, tedy i tehdy, když ho za nimi má, ale když ho nevidí, neumí se ovládat a tahle jeho mladistvá nespoutanost se mi líbila. Taková jsem možná měla být i já, ale díky svému královskému titulu jsem možná až předčasně vyspěla.

Arův pohled:

„Takže, jsme domluvení. Felixi, ty s Demetrim dejte dohromady gardu. Jane s Alecem se k vám přidají, až bude vše nachystáno vyrazit,“ rozkázal jsem a všichni se vydali za svými úkoly, které jsme během porady udělili, a já se vydal do svého pokoje, abych mohl zavolat Belle, potřeboval jsem vědět, že ona i Edward jsou v pořádku.

Stále jsem nedokázal pochopit, proč to Caius udělal. Ano, má žena je neskutečně přitažlivá a rozhodně přitahuje muže, nejen Santiago byl dobrým příkladem omámení její krásou. Ale tohle, tohle, byl můj bratr, muž, kterého znám už několik staletí a snad i dokonce tisíciletí a on, on se opováží znásilnit mou manželku.

Naštvaně jsem hodil židlí přes celou ložnici, až se odrazila od protější stěny a spadla se zlomenou nohou na zem a kolem se rozlétlo několik třísek. Teď v téhle krušné době potřebuju oporu ve všech a nestrpím podraz ani od toho nejbližšího z bližních. Chtěl jsem znát jeho důvody, ale nechtěl jsem s ním mluvit ani se ho dotknout, natolik mi byl jeho čin odporný, že ani k jedinému doteku jsem se nevzchopil.

Trochu jsem se tedy uklidnil a s veselejší myslí, že za chvíli uslyším hlas své ženy, jsem vytočil Carlisleovo číslo. Netušil jsem, kolik je v Americe právě hodin, ale bylo mi to jedno, potřeboval jsem vědět, že je v pořádku a šťastně dojela až k otci, potom se budu moct v klidu připravit do nadcházející boje.

„Cullenovi, prosím?“ ozval se ve sluchátku hlas mého tchána.

„Carlisle, tady Aro, dej mi prosím k telefonu Bellu, potřebuji s ní nutně mluvit.“ Bez nějakých úvodních a zdvořilostních frází jsem ho požádal o předání telefonu a než jsem se nadál, ozval se v sluchátku ten nejlíbeznější hlas, hlas mé ženy.

„Aro, stalo se něco?!“ zeptala se vyděšeně.

„Ne, nic se nestalo, uklidni se, lásko. Jenom jsem chtěl vědět, jestli jste s Edwardem dojeli v pořádku a jak se máš,“ uklidňoval jsem ji hned. Nechtěl jsem, aby se o mě bála. Sám jsem se trochu bál, to přiznávám a docela jsem se i trápil, ale ona se nesměla kvůli mně trápit, to pomyšlení bych nesnesl.

„Dorazili jsme v pořádku a už jsme se dokonce zabydleli. A jak to probíhá doma?“ zeptala se a já se rozplýval štěstím. Považuje Voltéru za domov. Nikdy jsem ji neslyšel takhle o tomto městě uvažovat, a proto mě to v tuto chvíli velmi potěšilo a teď víc než kdy jindy jsem byl odhodlán položit za náš domov třeba i život, pokud to bude potřeba.

Bellin pohled:

Arův telefonát mě velmi znepokojil, ale když mě potom uklidnil, že se nic neděje, připadala jsem si trochu klidnější, přestože jsem o něj stále měla strach. Za těch pět let mi Volterra přirostla k srdci a Aro se mi v srdci usídlil ještě v době, kdy jsem byla malá holka, tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že by jednou mohl být můj manžel.

„Přestaň se mračit, nesluší ti to,“ přišel po chvíli za mnou Edward.

„Mám jenom strach, ale už to bude v pořádku. Aro volal a řekl, že se nic neděje,“ tlumočila jsem mu Arova slova. Edward mě chvíli na to vzal za ruku a vedl mě ven, kde jsme si na terase sedli na tu bílou houpačku. Venku bylo pod mrakem, což se k téhle roční době moc nehodilo, tedy pokud bych to srovnala s Itálií, ale tady to muselo být běžné, jinak by se sem táta nikdy nenastěhoval.

Když jsme se s Edwardem nasnídali, rozhodla jsem poznat tohle město, a tak jsem požádala Elis s tátou, aby nám ho trochu ukázali. Všechno se v tomhle velkém světě změnilo. Itálie se také pozvolna měnila, ale tohle bylo něco jiného. Některé dívky měly ostříhané vlasy na krátko, jiné měly na sobě kalhoty… no nestačila jsem zírat.

Prošli jsme několik obchodů, kde jsme se s Elis zaměřily hlavně na oblečení, které tu bylo tak jiné od toho v Itálii. Dokonce jsem si koupila i jedny kalhoty, protože se všichni shodli na tom, že mi sluší a mně se také líbili, jenom jsem si nedokázala představit Arovu reakci.

Večer jsme si společně zašli do letního kina. Byl to pro mě opravdu velký zážitek. Pořád jsem si připadala trochu divně, ale o to víc okouzleně, když jsem viděla chodit lidi po tom plátně. Sama jsem znala jenom knížky a pohádky, co mi táta vyprávěl před spaním. Tohle bylo něco úplně jiného, nezvyklého, ale rozhodně pěkného.

Domů jsme se vrátili ověšeni taškami a s úsměvem na tváři. Táta se chvíli na to omluvil, že musí bohužel do nemocnice, a tak jsme ho všichni zase vyprovodili. S Edwardem a Elis jsme zůstali v obývacím pokoji a stále si sdělovali zážitky z dnešního dne.

„No, tak když mě omluvíte, mám ještě něco na práci,“ řekla výmluvně Elis a zvedala se k odchodu, když si mě Edward přitáhl do náruče. Asi nám chtěla nechat trochu soukromí, což jsem docela chápala, kdyby tu byl i táta, asi by tu s námi seděl až do chvíle, než bych úplně odpadla a to by mě ještě odnesl do postele jako malou holčičku. Nevěděl, co se děje mezi mnou a Edwardem a myslím, že by to ani nechápal.

„Děkuju,“ naznačila jsem Elis a ta se ještě na mě usmála. „Tak, co budeme dělat?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme osaměli.

„Já bych o něčem věděl,“ zamumlal a už mě líbal na rty. Nebránila jsem se mu, bylo to přirozené a hrozně krásné. Všechno tady bylo hrozně hezké a já jsem byla ráda, že tu jsem s Edwardem a s tátou a Elis. Opravdu jsem se tu cítila jako doma.

Byli jsme u táty už třetí den, když v noci neměl službu, a tak zůstal doma. Po náročném dni jsem byla velmi utahaná, připadala jsem si jako malé kotě, když jsem pomalu, jen co noha nohu mine, loudala do svého pokoje, kde jsem hodlala zalézt do postele.

Už se mi doslova zavíraly oči, když jsem uslyšela tiché otevírání dveří a malý okamžik na to mě už Edward svíral v náručí.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho zvědavě šeptem a dávala si pozor, aby mě táta neslyšel.

„Nemohl jsem tam dole usnout, chybělas mi tam,“ zapředl mi do ucha a já se usmála. Většinou jsme totiž usínali spolu na pohovce a Elis nás tak nechala.

„Nemůžeš tu být, co kdyby se to dozvěděl táta?“ zeptala jsem se ho.

„Neboj se, teď má docela jiné starosti,“ odpověděl mi a políbil mě na krk, až jsem zavzdychala. Tohle nám rozhodně nemůže projít. Táta to uslyší, i když je podle Edwarda zrovna zaměstnán jinde.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, když si nedal říct a pokračoval v mém dráždění. „Tohle… nemůžeme, měl bys odejít,“ zašeptala jsem. Podvědomě jsem chtěla, aby tu zůstal, ale pořád jsem ještě byla vdaná žena a tohle by byl podvod. Sice je pravda, že Ara podvádím už teď, ale ještě nikdy naše škádlení nepřerostlo v něco víc.

„Nechceš mě tu?“ zeptal se a vážně se mi podíval do očí. Nebyla v nich ani špetka humoru. Tohle byla naprosto vážně položená otázka.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Hanulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 16. kapitola - Americké štěstí?: