Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 15. kapitola - Isabello, ne!


Nejsi ten pravý - 15. kapitola - Isabello, ne!15. kapitola je zde. Aro odjíždí s Edwardem pryč z Volterry a za Bellou přichází Caius. Co se stane? Nápady? Ne? Tak se nechte překvapit ;).
Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a prosíme o další. Snad se vám kapitolka bude líbit. Vaše Hanulka a Petronela :-*.

15. kapitola - Isabello, ne!

 

Bellin pohled

Ležela jsem zakrytá pouze lehkou saténovou přikrývkou v náručí Ara a spokojeně oddychovala. Zavřela jsem oči a položila si hlavu na jeho hruď. Aro mi přejížděl konečky prstů po rozpálené kůži a políbil mě do vlasů, na zátylek, klíční kost, až mi z úst unikl tichý sten. Arovy polibky však neustávaly a byly stále více náruživé. Zvedla jsem hlavu a svými rty vyhledala ty jeho. Cítila jsem jeho spokojený úsměv a musela uznat, že i já se tak cítila.

Odtrhla jsem své rty od jeho a zase si lehla na jeho hruď. Aro mě šimral na zádech, já mu prsty přejížděla po břiše a přemýšlela, jak se zeptat.

„Trápí tě něco, lásko?“ promluvil po chvíli tíživého ticha Aro.

„Ne… Já jsem jen uvažovala nad tím, jak se projevil můj dar. Myslím, zda-li jsem štít vyvolala i teď a co přesně se stalo? Ublížila jsem ti nějak?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„Ne, nijak jsi mi neublížila. Nevím, jak bych ti to vysvětlil. Chtěl jsem se tě dotknout, ale nějaká neviditelná zábrana mi v tom bránila. To je tvůj štít. Jen nevím, jak by ses ho měla naučit vyvolat.“

„Jak jsem ho mohla vyvolat, když nevím, že ho mám?“

„Byla jsi, ehm, řekněme rozrušená, třeba je to tím. Neboj se, přijdeme na to a pomůžeme ti naučit se tvůj dar ovládat.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem a lehce se otřela o jeho rty.

„Mmm, tohle mi nedělej,“ zavrčel rozkošně a povalil mě pod sebe.

„Aro,“ zasmála jsem se a dál už se jeho polibkům nebránila.

 

„Lásko?“ zašeptal Aro.

„Ano?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Dnes budu muset s Edwardem odjet na pár hodin z města.“

„Dobrá,“ přikývla jsem. „Buďte prosím opatrní, přeci jen tam zuří válka. Nerada bych o vás přišla.“

„Neboj se,“ utěšoval mě Aro.

„Již dlouho jsi nemusel z hradu a bereš sebou i Edwarda… Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Dozvěděli jsme se o nějakých problémech na hranicích s Rumuny. Neboj se, není to nic vážného, vše se zase brzy uklidní,“ ujišťoval mě okamžitě Aro, když spatřil můj výraz.

„Pojedu s vámi,“ řekla jsem rozhodně.

„Tak to v žádném případě,“ rozohnil se Aro. „Říkal jsem, že to není nic vážného, ale to neznamená, že je to bezpečné. Zůstaneš tady, nerad bych, aby se ti něco stalo. Jsi přeci jen o něco křehčí než my.“

„A Edward ne?“ rozčilovala jsem se.

„Edward využívá svého daru a garda spolu se mnou ho ohlídá. Ty ale nepojedeš.“

„Aro,“ zaúpěla jsem prosebně.

„Ne, Bello. Nechci, aby se ti něco stalo, prosím pochop to. Navíc, tvůj otec během dnešního dne odjíždí. Měla bys tu zůstat a vyprovodit jej.“ Můj manžel moc dobře věděl, co na mě platí.

„Dobrá,“ vzdychla jsem, „buď ale opatrný, ano? Na sebe i Edwarda.“

„Neboj se o nás.“ Kouzelně se na mě usmál a políbil mě na nos. „Musím se jít obléci, za chvíli vyrážíme.“ Aro vstal z postele a obmotal si okolo pasu prostěradlo. Jedno jsem si na sebe přitáhla já a pozorovala svého manžela, jak se obléká. Bože, ať se jim nic nestane.

 

„Musím jít, lásko, jdu se ještě poradit o něčem s bratry.“ Aro se vrátil k posteli a posadil se. Přikývla jsem a urovnala mu límeček košile. Chytil mě za ruku a vtiskl mi do dlaně polibek. „Miluji tě, Bello.“

„I já tebe,“ zašeptala jsem a natáhla se pro polibek. Můj drahý manžel se pak zvedl a opustil naše pokoje. Svalila jsem se zpátky do polštářů a zírala do stropu. Panebože, co si jen počnu? Náhle se ozvalo klapnutí dveří.

„Zapomněl sis něco?“ zavolala jsem do útrob pokojů.

„Ano, rozloučit se,“ ozval se Edwardův medový hlas a já se pousmála. Posadila jsem se a pohlédla na něj, jak stojí mezi dveřmi. Jemu však úsměv na tváři ztvrdl. Sjel mé tělo zahalené pouze v prostěradle pohledem a bolestně se zatvářil. Z hrudi se mu ozvalo tiché vrčení. Vstala jsem z postele a přešla k němu. Vyhýbal se pohledu do mých očí.

„Edwarde?“ sklonila jsem se, abych mu viděla do tváře. Jeho oči přetékaly nenávistí, zlobou a smutkem. „Je to můj manžel, nemohu ho odmítat. Měl by podezření.“

„Já vím, ale je… těžké… pomyslet na to, že na tebe sahal, líbal tě, miloval se s tebou.“

„Edwarde, neber to jako zradu ode mě. Miluji tě, nezapomeň na to.“ Cítila jsem se hrozně. Mám takový zmatek ve svých citech, jak je možné, abych milovala oba? Cožpak někdo může mít tak velké srdce? 

„Ale já vím, promiň. Taky tě miluji.“ Edward se ke mně sklonil a políbil mě. „Musím jít, než mě půjde někdo hledat.“

„Buď na sebe opatrný a vrať se mi v pořádku.“

„Neboj se, nic se mi nestane.“ Vtiskl mi ještě jeden polibek a pak odešel. Dlouho jsem se dívala na zavřené dveře, než jsem se vydala do koupelny a osprchovala se.

 

Nechávala jsem své tělo laskat proudem horké vody, který ze mě odplavoval památky a únavu z dnešní noci. Jakmile jsem se osušila a oblékla, běžela jsem do pokoje mého otce. Zaklepala jsem a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Bello, co tu děláš?“ zeptal se překvapeně táta.

„Přišla jsem se přesvědčit, zdali odjíždíte už dnes.“

„Ano, musím se okamžitě vrátit domů. Promiň, holčičko, už se to nedá více odkládat.“

„Chápu to,“ přikývla jsem, kývla na pozdrav Elise, která vykoukla ze dveří ložnice, kde balila kufry, a posadila se na pohovku.

„Nebuď smutná, však se brzy uvidíme, navíc tu máš milovaného muže a Edwarda, kteří tě jistojistě zabaví víc než tvůj otec.“

„Tati, jsem ráda, že tu jsi, a Edward s Arem odjeli.“

„Já vím, byli za námi se rozloučit,“ přikývl táta. „Ty máš o ně starost, že?“ prokoukl mé útrapy.

„Ano, hroznou,“ přikývla jsem.

„Neboj se. Aro má s sebou mocné bojovníky ze své gardy, sám se o sebe dokáže postarat a Edward také.“

„Jenže Edward není plnohodnotný upír, jsme slabší než vy, to sám víš.“

„Ano, to připouštím, ale má výhodu, Bello. Jeho dar mu umožňuje být připravený k jakémukoliv útoku. Vskutku se nemusíš bát ani o jednoho z nich.“

„To se lehce říká, tati.“ Táta se na mě shovívavě usmál a sevřel mě ve svém objetí.

„Miláčku, myslím, že můžeme vyrazit,“ ozvala se po chvíli Elise.

„Jistě,“ přikývl táta a zvedl se z pohovky. Smutně se na mě podíval, a tak jsem se také zvedla.

„Půjdu vás doprovodit.“ Táta přikývl a šel pro kufry. Já mezitím bok po boku s Elise opustila pokoj a vedla je do sklepení, kde na ně čekalo připravené auto.

„Nechte jej na letišti, někdo ho později vyzvedne.“ Táta přikývl, vzal si ode mě klíčky a uložil jejich zavazadla do kufru auta. Elise se ke mně mezitím otočila se smutným úsměvem na tváři.

„Bello,“ šeptla a já se pousmála.

„Elise, doufám, že válečná sekera je neodvratně zakopána. Jsem moc ráda, že jsem tě potkala a že se staneš ženou mého otce.“

„Děkuji, jsem ráda, že mohu patřit do vaší rodiny, Bello. Musíte za námi brzy přijet.“

„Neboj se, slíbila jsem přeci, že ti pomohu s přípravou svatby,“ usmála jsem se na ni a Elise mě pevně objala.

„Sbohem,“ rozloučily jsme se unisono a Elise mě pustila ze své náruče.

„Tati.“

„Holčičko,“ pousmál se táta a pevně mě sevřel ve svém objetí.

„Bude se mi stýskat,“ zašeptala jsem mu do hrudi a z tváře se mi skutálela zbloudilá slza.

„I mně. Brzy se uvidíme.“

„Ano,“ přikývla jsem a políbila jej na tvář. „Opatrujte se a dejte vědět, že jste dorazili v pořádku zpět domů.“

„Neměj obavy, Bello. O nás, ani Ara s Edwardem.“ Smutně jsem se pousmála. Táta mě políbil na čelo a zaujal místo řidiče. Stála jsem mezi vraty a dívala se za uhánějícím autem, dokud mi nezmizelo z dohledu. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, a tak jsem se rozhodla strávit příjemnou chvilku ve věži s klavírem.

 

Padala na mě hrozná únava. Rozhodla jsem se tedy, že je nejvyšší čas zamířit zpět do svého pokoje a uložit se ke spánku; Aro s Edwardem se dnes asi už nevrátí. Vstala jsem z trůnu, který patřil mému manželovi, rozloučila se se svými švagry a pomalu zamířila do svého pokoje. Ploužila jsem se chodbami a nevšímala si, že za mnou někdo jde. Až když jsem otevírala dveře mé společné ložnice s Arem, jsem si všimla, že za mnou někdo stojí. Otočila jsem se a oddychla jsem si.

„Vyděsil jsi mě,“ přiznala jsem Caiovi, který se na mě zvláštně díval. „Potřebuješ něco?“ optala jsem se mezi dveřmi.

„Ano, chtěl bych s tebou mluvit, mohu dál?“ Ani nepočkal na vyzvání a vstoupil do mého pokoje.

„Jistě,“ řekla jsem ironicky a zavřela dveře. „Posaď se,“ vyzvala jsem ho, ale Caius mávnutím ruky odmítl, kdežto já jsem se posadila. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ optala jsem se zvědavě.

„O tobě a… Edwardovi.“ Hlasitě jsem polkla.

„O-o mně a Edwardovi? Proč?“ Caius se postavil za mě a položil mi ruku na rameno. Chtěla jsem se ohnat, ale držel mě pevně. Pak se sklonil a přejel svým nosem po mém krku.

„Pamatuješ na tu noc, kdy jsi byla sama s Edwardem v zahradě? Nebyli jste tam zdaleka sami, jak si myslíš, a Ara by jistě moc zajímalo, co jsem tam viděl. Všimla sis mě, že? Viděla jsi, jak se listí pohnulo, a odskočila od roztouženého Edwarda, Isabello. Sleduji tě již dlouho. Mého bratra možná taháš za nos, ale mě neoklameš,“ šeptal vzrušeně Caius a líbnul mě na krk.

„Nech toho!“

„Čeho? Copak se ti nelíbí, drahá? To, že všechno vím, že tvé a Edwardovo tajemství už není takovým tajemstvím? Nebo tohle.“ Najednou se Caius objevil přede mnou a horlivě tiskl své rty k mým.

„Nech toho! Pusť mě!“ křičela jsem po něm, ale nenechal se odbít. Povalil mě na pohovku a ruce mi držel pevně nad hlavou.

„Okamžitě mě pusť!“

„Přece by ses nebránila! Proč neuděláš laskavost i mně, když ji děláš tomu ťulpasovi Edwardovi?“

„Edward není žádný ťulpas! Pusť mě, prosím! Hned!“

Křičela jsem, prosila, žadonila, ale nic. Caius byl neoblomný, jeho rty bloudily po mém těle, oblečení lítalo na kusy po celém pokoji a já se nedokázala bránit. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ponížení, hanby a předzvěst toho, co se mi má v tomto pokoji stát.

„Prosím,“ kvílela jsem mezi vzlyky a uhýbala Caiovým rtům, ale nebylo to nic platné.

Caiovi ruce pluly po mém stehně a já už se vzdávala posledních nadějí, že mi přijde někdo na pomoc, když se rozletěly dveře. Ozvalo se mohutné vrčení a během chvíle už byl Caius pryč a já byla bezpečně schovaná v náruči svého manžela. Kdežto Caia tiskl nenávistně Edward k zemi a z hrudi se mu ozývalo jen vrčení. Do pokoje pak vtrhla snad půlka gardy a odvlekla vzpouzejícího se Caia.

„Moment!“ zastavil je Aro, když už byli mezi dveřmi. Aro přese mě přehodil deku a předal mě do náruče Edwardovi, kterému jsem zabořila hlavu do jeho široké hrudi. Cítila jsem, jak mě hladí po zádech a tiše mě utěšuje.

„Nemyslel jsem si, že bys byl podobné věci schopný!“ promluvil Aro mrazivě ke svému bratrovi. „Chtěl jsi znásilnit mou ženu!“

„Někomu dá dobrovolně, jiný si to musí vzít,“ odpověděl klidně Caius a já se zachvěla.

„Ššš, Bello,“ uklidňoval mě Edward a já jen vzlykla.

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale nejsi můj bratr. Odveďte ho,“ odvětil Aro chladně a my jsme v pokoji osaměli. Teprve teď mi došla celá situace a já nechala volnou cestu slzám, které se mi draly do očí. Polonahé tělo se otřásalo vzlyky a já se choulila do deky, jež mě nedokázala zahřát.

 

„Bello…,“ zašeptal Edward tiše, ale Aro ho přerušil.

„Děkuji ti, synu, teď už můžeš jít. Postarám se o ni.“ Najednou si mě přebraly chladnější ruce než ty, které mě doposavad držely, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Aro mě zvedl do své náruče a odnesl mě do postele, kam mě položil.

„Ne!“ zakňourala jsem a začala jeho rukám uhýbat, když ze mě sundal deku.

„Bello, klid to jsem jen já. Podívej se na mě, nic ti neudělám, slibuji.“ Vyděšeně jsem na něj pohlédla a ztuhla jsem. Vždyť je to jen Aro, můj Aro. Uklidni se, Bello!

„Promiň,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Neomlouvej se, lásko, za nic se neomlouvej. Tvé chování je pochopitelné. Všechno bude zase dobré, už ti nikdo nikdy neublíží, slibuji.“ Aro se naklonil a políbil mě do vlasů. „Obléknu tě, ano? Ničeho se neboj.“ Jen jsem přikývla na srozuměnou a Aro přese mě přetáhl mou noční košili. Pak mě zabalil do deky a políbil mě na čelo. „Teď spi.“ Zvedl se z postele a zamířil ke dveřím.

„Aro?“

„Ano, lásko?“

„Zůstaneš tu se mnou? Prosím?“

„Jistě,“ usmál se na mě mile a lehl si ke mně. Přetáhl si mě do své náruče a já jsem si hlavu uvelebila na jeho hrudi. Ještě jsem se trochu klepala a snažila se nemyslet na předchozí chvíle. Než jsem se však nadála, oddechovala jsem hlubokým spánkem.

 

Druhého dne, když jsem se vzbudila, jsem byla v posteli sama. Prvně mé kroky směřovaly do koupelny, abych ze sebe smyla ten nepříjemný pocit Caiových doteků, a pak jsem se vydala do trůnního sálu, kde jsem tušila, že najdu svého manžela a Edwarda. Šla jsem po chodbě a nemohla si nevšimnout pohledů, jimiž mě častovali členové gardy. Cestou jsem potkala i Jane, jednu z těch, kterým jsem se chtěla obloukem vyhnout, protože mi bylo jasné, že neujdu vyptávání. Jakmile jsem ji spatřila, snažila jsem se splynout se zdí, ale nepovedlo se mi to.

„Bello? Bello, jak ti je? Demetri mi říkal, co se včera stalo. Je mi to moc líto, nikdo si nic takového o Caiovi nemyslel. Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“

„Neměj obavy, jsem naprosto v pořádku,“ usmála jsem se na ni.

„Vážně?“

„Ano, nic mi není,“ přikývla jsem, i když to nebyla zas až tak pravda.

„Dobře.“ Jane si mě stále zkoumavě prohlížela a já raději uhnula pohledem.

„Promiň, ale jsem na cestě do trůnního sálu…, takže už musím jít.“ Jane jen přikývla a nechala mě jít, i když jsem cítila její zkoumavý pohled v zátylku.

 

Vstoupila jsem do sálu a nemohla se ubránit pohledu na místo, kde vždy sedával Caius. Čekala jsem, že jeho místo bude prázdné, ale seděl tam Edward. Usmála jsem se na něj a pobaveně mrkla.

„Bello, konečně jsi tady. Jak ti je?“ ozval se ze svého trůnu Aro, ale v jeho hlase nezaznívala vždy přítomná radost z toho, že mě vidí. Byl z nějakého důvodu smutný a já netušila proč.

„Jsem v pořádku, Aro.“ Aro se jen usmál a pokynul mi, abych k němu přišla. Vstal, objal mě okolo pasu a zabořil mi hlavu do vlasů.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a políbil.

„I já tebe,“ opětovala jsem mu šeptem tak, aby to slyšel jen on. „Aro, co se děje? Jsi nějaký skleslý…“ Zmateně jsem pohlédla na Edwarda, který svého otce propaloval žárlivým pohledem, ale když spatřil mou zvědavost, tvář se mu rozjasnila.

 

„Bello, myslím, že by bylo rozumné odjet již za tvým otcem do Ameriky. Slíbila jsi pomoc na svatbě a u otce budeš víc v bezpečí než tady.“

„Jak to myslíš, víc v bezpečí?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Máme problémy s Rumuny, zatím nic vážného, ale byl bych rád, kdybys odjela z Volterry.“

„Problémy s Rumuny?“

„Neboj se, není to nic vážného, ale budu klidnější, když budeš v Americe i s Edwardem. Odletíte zítra ráno.“

„Jak odletíme?! Ty tu snad zůstáváš?!“ vykřikla jsem.

„Bello, nemohu opustit Volterru, ani Itálii,“ vysvětlil mi poněkud netrpělivě Aro.

„Pokud mám odjet já, pojedeš taky. Pokud hrozí nebezpečí, pojedeme oba! Anebo tady zůstanu.“

„Ne, Isabello. To je mé poslední slovo. Zítra ráno odjíždíte s Edwardem do Ameriky a nechci slyšet další protesty. Raději by sis měla jít zabalit.“

„Ale…,“ zkusila jsem poslední protest.

„Ne! Běž si zabalit!“ vypěnil už dočista Aro a mávl rukou. To bylo jasné gesto, že naše debata je ukončena. Odfrkla jsem si a s hlavou nahoru vykráčela z místnosti.

 

Až teď mi došla celá ta skutečnost. Letím do Ameriky… Zpět domů… Bude tam jen táta, já a Elise… Budu tam sama s Edwardem…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 15. kapitola - Isabello, ne!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!