Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 14. kapitola - Já mám dar?

30.05.2010 (09:15) • Petronela, Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3899×

14. kapitola - Já mám dar?

Bellin pohled:

S malou dušičkou, která se ve mně choulila do ještě menšího klubíčka, jsem šla za Demetrim do sálu a po očku pokukovala po Edwardovi, ten se však zdál být naprosto klidný, nehnul ani brvou, jako by se to, co se má stát v sále, nemělo stát jemu.

„Má drahá Bello,“ řekl Aro, jen co jsme s Edwardem a Demetrim vstoupili do sálu a přešel až k nám. Ruce mi položil na ramena a lehce políbil na tvář. Tohle se mi ale moc nelíbilo, nepřestávala jsem být ve střehu, protože buď se u Ara projevil nějaký herecký talent, nebo to opravdu není proto, že by se dozvěděl o mě a Edwardovi. „Jaký byl lov?“ zeptal se mile a podíval se na Edwarda, kterému se na tváři rozlil spokojený úsměv.

„Skvěle jsme si ho užili, otče,“ odpověděl za nás oba Edward, když jsem se neměla ke slovu. Střídavě jsem hleděla na ty dva a potom se podívala i na své dva švagry. Oba si mě se zadumaným obličejem prohlíželi jako by mě snad viděli poprvé.

„To jsem rád,“ promluvil opět dobrosrdečně Aro a tak znovu opoutal mou pozornost.

„Proč sis nás nechal zavolat, manželi?“ zeptala jsem se. Nehodlala jsem tu hrát nějaké hloupé divadlo, pokud se Aro už dozvěděl o mě a Edwardovi, no a pokud se to nedozvěděl, tak bych chtěla vědět, proč jsme tu.

„Musím tě pořádat o chvilku strpení, zatím zde nejsme všichni,“ odpověděl mi stále s lehkým úsměvem. Poté uchopil mou dlaň a vydal se zpátky k trůnům, zaujala jsem tedy své místo po pravé straně trůnu a Edward si stoupl na levou stranu.

Byla jsem napnutá jako struna a rozhlížela se po sále, odkud přijde rána. Nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to kvůli tomu neznámému upírovi v zahradě, kterého jsem pořádně ani nezhlédla a on nás mohl prozradit. Když jsem na svém těle ucítila Caiův pohled, otočila jsem se jeho směrem, spiklenecky na mě mrkl. Moc bych za to nedala, ale měla jsem takový divný pocit, že to byl právě Caius, kdo nás v té zahradě načapal.

Naznačila jsem mu, aby mi napověděl, co se tu děje, pokud stojí na mojí straně, ale on se na mě jenom o trochu víc usmál a pokrčil rameny. Tak tohle je tedy odpověď, povzdechla jsem si a Aro se na mě zvědavě podíval, jenom jsem tedy zavrtěla hlavou, že to teď nechci řešit a podívala jsem se ke dveřím, odkud přicházel nějaký další upír.

Kdyby si Aro nestoupl a nešel ho vřele přivítat, ani bych si nevšimla, že je to někdo jiný než člen gardy. Tohoto upíra jsem tu však nikdy neviděla, a pokud si vzpomínám, Aro nemá zrovna moc přátel, tedy spíše bych řekla, že má více nepřátel, jako ty upíry z Rumunska, jakže se jmenovali? Jo už to mám, Stefan a Vladimír.

„Santiago, dovol, abych ti představil svou ženu Isabellu, Bello toto je Santiago,“ představil nás navzájem a tak jsem se na něj mile usmála a Santiago se na mě taktéž usmál.

„Opravdu půvabná, Aro,“ řekl mému muži a poté se otočil i ke mně. „Čím vás ten starý kocour tak očaroval, že jste mu řekla své ano?“ Svou otázkou mě velmi překvapil a tak jsem se trochu zmateně podívala na Ara a poté znovu na Santiaga.

„Vzájemná přitažlivost od první chvíle,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a Aro si mě přitáhl do náručí. Jeho ruku jsem měla omotanou kolem pasu a celou délkou těla si mě Aro tiskl k sobě. Když jsem teď pouvažovala nad svými slovy, musela jsem uznat, že to byla vlastně pravda. Od prvního okamžiku nás k sobě něco táhlo, ale teď jsem si jistá, že to láska nebyla, alespoň ne ta nespoutaná a vášnivá, jakou cítím k Edwardovi.

„Tak to potom mění situaci, právě jsem se vás totiž snažil oslnit svým šarmem, ale podle vašich slov asi nebudu mít šanci, škoda,“ povzdechl si a já zmateně hleděla střídavě na Ara pak hned na Santiaga a nakonec jsem se podívala ještě za sebe k trůnům, odkud se ozýval tichý smích, od koho jiného než od Caia.

„Myslím, že bude nejlepší, když přejdeme rovnou k věci,“ řekl trochu přísně Aro.

„Snad jsem tě neurazil, drahý příteli? To bych věru nerad, teď v těchto krušných časech je přítel, jako jsi ty zárukou lepších zítřků a nerad bych si tě znepřátelil. Byl to trochu nepovedený žert, uznávám,“ obhajoval se Santiago a hned na to jsem viděla na Arově tváři přívětivý úsměv.

„Máš pravdu, mít dobrého přítel není nikdy na škodu, teď ale k věci.“

„Správně. Krásná Bello, jsem zde kvůli vám,“ začal velmi obřadně, ale jeho slova ve mně opět vyvolala zmatek a znepokojení, ale když jsem se podívala na Edwarda a viděla, že se tváří naprosto klidně a dokonce má na tváři ten svůj dokonalý pokřivený úsměv, snažila jsem se také uklidnit. „Oh, vy zatím asi netušíte, o co se jedná, že?“ zeptal se a podíval se na Ara.

„Ne, zatím jsem jí to neřekl, mělo to být překvapení,“ odpověděl mu můj muž.

„Dobře, tak abych vás uvedl do obrazu. Jsem zde, abych Vám osobně vysvětlil, proč na Vás nepůsobí žádný z darů,“ řekl a já si konečně po celé té době, kdy nám Demetri oznámil, že máme jít s Edwardem do sálu, oddechla. Tak proto s námi chtěl mluvit.

„Ano? A proč to tedy tak je?“ zeptala jsem se mile.

„Brání tomu Váš dar, královno,“ řekl podlézavě a já se zamyslela. Že bych měla dar? To je přece nesmysl, na to bych za tu dlouhou dobu musela nějak přijít, ne? Musel by se nějak projevit a ne čekat, dokud na něj někdo nepřijde.

„Nejsem si vědoma toho, že bych měla dar,“ odpověděla jsem mu.

„Ale jistěže máte, jenom jste o něm doposud nevěděla. Váš dar je štít, který chrání Vaši mysl a pokud se jej naučíte i správně používat bude chránit i Vaše tělo. Těm, kteří ho ovládnou nejlépe, se daří dokonce zaštítit tímto štítem lidi kolem sebe,“ mluvil pomalu a dával mi tak šanci přemýšlet nad jeho slovy.

„Dobře, pokud mluvíte pravdu, tak bych chápala ten psychický štít, hodně by to vysvětlilo, ale jak můžete vědět, že mám i fyzický, který se ještě nikdy neprojevil?“ položila jsem mu vychytralou otázku a čekala, jak na ni zareaguje.

„Jednou, je to několik let zpátky, jsem se setkal s dvěma upíry, každý z nich měl jednu část vašeho daru a potom, co jsem mluvil s Arem, jsem si dal jedna a jedna dohromady. Nebylo to zase tak těžké. Jediný problém je to, že netuším, jak váš štít aktivovat.“

„Říkal jste, že po rozmluvě s mým mužem… jenže, pokud ani já nevím o tom, že by se štít nějak aktivoval, tak jak by to mohl vědět Aro?“

„Ehm…,“ odkašlal si decentně Aro, a tak jsem se na něj podívala, „ty o tom nevíš, protože jsi byla ehm… zaneprázdněná,“ řekl a já na něj nechápavě hleděla dál. Co myslí tím, že jsem byla zaneprázdněná. „Myslím, že není zrovna vhodné to tu probírat.“

„Co mohl Santiago slyšet a není to vhodné, abychom to nemohli říct nahlas?“ zeptala jsem se ho trochu nabroušeně. Aro tedy vzdal chození kolem horké kaše, ještě trochu se ke mně naklonil a pošeptal mi to.

„Naposledy se to projevilo předevčírem v noci, když…,“ chtěl pokračovat, ale ta pauza, která na malý moment nastala, mi jasně vysvětlila, co chtěl říct. V tu chvíli jsem celá ztuhla a cítila jsem, jak se mi valí krev do obličeje. On… on mluví o tom, co děláme v ložnici s cizími lidmi?!

„To snad ne!“ vykřikla jsem a odtáhla se od Ara. „Jak jsi mu mohl o tom, co se děje za dveřmi našeho pokoje, vůbec vyprávět?  Aro, to nemůžeš myslet vážně! Mě je jedno, že je to tvůj přítel, představ si, že bych to vyprávěla třeba Caiovi nebo Edwardovi nebo Jane!“ křičela jsem po něm a v očích mě začaly pálit slzy ponížení. Neměl mu to říkat!

„Bello, já… moc se omlouvám… neřekl jsem mu všechno…“

„Ne? A co víc bys mu ještě chtěl říct?“ Na odpověď jsem však nečekala a vyběhla ze sálu. Tak tohle bylo snad ještě horší, než kdyby se provalil můj vztah s Edwardem. Aro to přehnal. Cítila jsem se zahanbená, to co se odehrává za dveřmi naší ložnice, má přece zůstat v ložnici a nemusí o tom vědět každý upír, i kdyby to měl být Arův sebelepší přítel!

Úmyslně jsem nevěděla, kam to běžím, ale podvědomě jsem to věděla jistě. Uražená, zahanbená a sklíčená jsem za sebou zabouchla staré, rozvrzané a červotoči prolezlé dveře do ještě starší kamenné věže, která byla postavena ještě před samotnou stavbou hradu. Byla vysoká a díky své pozici sloužila jako rozhledna, ale teď byla na každém kroku cítit plíseň, vlhkost a zatuchlina.

Byla jsem tu jenom jednou. Už si vlastně ani pořádně nepamatuji, co mě sem vedlo. Objevila jsem to tu náhodou a jediné, co vím jistě je to, že tohle místo je svědkem prvních slz, které jsem ve Volteře prolila. Důvod těch slz nyní nebyl podstatný, ale teď jsem tu znovu a mé tváře opět skrápí slzy.

Edwardův pohled:

Díky tomu, že si táta tak docela nechránil myšlenky, jsem přesně věděl, kdy Bella použila nevědomě svůj dar, ale přišlo mi opravdu hrozné, že o tom někomu vyprávěl. Nedivil jsem se Belle a její reakci. Táta si to pořádně zasloužil a rozhodně jsem ho nelitoval. Líto mi bylo Belly a jejího útěku, chtěl jsem jít za ní, ale nemohl jsem. Chtěl jsem ji sevřít v náručí, políbit na rty a utišit, ale nemohl jsem. Nebylo mi to dovoleno.

„Santiago…,“ promluvil po chvíli otec, když přestal hypnotizovat dveře, kterými Bella utekla. Právě se mě chystal představit svému příteli, a proto jsem nemohl jít za Bellou. „Omlouvám se, že k tomuhle došlo…“

„To je v pořádku,“ chlácholil ho Santiago.

„S Bellou si budeš moct promluvit tedy později, teď bych ti ale rád představil svého syna Edwarda. Nedávno se k nám připojil a dělá mi jenom radost…,“ řekl a ukázal na mě rukou. Obešel jsem tedy trůn a sešel po schodech k otci a jeho příteli.

„Není to syn té…, jak se jmenovala? Té Catherine Piercové?“

„Jste skvěle informován,“ odpověděl jsem mu trochu kysele, ale nemohl jsem si to odpustit. Zdá se, že tohle je něco jako chodící deník mého otce. Bohužel ale není na klíček a každý se může něco dozvědět. Tohle se mi moc nelíbilo.

„Máš milou rodinu, kterou ti může kdekdo závidět,“ řekl Santiago mile, ale stále neupouštěl od myšlenek na mou Bellu. Správně, na mou, pokud si ji otec neumí vážit natolik, aby někomu nesděloval intimnosti, jsem rozhodnutý to napravit a získat Bellu pro sebe jednou pro vždy.

„Když mě teď omluvíte, mám ještě nějakou práci,“ řekl jsem mrazivě a Santiago s otcem se po mě podívali. Otec nakonec jenom kývl a tak jsem spěšně odešel ze sálu, ještě jsem však za sebou zaslechl tátova slova:

„Dokáže číst myšlenky, dokonce i bez doteku.“ Na svých zádech jsem pak ucítil Santiagův pohled a tok jeho myšlenek se rychle změnil z Belly na něco neutrálního a nezáživného. Měl jsem co dělat, abych se udržel, nevrátil se do sálu a nerozbil mu hubu za to, jak na Bellu myslí! Když jsem se sám myšlenkami vrátil k Belle, vydal jsem se k jejímu pokoji, ale když se nikdo po mém zaklepání neozval, nakoukl jsem do pokoje, ale Bella tam nebyla. Kam mohla jít v tom rozpoložení, v jakém se nacházela, když utíkala ze sálu?

„Aro, kde je Bella?“ zeptal jsem se celý znepokojený po několika hodinách, kdy jsem na ni čekal v zahradě a ona se tam neobjevila. Několikrát jsem byl i u ní v pokoji a poté šel i za Elis a Carlislem, jestli o ní něco neví, ale nikdo nic nevěděl.

„Neměj strach, Bella se objeví, až to uzná za vhodné,“ odpověděl mi naprosto klidně a bez jakéhokoliv, byť sebemenšího, pocitu strachu. Ani jednou ho nenapadlo, že by se Belle mohlo něco stát a já si tu připadal jako tygr v kleci. Sledoval jsem myšlenky všech, kteří se octli v mé blízkosti a hledal v nich Bellu, ale nikde nic. Nikdo Bellu neviděl.

„Jak je možné, že o ni nemáš ani trochu strach? Já být tebou, tak bych ji hledal po celém hradě a chtěl se ji omluvit, protože to cos udělal, nebylo opravdu zrovna etické. Sice si o tom nechtěl mluvit nahlas, ale i tak, někomu tohle vyprávět není zrovna dobré!“ div jsem na něj nekřičel, jakou jsem na něj měl zlost.

„Ještě ty mi to vyčítej. Já vím, že to byla naprostá pitomost, ale co jsem měl dělat, když se mě ptal, jestli se její dar projevil a já mu řekl ano a on se dál vyptával, kdy to bylo a…“ Tak nějak mu došly omluvy a ospravedlnění, které jsem stejně nechápal.

„Ne, prostě ať řekneš nebo uděláš cokoliv, stále si budu myslet, žes to neměl dělat. Jak myslíš, že se teď Bella asi cítí?“

„Je mi to víc než jasné, Bella je hodně citlivá a tohle…“

„Bella je jedna z nejlepších osob, které jsem zde potkal. Vždy se o mě starala, přestože jsem ji tak nějak ohrožoval. Pokaždé na mě byla milá a já mám pocit, že bych teď měl být s ní a nějak ji uklidnit. Ona byla vždy se mnou, když jsem se cítil mizerně, vždy mě vyslechla a poradila mi. Proto nutně potřebuju vědět, kde je, chápeš aspoň tohle?“ Najednou jsem se začal obhajovat já, ale vždyť já to přece neměl zapotřebí, prostě jsem chtěl být se svou láskou, která je k mé velké smůle provdána za mého otce.

„Ano, já vím, mezi vámi se vytvořil velmi silný vztah už od počátku,“ řekl a já v jeho vzpomínkách viděl Bellu, jak se nabízí, že se mnou promluví, když se našla ta mrtvá těla v mé skříni nebo když jsem přišel do sálu v zeleném plášti.

Bellin pohled:

Venku se už pomalu stmívalo a já stále seděla opřená o vlhkou zeď věže a nedokázala se přimět odtud odejít. Slzy na tváři mi dávno oschly a já tu jen tak hleděla do blba a poslouchala cupitání malých myších nožiček, jak šmejdí v tom nehorázném nepořádku, který se tu za tu celou věčnost, co je věž nepoužívaná nahromadil.

Když se jedna z těch malých chlupatých potvůrek odvážila vylézt, sledovala jsem ji, dokud se nedostala pod starý přehoz snad na nábytek. Ten upoutal moji pozornost, a tak jsem se zvedla a došla až k tomu přehozu. Na věci, kterou zakrýval, ležela spousta knih, krabic a jiného harampádí, ale ani to mě neodradilo, abych zjistila, co je pod přehozem. Začala jsem tedy všechen ten nepořádek systematicky odkládat na zem, až jsem se dostala k starému, zažloutlému přehozu s množstvím skvrn od vína, a ještě dalších jiných neidentifikovatelných látek.

„Tak, copak se nám to tu schovává,“ řekla jsem si spíš jenom pro sebe a stáhla jsem ten přehoz. Tím prudkým pohybem se rozvířil vzduch a do nosu mi vniklo několik zrníček prachu a to mě donutilo kýchnout, protože mě to v nose moc šimralo. Pak už jsem se mohla v klidu soustředit na svůj objev, který vypadal opravdu velmi staře a hlavně starožitně.

Rukou jsem setřela prach, který se na starém klavírním křidle usadil i přes ten přehoz, a zahleděla se na ten dokonalý kus hudebního nástroje. Už na první pohled bylo vidět, že je z několika typů dřeva, vypadalo to, že to tmavé je mahagonové a to světlé, kterým byly provedeny ozdoby, jsem nedokázala určit.

„Jak dlouho tu asi stojíš?“ začala jsem zase mluvit sama k sobě a přejela rukou po klaviatuře. Vždy mě hra na klavír fascinovala a teď jsem před sebou měla umělecký kousek nevyčíslitelné ceny, který tu leží mezi starým harampádím.

Bezmyšlenkovitě jsem si přitáhla jednu dřevěnou bednu, která byla nejblíže a sedla jsem si k tomu nádhernému nástroji. Bílé klávesy byly vyrobeny snad ze slonoviny a tmavé z ebenu, pokud jsem mohla soudit a pak jsem v posvátné úctě jemně přejela po dvou klávesách. Avšak nelinula se z klavíru žádná úchvatná melodie, jak jsem tak nějak bláhově čekala, ale jenom velmi neurčitě zvuky.

Určitě je rozladěný, napadlo mě hned a se smutným obličejem jsem tedy vstala a znovu přejela rukou po mahagonovém křídle. Nad pravou nohou jsem zahlédla drobné, ale stejně umělecky vyvedená písmenka, a když jsem se k nim sklonila, dozvěděla jsem se i jméno toho muže, který toto piáno vyrobil.

Fazioli. To jméno jsem však už slyšela, jenom jsem ho nemohla nikam zařadit. Se zamyšleným výrazem jsem znovu přejela po klaviatuře a znovu se ozval ten nesladěný zvuk, který se mi ale vůbec nelíbil. Jen co se však rozechvělý vzduch uklidnil, zaslechla jsem tiché vrznutí dveří a poté něčí kroky na točitém schodišti.

„Bello, jsi tady?“ zaslechla jsem Edwardův hlas a hned na to se objevil i ve dveřích.

„Co tady děláš, Edwarde?“ zeptala jsem se ho, a ikdyž jsem ho viděla ráda, otočila jsem se k němu zády. To se mu však nelíbilo, protože jsem vzápětí ucítila na svých pažích jeho ruce.

„Hledal jsem tě po celém hradě… měl jsem o tebe strach,“ dodal už šeptem do mých vlasů.

„Nemusel ses bát, jenom jsem chtěla být chvíli sama,“ odpověděla jsem a otočila se k němu čelem, abych mu viděla do očí. „Co udělal Aro potom, co jsem odešla ze sálu? Zuřil moc?“ dodala jsem si odvahy a zeptala se ho na to.

„Ne, právě naopak, byl v klidu, představil mě Santiagovi a potom to celé „zasedání“ rozpustil. Já sám jsem se tě vydal hledat, dokonce několikrát, ale nebyla jsi ani v pokoji ani v zahradě a dokonce ani Elis s Carlisleem nevěděli, kde jsi, tak jsem měl oprávněně strast, když se táta o tebe nestará,“ řekl trochu mrazivým tónem.

„Jak to mohl udělat?“ zeptala jsem se a se slzami v očích jsem se na něj zahleděla.

„Neplakej, on si to nezaslouží,“ zašeptal a setřel mi zbloudilou slzu.

I was waiting for so long                                      Čekala jsem tak dlouho
For a miracle to come                                          Až přijde zázrak
Everyone told me to be strong                              Každý mi říkal, abych byla silná
Hold on and don't shed a tear                               Vytrvala a neronila slzy

„Víš, když jsem se sem stěhovala natrvalo, myslela jsem si, že to nebude zase tak hrozné, ale ono to zrovna taková idyla nikdy nebyla. Aro se o mě staral a pořád stará jako správný manžel, tedy až na to, co se zrovna odehrálo v sále. No, ale i tak jsem musela být silná, snažila jsem se být silná, jak mi řekl táta, ale moc mi tu chyběl. Já už ale nedokážu být déle silná, všechno jsem v sobě po celé ty roky dusila. Nikdo tady neví, jaká doopravdy jsem… Až když ses tu objevil ty, zase jsem se změnila a znovu po hodně dlouhé době jsem brečela, chápeš to?“

„Pšt, neplakej, lásko. Já jsem na tom podobně, od chvíle kdy jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že jsem se musel octnout v nebi. Miluju tě a jsem rozhodnutý pro tebe udělat všechno, stačí jenom říct,“ šeptal mi Edward do vlasů a já popotáhla.

I see a light in the sky                                             Vidím světlo na nebi
Oh, it's almost blinding me                                      Oh, téměř mě oslepuje
I can't believe                                                         Nemůžu uvěřit 
I've been touched by an angel with love                    Dotkl se mě anděl lásky

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu na oplátku, a když jsem k němu zvedla obličej, abych se mu mohla podívat do očí, tak se na mě krásně usmál a potom zlehka políbil na rty. Opět se mi pod tím dotekem podlomila kolena a v břiše jsem cítila hejno motýlů, ale bylo to hrozně příjemné.

„Podívej, co jsem tu objevila,“ řekla jsem po chvíli, kdy jsem se odtáhla, abych nabrala do plic drahocenný kyslík, a stoupla si vedle klavíru. „Umíš hrát na klavír?“ zeptala jsem se s nadějí, že by mi mohl někdy něco zahrát.

„No, párkrát jsem už hrál. Teta chtěla, abych měl aspoň nějaké vychování, a tak jsem měl jednu dobu i soukromého učitele, který mi dával lekce, ale po nějaké době jsem musel přestat chodit, protože by si všiml, že hrozně rychle rostu a to by nebylo nejlepší. Tak jsem se učil trochu sám, ale stejně nepatřím k těm klavírním virtuózům, o kterých lidé píší,“ řekl a podobně jako já před chvílí pohladil klavír.

„Víš, co je velká škoda?“ otázala jsem se ho znovu. Edward na mě pohlédl, a tak jsem mu to řekla. „Je škoda, že takový skvost tu leží v hromadách nepotřebných věcí a největší smůla je, že je rozladěný a já nevím, jak to naladit,“ přiznala jsem upřímně.

„Tak v tom nevidím zas takový velký problém. Na hradě je přece tolik místností, kam bys ho mohla dát a naladit ho můžu klidně i já sám. Co na mě tak koukáš, byla to jedna z prvních věcí, které mě ten učitel naučil, než jsem si vůbec směl sednou za klaviaturu,“ řekl s úsměvem.

„Takže je to jasné, budeš mi dávat hodiny hraní na klavír,“ řekla jsem poněkud veseleji.

„To beru a klidně ho můžeme nechat tady. Je tady sice poněkud vlhko, ale za tu dobu, co tu klavír stojí by asi pro něj přesun do suššího prostředí nebyl moc dobrý. Hned zítra se dám do jeho ladění, abychom mohli začít co nejdřív, jestli chceš,“ nabídl se okamžitě.

„To víš, že chci,“ odpověděla jsem a už se nemohla dočkat na naše společné hodiny.

„A co budeme dělat teď?“ zeptal se a znovu mě objal kolem pasu.

„Teď…,“ povzdechla jsem si, „teď budu muset přestat trucovat a jít si promluvit s Arem a tím jeho kamarádem, ať už to mám všechno za sebou a potom se budu moct věnovat jenom tobě a hře na klavír.“ Potom jsem mu dala pusu na nos a vyprostila se z jeho objetí.

„Ta první část se mi moc nelíbila, ale ta druhá zní mnohem lépe, nechceš tu ještě chvílí zůstat? Tady nás nikdo nenajde a máme tu naprostý klid.“ Loudil ode mě další pusu, když si mě přitáhl od dveří zpátky do své náruče. Na tváři mi jeho chování vyvolalo úsměv.

„Ráda bych tu zůstala, ale opravdu nemůžu,“ odporovala jsem.

„Jak myslíš, budu zase v zahradě, kdybys mě chtěla potom vidět,“ zašeptal mi svůdně do ucha a já jsem se jenom s velkým přemáháním vymanila z jeho objetí a znovu ho nepolíbila. Teď to nešlo, musím s Arem mluvit. Tedy ne, nejdřív si promluvím se Santiagem, Aro počkal do teď, tak ještě nějaká hodina nebo dvě ho snad nezabijí a moje nervy se snad ještě víc obrní.

„Nechala jsem si vás sem zavolat, abyste mi vysvětlil vše, co víte o mém daru,“ řekla jsem chladným hlasem a doufala, že se nebude nějak vytáčet a všechno mi řekne rovnou a bez nějakých jeho kliček. Nepotřebuju vědět, co všechno o mně ví a co ne.

„Nejdřív bych se, krásná Bello, rád omluvil za mou indiskrétnost…“

„O tomhle se teď bavit nebudeme. Chci slyšet vše o mém daru,“ zastavila jsem jeho sáhodlouhé omlouvání jednou příkřejší větou a Santiago tedy pochopil, že by měl říct všechno, co ví, pokud se mnou chce být za dobře, což by byl opravdu moc rád, mě to ale bylo upřímně jedno, ale co bych kvůli Arovi neudělala. Nesmím zadat Santiagovi příčinu přejít na stranu Rumunů, to by se Arovi jistě nelíbilo, zvláště teď ne.

„Tak dobře. Jak jsem se zmínil již v sále, potkal jsem během svého putování dva upíry s podobnými schopnostmi. Jeden měl mentální štít a druhý fyzický. Je zajímavé, že zrovna vy, královno, máte oba dva,“ začal podlézavým hlasem, a tak jsem se znuděným obličejem čekala, kam tohle povede. Hodně mě to zajímalo, ale styl, jakým to Santiago přednášel, se mi nezdál ani trochu zajímavý a spíš, jako by mě uspával.

„A víš, jak se ty štíty používají?“ zeptala jsem se po jeho dlouhém vyprávění.

„To, bohužel, nevím. Ten mentální asi funguje normálně i bez vašeho vědomí, proto vám nikdo nemůže číst myšlenky a ani vám nijak pomocí psychické síly ublížit, jak ale funguje ten fyzický, to vám nepovím. Asi budete muset začít nějak trénovat, pokud ho budete chtít nějak využívat. Mohli bychom trénovat spolu, pokud byste chtěla,“ navrhl hned a mě samozřejmě neunikl podtext jeho slov. Že se nestydí, jsem žena jeho přítele!

„To nebude za potřebí, mám svého vlastního trenéra, ale děkuji za nabídku, bylo to od vás velmi milé,“ odpověděla jsem mu co nejzdvořileji. „Když mě teď omluvíte, musím si ještě něco zařídit.“ Usmála jsem se na něj a ukázala na dveře. Sama jsem se zvedla z křesla a spolu se Santiagem jsem vyšla na chodbu.

„Bylo velmi milé se s vámi seznámit, královno. Smím doufat, že se ještě uvidíme?“ zeptal se podlézavě. Divím se, že Arovi tohle jeho chování vůbec nevadí.

„Doufat smíte,“ odpověděla jsem a v duchu už plánovala, kam se při jeho příští návštěvě zašiju, abych se s ním nemusela znovu setkat. Nebylo to proto, že by mi byl nějak nepříjemný, naopak, choval se ke mně zdvořile a vždy mile, ale něco na jeho osobnosti mě odrazovalo, nevím přesně, co to bylo, ale měla jsem z něho divný pocit. „Takže… nashledanou,“ řekla jsem, Santiago mi zdvořile políbil hřbet ruky a já se vydala do svých pokojů, kde jsem, přesně jak jsem předpokládala, našla Ara.

„Bello…,“ vydechl trochu překvapeně, jako by mě tu snad nečekal a vstal z křesla, kde doposud seděl, a knížku, kterou držel v ruce, položil na stolek a vydal se ke mně. „Já… chtěl bych se ti hrozně omluvit, neměl jsem to Santiagovi říkat.“

„Tos opravdu neměl,“ potvrdila jsem jeho slova.

„Vážně bych se ti chtěl strašně moc omluvit, choval jsem se jako hlupák. Vím, že mé chování je neomluvitelné, ale musíš mě i trochu pochopit, tvůj dar se projevil právě, jenom když jsme byli spolu.“ Chtěl mě obejmout, ale zaváhal, když měl ruku pár centimetrů od mých ramen. Obával se mé reakce, cítila jsem to.

„Já…,“ začala jsem, „nechci se s tebou hádat, v této době ještě míň, než kdy jindy. Když jsem se v sále dozvěděla, žes někomu sděloval něco, co mělo zůstat jenom mezi námi, cítila jsem se ponížená a… a…“ Pořád jsem nevěděla, jak přesně popsat, jak jsem se cítila.

„Taky se nechci hádat,“ řekl potichu a konečně se odhodlal mě obejmout. „Strašně moc tě miluju a je mi hrozně líto, že jsem ti svým jednáním ublížil, už nikdy nic takového neudělám, slibuju,“ šeptal mi do ucha a já jsem mu věřila. Nějak jsem se na něj nemohla zlobit, když se mi tu teď tak srdceryvně omlouval. Miluji ho, sice jinak než Edwarda, ale i tak je to láska, slíbili jsme si před Bohem, že spolu budeme v dobrém i zlém a jedna taková malá hádka nás přece nerozhodí.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem mu na oplátku a o chvíli později jsem cítila jeho rty na svých. Líbal mě opatrně a já si zase připadala jako v den, kdy mě políbil poprvé, polibek byl opatrný, zkoumající ale i tak byl krásný.

Aro si mě po chvíli vyzvedl do náruče a přešel po pokoji až k posteli, na kterou mě opatrně položil a rukama našmátral zip na šatech, který pomalu rozepínal, a já mu na oplátku pomáhala dostat se z košile.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Hanulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 14. kapitola - Já mám dar?: