Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 2. kapitola

04.07.2012 (18:30) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2859×

2. kapitola - Papá, Jacobe

„Jacobe... Víš, myslím, že náš vztah už nemá cenu. Ne... Takhle to nejde!“ Opřela jsem se o umyvadlo a pak se znovu zadívala na svůj odraz v zrcadle.

„Proč se s ním mám rozcházet já, když on je ten, kdo je na nic,“ stěžovala jsem si sama sobě. Byla jsem zničená, tohle jsem řešit nikdy nemusela, vždycky se kluk rozešel se mnou. Měla jsem trému... Jen člověk přijde ze školy, už se má rozcházet se svým přítelem. Nebo přesněji řečeno až za hodinu. Odešla jsem z koupelny. Přede dveřmi na mě čekal Edie.

„Co ty, chlape?“ řekla jsem a podrbala ho na hlavě. Musela jsem se na tu němou tvář usmát. Znali jsme se den, ale ohromně mi pomáhal. Edie štěkl a jakoby se na mě usmál. Potom zakňučel a šel ke dveřím.

„Chceš na procházku?“ ptala jsem se. Ed ještě jednou štěkl, a tak jsem šla k batohu a vzala jsem obojek a vodítko, co jsem koupila ve zverimexu, když jsem šla ze školy. Nasadila jsem mu obojek, sobě jsem nazula boty a vyšli jsme ven. Edie byl tak natěšený, že radostí skákal. Vždycky naběhl na konec vodítka, tam se zasekl a běžel zpátky ke mně, párkrát si poskočil a zase běžel dopředu.

„Edie, klid! Nebo se mi ještě uškrtíš,“ pousmála jsem se a Ed se opravdu zklidnil. Prošli jsme ulici, ale zatím ani jednou nezvedl nožku. Pak se zase rozeběhl, táhl mě někam pryč.

„Ede! Já s tebou půjdu, nemusíš tak táhnout.“ Opět trochu zvolnil. Za chvíli jsme došli k parku, tak jsem ho pustila z vodítka, on vyběhl a já za ním pomalu šla. Bylo na něm vidět, jak je šťastný, že si může zaběhat. Na chvíli se zastavil, hlavu sklonil k zemi, už jsem na něj chtěla zavolat, aby toho nechal, mohlo to být třeba zkažené jablko nebo něco podobného, ale to už měl hlavu zase nahoře a v tlamě klacek a běžel ke mně. Začala jsem se obávat, na jaké úrovni je moje rovnováha, ale naštěstí začal brzdit. Doslova mi vrazil klacek do ruky a pustil ho. Hodila jsem ho, co nejdál to šlo, až... skončil v rybníku. Ed za ním běžel a skočil do vody. Do vody, která byla dosti špinavá. Ed se řítil zase zpátky, položil klacek přede mě a oklepal se. Takže jsem byla mokrá i já.

„Ty blbečku chlupatej!“ zakřičela jsem na něj se smíchem. Ed naklonil hlavu na jednu stranu, smutně se zatvářil a zakňoural.

„Neboj, to nebylo myšleno zle, ty sprcho jedna moje,“ smála jsem se a on štěkl. Ještě chvíli jsme dováděli v parku a pak šli domů. Tam jsem si sundala boty, bundu, šla do pokoje a tam si sundala i špinavé kalhoty a tričko. Ed šel za mnou, ve dveřích se zastavil. Ve skříni jsem zaštrachala pro nějaké domácí triko a kalhoty a oblékla jsem se.

„No moc nekoukej, teď jdeš na řadu ty,“ vyhrožovala jsem mu. „Do koupelny!“ zavelela jsem a ukázala, kterým směrem se má vydat. Zakňučel, ale zůstal na místě. Vzala jsem ho za obojek a táhla ho do koupelny. Celou cestu ňafal. Včera to s ním šlo teda líp.

„Edíku, nechtěj, abych na tebe byla zlá!“ Jako odpověď na mě štěkl a skočil do vany. Vzala jsem sprchu, pustila vlažnou a postupně ho celého namočila. Pak jsem na ruku vystříkla trochu šamponu a vetřela ho do jeho srsti. Stál ve vaně a užíval si svou masáž. Když vypadal jako sněhulák, tak jsem z něho všechnu pěnu smyla. Zastavila jsem vodu a natahovala se pro už včera použitý ručník. V tu chvíli se znova oklepal a já byla zase mokrá.

„Edwarde!“ zakřičela jsem. Zase nasadil andělský výraz, kterému nešlo odolat. „Já bych tě osušila! Nemusel jsi zase osprchovat i mě.“ Omluvně se na mě podíval a vyskočil z vany. Pořád jsem se divila, že takhle vycvičený pes nemá známku a ani se po něm někdo neshání. Budeme muset zajít na veterinu. Renée proti Ediemu nic neměla, ale požadovala, abychom s ním zašli na prohlídku, očkování, a že se od něj bude úplně distancovat. Domluvily jsme se, že tam zajdu v pátek po škole, to snad zatím vydrží. Sedla jsem si na podlahu vedle Eda a drbala ho po hlavě.

„Nechceš se za mě rozejít s Jacobem?“ ptala jsem se ho a dívala se do těch jeho zelených očí. Na mou otázku odpověděl veselým dvojitým štěknutím, zamával ocasem a začal mě oblizovat.

„Počkej, ještě jsem zadaná! Nemůžu ho takhle podvádět!“ Ed zase štěkl a sedl si. „Co ty ještě vůbec umíš za triky? Zahraj mrtvého,“ zaprosila jsem. Nato zůstal stát na zadních nohách, potom se překulil na bok a zůstal ležet s vyplazeným jazykem a zavřenýma očima. Začala jsem se smát a Ed vyskočil na nohy a povalil mě, což vzhledem k mému záchvatu smíchu nebylo moc těžké. Válela jsem se po zemi, smála jsem se, když vtom jsme zaslechli zvonek a mě smích hned přešel. Šla jsem ke dveřím, Ed šel za mnou, a otevřela jsem. Za dveřmi byl Jacob. Polila mě vlna horkosti.

„Čau,“ pozdravil, zase mě líbnul na tvář a rovnou šel do obýváku. Já jsem zabouchla dveře a slyšela jsem, jak si Ed vrčí pod vousy.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Nechápala jsem, jak bylo možné, že jsem si nevšimla dřív toho, jakej je to idiot.

„Co to je za psa?“ ptal se bez zájmu.

„Našla jsem ho včera večer před domem...“

„Hmm...“ Ani se na mě nepodíval, sedl si na křeslo a zapnul televizi. Vytáčelo mě to do běla.

„Jacobe, musíme si promluvit,“ začala jsem, vzala mu ovladač z ruky a televizi zase vypnula. Otočil ke mně hlavu, bylo na něm vidět, že vůbec nechápe, co přichází.

„Nevím, jak ti to mám říct, ale... Už tě nemiluju a chci se s tebou rozejít.“ Neuměla jsem různé okecávačky typu: Chyba není v tobě, ale ve mně. Jsi vážně milej, ale... Jedinej způsob, kterej se mi zamlouval, byl, že jsem řekla pravdu, ať se to týkalo čehokoli. Zdálo se, že Jacobovi konečně všechno došlo, zvedl se z křesla, vypadal, jak kdyby sebou měl každou chvíli seknout. Ed si sedl vedle mé nohy jako bodyguard. Jacobovi utekla jedna slza, podíval se na mě prosebnýma očima a začal.

„Cože? Bello, to nemůže být pravda. Já tě miluju, já tě chci!“ Přibližoval se ke mně a byl čím dál víc na pokraji zhroucení, zvyšoval hlas. Bála jsem se toho, co všechno udělá.

„Kdybys mě opravdu miloval, tak se ke mně chováš jinak...“ odpověděla jsem nekompromisně.

„Bello, prosím, nedělej mi to!“ hysterčil, přibližoval se pořád víc a víc, až jsem z toho byla nesvá. Byl už kousek ode mě, slyšela jsem, jak Ed vrčí čím dál víc. Pak Jacob sáhl na mé rameno, to už se Edie rozvrčel naplno a chytl ho za nohavici.

„Vypadni, ty blbý psisko!“ Kopl do něj nohou, za kterou ho držel, a Edie vystrašením zakňučel.

„Ty vypadni, nebo na tebe zavolám tátu! A můžeš se spolehnout, že si pobydeš pár dní v chládku, o to se postarám jak já, tak Charlie!“ Jacob se na mě ještě podíval, prudce se otočil a vyletěl dveřmi a bouchnul s nimi. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Jsem volná!

„Jsi v pořádku?“ Přešla jsem k Ediemu, který zůstal sedět s hlavou skloněnou. Nevypadal nějak zraněně.

„Děkuju.“ Sehnula jsem se k němu, dala mu pusu na čelo a objala ho. Položil svou hlavu na mé rameno. Byl neuvěřitelný...

„Dáš si piškot?“ zeptala jsem se ho, setřela slzu, co mi unikla, a už šla do kuchyně. Slyšela jsem jeho ťapky na podlaze, jak šel za mnou. Zahrabala jsem ve skřínce se sušenkami a jinými dobrotami a vyndala jeden piškot a hodila mu ho. Vtom mi došlo, že jsem mu nekoupila ještě žádné granule a že musí mít příšerný hlad.

„Pojď, Edie, jdeme ti koupit něco k snědku.“ Vzala jsem z batohu peněženku, zkontrolovala, jestli tam mám kartu od svého účtu, a postěžovala si.

„Chlape, jestli kvůli tobě nebudu mít dost peněz na vejšku, tak nás jednou budeš muset živit ty,“ řekla jsem se smíchem a Ed dvakrát na souhlas zaštěkal. Opravdu to vypadalo, jak kdyby mi rozuměl... Ale vždyť je to pes, nebuď směšná, Bello. Byla jsem docela vystrašená, co se týče těch peněz. Nechtěla jsem o peníze prosit rodiče, zvlášť když jsem ho přitáhla já. Edu jsem opět připevnila na vodítko a sešla s ním tentokrát schody. Trochu pohybu neuškodí. Přemýšlela jsem, kde je nejbližší zverimex, a nakonec jsem usoudila, že se budu muset projít tak či tak.

O pár bloků dál jsme konečně spatřili dveře obchodu. Uvázala jsem ho u obchodu s prosbou, aby počkal, a začala jsem mu vybírat nějaké granule. Buďto byly velké nebo moc malé, drahé anebo vypadaly pofidérně. Vzala jsem asi pětikilové balení jedněch ze střední třídy, větší koupí až Charlie, já se nebudu tahat s obrovským pytlem. Vybrala jsem ještě dvě misky, jednu na vodu a druhou na granule, nějaký psí dobrůtky a přemýšlela jsem nad pelíškem. Včera mi spal u nohou a asi to tak i zůstane. Čapla jsem ještě kartáč na srst a míček a šla jsem k pokladně. Když to všechno namarkovali, cena mě trochu nepříjemně překvapila, tak jsem jim dala kartu a přemýšlela, jak to všechno poberu. Menší věci jsem dala do tašky a granule do druhé ruky. Vyšla jsem před obchod, položila jsem koupené věci na zem, Edu odvázala, vzala jsem vodítko do jedné ruky, znova všechno pobrala a šla domů.

Hledala jsem ve skříni nějakou deku a nakonec se mi poštěstilo. Vytáhla jsem trošku starší, ale zachovalou a teplou deku. Přeložila jsem ji napůl a přestřihla. Jednu půlku jsem ještě přeložila a dala vedle postele, kdyby Edie nechtěl spát se mnou, aby nemusel ležet na studeném. Vzala jsem druhý kus a šla do obýváku. V jídelně jsem mu provizorní misky vyměnila za ty nové, nasypala mu do jedné granule a do druhé nalila vodu, deku dala vedle gauče do obýváku a na ni položila míček. Ed si misky našel hned, vypil půlku vody, ale na granule se moc netvářil.

„Copak? Nevoní ti?“ ptala jsem se. Ed jenom zakňučel a pšíknul si. Pak jsem si vzpomněla, že v ledničce mám připravená kolínka. Na jídlo jsem chuť neměla, tak jsem mu talíř dala do mikrovlnky, aby se to trochu ohřálo, a granule z misky vysypala zpátky do pytle a vymyla ji. Mikrovlnka zapípala, tak jsem z talíře hodila do misky těstoviny s masem a dala ji na původní místo. Na to se už Edie tvářil líp, hned se na to vrhl. Chvíli jsem se koukala, jak se s chutí láduje, ale pak na mě nějak padlo to všechno s Jacobem. Šla jsem do svého pokoje a sedla si na postel. Zabořila jsem hlavu do dlaní a začala brečet. I když to byl idiot, tak jsem ho kdysi dávno milovala a přece jenom jsme spolu nechodili jenom měsíc. Vzlykala jsem, užívala si chvíli, že rodiče nejsou doma, a tak se nemusím kontrolovat. Přes vzlyky jsem zaslechla psí tlapy a Edie se octnul ve dveřích. Na čumáku měl kus slaniny, tak jsem se i přes pláč zasmála, přivolala ho k sobě a čumák mu očistila. Potom si Edie lehl vedle mě a položil hlavu na moje nohy. Drbala jsem ten jeho zlatozrzavej kožich a bylo mi o něco líp. Jo, už chápu, proč jsou psi nejlepší přátelé člověka...

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 2. kapitola: