Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 21. kapitola

11.01.2016 (20:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2719×

Měla bych být štěstím bez sebe, že je Edward v tuhle chvíli kousek ode mě. Kde vlastně je? Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě a v tu ránu jsem nebyla schopna se pohnout.

Seděla jsem tam. Hleděla na ty dva, jak jdou ze schodů. Tina Edwardovi zrovna něco šeptala do ucha a on ji držel kolem ramen. Oba se usmívali a vypadali šťastně. Neměli ani ponětí o tom, že tam jsem.

„Bello, ahoj! Co tady děláš?“ objevila se u mě náhle Alice a tím na nás připoutala pozornost. Těkala jsem očima mezi Edwardem, Tinou, která se k němu tiskla, a Alicí.

„Ahoj,“ usmívala se na mě ta blonďatá děvka. Očividně neměla tušení o tom, co mezi mnou a Edwardem kdy bylo. Ze mě vyšlo pouhé zavrčení. Edward na mě kulil oči, jako bych se mu snad zdála. Díval se na mě přesně tak, jako bych ho nachytala při nevěře. Vymanil se jí a sešel ze schodů. Chtěl jít za mnou, proto udělal několik rychlých kroků, ale najednou jej něco odmrštilo. Vlastně jsem ho odmrštila já. Tedy můj štít. Nikdy jsem nezkoumala, jestli jde využít i jinak, než psychicky. Teď, když jsem za pomocí něj odhodila Edwarda, jsem zjistila, že funguje i fyzicky.

„Co to bylo?“ škrábal se Edward na nohy.

„A co bylo tohle?“ přešla jsem jeho otázku. Cítila jsem, jak se mi napínají všechny svaly v těle. Zatínala jsem ruce do pěstí a prsty zase uvolňovala.

„Já, Bello…“ odmlčel se a sklopil hlavu.

„Jo. Já si to zasloužím. Za všechno si můžu sama.“ Můj hlas zněl klidně i přesto, že uvnitř mě se vařil jed.

„Co se tady děje?“ objevila se tu náhle Esme. „Bello,“ zasekla se, když viděla pochroumanou zeď, do které Edward před chvílí narazil. Střetla jsem se s jejím pohledem.

Nevěděla jsem, co mám dělat. V uších mi hučelo, snad se mi i točila hlava. Bylo mi zle z toho, že mě tahal za nos.

„Miláčku, co se tady děje?“ ptala se ho ta jeho nádhera. Na to jsem neměla.

„Víš, co se tady děje? Tady tvůj miláček byl celý víkend semnou, víš! A víš, co mi tvrdil? Že jste se rozešli! To je gól, co?“ prskala jsem kolem sebe a rozhazovala rukama. Měla jsem chuť ji roztrhat na kousíčky. „A já kráva si myslela, že…“ odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla. Chtělo se mi strašně brečet, ale to jsem nemohla dopustit. Ne před nimi. „Věděla jsem to.“

„Ale, Bello, prosím…“ začal Edward.

„Ty na mě nemluv. Už s tebou nechci mít nic společného,“ přerušila jsem ho. „Promiň,“ zašeptala jsem směrem k Esme, která nás celou dobu sledovala a běžela jsem pryč. Slyšela jsem, že za mnou někdo běží. Kroky však po chvíli utichly a já běžela sama.

Po nějaké chvíli jsem se zastavila a snažila se rozdýchat slzy, které se draly na povrch.

„Nebudeš brečet!“ řvala jsem. „Už ne!“ snažila jsem se přemluvit. „Už ne. Kvůli nikomu,“ šeptala jsem. Byla jsem vyčerpaná. Svalila jsem se do trávy a ležela. Hodiny a hodiny. K hrudi jsem si tiskla obě ruce, protože jsem měla pocit, že se mé tělo za chvíli roztrhá. Jako bych měla díru v hrudi a ta pálila, bolela, dělala mi všechno, jen ne dobře a s každou vzpomínkou na něj se zvětšovala.

Nemáš nikoho! Jsi úplně k ničemu! Pro něj jsi byla jen pobavení! Lhal ti, jako ti vždycky lhal každý. Nikdo tě nemá rád! Nikomu na tobě nezáleží! Jsi úplně zbytečná! křičel na mě hlas v mé hlavě. A měl pravdu. Všechno to byla pravda. Opravdu jsem byla sama. Myslela jsem, že to bude jiné teď s Edwardem. Cítila jsem se zase šťastná. Pocit, že někoho máte, je nenahraditelný. Ale všechno jsem si to jen namlouvala. On je obyčejný lhář, co si chtěl užít. Co jsem taky mohla čekat? Že je to nějaký princ na bílém koni? Že mě vysvobodí z osamocené věčnosti? Když už jsem si konečně připustila, že k němu něco cítím. Myslela jsem si, že už to nepůjde. Že už nejsem schopna nikoho milovat, ale ano. Jsem toho schopná a zase je to chyba. Zase jsem si vybrala špatně.

Najednou mě popadl ohromný vztek. Dostala jsem se na nohy a rozběhla se. Běžela jsem do Seattlu. To byl můj cíl. V tuhle hodinu nebudu mít moc pozornosti. Vypnula jsem štít. Jen ať se všichni pěkně podívají na mé rozhodnutí. Co mi je po nich.

Nasála jsem vzduch a ucítila tu lahodnou vůni, která mě přiváděla k šílenství.

Mohlo jí být tak čtyřicet. Šla po ulici a dívala se na hodinky, kvůli kterým si musela vyhrnout rukáv kabátu, který měla na sobě. Někam pospíchala. Její srdce bilo jako o závod a krev se jí rychlým tempem prolívala v žilách. Tu zabijáckou zrůdu, kterou jsem se snažila ovládat, jsem pustila na povrch.

Objevila jsem se před ní. Vyděsila jsem ji. Vyjekla a puls se jí ještě zrychlil. Když se na mě podívala, pousmála se a úlevně vydechla.

„Bože, vylekala jste mě, slečno,“ chtěla mě obejít. Opět jsem jí vstoupila do cesty. Nechápavě ke mně stočila pohled a zasekla se na mých očích. Byly černé jako noc. Vykulila oči a já mohla pozorovat, jak se jí rozšiřují zorničky.

„Bojíš se?“ zeptala jsem se s posměchem. „Víš, jsi tak bezbranná. Co proti mně zmůžeš?“ Byla jsem jako smyslů zbavená. Snažila se utéct, otočila se a rychlými kroky mířila ode mě. „Myslíš, že mě tohle zastaví?“ Šla dál. Přesunula jsem se k ní a popadla ji pod krkem.

„Prosím,“ chraptěla.

„Myslíš, že já neprosila? Nikoho to nezajímá!“ Z hrdla se mi ozývalo tiché vrčení. Snažila se nadechnout, asi chtěla začít křičet, ale neumožnila jsem jí to. Zakousla jsem se jí do krku a cítila, jak z ní vyprchává život. Krev, která se mi linula do úst, byla tak lahodná. Nechtěla jsem, aby někdy došla. Bránila se, ale čím více jsem pila, tím více její snaha o záchranu ochabovala, až utichlo i její srdce. Já ale potřebovala víc. Její tělo jsem zaběhla pohodit v lese. Až skončím, vypořádám se se všemi těly najednou.

Vydala jsem se zpět. Netrvalo dlouho a já stála tváří v tvář docela pěknému klukovi.

„Ahoj?“ zaskočila jsem ho. Jen jsem si odfrkla. „Potřebuješ něco?“

„Dalo by se to tak říct,“ usmála jsem se na něj. Šla jsem k němu blíž a natiskla se na něj. „Měl by ses bát,“ zašeptala jsem mu do ucha. Na tváři se mi usadil úsměv. Přesně takový úsměv mají na tváři šílenci. Najednou mi v kapse začal vibrovat mobil. Rychlostí blesku jsem ho zvedla a přiložila si ho k uchu. Ani o milimetr jsem se od onoho mladíka nevzdálila.

„Bello, co to děláš! Zbláznila ses?“ vyjela po mě Alice.

„Co dělám?“ ptala jsem se. Samozřejmě mi bylo jasné, co má na mysli. Ale skončila jsem s jejich rodinou. Může jim být úplně jedno, jestli pozabíjím celé město. Je to trápit nemusí. Je to moje věc.

„Jsou to nevinní lidé!“ skučela dál.

„Mě se taky nikdo nedovolil.“

„Opravdu chceš být taková?“ ptala se mě. Ona se o mě bojí? Haha.

„A co tobě je do toho? Můžu zabít, koho chci. Je to přirozené,“ položila jsem to. Věděla jsem, že po tom, co jsem řekla, mi bude chtít utéct. Ale on se ani nepohnul. „Ty se nebojíš?“

„Tebe?“ zasmál se. Naklonila jsem hlavu a přiblížila se k jeho tepně.

„Já tě varovala.“ S těmito slovy jsem se mu zakousla do krku a opět si užívala ten pocit, který proudil mým tělem. Cítila jsem, jak nabývám síly. Kam se na tohle hrabou podělané srnky?

Stejným způsobem jsem z povrchu zemského odstranila další čtyři lidi. Cítila jsem se neuvěřitelně. Občas jsem si sice nějakého člověka dala, ale tolik lidské krve najednou jsem v sobě nikdy neměla. A teď, když tomu tak bylo, jsem se nestačila divit. Brněly mě konečky prstů a cítila jsem se plná energie.

Zírala jsem na mrtvá těla pohozená na hromadě. Měla bych se cítit provinile? vrtalo mi hlavou. Bylo mi totiž úplně jedno, že jsem je zabila. Necítila jsem žádný pocit viny. Nebylo mi jich líto. Netrápila mě skutečnost, že mohli mít děti, rodiny. Netrápilo mě to vůbec. Měla bych se nenávidět za to, že jsem chladnokrevně zabila šest lidí, ale necítila jsem nic, než pocit spokojenosti.

Proto jsem se nemusela rozhodovat dlouho.

„Jedu do Volterry.“

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 21. kapitola :